OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Unelmani



UnelmaniElla Levensteen, je obyčejná městská holka, která i když nerada uteče od rodiny. Její matka jí nenávidí, a ona neví proč. Nejednou přemýšlela nad sebevraždou, ale na to aby se sprovodila ze světa svůj život moc miluje. Při jednom ze svým útěků pozná neznámého, který jí zaujme natolik, ze se zamiluje.

Jak tenhle příběh skončí? Ukáže se Elvie doma?
Co náš pan neznámí...

Prosím o komentáře a kritiku.

Můj nový život jsem si představovala jinak. Útěk od rodičů a menší krádež rodinných peněz, mi moc nepomohla. V trezoru skoro nic nebylo a už to, co jsem si vzala tátu zabije. Máma ta na mne kašlala nevím, jestli si vybíjela zlost ze zkažené postavy nebo to, že jsem ji milovala natolik, že jsem byla schopná vraždit. Ona byla jediný člověk, který po mě něco chtěl, ale nic nedával. No zase jí nemůžu křivdit, protože místo lásky mi dávala peníze. Ale každá holka potřebuje tu lásku od matky. Poradu co se týká první lásky, problémů všeho druhu a já nevím, co ještě. Celý život bydlím v Argentině a na kamarády si vůbec stěžovat nemůžu. Mám tu pár lidí, kteří mi kdykoli pomohou. Ale jediná kamarádka, na kterou se můžu spolehnout je Missy. Missy je mladší než já. Mě je 22 a jí 20 let. Teď jsem si uvědomila, že jsem se ani nepředstavila mé jméno je Ella Levensteen. Ale všichni mi říkají Elvie.

Není to poprvé, co jsem utekla, ale tentokrát se už pokud možno nevrátím. Bolí mě, když se rodiče hádají a já se na to musím koukat. Dnes jsem se probudila s výkřikem, už se mi o tom dokonce zdá. Tohle ve mně jednou prasknout muselo. Podívala jsem se na hodiny, které stojí u mě po pravé straně na stolečku, bylo 3 ráno. A z obýváku zase slyším křik. I když v mém věku by mi to mělo být alespoň trochu jedno. Není! Vstala jsem z postele a oblékla si župan. Rozhlédla jsem se po pokoji a našlapovala pomalu ke dveřím. Váhavě jsem vzala za kliku a otevřela dveře. Křik se stupňoval, čím jsem byla blíž a já dostala záchvat zuřivosti. Zuřivost jsem v sobě dusila moc dlouho! Jednou to muselo ven. Vyšla jsem ze dveří a vstoupila na schodiště, co vede dolů do přízemí. Mámu jsem slyšela jak na tátu řve, že je k ničemu. Je jen v práci… No hrůza, co Vám budu povídat. Sešla jsem, až dolů a schovala se za zdí.

„Lee, ty jsi úplně k ničemu!“ řvala na něj máma.

„Meredith, drž, už radši hubu.“

„Jak to semnou mluvíš, abych ti nesbalil tvoje věci a nevyhodil na ulici!“ Dodával s takovým důrazem, že kdybych je neznala, myslela bych si, že mluví pravdu.

Kdybych mohla… můj obličej se zbarví do ruda a z uší mi vyjde pára. Přesně jako z hrnce. Asi prasknu vzteky, protože se hádat ve 3 ráno to je prostě vrchol.

Vyšla jsem z úkrytu a nestačila se divit. Máma ta byla jen v županu a táta v trenkách. Při pohledu na ně jsem zrudla.

„Děláte si z nás, už fakt srandu?“ Oba se na mě otočili.

„Co prosím?“ zeptala se mě máma.

„To vaše neustálé hádání. Už mě to fakt nebaví!“ odsekla jsem a odešla z místnosti. Klidně jsem je tam nechala stát s otevřenou pusou.

Když jsem vlezla do pokoje, hned jsem rozsvítila a vyhrabala tašku ze skříně. Otočila jsem se a začala házet oblečení dovnitř. Při tom mi stékaly slzy po tváři a já věděla, že to takhle nepůjde. Už jsem toho měla dost. Těch hádek, bezesných nocí… Už je toho na mě moc! Když jsem měla tašku plnou, hned jsem vzala zip a zavřela jí. Zvedla jsem jí a hodila pod postel, aby nebyla vidět. Lehla jsem si zatím na postel a čekala, že někdo přijde.

A… nečekala jsem dlouho. Po pár minutách někdo zaklepal…

„Kdo to je?“ zeptala jsem se s odporem, že nemůžu v klidu vypadnout.

„To jsem já,“ ozvala se máma. „Můžu dál?“ protočila jsem oči a praštila sebou znovu do peřin.

„Pojď…“ odpověděla jsem nakonec.

„Myslím, že bychom si měly promluvit,“ řekla sklesle matka.

„O čem chceš mluvit? Myslím, že tohle je úplně jasné.“ Vykřikla jsem s nenávistí.

„Ello, prosím. Vyslechni mě,“ žadonila jak malé dítě o lízátko.

„Ello, takhle mi říkáš, když chceš něco řešit. Já… už řešit nic nechci! Ty vaše hádky… už jich mám dost!“ dívala jsem se jí do očí a s klidem jí to říkala. Nevěřila vlastním uším, že to slyší.

„Já nechci nic řešit, ale takhle to dál nejde!“

„Tak to máš pravdu, že to takhle nejde.“

„Elvie, s otcem se nerozvádíme. Jen si občas vyměňujeme názory.“ Občas? Ha, ha.

„Občas? Děláš si ze mě srandu? Je to každý den, už mě to unavuje. Pořád se jen urážíte, zesměšňujete a já nevím co ještě.“

„No…“

Nestačila ani doříct větu, protože jsem jí skočila do řeči. „Jdi pryč… chci si jít lehnout,“ při posledním slovu jsem se zachumlala pod deku a zavřela oči. Matka tam seděla jak kůl v plotě. Bylo mi to jedno, ale neměla jsem náladu, už probírat to, co je nad slunce jasné.

Zvedla se a pohladila mě po vlasech. „Dobrou noc, Ello.“ Dořekla a já jen slyšela bouchnout dveře.

Chviličku jsem čekala, jestli tam není, ale nebyla – opravdu odešla. Vstala jsem z postele a vytáhla bágl z pod postele, kterou jsem hodila na postel. Vzpomněla jsem si, že nemám žádné peníze, ale otec ano. Peníze jsem potřebovala do začátku, protože nevím, jestli si najdu práci. Vzala jsem kliku od dveří a čekala, jestli nikdo to skřípění neslyšel. Měla jsem štěstí – matka usnula zase jak špalek. Namířila jsem si to do pracovny a šla rovnou k sejfu.

Nevím proč, ale byl otevřený. Tohle otec nikdy nedělá. Vždycky ho zavře, ale nechala jsem to být. Po té hádce museli být oba mimo. Vzala jsem dvířka do ruky a malinko je pootevřela. Vzala jsem jeden balíček, který byl plný pětitisícovek. Nechtěla jsem to ani počítat, protože jsem chtěla pryč. Dveře jsem přivřela zase do původní polohy a vypadla z pracovny. Po schodech jsem našlapovala velmi pomalu a hned zahučela ve svém pokoji.

Ve svém pokoji jsem vzala bágl na ramena a naposledy jsem se rozhlédla. Bolelo mě to. Nechtěla jsem odejít, ale nic jiného mi nezbývalo. Měla jsem toho prostě dost. Batoh jsem vyhodila oknem, které vedlo přímo k bazénu. Když přistál na dlažbě, vydala jsem se k hlavním dveřím. Naposledy jsem se rozhlédla a šla dolů. Šla jsem jako myška, protože kdyby mě slyšeli – zamkli by mě tu a já se, už nikdy neosvobodila. Matka byla tak odtažitá, nechápavá, sobecká a otec? Tomu bylo všechno jedno. Jen jeho práce, ani bych se nedivila, kdyby měl něco s tou blonďatou sekretářkou. V téhle sféře, byl ještě k něčemu.

Po schodech jsem sešla celkem rychle. Natáhla jsem si boty, kabát a vyšla ze dveří. Vůbec mě nenapadlo ohlížet se! Venku bylo docela teplo na to, že byly čtyři hodiny. Teda myslím. Když jsem došla na konec našeho chodníku rozhlédla jsem se dokola. Nikde nikdo. Všude ticho, klid ani živáčka. Bylo to takové nezvyklé, protože jsem jinak vycházela kolem oběda. A to byl jiný cvrkot v ulici, která se mi posledním dnem stala osudnou.

Přemýšlela jsem, jestli si mám vzít své auto nebo jít pěšky. Ale vyhrálo auto. Vyndala jsem klíče z kapsy a vlezla do něj. Škrtla startérem, nastartovala a vyjela pryč.

 

Po šesti hodinách

Bez přestávky jsem jezdila jak tělo bez duše. Jediné co jsem vnímala, bylo kdy zastavit, rozhlédnout se nebo pustit nějakého toho chodce. Jednou jsem nedávala pozor a málem srazila maminku s kočárkem. Když jsem si to uvědomila, zabrzdila jsem a gumy s kvílením zastavily. Byl to hnusný pocit… co kdybych to nestihla a srazila je? Tohle se mi pořád přemítalo v hlavě jako film, na který koukám.

Na palubce se mi rozsvítilo světýlko nádrže, ale nebrala jsem to vůbec v potaz a jezdila dál. Po pár hodinách jsem se podívala znovu na palubku a ručička byla, už v červeném. Nesměla jsem dovolit, aby mi došel benzín. Dojela jsem do nejbližší benzínky a natankovala. Podívala jsem se, jaký je to stojan a zaplatila. Během chvilky jsem byla zpátky a mohla jet vesele dál. No vesele… mě do smíchu moc nebylo. Na křižovatce jsem zastavila na červené a z břicha mi vyšel zvuk, který naznačoval, že mám hlad. Dojela jsem k jedné restauraci, co byla kousek od benzínky. Všimla jsem si jí, když jsem jela kolem. Tam jsem zaparkovala a vešla dovnitř.

Sedělo tam pár otrapů, kteří si mě prohlíželi. Nevypadali zrovna kultivovaně, ale co já o tom vím, že. Oblečená jak z jiné doby… Připadala jsem si tam, jako kdybych spadla z Marsu. Dokonce bych řekla, že jednomu ukápla slina. Fuj! Při pomyšlení, že uvažuje o mě jsem se oklepala jak oslík. Prošla jsem kolem nich a sedla si až nakonec restaurace. Během pár minutek ke mně přišla milá číšnice a podala mi jídelní lístek, který jsem hned otevřela. Slečna tam čekala…

„Dáte si něco k pití?“ pohlédla jsem jí do očí a usmála se.

„Prosím, minerálku bez bublinek. Děkuji.“ A zpátky sklopila oči k jídeláku.

„To vypadá dobře.“ Řekla jsem si pro sebe.

Co upoutalo mojí pozornost -  byly špagety, které jsem dlouho neměla. Měla jsem vybráno tak jsem zaklapla lístek a položila ho na kraj stolu.

Slečna byla velmi rychlá a hned se ptala na jídlo.

„Jsou ty špagety dobré?“ zeptala jsem se jí.

„Velice. Měla jsem je k obědu.“ Usmála se a čekala, jestli si objednám.

„Dám na Vás. Děkuji.“ Znovu se usmála a ukázala krásné bílé zuby.

Usrkla jsem ze skleničky, a koukala z okna ven. Sluníčko vylezlo tak, že mi svítilo přímo do očí. Hned jsem uhnula pohledem, ale pohled mi směřoval na osobu, která vešla dovnitř.

Byla to mužská postava. Počítám tak 180 cm, 85 kg. Prohlížela jsem si ho tak, že si toho všimla i servírka, která se usmála.

Chlapík vypadal moc dobře. Na sobě měl jen džíny a svetr. Bylo nádherně vidět, že má úžasně vypracované tělo. Slečně to nedalo a něco mu řekla, protože se otočil a namířil si to přímo ke mně.

„Ahoj,“ oslovil mě neznámý.

„Ahoj,“ hned jsem mu pohlédla do očí, ale jakmile jsem to udělala – začala jsem se topit.

„Můžu?“ ukázal na volné místo proti mně.

„Jistě.“

Konečně jsem si ho mohla prohlédnou blíž. Vypadal tak… tak nádherně. Kaštanové oči a stejné vlasy, které měl krátce střižené. Obličej jemný, ale zároveň drsný. Nebyl oholený tak byly vidět malinko vousy, které měl po straně a na bradě. Vypadal tak dětsky, ale zároveň dospěle. Kdyby bylo na mě, řekla bych, že jsem se zamilovala na první pohled.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se tak krásným hlasem, až mě pohladil mráz po zádech.

„Ella… Ale všichni mi říkají Elvie.“

„Těší mě Elvie. Já jsem Kaleb.“ Dořekl to a podal mi ruku.

„I mě Kalebe. Můžu?“ udělala jsem náznak toho, že když někoho poznám, políbím ho na tvář.

„Klidně.“

„Nebude to vadit tvé přítelkyni?“ zeptala jsem se s malou nadějí, že to přítelkyně není.

„Mona? To je má sestra.“ Přitáhl si mě malinko k sobě a čekal, co udělám. Moc mi imponoval… To jak se choval a to všechno.

Políbila jsem ho na tvář, ale nebyla bych to já, kdybych si nepřivoněla.

„Krásně voníš.“ Při vyslovení téhle hloupé věty jsem cítila, že jsem zčervenala jak rak.

„Děkuju. Také nádherně voníš.“ Vyslovil ta slova, jako by je myslel vážně. Při tom se mi nezapomínal dívat do očí.

„Budu ti připadat asi pitomě, ale…“ odmlčela jsem se a koukala do země.

„Nestyď se a mluv,“ povzbuzoval mě s úsměvem.

„Připadá mi to, jako bych tě znala strašně dlouho. Přitom tady s tebou sedím – dvacet minut?“

„Ano.“ Do řeči nám skočila Mona (jeho sestra), která mi přinesla jídlo.

„Tak tady to máte. Dobrou chuť.“ Talíř položila přede mne a odcházela.

„Mono, prosím tě dám si to samé jako Elvie.“ Páni, on si pamatuje jméno.

„Jistě bráško.“ A při tom na mě mrkla. Já jsem se samozřejmě nezapomněla uculit.

Vypadala moc sympaticky. Brunetka s melírem. Kolem 25. Vysoká 170 a váha? 30 kg i se železnou postelí na zádech. Byla moc drobounká. Kdybych jí neviděla zvedat nějaké dítě řekla bych, že se každou chvilku zlomí vejpůl.

Malinko jsem se uculila a špageta mi spadla do klína. Ještě, že si toho Kaleb nevšiml. Ale to jak se usmál on – velmi pochybuju, že si nevšiml. Ale byt tak taktní, že nic neřekl ani se nepodíval. Byla jsem mu vděčná. Během pár minut byla Mona zpátky i s jeho jídlem.

„Tady to máš. Já jsem věděla, že si na konec dáš.“ Položila mu talíř na stůl i s příborem a odešla.

„Děkuju,“ vykřikl za ní a pustil se do jídla. Vypadal tak spokojeně, až blaženě.

„Dobrou chuť.“

„Děkuju.“

Já jsem během pár minut dojedla a odložila talíř na kraj stolu. Tak jsem dala znamení Moně, že jsem skončila. Jakmile si toho všimla, přitančila a odnesla talíř.

„Děkuju,“ poděkovala jsem jí a čekala, až Kaleb dojí svojí porci.

„Můžu?“ zeptala se, když znovu přišla…

„Jistě. Co se děje?“ řekla jsem přímo zvědavě.

„Mohla bys jít semnou? Víš, kousek na stranu.“ Pokynula k bratrovi a pak ukázala k jinému stolu.

„Ooo, jistě.“ Zvedla jsem se a šla za ní. Kaleb nás nechápavě sledoval. Nevím proč, ale něco asi tušil. Tušil – co přijde.

„Mohla bych tě o něco poprosit?“ zeptala se mě celá ustaraná.

„Můžeš.“

„Nechci Vám do toho nějak kecat, ale Kaleb…“ Nedokázala dopovědět. Do očí se jí hrnuly slzy velikosti krokodýla.

„Co je s Kalebem?“

„Jeho žena…“ tak a je to tady. Teď mi řekne, že je ženatej a já se jdu zahrabat. „Zemřela.“

„To je mi líto. Co se stalo?“ začala jsem jí chápat. Nechtěla, abych mu ublížila.

„Autonehoda. Jela s ním na večeři a někdo do nich naboural!“

„A to ho nenašli? Co SPZ?“ vyštěkla jsem s bolestí v hlase.

„Nenašli, utekl. A auto bylo kradené. Takže se musel smířit s tím, že ho nikdy nenajdou. Pak ses tady objevila ty. Po dvou letech ho zase vidím smát se – je úplně uvolněný. Klidný. Děkuju.“ Pohladila mě po ruce a já se nezmohla na nic jiného než se usmát.

„Nechci mu ublížit. Líbí se mi. Vzbudil ve mně… Něco, co neznám.“

„Stejné to bylo i u jeho ženy. Takhle si začali povídat – tak jako on s tebou, ale s tou výjimkou, že ona přišla k němu.“

„To vypadá na romantickou duši.“

„Tanya… byla romantička. Dokonce moc krásná. Dlouhé kaštanovou vlasy a dětský obličej. Vypadala moc hezky. Proto tě prosím… bud na Kaleba hodná.“ Teda – mám proti čemu bojovat. U srdce jsem cítila, že ho začínám litovat. Nikdy se mi nestalo, že jsem litovala člověka, natožpak člověka, který se mi líbí.

„Neboj se. Počkám, jak bude chtít on. Všechno nechávám na mužích. Tedy, když se mi líbí,“ usmála jsem se a podívala se na muže, který seděl u stolu a nic nevěděl.

„Děkuju. Jinak mi říkej Mono.“ Natáhla ke mně ruku a pořádně se uculila.

„Já jsem Elvie. Jestli to je všechno můžu jít?“

„Ano. A děkuju, že jsi mě vyslechla.“ S tím odešla zpátky za bar.

Zvedla jsem se ze židle a šla váhavě za Kalebem. Všiml si toho a jemně se usmál. Tím mě povzbudil a já přidala na kroku.

„Copak ti chtěla Mona?“ zeptal se rozpačitě.

„Jen se na něco ptala.“ Odpověděla jsem mu a posadila se na své místo.

Sice mi moc nevěřil, ale nechal to být. I on dojedl a čekal, až jeho sestra odnese talíř.

„Děkuju,“ řekl zdvořile.

Ona se jen usmála a odešla. Vypadala moc spokojeně a já doufám, že jí nezklamu. Vytáhla jsem mobil a podívala se na hodiny.

 

20:00

 

„Páni,“ zašeptala jsem.

„Copak?“ jak mě mohl slyšet…

„Koukám kolik je hodin.“ Ale omylem jsem mu naznačila, že se nudím. Což jsem nechtěla.

„Nudíš se?“

„Jak tě to mohlo napadnout? Nikoliv. Je mi s tebou hezky. Jen jsem se podívala, ale s tebou ten čas tak letí.“ Né, že bych někam pospíchala.

„To jsem rád, protože mě je s tebou taky moc hezky…“ při vyslovení toho slova se zarazil a já čekala, jestli začne mluvit sám.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se ho s obavou, že mi uteče.

„Moje žena…“ rozmýšlel slova, která by byla vhodná.

„Jestli o tom nechceš mluvit – nemusíš. Mona mi něco naznačila!“ bylo vidět, že si oddechl, když jsem mu to pověděla. Tohle bylo dost ožehavé téma. Pro něj i jeho sestru, ale s tou výjimkou, že on jí miloval. Miloval a ztratil.

„Děkuju.“

„Nemáš za co děkovat. To je samozřejmost.“

„Za hodinu půjdu domů, jestli chceš, můžeš jít semnou. Potřebuju se převléct. A neboj, nekoušu.“ Když to vyslovil, začala jsem se culit. Kdyby mě chtěl unést, vůbec bych se nebránila. Ba naopak… byla bych moc spokojená. V jeho blízkosti.

„Jestli ti to nebude vadit, půjdu ráda.“ Barva mé kůže se začala měnit na odstín červené.

„Nebude. Jsem s tebou rád.“

Celou tu dobu jsme si povídali a já zjistila, že jsem do toho spadla až po uši. Kaleb je velmi… milý, pozorný, taktní a hlavně vtipný. Když uběhla ta hodina, co si dal na odchod, vytáhla jsem peněženku, kterou jsem si položila před sebe. Kaleb se jen usmál a mávl na Monu.

„Mono, zaplatím.“ Ta hned přispěchala a vyndala lísteček s cenou, kterou měl zaplatit.

„Dohromady nebo zvlášť?“ zeptala se Mona bratra.

„Že se ptáš, sestřičko.“ Měli krásný vztah. Můj protějšek vytáhl peněženku a podal jí bankovku. „To je dobré.“ Nevím, kolik platil, ale na to, že měl jen oběd a vodu platil dost. V hlavě mi začalo šrotovat a já si uvědomila, že zaplatil i za mě.

„Počkej, co blbneš. Já bych si to zaplatila,“ vyhrkla jsem zmateně.

„To je v pořádku. To je to nejmenší.“ Znovu jsem se ponořila do rudého oparu a nebyla schopná nic říct.

„Asi ti budu celý den děkovat, jak tak koukám.“

„To opravdu nemusíš. Půjdeme?“ zeptal se a pak se podíval na hodinky, které jak jsem si všimla, nebyly zrovna nejlevnější.

„Jistě. Jen si odskočím a můžeme jít.“ Vzala jsem si tašku a šla na toaletu.

Po chvilce jsem přišla zpátky a při mém udiveném výrazu… on tam seděl a čekal. Čekal na mě.

„Půjdeme?“ zeptala jsem se ho vesele.

„Jistě.“ Pokynul ke dveřím a pak šel za mnou.

„Ahoj Mono,“ rozloučila jsem se.

„Ahoj. Snad se uvidíme,“ odpověděla a dál se věnovala své práci.

Ač jsem měla zde své auto – nastoupila jsem do jeho vozu. Vůbec mě nenapadlo bát se. Vyjel z ulice, kde byla restaurace a namířil si to na dálnici. Pár minut jsem vydržela mlčet, ale dlouho jsem to nevydržela.

„Kalebe?“

„Copak?“ zeptal se mě.

„Je to pitomá otázka a myslím, že i osobní, ale kolik ti je?“ moc jsem nedoufala, že mi odpoví, ale překvapil mě.

„No… je mi 29. A smím se zeptat já na tvůj věk?“

„Mě je 22… Tenhle rok 23. Už jsem stará.“ Touhle větou jsem rozpoutala smích.

„Ty a stará? Nechceš si po cestě něco koupit?“ stále usměvavý. Zamilovala jsem se do jeho úsměvu.

„Co myslíš koupit?“

„Nějaké oblečení.“

„Vypadám, že bych je potřebovala?“

„Ne to ne. Právě naopak. Vidím, že máš nakupování ráda.“

„Ach tak. Promiň. Ne, nepotřebuju, ale děkuju.“ A zadívala jsem se zpátky ven z okna. Cesta utíkala tak rychle, že jsem musela nejspíš usnout.

Venku svítilo sluníčko a ptáčci venku zpívali. Byl to nádherný pocit. Takhle jsem se ještě dlouho nevyspala. Po pár vteřinách mi došlo, že jsem usnula Kalebovi v autě.

Někdo zaklepal…

„Dále,“ křikla jsem ke dveřím.

Dovnitř nakoukl Kaleb a celý usměvavý mi nesl snídani. „Dáš si?“

„Já… cítím se tak pitomě. Omlouvám se.“

„Za co se omlouváš? Už v restauraci na tobě bylo vidět, že jsi unavená. Nechtěl jsem, abys šla do hotelu.“ Přišel ke mně blíž a nesl tác se snídaní.

„Že jsem usnula. Ale je toho na mě poslední dobou moc.“

„Nevadí. Dáš kafe nebo radši čaj?“ ukázal na tác a usmál se.

Já se mu dívala do obličeje a malinko jsem se zasekla. Ani nevím, jak dlouho jsem se mu dívala do očí, ale jemu to nevadilo. Dělal to samé. Když jsem si byla jistá, že je to déle jak pět minut – chtěla jsem se odvrátit, ale Kaleb se ke mně začal naklánět a já ztuhla.

Byl tak blízko, že se stačilo naklonit ani ne pět centimetrů. Ale vzpomněla jsem si, že jsem právě vstala a ucukla. Můj vyvolený ač o tom ještě nevěděl, se na mě nechápavě podíval.

„Co se děje? Udělal sem něco špatně, že?“ Omlouval se jak malej kluk, kterej provedl tu největší lumpárnu na světě.

„Ne. Neudělal, ale já jsem teď vstala a myslím, že by bylo lepší si napřed vyčistit zuby. Ale všechno mám u sebe v autě.“

„Promiň. To mi nedošlo. Kartáček je připravený v koupelně.“

Začala jsem se hrabat na nohy. Kaleb si toho všiml a odnesl tác na maličký stůl, který stál v rohu pokoje. Do teď jsem si nevšimla, jak krásný pokoj to je. Všechno světlé. Světle oranžové stěny, doplňky světlého dřeva. Nevím jak popsat tu nádheru.

„Můžu,“ zeptala jsem se.

„Jistě. Buď tu jako doma. Budu čekat v obýváku.“ A s tím odešel z pokoje.

Já jsem si vzala oblečení, co jsem měla u sebe… Což bylo jen spodní prádlo a odebrala jsem se do koupelny. A jak Kaleb řekl – kartáček ležel ještě zabalený na umyvadle. Copak má vždy zabalený kartáčky v zásuvce? Ale i já měla doma alespoň jeden v záloze.

Pustila jsem si kohoutek, abych si mohla vyčistit zuby. Po pár minutách jsem rozhodla, že vlezu ještě pod sprchu. Snad mu to nebude vadit.

 

Po 20 minutách

Vylezla jsem ze sprchy a obalila se ručníkem, co byl připravený na umyvadle. Kaleb byl tady? Nebo jsem si nevšimla, že tu leží. Vylezla jsem ven a osušila se. Natáhla jsem na sebe čisté prádlo, které jsem si zázrakem sbalila a zbytek oblečení. Když jsem byla obléknutá, vysušila jsem si vlasy ručníkem. Oba jsem pověsila na držátka a vyšla ven. Nedalo mi to moc práce najít obývák, protože byt nebyl moc velký.

„Ahoj,“ dala jsem tak o sobě vědět.

„Ahoj… krásko,“ odpověděl.

„Doufám, že nevadí.“ Ukázala jsem na svoje vlasy.

„Ne. Ty ručníky jsem ti tam hodil, protože jsem na ně zapomněl.“

„Tak ty sis mě prohlížel jo?“ a hodila po něm nevinný kukuč.

„Jen malinko.“ Jemně se zazubil a já poznala, že kecá.

„Kecko jedna. A ještě jednou ti za vše děkuju.“ Usmála jsem se a pomalým krokem šla k němu.

„Nemáš za co. Jsem rád, že jsem tě poznal.“ Při tom se posunul dál, abych si sedla.

„Já nekoušu!“ Usmála jsem se na něj.

„Já vím, že ne.“ Podíval se na mě a nespouštěl mě z očí.

Já jsem na konec vstala a šla k němu. Naklonila jsem se a jemně ho políbila. Při tom jsem zůstala, protože jsem čekala, co udělá. Nevěděla jsem, jestli to před tím myslel vážně, ale já věděla, že i když ho neznám – Chci ho.

„Nechci, aby sis myslel, že tohle jsem já. Právě naopak. To s tebou jsem to já. Nevím, jakým způsobem jsi to dokázal, ale cítím, že jsem tě našla.“ V tu chvíli, co jsem to dořekla, slyšela jsem, jaký význam to mělo. Kdybych mohla… hned si nafackuju.

„Ani já nejsem takový. Dva roky jsem se lidem vyhýbal… Přijdu po dlouhé době za sestrou a potkám tam tebe. Jsi můj anděl.“ Dopověděl svou větu a konverzaci utnul polibkem plným vášně.

Takové pocity jsem nikdy nezažila. I když Kaleb nebyl můj první, tak určitě byl první v tom, že mě dokázal vyvést na vrchol. Po pár hodinách vzájemných dotyků, polibků a hladových pohledů jsem se položila na jeho hruď. Slastně vydechl a políbil mě na temeno hlavy.

„Moc se mi to líbilo,“ řekla jsem a přitulila se k němu.

„Mě taky.“ Objal mě a usnul.

Já jsem měla chvilku pro sebe. Mohla jsem si vychutnat ten pocit… pocit, že konečně někam patřím. Tedy alespoň nějakou dobu. Neurčitou dobu, protože, až ho omrzím, opustí mě. Při té myšlence jsem ho pevně objala a zavřela oči.

Když jsem se probudila, Kaleb nikde nebyl.

„Kalebe?“ volala jsem po bytě.

*Nikde nikdo. * pomyslela jsem si v duchu.

Vstala jsem a došla se znovu osprchovat. Tentokrát jsem si nevzala spodní prádlo, ale jen mou košili, která byla dlouhá akorád. Když jsem vylezla z koupelny, došla jsem do obýváku a poklidila tam. Po pár minutách bylo vše poklizeno a já se vrhla do kuchyně něco udělat. Až se vrátí, určitě bude hladovej.

Jediné, co měl v lednici, byly vajíčka a nějaký salám. Po pár minutách jsem hodila všechno na pánvičku a připravila talíř. Kalebovi udělám jídlo, až dorazí. Po 10 minutách, když jsem měla skoro všechno snědené, uslyšela jsem klíče v zámku. Zaposlouchala jsem se víc a zaslechla padnout klíče na botník vzápětí hned boty na podlahu.

Šla jsem se podívat blíž a viděla Kaleba… Obě ruce plné tašek.

„Ahoj, co to vyvádíš?“ podívala jsem se s úsměvem na tváři.

„Myslel jsem, že budeš mít hlad. Tak jsem šel nakoupit. Ale jak vidím – dokážeš si poradit.“

„To jsi nemusel,“ vzala jsem mu jednu tašku z ruky a odnesla jí do kuchyně.

Připadala jsem si, že konečně někam patřím. Cítila jsem, že jsem našla někoho, kdo mi dá to, co jsem hledala – LÁSKU.

Kaleb přišel ke mně ze zadu a objal mě kolem pasu. „Jsem rád, že jsi tady,“ řekl a otočil si mě čelem k sobě.

„I já jsem moc ráda.“ Políbila ho na rty a čekala, až zareaguje.

Nečekala jsem moc dlouho. Vzal mě za pas a posadil si mě na linku. Pomalu mě začal líbat na rty, tvář, špičku nosu, krk a pokračoval tak dlouho, dokud jsem ho nepřinutila líbat mě. Když mě něco vzrušuje, hrozně to lechtá. Potom to jde všechno ráz na ráz. Kdyby to šlo, miluju se s ním všude, kde to jen jde. Úplně mi stačilo, když se mě jen dotkl. Celá jsem se rozvibrovala jako sbíječka. Byl to krásný, úžasný dech beroucí pocit. Ten kdo to nezažil – nepochopí!

„Zlato, nemáš hlad?“ zeptala jsem se ho, když si oblíkal kalhoty.

„Něco si udělám.“ Znovu mě políbil a já ho přitiskla k sobě.

„Já myslím, že udělám nějakou večeři. Jdi si sednout,“ poprosila jsem ho.

„Dobře, ale pomůžu ti.“ Vyndal něco na linku a zbytek odložil do ledničky.

„Udělám obložený talíř? Nebo radši něco sladkého?“

„Tak sladké jsem měl teď.“ Zakřenil se a začal krájet rajčata.

„Tak jo.“ Po dvaceti minutách bylo vše hotové. Kaleb na stůl připravil skleničky a bílé víno. Má vkus to se musí nechat, ale na co nezapomněl, byly svíčky, které umístil doprostřed stolu. Svíčky házely světlo tak tlumené, že se mi z toho tajil dech.

„Páni.“

„Není to přehnané?“ on se vážně ptá, jestli to je přehnané?

„Ne není! Je to úžasné.“ Z ruky mi vzal talíř a položil ho na stůl.

„Děkuju.“ A sedla jsem si.

„Nemáš za co, ale ještě si nesedej.“

„Proč?“ zeptala jsem se ho celá udivená.

„Protože v pokoji na tebe něco čeká.“

„Na mě?“

„Ano. Neptej se a jdi se podívat, prosím.“ Já jsem se zvedla a odešla do pokoje. Zlehka jsem vzala kliku od pokoje a otevřela. Na posteli ležely šaty. Šaty jako na nějaký ples. Došlo mi, že si je mám obléct. Neváhala jsem ani minutu a během pár minut jsem je měla na sobě. Malinko jsem se před zrcadlem upravila a z obýváku jsem zaslechla melodickou skladbu.

*Co se to tam děje? * pomyslela jsem si v duchu. Vydala jsem se tím směrem a po pár krocích zůstala stát úžasem.

Kaleb stál u okna… opřený a díval se ven. Když si všiml, že jsem v místnosti otočil se.

„Páni. Já nemám slov… vypadáš… vypadáš úchvatně!“

„Děkuju.“ Otočila jsem se dokolečka, aby si mě prohlédl.

Šaty mi sedí akorád… je neuvěřitelné jak mě má v oku. Vybral to opravdu skvěle. Osvětlení, hudba, atmosféra – jen jsem pořád nevěděla, co zamýšlí.

„Elvie…“

„Co se děje Kalebe,“ řekla jsem s menší hysterií v hlase.

Kaleb sáhl do kapsy pro nějakou krabičku a podíval se mi do očí. „Elvie, vím, že se neznáme natolik, abych si byl jistý, že nám to klapne. Ale jsem si na sto procent jistý tím, že jsem se do tebe bezhlavě zamiloval.“ Klekl si na jedno koleno a já už věděla, co přijde. „Elvie, vezmeš si mě?“ Vložil mi krabičku do ruky a čekal na odpověď.

Já jsem ji otevřela a uvnitř byl prstýnek s diamantem. „Kalebe…“ nevěděla jsem co říct, byla jsem zaskočená. Podívala jsem se mu do očí a usmála se. „Ano. Vezmu si tě.“ Kaleb vstal na nohy a objal mě. Potřebovala jsem ho cítit, objímat, dotýkat se ho.

Byla jsem ta nejšťastnější bytost na téhle planetě.

 

Po šesti měsících

Jsem ta nejšťastnější osoba na světě. Jsem šťastně vdaná za Kaleba Blacka. Nikdy jsem si nemyslela, že štěstí může potkat i mě. S rodiči jsem se usmířila, když jsem jim byla říct, že se vdávám. Máma byla nadšená a otec taky. Po pár měsících jsem byla u doktora a ten mi řekl, že jsem v šestnáctém týdnu gravidity. Cestou od doktora jsem koupila malé bačkůrky a nechala je zabalit. Když jsem dala dárek manželovi, nestačil se radovat.

Už jsme si mohli představovat, jak kolem nás běhá. Ale to je zatím ve hvězdách.


Když se člověk zamiluje, je to o tom, že jednat podle rozumu je na nic. Mám ráda, když se lidi chovají spontáně.

Jinak já věřím v sílu lásky, tak i v lásku na první pohled. I já jí našla.

 

 

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Unelmani:

20. Kimi *.*
04.05.2010 [16:40]

Nechápu ty ošklivé komentíáře... bylo to úža!
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

19. niqushkacullen přispěvatel
24.04.2010 [14:52]

niqushkacullensupeeer mne sa to pacilooo

18. Iris
07.04.2010 [19:09]

Nechci kritizovat - nebo možná jo -, ale tohle... Připadalo mi to trochu moc natažené. A řešit ve dvaadvaceti, že se rodiče hádají??? Být na Elliném místě, dávno bych se odstěhovala. Ale když myslíš... Ty jsi autor, ne já. Toť k obsahu povídky.
Můžu si trochu zahořekovat??? Co ta gramatika??? A interpunkce??? Připadá mi, jako by sis to po sobě ani jednou nepřečetla. Možná by bylo lepší, kdybys to rozdělila třeba na dvě části nebo tak. Stěžuješ si, že tu nemáš dost komentářů, ale tohle bylo prostě moc věcí vtěsnaných do jednoho dílu. To je můj názor. Emoticon

17. AgataEritra
06.04.2010 [23:37]

Tak pod to se ti podepíšu taky, Alundee, přesně tohle jsem měla v poznámkách... Nutím se to číst už fakt dlouho... No třeba si to vezme k srdci...
Dodatek: Celý to je přitažený za vlasy, toho kluka bych ani tak neřešila, ale ty rodiče... Šmarja, fakt bych chtěla vidět nekoho v tom věku, kdo řeší, že se jeho rodiče hádaj... A hned utíkat z baráku... Sci - fi hadra Emoticon

16. Alundee
06.04.2010 [23:11]

Příběh by byl moc hezký... Ale možná bys mohla psát trochu svižněji... Třeba věty jako "Po schodech jsem vyšla rychle" jsi mohla úplně vynechat... Jsou tam zbytečné a ještě děj zbytečně prodlužují a zpomalují... A taky se ti tam často opakují některá slova "Vztala jsem z postele a vytáhla bágl zpod postele, který jsem hodila na postel"... Trochu moc krkolomné, nemyslíš? Možná ještě trošku realističtější nadhled (třeba mi přijde divné to, že se asi po pěti slovech chovají tak, jako kdyby se znali už dlouho... vím, že to tam vysvětluješ, ale stejně mě to moc nepřesvědčilo).Pro příště skus taky zvolit lepší téma.
Tohle je jenom můj názor a vidím, že tvůj styl saní zřejmě nepomůžu zlepšit,podle toho jak reaguješ na veškeré negativní komentáře... No, alespoň jsem se snažila
Emoticon

15. jesterka
23.03.2010 [19:57]

Teda to je nádhera!!!!paráda..a z toho negativního komentáře...neřešila bych...každému se líbí něco jiného,ale toto je pecka!!jen tak dále!!!Emoticon

14. AgataEritra
22.03.2010 [14:53]

Ok, kouknu se na to ještě jednou... Teď nemám moc času...

13. TorencC
22.03.2010 [8:24]

AgataEritra: Píšu jak se mi zachce, to, že se to někomu nelíbí je jeho věc. Na Stmívání píšu též povídky, které jsou podle mne velmi dobré, protože, už nemám tolik času jak jsem mívala.
Kdyby bylo na mě - napíšu to mnohem delší. Nevypsala jsem tam všechno, co by se mi tam líbilo. jestli se to to nelíbilo a něco tomu chybělo - řekni co! Pokusím se s tím něco udělal, ale že napíšeš, že tomu něco chybí... mě moc nepomůžeEmoticonEmoticon

12. AgataEritra
21.03.2010 [16:03]

Takže... Čekám, že mě za tenhle koment zase ukamenujete a fakt to čekám a chci... Torenc, jako nezlob se na mě (ale jo, zlob, je mi to jedno...) ale to, že sem napíšeš, jak si čekala velkej ohlas komentářů a máš jich jen osm, tak si běž psát na Stmívání ty bezduchý bláboly o ničem... Upřímně, jsem zastáncem toho,že autor má nastínit a ne dokonale popsat, čte se pro fantazii... A tohle se mi fakt nelíbilo... Dlouhý a uslintaný, některý odstavce jsem ani nečetla a o nic jsem nepřišla...
Dám ti malou radu: Prober se a přestaň se snažit být oblíbená... Tvůj styl psaní je fajn, ale něco tomu chybí...Emoticon

11. BarunQaaa Bellis
21.03.2010 [15:29]

No páááni, nemám slov!! Tohle se ti zase povedlo, no prostě je to paráda!EmoticonEmoticonEmoticonEmoticon Těším se na tvou další jednorázovku a pohled Kaleba udělej! :))Emoticon Vážně.. došly mi slova! Fakt krásný příběh :)

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!