OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Varování

29.02.2012 (19:00) • RundasGrey • Povídky » Jednodílné • komentováno 5× • zobrazeno 701×

Tichým pokojem, v němž bylo slyšet jen občasné šustnutí spícího muže, se ozval řev. „Ne, ne, ne!“

Mladý muž otevřel své hnědé oči a pomalu oddychoval. Zdála se mu opravdu zlá noční můra. Na jejím začátku se probudil a potom… už ani neví. Zlé sny ho pronásledovaly velmi často.

Přemýšlel, co bude dělat dnes. Asi ještě chvíli bude jen tak ležet, protože nemá nic na práci. A potom si přečte knížku, která mu ležela u postele. Byl to nějaký horor, takže se nedivil, že se mu zdají takové sny. A potom vstane a dá si snídani. Sejde dolů po schodech a namaže si dva chleby s marmeládou. Nejlépe s jahodovou. A zapne si televizi - zrovna tak, aby stihl ranní zprávy. Shlédne, co zajímavého se událo ve světě přes noc, potom počká na regionální zprávy, na sportovní zprávy a nakonec na počasí. Potom už bude mít dojedené chleby, tak vstane a umyje nádobí. A následně se vrhne do práce. Ve tři hodiny odejde od počítače a půjde do restaurace - projde dvě ulice, přejde přes hlavní cestu a potom už jen dlouhou ulicí dopředu až k jeho oblíbené čínské restauraci. Tam si dá nějaké nudle a potom půjde zas domů.

Doma si zahraje na počítači nějakou hru na odreagování. V pět přijde žena z práce a přiveze děti od babičky - jezdí do školy velmi daleko, a protože je pátek, tak konečně jedou domů. Už se na ně moc těší. V šest sedne k počítači a bude u něj do desíti, přičemž mu v osm přinese žena večeři. No a v deset vypne počítač, a půjde nahoru. Lehne si, a bude se těšit na víkend, protože o víkendu nepracuje - jeho práce sice není tak namáhavá, jako práce jiných, ale i tak se na víkend těšil.

Napadne ho, že se podívá na dveře.

Vykřikne. Chvíle šoku. Nevěděl, co se děje. Až po chvíli se uklidní.

„Přišel jsem si pro vás, pane Betou,“ řekl muž tvrdým hlasem, který je tlumen rouškou na jeho ústech. Přes tmavé brýle mu Martin nevidí do očí. Muž má na hlavě klobouk. Na těle plášť. Velmi kvalitní boty. Martina poleje studený pot. Polkne. A to celkem nahlas.

„Snad jste se nelekl?“ zeptá se muž.

„Víte… ani ne,“ řekne Martin hlasem, kterým jen potvrdí, jak moc se bojí. „Čekal jsem, že si pro mě jednou přijdete. Ale že to bude tak… zrovna tak?“

 „To mi říkají všichni, které mám odstranit,“ odpoví mu tajemný muž hlasem. Jde z něj poznat, že se usmívá. „Ale věřte mi, že zase tak moc práce nemám - maximálně jedna akce za měsíc. Vy jste moje první akce v tomto roce - slušné na to, že máme půlku února.“  

„Já … já vám to vrátím. Všechno. Přísahám. Do poslední rupie! Já vám vrátím i všechny plány. I všechno jídlo!“ zoufá si Martin. „I všechny medvídky!“ vykřikne.

„Nechceme to. Víte, nevadí nám to, že jste pomalý. To znamená, že vaše práce bude dobrá.“ Potom však muž ztiší hlas. „Vadí nám to, že chcete přijmout práci od pana Shiugena.“

„Vždyť je to vůdce vaší … naší firmy!“ křičí Martin.

„Ano, ale já jsem z divize, které se jeho aktivity nelíbí,“ odpoví muž.

„A to mě zabijete jen kvůli tomu?“ zeptá se muž v posteli. „Takto, v pyžamu?“

„Ano. Zabijeme vás jen kvůli tomu, že chcete vzít práci od pana Shiguena,“ zopakuje muž.

„A ještě kvůli tomu, že vaše práce jsou … místy dost radikální. Takto problémy řešit nemůžeme.“

„Ale vždyť to není důvod mě zabít!“ křičí neustále Martin. „Můžeme se domluvit.“

„A vím, že tady, v tomto bytě, je jeden flash disk, který jste si odnesl z naší laboratoře. My víme, co na něm je. Proto si ho teď vezmu.“

Zabiják domluvil. A Martin polkl. Toto vypadá velmi špatně. Ale může si za to sám. Kdyby jen ten únos nějak lépe zamaskoval! Ale co. Tak uteče. Emigruje ze země. Pojede třeba do Afriky - tam ho hledat nebudou. Ano. A bude neustále utíkat! Už to má vymyšlené. Teď se jen dostat odtud!

„Ano, mám tady tu flešku,“ řekne sklesle. Zabiják jeho tvrzení nijak nekomentuje. „Mám ji pod polštářem,“ doplní Martin. „Tak já vám ji podám.“ Čeká a zabiják chvíli mlčí.

Martin sáhne pod polštář a nahmatá to, co chce. Rychle trhne rukou.

„Ani hnout hovado!“ zařve.

Zabiják však už v ruce taky drží zbraň. Ta jeho je klasická pistole. Vypadá jak devítka, místy je zlatá, místy z materiálu barvy dřeva. Míří s ní na Martina.

Ten však v ruce drží větší, lepší zbraň. Je to zbraň dlouhá asi třicet centimetrů, se dvěma úchyty. Má generátor plazmy - něco podobného, na čem dnes pracují elektrárny. Vytváří si sama náboje a má jich nekonečno.

„Takže se nám nepoddáte?“ zeptá se ho muž.

„Zabili byste mě tak jako tak, takže se aspoň pokusím bránit!“ vykřikne Martin.

„Budiž,“ odpoví muž.

Martin vystřelil ve chvíli, kdy muž vyslovoval slabiku diž. Z otvoru na konci zbraně vyletěla bíle zářící střela. Její teplota se projevila tím, že se celá místnost mírně zahřála. Letěla ohromnou rychlostí.

Zabiják však byl připraven. Velmi rychle se vrhl dopředu. Martin se nejdřív usmíval - věřil, že plazma tu svini zasáhne.

Nestalo se tak. Muž podklouzl pod plazmou a dokončil kotoul.

Martin chtěl znovu vystřelit, ale zbraň se ještě nabíjela. Už však zbývala jen vteřina. To zvládnu!

Čas se zpomalil. Martin viděl vraha, jak se staví do dřepu a míří na něj pistolí. Je však ještě v pohybu, proto nemůže moc dobře střílet. I když ví, že se nemusí trefit, tak stiskne spoušť.

Kulka vyletěla neuvěřitelnou rychlostí. Martin ji neviděl a nemohl nic dělat. Po chvíli ho zasáhla.

Kulka proletěla celým jeho tělem, které bylo kryto jen pyžamem. Martin jakoby ztratil pojem o tom, co se kolem něj děje. Stihl ještě stisknout spoušť své plazmatické zbraně - koule z ní vyletěla, ale směrem doprava od postele - útočníka nemohla ani v nejmenším ohrozit. Muž k němu přistoupil. Stál před postelí. Chvíli se na něj díval. „Vidíte, pane Betou, nejste tak dobrý.“ Martin ho sledoval. Tolik věcí chtěl ještě dnes stihnout. A nestihne nic. Potom se ozval další výstřel. A ještě než dozněla ozvěna, tak Martin zemřel.

Tichým pokojem, v němž šlo slyšet jen občasné šustnutí spícího muže, se ozval řev. „Ne, ne, ne!“

Mladý muž otevřel své hnědé oči, a pomalu oddychoval. Zdála se mu opravdu zlá noční můra. Na jejím začátku se probudil, a potom… už ani neví. Zlé sny ho pronásledovaly velmi často.

Přemýšlel, co bude dělat dnes. Ale ještě se myšlenkami vrátil k předchozímu snu. To bylo opravdu velké psycho. Raději se podíval na dveře.

Zařval a sáhnul pod polštář. Někdo tam stál.

„Přišel jsem si pro vás, pane Betou.“

Autor: RundasGrey, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Varování: