OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Východ slunce

31.03.2015 (13:00) • emam • Povídky » Jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 1614×

Pozorovat východ slunce mě vždycky těšilo. Kolikrát mě napadlo, že jsem jako Malý princ, jenže naopak. K tomu se hned vázalo, že pokud se on díval na západ slunce, když byl smutný, tak já se dívám na východ, protože jsem šťastná.

Hořce jsem se usmála a upila ranní čaj. Kdosi mi řekl, že štěstí je stav, kdy ti nic nechybí. Kromě kvalitního spánku to by i mohla být pravda. Jsem spokojená s prací i s podkrovním bytem, který má malou terasu, velkou tak akorát pro jedno křeslo, na kterém se dá sedět a pozorovat, jak se naše město začíná vyhřívat v letním žáru.

Původně jsem tak pohodlná sklápěcí křesla koupila dvě, aby případná návštěva věděla, že je vítaná. Jenže za mnou chodili pouze tři lidé. Moje máma, která mi většinou zásobila ledničku navařeným jídlem (naprosto ignorujíc mou zálibu ve vaření), dala mi pár dobře míněných rad, z kterých jsem rostla, a zase spěchala za svou nikdy nekončící kariérou super mámy na plný úvazek bez ohledu na to, že má děti už dávno dospělé.

Pak se za mnou párkrát stavil i brácha, ale to bylo jen proto, že máma musela k doktorovi a nestíhala se stavit s proviantem. Poslední člověk, co za mnou chodí pravidelně, je Main. Tak jednou za měsíc se staví, aby si postěžovala. Většinou to začíná stížností na rodiče kvůli jejímu jménu a po druhé sklence vína z ní konečně vypadne pravý důvod návštěvy. Vlastně, co si vzpomínám, vždycky v tom byl chlap. Jak jinak.

Kupodivu mě její společnost těšila. Vždycky jsem navařila a otevřela k tomu vhodnou láhev. Main bylo jedno, co jí nebo pije. Házela to do sebe a byla ráda, když to šlo rychle rozkousat a polknout. Lépe se jí pak mluvilo. Já si mezitím vychutnávala jednotlivá sousta a vyžívala se v buketu daného ročníku. Kolikrát jsem ani nestihla dopít svou první sklenku a láhev byla prázdná.

Alkohol nebo povaha? Čím to, že vždycky od rozčilování skončila v sebelítosti se slovy: „Ten parchant!“ Často mě napadalo, že je to hodně ošuntělá fráze z kdejakého béčkového filmu, ale co já vím, co se říká po zhrzené lásce.

Rozchod jsem zažila dvakrát a pokaždé to bylo po vzájemné dohodě. Paul šel na vysokou do jiného státu než já a bylo zbytečné předstírat, že na sebe počkáme a budeme pak spolu šťastní až na věky. Jsem sice romantik, ale realista, a on vážně nebyl typ, co by byl schopný zůstat sám. Po něm přišel Terenc. Vypadalo to na lásku jako trám až do doby, než mě požádal o ruku. Všichni si ťukali na čelo, když jsem jim vyprávěla, jak jsem ho odmítla v altánu prosyceném vůní růží a září svíček. Jenže... Já s ním nechtěla zestárnout. Myslela jsem to s ním vážně, to zase jo. Líbil se mi a všechno s ním bylo perfektní, ale tak nějak mimo realitu. Celou tu dobu, co jsme spolu chodili, jsem si to užívala jako pohádku a nemohla se dočkat, až přijdu domů a budu si moct z tváře sundat strnulý úsměv.

Je takový problém, že mám ráda neutrální výraz ve tváři a občas se i zamračím? Nemyslím to zle, ale nejsem schopná být v režimu jen jedné emoce. A to bez ohledu na to, že má jít o štěstí.

A jsem zas u toho! Copak se musím usmívat, když jsem šťastná? Dívám se na první sluneční paprsky dnešního dne a nemůžu být spokojenější. Přesto je moje tvář naprosto vypnutá. K dokonalosti okamžiku mi pomáhá i to, že nikdo se mě neptá, co chci nebo jestli jsem spokojená.

Křeslo vedle mě bylo vždycky prázdné, až jsem ho včera vyhodila. Máma i brácha se na terasu jen podívali a vlastně tu se mnou nikdy pořádně nebyli. Main slibovala už alespoň tisíckrát, že se mnou vydrží až do rána, ale nakonec vždycky skončila v mé posteli a hluboce oddechovala, zatímco já se kochala.

Ani nevím, jestli je jiné, když vím, že je uvnitř, anebo když jsem úplně sama. Ten pocit dokonalosti je totiž jen můj a nikdo a nic ho nemůže narušit.

Kromě deště...

Autor: emam (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Východ slunce: