OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Věštkyně

09.01.2013 (21:00) • daninka2212 • Povídky » Jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 1204×

„Lindo, dělej, nebo to nestihneme!“ popoháněla mě maminka. „Už je tu Denny.“ Denny je moje nejlepší kamarádka už od školky. Znáte to – kam se hne ona, hnu se i já. Jsme jako siamská dvojčata.

„Vždyť už jdu,“ brblala jsem a do boty jsem si pečlivě dala dvě stovky. Kdyby máma věděla, že je mám na alkohol, asi by mě nepustila.

„To byla doba,“ smála se mi Denny, když jsem vyšla z pokoje.

„Musíme jet, nebo to nestihnete,“ varovala nás maminka. Rozběhly jsme se k autu. Denny získala místo vepředu, takže já musela sedět vzadu.

„Zase pozdě,“ šklebila se Denny, když si pyšně zapínala pas.

„Můžu tě upozornit, že to je vlastně moje auto? A já si v něm můžu sedět, kde se mi jen zachce?“ vztekala jsem se.

„No tak, holky. Není to jedno?“ ptala se nás znuděně máma, když usedla za místo řidiče.

„Ne!“ zakřičely jsme s Denny jednohlasně. Samozřejmě jsme se tomu začaly smát a mamka se smála s námi.

„Zapni rádio,“ poručila jsem Denny. Denny uposlechla a autem se začala linout melodie mojí oblíbené písničky.

„Tuhle miluju,“ zakřičela jsem, „doufám, že jí dnes na té párty budou hrát.“

„To by bylo bezva!“ jásala Denny a máma se jen šklebila.

„That’s the makes you beautifull!“ křičely jsme s Denny jednohlasně. Vlnily jsme se na sedačkách a mamka s námi.

„Není to tak špatná písnička,“ usoudila nakonec a začali hrát další písničku. Denny a já jsme zběsile poskakovaly po sedačkách, ale mamka už jen seděla a koukala.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se po chvíli.

„Nic, jenom se mi trochu zamotala hlava.“ Máma byla bledá jako stěna a kolem pusy měla zeleno. Vypadala, že za chvíli omdlí.

„Možná bychom měly zastavit, abyste se nadýchala čerstvého vzduchu,“ navrhla Denny a mamka přikývla. Chtěla zahnout na odpočívadlo, ale stalo se něco, čeho jsem se bála. Máma omdlela. Denny zděšeně koukala na mámu, která měla hlavu opřenou o volant, a skoro nedýchala.

„Udělej něco,“ křičela jsem a křečovitě se držela sedačky.

„A co?“ ječela hystericky Denny, ale už bylo pozdě. Nabouraly jsme do stromu. Silně jsem se uhodila do hlavy a víc si nepamatuju. Probudila jsem se až v nemocnici.

„Kde to jsem?“ ptala jsem se tiše. Všude okolo mě byly bílé stěny a pípaly tady různé přístroje.

„Jsi v pořádku,“ ujišťovala mě sestřička, „uhodila ses do hlavy a ztratila jsi vědomí. Polámala sis hodně kostí.“

„A co máma? A Denny?“ ptala jsem se vyděšeně a snažila se rozhlédnout po pokoji, ale hlavu mi držel krunýř. Sestřička na mě vrhla zkroušený pohled plný bolesti.

„Dojdu pro doktora,“ oznámila mi a vypařila se.

„Počkejte! Co se jim stalo?“ ječela jsem. Nikdo mě však neslyšel. Ležela jsem na pokoji sama, každou druhou kost zlomenou a kolem krku krunýř, takže jsem se ani nemohla protáhnout. Můj tep se každým nádechem zrychloval. Přemýšlela jsem o tom, že Denny bude asi někde tady. Možná je v dalším pokoji a mamka je v tom dalším.

„Ahoj, princezno, jak se cítíš?“ Do pokoje vešla doktorka a za ní ta sestřička.

„Jako by mě někdo přejel parním válcem. Kde je máma a Denny?“ Chtěla jsem mít jistotu, že jsou ještě naživu.

„Je mi to líto, ale tvoje maminka zemřela na místě a tvoji kamarádku se nám podařilo zatím zachránit. Leží o pár pokojů vedle, ale nevede se jí dobře.“ Okamžitě jsem začala šíleně brečet a snažila ze sebe vytrhnout všechny ty hadičky a kapačky, abych se dostala za Denny. Máma. Mrtvá. Můj mozek ty údaje nechtěl zpracovat a protestoval.

„Moje hlava,“ úpěla jsem a křečovitě svírala moji neposlušnou hlavu.

„Dáme ti další léky proti bolesti,“ ujistila mě doktorka a dodala: „Upřímnou soustrast.“

„To mi mámu nevrátí,“ pištěla jsem a spustil se další proud slz. Sestřička se mě snažila utěšit, ale nešlo to. Před očima se mi míhaly obrazy mě a mámy. Spolu. Jak jsme málem zapálily dům, jak jsme si omylem objednaly hotel u nudapláže. Jak jsme spolu ležely v jedné posteli, když mi nebylo dobře, a máma mě utěšovala a hladila mě. Prostě okamžiky, které bych nechtěla prožít s nikým jiným než s mámou.

„Zachraňte Denny,“ prosila jsem uslzeně sestřičku.

„Uděláme, co je v našich silách,“ slíbila mi.

„Uděláte pro mě ještě něco?“ zeptala jsem se nesměle. Sestřička mě vybídla, abych jí to řekla.

„Kdyby umřela, chci být první, kdo se to dozví, a budu ji moct vidět. Prosím,“ plakala jsem tiše.

„Jistě ti to řekneme jako první, ale s tím, abys ji viděla, ještě nevím. Spíše ne.“ Znovu jsem se rozbrečela naplno a sestřička odešla. Proplakala jsem celou noc a celý další den. A pak ten další a ten další také. Doktoři ani sestřičky už nevěděli, co se mnou mají dělat, a tak ke mně pozvali psycholožku. Ta mi radila, jak se s tím vším vypořádat atd. Nechtěla jsem ji poslouchat. Týdny plynuly a mě konečně odpoutali z lůžka a už jsem se mohla jít trochu projít – samozřejmě, jak to se zlomenou nohou jde. Ráda jsem sedávala u okna a koukala, jak projíždějí auta. Nebo jak kolem nemocnice chodí lidé. Byli veselí a šťastní. Já nebyla.

Jednou jsem se šla projít po chodbě, když proti mně vyrazili dva doktoři a skoro mě srazili. Zaběhli do pokoje nedaleko toho mého. Sedla jsem si na lavičku a se zájmem pozorovala, co se bude dít. Byly slyšet výkřiky, vzdechy a různé stroje. Pak už byly slyšet jenom výdechy. Z pokoje vyšli úplně zpocení doktoři. Byli smutní. Až mě bodlo u srdce a začalo mi být divně, tak jsem se zvedla, že se zase vrátím na pokoj. V půli cesty z toho pokoje vezli lehátko a na něm postavu zahalenou do prostěradla. Jenom obličej měla odhalený. Podvrkla se mi berle a já spadla na zadek. Spustil se zase ten hysterický pláč. Ta mrtvá postava na lehátku byla Denny.

„Panebože, děvče, jsi v pořádku?“ Sestra mě zvedla a já se zlomená – nezlomená noha rozběhla k Denny. Byla mrtvolně bílá a nedýchala. Shrnula jsem to prostěradlo a začala jsem jí dávat masáž srdce. Doktoři mě ihned odtáhli a připoutali mě na lůžko. Totálně jsem zešílela. Měla jsem v místech, ve kterých mě připoutali, velké dlouhé jizvy a křičela jsem, co mi plíce stačily. Psycholožka u mě začala trávit pořád více a více času.

Noc po smrti Denny se mi zdál sen. O muži, který z nešťastné lásky skočil pod autobus. Viděla jsem ten mužův obličej dokonale. Byl vousatý, vysoký a měl smutné hnědé oči. Jako já. A potom se podíval na fotku jedné blondýnky a skočil pod autobus. Bylo mi ho líto, i když jsem věděla, že je to jenom sen.

„Přinesla jsem ti noviny,“ oznámila mi psycholožka. „Už dlouho jsi nebyla v kontaktu s okolním světem.“ Podívala jsem se na různé články, ale všechny mi připadaly nudné. Až na jeden. O muži, kterého údajně srazil autobus. Se zděšením v očích jsem zjistila, že jde o muže z mého snu. Byl úplně stejný, ty samé rysy. Ale jeho přeci nesrazil autobus. Skočil pod něj z nešťastné lásky. Copak to nevědí? Já odhalím pravdu!

„Viděla jsem ho. Ale on se zabil sám! Spáchal sebevraždu!“ křičela jsem na psycholožku.

„Děvče, jenom se ti něco zdálo.“ Dívala se na mě jako na psychopata.

„Ne, bylo to skutečné. Viděla jsem ho v mém snu. Proč mi nevěříte?“ ptala jsem se zoufale.

„Protože jsi toho poslední dobou hodně zažila. Nemáš otce, matka a kamarádka jsou také po smrti a nemáš kam jít. Jsi psychicky vyčerpaná.“ Zvedla jsem jedno obočí a měla jsem chuť s ní mrsknout o zeď.

„Možná byste už měla jít,“ navrhla jsem.

„Nebudu obtěžovat.“ Zvedla se a s nosánkem nahoru odkráčela. Upadla jsem do hlubokého spánku. Zdál se mi další sen. Byla jsem v něm já za mřížemi. A všude byli divní lidé. Blázinec. Probudila jsem se asi v jednu v noci a začala jsem si balit věci. Moc jsem jich neměla, takže to netrvalo dlouho, a vydala jsem se na cestu. Utekla jsem jenom na konec chodby, kde mě zdržel doktor a odvedl mě zpět na pokoj.

„Kampak, slečno?“ ptal se rozhořčeně.

„Já do blázince nepůjdu.“

„Tak to máte smůlu. A odkud to víte?“

„Viděla jsem to. Vidím do budoucnosti.“ Doktor se začal hlasitě smát a s pomocí sestřiček mě přivázali k posteli.

„Ráno odjíždíš,“ oznámili mi a nechali mě tam samotnou. Snažila jsem se překousat ty lana, ale nešlo to.

Jak mi doktor sliboval, ráno mě převezli do místního blázince. Strčili mě za mříže do tmavého pokoje s malým okýnkem, na kterém také byly mříže, a nechali mě tam napospas osudu.

„Pusťte mě ven!“ ječela jsem.

„Nikdo nám nepomůže,“ pípla holčička za vedlejšími mřížemi. Bylo jí tak deset a měla dlouhé černé vlasy. Plakala.

„Jak dlouho už tady jsi?“ ptala jsem se vyděšeně.

„Už dva roky.“

„A co ti je?“ Holčička se smutně usmála.

„Vidím do budoucnosti.“

„Já taky,“ zakřičela jsem. Staly se z nás velké kamarádky. Jmenovala se Lisa. Její rodiče se prý zabili skokem ze skály. Ona zůstala v dětském domově, ale ostatní děti se jí bály, a tak ji šoupli sem. Jako mě.

V blázinci jsem zůstala až do mé smrti – do dvaceti dvou. Zemřela jsem dva dny po smrti Lisy, která si zoufalstvím z jedné vize podřezala žíly. Zemřely jsme stejně. 

Autor: daninka2212, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Věštkyně: