OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Víra - 1. část

20.07.2012 (17:00) • AndieNaill • Povídky » Jednodílné • komentováno 8× • zobrazeno 1114×

Víra

1. část

Líně jsem seděl u počítače a čekal, že dorazí. Dva dny se na Skypu neobjevila a já se začal obávat, že se něco stalo. Všichni se jich báli, ale pokud jsem dobře věděl, u nás ještě nezaútočili. Ano, mám na mysli ty zpropadené teroristy.

Stejně jako všechny ostatní dny, kdy tu nebyla, jsem projížděl youtube a hledal, jestli se někde neobjevila nějaká nová písnička od DJ Splashe. Vždycky byla děsná nuda, když jsem si s ní nepsal. Od té doby, co jsem se rozešel s Anet, jsme si psali skoro každý den. Pomohla se mi z toho rozvodu dostat a vždy mi zvedala náladu, když jsem měl problémy ve škole nebo i v rodině. Byla takový můj osobní strážný anděl, ale teď jsem se o ni opravdu bál. Ještě větší starosti mi dělalo, že tu nebyl ani její bratr, Sam. Ten, jen kdyby to bylo opravdu nejnutnější, by se od počítače ani nehnul.

Zrovinka jsem to vzdal a pustil si naši nejoblíbenější, Little June, když jsem z pootevřených dveří do obýváku uslyšel něco, co by mě ani v nejhorší noční můře nenapadlo. Napjatě jsem došel ke dveřím a s hrůzou v očích jsem sledoval televizní hlasatele.

… oběti se odhadují kolem tisíců. Avšak v Jihlavě jsou rozbité části domů, mezi kterými by někdo ještě mohl přežít. Mnoho dobrovolníků bude pomáhat najít nezvěstné, mezi kterými jsou i děti a mladiství…

Ness! Co když se jí něco stalo? Se zatajeným dechem jsem pozoroval dlouhý seznam pohřešovaných. A opravdu. Byla tam. Nevěděl jsem, jestli mám plakat štěstím nebo radostí. Nebyla mrtvá, alespoň k tomu neměli žádné důkazy. Musím ji najít a všechno jí říct.

Zbytek zpráv už jsem nesledoval. Zalezl jsem si do pokoje a vzal si jen to nejpotřebnější. Byl jsem tak zaneprázdněný, že jsem si ani nevšiml, že táta je ve dveřích a s otázkou v očích mě sleduje. „No co, jedu jim tam pomoct!“ řekl jsem odhodlaně. Musím ji najít!

„Ale víš moc dobře, jak jsme se rozhodli! Vyzvedneme tvou matku v Praze a pojedeme pryč! Přece si nemyslíš, že tě tam necháme odjet!“ křičel na mě.

„Odkdy mluvíš o tobě a mamce v množným čísle?“ odsekl jsem. „Já tam prostě pojedu!“ stále jsem si stál za svým a byl jsem si jistý, že mi to nikdo nerozmluví.

„Kdo je tak důležitej, že se kvůli němu vykašleš na rodinu?!“ ignoroval mou otázku a dál si mlel to svoje. O Ness jsem mu neřekl, a ani jsem to nechtěl nijak měnit.

Naštvaně jsem se na tátu podíval a uviděl jsem za ním svého mladšího brášku. Koukal na mě zmateně a jeho vyzáblé tělíčko se zdvihalo společně s tichými vzlyky. Raději jsem se podíval znovu na tátu a ten si mě měřil jeho skenerovým pohledem. Snažil se asi odtušit, co mám v plánu, i když spíše proč to mám v plánu. Dobře věděl, že jsem ve Znojmě nikdy nebyl, a ani nevěděl, že tam někoho znám. „Tak co?“ zeptal se, když došel k závěru, že ze mě jen tak něco nedostane.

„Mám v Jihlavě kamarádku a její jméno bylo mezi pohřešovanými. Musím ji najít!“ řekl jsem zoufale. Možná by bylo lepší, kdyby si táta myslel, že jde pouze o kamarádku, ale pro mě už dávno byla něčím víc. Jen jsem se bál její reakce. Vždycky tu byla možnost, že její provokace byly pouze kamarádské a já o ni nechtěl přijít. Nikdy. A to tátovi zřejmě došlo. Už nebyl tak naštvaný, jako před pár minutami.

„Chlapče,“ řekl konejšivě, „určitě se najdou i lepší. Odjeď s námi a na ni zapomeň. Určitě by nechtěla, aby ses trápil.“ Koukal jsem na něj, jako by měl vlasy jako Marge Simpsonová, veliký klaunovský nos a zpíval španělsky. Vážně jsem slyšel dobře?

To snad nemyslí vážně?! Jak bych na ni mohl zapomenout, vždyť je to Vanessa! Ta nejúžasnější holka v celým vesmíru. Lepší bych v životě nenašel!

Pozoroval mě uklidňujícím pohledem, který mě ještě víc štval. Napadl mě ale šílený nápad. Inspiroval jsem se Ness a jejími bláznivými nápady. Musel jsem doufat, že to vyjde.

Kývl jsem na souhlas, ale raději jsem se mu nepodíval do očí. Dost možná by poznal, že mám něco v plánu. Něco, co by se mu určitě nelíbilo.

Nechal mě v pokoji samotného, abych měl prostor se s tím vyrovnat. Bla, bla, bla. S tímhle bych se v životě nevyrovnal. Miluju ji a to se nezmění.

Dobalil jsem si věci a sepsal dopis na rozloučení. Mamka to snad pochopí a uklidní tátu, který mi to asi do konce života neodpustí.

Zjistil jsem si autobusové spoje a šel si lehnout. Budu vstávat hodně brzo, tak ať jsem čilej. S Ness v hlavě jsem se propadl do říše snů.

Vstal jsem kolem třetí ráno. Nikdy mi nevadilo vstávat brzo a to byl mezi mnou a Ness největší rozdíl. Pro ni to byla smrt. Ale bez tohoto by nebyla taková, jaká je.

Popadl jsem tašku. Vyzbrojil jsem se MP4kou, abych přežil těch několik hodin v autobuse. Vzkaz pro naše jsem nechal na své posteli, obul si své černé Niky a vyrazil k zastávce. Čekalo mě ještě hodně přestupů, ale stálo mi to za to.

Z Hradce jsem jel do Brna, kde jsem měl chvilku čas, tak jsem se porozhlédl po zdejších obchodech. Vietnamci tu měli spoustu krámků, kde byly vážně jen krámy. Raději jsem si zašel do jednoho stánku pro kus pizzy.

Jen tak, tak jsem stihl autobus do Jihlavy, který byl docela plný. Chtěl jsem zaplatit za lístek, ale řidič se mě náhle zeptal: „Vy jedete pomáhat těm chudákům?“

„Jo, proč?“ Nechápal jsem, o co jde a podal jsem mu peníze.

„To je dobrý, jen se tam moc neznič,“ mrkl na mě a já postupoval autobusem k jednomu sedadlu. Nasadil jsem si sluchátka a netrpělivě jsem čekal, až vyjedeme.

Cestou bylo ještě pár zastávek a já si zkontroloval mobil. 28 nepřijatých hovorů a 3 SMSky od táty a jedna od mámy. Ty od táty jsem ani nečetl a rovnou si přečetl tu od mamky.

Jsem na tebe pyšná. Snad ji najdeš a vrátíš se v pořádku domů.

Pochyby o tom, že ji nenajdu, mě na chvíli přešly a já se těšil, jak ji uvidím zdravou, že jí nic nebude. Věděl jsem, že jsou oběti, ale Ness mi nevezmou!

„Promiň, můžu si přisednout?“ zeptala se mě malá bruneta se zelenými rovnátky a dvěma podivně spletenými copy. Úsměv od ucha k uchu, jako by se k ní ještě stále nedoneslo, že je válka. Na chvíli jsem propadl do své fantazie a představoval si, jak jedu zpátky domů i s mojí Ness.

„Tak já si sednu jinam,“ řekla ta bruneta a já se probral ze zamyšlení.

„Ne, to je dobrý. Klidně si sedni.“ Pokusil jsem se o úsměv, ale asi to spíš vypadalo jako škleb.

„Já jsem Kája a ty?“ Vypadala přátelsky a já byl rád, že sedí vedle mě, jelikož na mě z části přenášela svou dobrou náladu.

„Denis.“ Usmál jsem se a tentokrát se mi to vážně povedlo. S Kájou cesta proběhla líp a já ji vypověděl celý svůj příběh. Je dost pravděpodobné, že už ji v životě neuvidím, tak jsem jí to pověděl. Musel jsem to všechno už někomu říct.

„No, já už budu vystupovat,“ řekla náhle a popadla svůj oranžový batoh. „Ráda jsem tě poznala a doufám, že tu svou Vanessu najdeš.“ Zamávala mi a vystoupila. Od Jihlavy mě dělily jen dvě zastávky a tak jsem se dál jen díval z okna.

Zanedlouho autobus zastavil. Tam jsem vystoupil s batohem v jedné ruce a zděsil jsem se. Takhle jsem si to tu nepředstavoval. Všude bylo spousty ozbrojených mužů. Za jedním jsem doběhl a zeptal se, kam mám jít, když chci pomáhat.

Měl jsem vážně víc štěstí než rozumu, jelikož právě jeho oddíl byl pověřen pomoci v části, kde bydlela. Tak jsem se přidal k nim a poprvé v životě jsem litoval, že nemám číslo na Sama. Nebyl v seznamu pohřešovaných ani mrtvých. Musel to přežít. Aspoň někdo. Sakra, takhle nesmíš přemýšlet, ona to přežila!

Tak co na to říkáte? :) Byla bych ráda, kdyby jste mi dali vědět Váš názor do komentářů... :)

Předem díky.

Autor: AndieNaill (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Víra - 1. část: