Výletníci • OurStories.cz ~ naše povídky

Rodinné výlety jsou prostě otrava. Třináctiletý Kryštof je jedináček, takže to ví moc dobře.

10.10.2014 (18:00) • Alin • Povídky » Jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 1339×

Víte, jako jedináček mám neuvěřitelně složitou úlohu. Musím se starat o rodiče a jsem na to úplně sám. Musím si sám vzpomenout na jejich narozeniny, musím se tvářit nadšeně z trička s natisknutou fotkou nás třech, které mi dali k Vánocům, musím si to pitomé tričko dokonce i vzít párkrát na sebe, abych jim udělal radost. A hlavně musím čelit jejich neustálé pozornosti, o kterou se bohužel nemůžu dělit s žádným sourozencem. Úplně nejhorší jsou pak rodinné výlety. Jeden z nejhorších se konal minulé léto.

Bylo to, když se prarodiče z maminčiny strany přestěhovali do jižních Čech. Byl jsem rád, že se usídlili zrovna u většího města. Znamenalo to, že jsem mohl trávit prázdninové týdny u nich trochu smysluplněji, než snahou naučit jejich kocoura Lízu poslouchat na povely. Třeba v kině nebo obchodě s elektronikou. Den před tím, než jsme se za nimi měli poprvé s rodiči vypravit, započala katastrofa.

Seděl jsem s mamkou u počítače, protože i přes tisíce hodin vysvětlování a mnoho názorných ukázek prostě nedokázala pochopit, jak naplánovat trasu na Google mapách.

„Kryštofku, ty jsi tak šikovný!“ pochválila mě, když se na obrazovce objevil klikatý had zvýrazněných silnic. Přiblížil jsem to a pomalu projížděl cestu, aby viděla, přes která města pojedeme. Byl jsem už u konce, když jsem si všiml něčeho strašného. Ale už bylo pozdě. Máma si toho všimla dřív. „Co je to támhle? Není to náhodou hrad?“

Rychle jsem posunul mapu níž. „Co? Kde?“ zeptal jsem se nechápavě.

„Tam, nahoře! Když to posuneš trochu nahoru…“

Spěšným tahem jsem dostal tu ohavnost pod spodní okraj obrazovky a pak se tvářil, že si pozorně prohlížím milimetr po milimetru. „Hele, já tu nic nevidím. To se ti asi jen zdálo.“

„Vrať to zpátky k Táboru. Určitě jsem tam viděla hrad!“ Byla to ta nadšená zář v jejích očích, co mě donutila přijmout porážku. Zamáčkl jsem slzu a rezignovaně vrátil náhled na okolí Tábora, kde se na mě z obrazovky šklebil ten příšerný nápis. Hrad Choustník.

„To je krása! Hrad hned vedle Tábora, to se tam můžeme zítra zastavit.“

„Mami, ale ono to je ve skutečnosti strašně daleko!“ pokoušel jsem se naposledy o záchranu.

„Jak daleko? Tady to vypadá, že je to hned vedle sebe!“

„To tak jen vypadá, ale ve skutečnosti je to nejmíň…“ Podíval jsem se na měřítko mapy. „Osm kilometrů!“ řekl jsem dramaticky a pro dodání důrazu jsem rozhodil ruce.

„Máš pravdu. To tam nemůžeme jet,“ povzdechla si zklamaně máma.

Pocítil jsem v sobě nárůst euforie. „Vážně?“

„Ne, dělám si srandu. Myslím, že když zvládneme zítra dvě stě kilometrů, těch osm navíc už nás nezabije.“ Usmála se a zvedla se od stolu. „Dušane! Zítra jedeme na hrad!“ zavolala do obýváku na tátu.

„Proč?“ Uslyšel jsem svůj zoufalý hlas při mlácení hlavou o stůl.

Další den se tedy vyrazilo. Po čtyřech hodinách v autě jsme konečně vystoupili. Byl jsem připravený si odbýt půlhodinovou prohlídku nějakého absolutně nezajímavého objektu a potom vyrazit na oběd za bábi.

„Tak kde je ten hrad?“ spustil jsem zvesela. Už dávno jsem zjistil, že když s nimi hraju tu ujetou hru na nadšené výletníky, mají pak lepší náladu a zvýší se pravděpodobnost, že mě pak nechají jít do nejbližšího obchodu a někdy mi dokonce i dají peníze.

„Ten hrad je támhle,“ odpověděl táta v sandálech a s batůžkem na zádech.

Sledoval jsem směr, kterým jeho prst ukazoval. Přejel jsem očima po rozsáhlé a jinak úplně prázdné louce. „Tak to z toho hradu moc nezbylo,“ prohodil jsem.

„Ale ne tady, hlupáčku. Támhle na tom kopci,“ smála se mamka. Podíval jsem se za louku, na které jsem hledal hrad, a zčernalo mi před očima. Pokud považujete Sněžku za nejvyšší horu České republiky, přijeďte se podívat, na čem staví hrady v jižních Čechách.

„Vždyť budeme muset jít aspoň pět kilometrů!“ vypravil jsem ze sebe nakonec, když jsem se dostal z nejhoršího šoku.

„Ve skutečnosti je to 3,4 kilometrů. Jen se podívej, tady je rozcestník!“ prohlásit otec.

Znáte to rčení: „Žádná hora není tak vysoká, jak se na první pohled zdá.“? Já také ne, ale táta mi ho opakoval pokaždé, když jsem řekl nahlas, co si myslím.

Trvalo přesně třicet čtyři minut, než máma položila jednu ze svých nejobvyklejších otázek na výletech: „Co si zazpívat nějakou písničku? Co třeba Okoř, to je tematické.“

Dal jsem oči v sloup. „Mami, já tu s vámi nehodlám jít a zpívat Okoř. Stačí, že má táta ponožky v sandálech.“ K mému zoufalství si máma opravdu začala prozpěvovat a otec se k ní přidal. Přemýšlel jsem o tom, jak moc se občas stydím za své rodiče a jak jsem vděčný za to, že se nikdo jiný nerozhodl jít touhle cestou na nějaký hrad. Vytáhl jsem z kapsy sluchátka a chystal si jimi zacpat uši, ale najednou jsem spatřil něco zvláštního. Zastavil jsem se a zkoumavě si to něco prohlížel.

„To je silnice?“ zeptal jsem se spíš sám sebe než kohokoliv jiného, ale táta mi odpověděl.

„Jistě, synku.

„A kam přesně ta silnice vede?“

„Na parkoviště u hradu.“

„A tam jsme nezaparkovali protože…“

„Protože je tu krásná příroda. Přece bys nechtěl přijít o procházku tímhle.“ Táta rozhodil nadšeně rukama. Rozhlédl jsem se po stromech, které vypadaly tak… Úplně stejně jako u nás na vesnici.

Zhluboka jsem se nadechl a spolkl štiplavou poznámku. „To rozhodně ne,“ řekl jsem a opravdu jsem se snažil, aby to neznělo sarkasticky. Ale marně. Naštěstí si toho ale táta nevšímal. Místo toho ho zaujalo něco jiného.

„Ty už máš zase mobil v ruce? To musíš neustále internetovat a fejsbukovat?“

Vydržel jsem to třicet šest minut, tati, déle se to s vámi opravdu nedá, pomyslel jsem si.

Po půl hodině jsme se konečně dostali na vrchol té velehory. Když jsem uviděl ten hrad, zatajil se mi dech. Krása a majestátnost té stavby mě naplnila zvláštní úctou a pokorou a náhle jsem si uvědomil, jak hloupě jsem se choval, když jsem odmlouval kvůli šlapání kopce. Pro tohle by stálo za to vyšplhat dvakrát výš… Dobře, dělám si srandu. Bylo tam jen pár šutrů povalujících se po zemi a nechápal jsem, jak to může kdokoliv nazývat hradem. I zřícenina na to bylo moc silné slovo.

Pár minut jsme se potulovali okolo, když pak mamka celá rozzářená na nás už z dálky křičela: „Za patnáct minut začne dvouhodinová prohlídka.“

Ten den už mě pár věcí pořádně šokovalo, ale tohle se ihned zařadilo mezi první příčky. Cože? Dvě hodiny? O tomhle!? Vydržel jsem šlapání na tenhle Mount Everest. Vydržel jsem i tu Okoř. Vydržel jsem dokonce focení u každého druhého stromu a cedule. Ale poslouchat dvouhodinové povídání o pár kamenech na sobě by bylo opravdu nad mé psychické síly.

„Já na tu prohlídku nepůjdu,“ vypadlo ze mě, než jsem si to stihl promyslet.

Okamžitě se na mě upřely čtyři oči. „Proč?“ řekli jednohlasně.

„No, protože… Protože se chci porozhlédnout po okolí. Roste tu totiž jeden velmi zajímavý rostlinný druh a chtěl bych si ho pořádně prohlédnout.“

„Jaký druh?“

„Canis lupus,“ prohlásil jsem přesvědčivě. „Zrovna nedávno jsme si o té kytce říkali ve škole. Moc zajímavé.“

Oba vypadali zmateně, ale mamka nakonec přikývla. „Tak na sebe dávej pozor a za dvě hodiny tady.“

Odsouhlasil jsem všechny pokyny a pak se ve slastném pocitu svobody rozeběhl pryč od velmi špatného pokusu o napodobeninu Stonehenge. Pryč. Seběhl jsem celý ten zatracený kopec a přede mnou se rozprostřela louka. A za ní hlavní silnice. Můžu dostopovat do Tábora a kouknout se do obchodu s hrami. A za dvě hodiny napíšu rodičům SMS, že… To je jedno, nějakou historku si vymyslím, říkal jsem si.

Došel jsem k silnici a začal jsem mávat rukou se zdviženým palcem. Po chvíli mi skutečně zastavilo auto. Byl jsem tak nadšený, že můj plán vychází! Otevřel jsem zadní dveře.

„Zdravím, prosím vás… Babi!?“

„Ahoj, Kryštůfku, co tu děláš?“

„No, já jsem tu s rodičema na tom hradě.“

„A co děláš tady u silnice?“

„No, já jsem se chtěl trochu projít, nadýchat se čerstvého vzduchu.“

„A ty jsi tady stopoval?“

„Co!? Ne! Samozřejmě, že ne! Já jsem jen… To bylo cvičení z jógy, protahuje to tenhle sval na dlani pod palcem. Musculus palceus.“ V duchu jsem se mlátil do hlavy za tak hloupý rádoby latinský název. To ale nebylo to, nad čím se babička zarazila.

„Ty cvičíš jógu?“

„No, při tělocviku jsme si ukazovali pár cviků.“

„A co jsi to chtěl? Když jsi otevřel dveře, řekl jsi prosím vás.“

„Jo, protože jsem se chtěl zeptat, kudy zpátky na hrad. Ztratil jsem se.“

A pak děda poprvé promluvil: „Vidíš támhle ten kopec? Tak na jeho vrchu je hrad. Ach, ta dnešní mládež. To je samý mobil, samý počítač, ale v reálném světě jsou všichni úplně mimo.“

Do toho spustila babička: „Kryštofe, nasedni si. Maminka nám volala, že jdou na prohlídku hradu, ať jdeme také. A my jsme ten hrad ještě neviděli. Jdeme sice trochu později, ale ještě to určitě stihneme.“

A tak jsem se dostal zpátky k hradu, tentokrát v autě. Prohlídku jsem musel absolvovat společně s přednáškou od rodičů. Pokus o útěk mě stál mobil, počítač a oběd jsem dostal až ve tři. I když to nebylo součástí trestu, ale až do dvou jsme si prohlíželi zříceninu. Byl to fakt den na draka. Alespoň, že se Líza naučil poslouchat na povel:„Sedni!“. Někdy si říkám, jak je možné, aby měl někdo takovou rodinu. A pak mi to dojde. Člověk prostě musí mít štěstí.

Autor: Alin, v rubrice: Povídky » Jednodílné