OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Ve stínu hvězd

10.07.2013 (20:00) • Nespoutana • Povídky » Jednodílné • komentováno 6× • zobrazeno 1033×

Londýn, 1. října 1988

„Hej, Smithová, kdys naposledy spala?“ ozvalo se mi u ucha a já sebou polekaně škubla.

Naštvaně jsem se ohlédla na svého policejního kolegu Ricka Steela. „Odpal!“

„No, no, čím jsem si to zasloužil?“ ohradil se na oko uraženě.

„Pracuju,“ hodila jsem po něm ironickým pohledem, ale stejně jsem se neubránila letmému úsměvu.

„To vidím. Zavalená papíry a prázdnými kelímky od kafe. Od kdy tu jsi?“

„Od jedný od rána,“ povzdechla jsem si.

„Snad ne…“

„Jo. Dokonce dvě. Dvě mrtvé dívky za jednu noc.“

„Zase on?“

„Vypadá to tak. Však víš – nikdo nic neviděl, nikdo nic neslyšel, nikdo nic neví. Obzvlášť my. Noviny šílí nadšením, lidi panikaří. A my jako obvykle nic nemůžeme. Ten parchant zase nenechal jedinou stopu…“

Rick si s povzdechem sedl vedle mě a natáhl se pro papíry o případu. Bylo to jednoduché. Všechno začalo prvního srpna, kdy se našlo první tělo. V dnešní době to nikoho moc nevzalo, dokud se nezačala objevovat další. Do dnešního dne byla už čtyři. A jakákoli informace o pachateli – neznámá.

„Už jsou to dva měsíce, Ricku…“ dala jsem si hlavu do dlaní.

„No tak, Jane, hlavně si to nevyčítej. Ty za to nemůžeš. Nikdo z nás. Děláme, co je v našich silách,“ položil mi ruku na rameno.

„Já vím,“ přikývla jsem a znovu jsem se ponořila do spisů o jednotlivých případech.

Následujících několik dní bylo hektických. Lidé stále panikařili. A moc tomu nepomohla ani básnička vydaná do novin:

Nejsem řezník z jatek, ani katův nádeník,

žid či negr ni přístavní zauhlovač,

nejsem nic jiného než váš milý vrstevník,

Váš uctivě oddaný Jack Rozparovač.*

Nikdo nevěděl, kdo to napsal, a noviny odmítly sdělit jakékoli informace. Panika obyvatel Londýna stále narůstala a my nemohli nic dělat. Já jsem pořád dokola procházela informace o vraždách a snažila se v nich něco najít, ale marně. Nikomu jsme to přiznat nemohli, ale… čekali jsme, až udeří znovu a snad zanechá nějakou stopu.

Takhle to šlo ještě pár týdnů. Jednou za mnou přišel Rick.

„Poslyš, Jane, máš chvilku?“ nakoukl mi do kanceláře.

„Jasně,“ přikývla jsem se.

„Ty teda zase vypadáš,“ zavrtěl pobaveně hlavou. „Jak dlouho jsi nespala?“

„Mlč,“ okřikla jsem ho. „Co máš?“

Posadil se do křesla a spojil ruce v klíně. Přimhouřila jsem oči. „Ty jsi nervózní?“

Bleskl po mně pohledem. „Můžu se tě na něco zeptat?“

„A sakra, to se mi nelíbí. Buď mě chceš pozvat na rande, nebo přijít s něčím naprosto absurdním. Vzhledem k tomu, že máš přítelkyni, sázím na to druhé. O co jde?“

V jednom koutku se mu objevil úsměv, který ale po pár vteřinách zase zmizel. „Kamarád mě seznámil s jedním chlapem. Uznávám, ne moc věrohodným. Ale… měl zajímavou teorii o Jackovi Rozparovači,“ odmlčel se.

„Pokračuj,“ pobídla jsem ho zvědavě.

„No, řekněme, že ta teorie není moc… jak bych to řekl… není moc realistická. Ten chlap je docela podivín. Ale ta teorie mě docela zaujala, chci říct…“

„Tak se vymáčkni,“ obrátila jsem oči v sloup.

„Je dost nadpřirozená, řekl bych.“

Zvedla jsem obočí. Rick, největší realista, jakého jsem znala, přijde s nadpřirozenou teorií? To už musí být dost zoufalý. Ostatně – to jsme všichni. Vzdychla jsem. Mám na výběr?

„Dobře. Povídej.“

Nadechl se a pak zase naprázdno vydechl. Hodil po mně nervózní pohled a potom ho zase sklopil k zemi. „Ten chlap… Ten chlap mluvil o bytostech, který jsou silnější než lidi. Myslím, že konkrétně měl na mysli upíry, vlkodlaky a podobně.“

Neudržela jsem se a uchichtla jsem se. „Jako fakt?“

„Ne, počkej. Dal mi spoustu materiálů, který tu jeho teorii potvrzují. Říkám – jeho teorii. Já tomu moc nevěřím.“

„Tak proč jsi s tím přišel?“

„Mohli bychom to aspoň prověřit. Nic jinýho stejně dělat nemůžeme,“ pokrčil rameny. „Dal mi spoustu papírů. Je tam spousta záznamů o jiných vraždách a pár zmizení.“

„Tak jo, dej to sem,“ přikývla jsem rezignovaně.

Rick mi podal štos papírů a já začala ověřovat informace. Při tom jsem v duchu s úsměvem přemítala, jestli nás šéf pošle do blázince, nebo nás rovnou vyhodí, až se tohle dozví.

Londýn, 30. října 1988

Seděla jsem doma se sklenkou vína a nostalgicky jsem přemýšlela o posledních dnech. Myslím, že jsem z toho začínala být pořádně psychicky vyčerpaná. I když jsem se neustále snažila přesvědčovat, že nic nadpřirozeného neexistuje, fakta prostě mluvila jinak.

Jak jsem si měla vysvětlit, že všechny vraždy, které jsme mu připisovali, i spousta dalších byly provedená za určitého složení hvězd? Bylo tu jediné vysvětlení – máme tady psychopata, který si myslí, že není člověk.

Ale chytit ho… To prostě nešlo. Všechno působilo tak nahodile. Když jsme mysleli, že víme, kdy udeří znova, nic se nestalo.

Rozezvonil se mi telefon. Rick.

„Ano?“ zvedla jsem ho.

„Něco mám, Smithová, na něco jsem přišel,“ vykládal nadšeně.

„Na co?“ ptala jsem se bez většího nadšení. Tohle už tu bylo několikrát.

„Ne, poslouchej, tentokrát to dává smysl. A dá se to použít na všechny případy.“

„Tak povídej,“ povzdychla jsem si a on spustil. Těm řečem o hvězdách jsem vůbec nerozuměla, zato jeho poslední větě ano.

„To znamená,“ shrnul to, „že dneska v deset nula pět někde kolem náměstí bude správné místo.“

Vydechla jsem. „Ricku, to je sice pěkné, ale kolikrát už jsme zalarmovali celou policii a pak byli pro smích?“

„No tak, Smithová, věř mi! Tentokrát to musí být ono. Ověřoval mi to astrolog. Je to cyklus, který je známý asi jako ženský mozek, ale existuje. Musíme to aspoň zkusit!“

„No dobře, zavolej ostatním.“ Pohlédla jsem na hodiny. Bylo půl desáté. „Za deset minut ať jsou všichni na místech.“

„Jasně, jdu na to,“ zavěsil.

Já jsem vstala, připravila se a vyšla jsem na místo. Už tam všichni byli. Viděla jsem všechny své kolegy, jak v civilu postávají kolem a hrají si na obyčejné lidi, co jen tak postávají v ulicích. Byli všude.

Sama jsem se posadila na jednu z volných laviček, strčila si ruce do kapes a nenápadně jsem se rozhlížela kolem. Po chvíli jsem uviděla Ricka. Přišel ke mně a sedl si vedle mě.

„Šéf nás zabije,“ povzdechla jsem si, když jsem pozorovala tuhle velkou akci.

„Aspoň něco děláme,“ pokrčil rameny.

„Kontrolujeme všechny uličky?“

„Že se ptáš…“

Podívala jsem se na hodiny. Desátá hodina se kvapem blížila a ve mně narůstala nervozita. Co když se to zase nepovede?

Deset nula dva. Nula tři. Nula čtyři.

Netrpělivě jsem se zavrtěla.

Nula pět.

Stále se nic nedělo. Všude bylo ticho a klid.

A pak jsem uslyšela, jak na sebe několik policistů křičí. Zvedla jsem se a vyběhla jsem za zvukem. Vběhla jsem do jedné z uliček. Čekala jsem cokoliv. Rvačku, střílení nebo spoustu zraněných, ale tohle ne.

Policisté s vytaženými pistolemi mířili na muže stojícího u dívky, která se chvěla strachem. Držel v ruce nůž a chechtal se na celé kolo. Pak zahodil nůž a obrátil se k nám čelem. Rozpřáhl ruce. „Tak prosím!“

Sledovala jsem, jak ho přirazili ke zdi a spoutali mu ruce za záda. On se nepřestával smát.

Když ho odváděli pryč, obrátil ke mně svůj chladnokrevný pohled. „Nemáte šanci,“ smál se. „Nemůžete to zastavit. Možná mě zavřete, ale přijdou jiní. Přijdou a dokončí moje dílo!“

Po zádech mi přeběhl mráz, když jsem viděla, jak se směje. A i když ho odvedli a zavřeli za mříže, nemohla jsem se zbavit pocitu, že měl pravdu…

*Básnička byla vydána v Londýnských novinách v roce 1988, autor neznámý.

Autor: Nespoutana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Ve stínu hvězd: