OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » To mezi

19.05.2010 (15:00) • Salazaret • Povídky » Jednodílné • komentováno 5× • zobrazeno 1238×

To mezi

Stojím v potemnělé koupelně a nechávám na své tělo dopadat kapky horké vody. Ale i tak se mé tělo chvěje. Proč musí být život tak nespravedlivý? Ale chápu, že někdo žije… Někdo umírá, ale někdo třeba vůbec šanci žít nedostane. Pořád stojím opřená o roh sprchového koutu, ale brečet nedokážu. Jsem proto divná? Jediné co cítím je podivné prázdno, ale nic víc.

Seděly jsme s mojí mámou v autě a jely jsme za kamarádkou na kafe. Moc jsem se těšila, konečně si pořádně popovídáme a možná vymyslíme další povídky. Tak jako pokaždé, když se sejdeme.

Ale najednou mamce začal zvonit mobil, a jelikož řídila, musela jsem to vzít já.

„Ahoj, tady Monika, prosím Debbete začala rodit, nevím, co mám dělat,“ ozývalo se poplašeně z mobilu.

„Ahoj, tady Vanessa, mamka řídí, nemůže telefonovat,“ řekla jsem ji a čekala na reakci.

„Prosím, řekni ji že Debb rodí a že má už nožičky venku. Ale nechce to ven, ať přijede.“ Já začala zmatkovat. Mluvily jsme jedna přes druhou a tak mamka raději zastavila a vzala si to sama. Já mezitím vyběhla ven a šla se omluvit kamarádce, že dneska nám to nevyjde. Pak jsem nasedla zpět do auta a vyjely jsme domů. Chtěla jsem jet s mamkou konečně se podívat na porod, když mám po dlouhé době volno. I když moc tomu volno říkat nemůžu, jen nám zavřeli práci kvůli povodním. I když ze začátku mamka moc nechtěla, nakonec jsem ji přesvědčila. Popadly jsme své notebooky a vyrazily do stáje.

Cesta nebyla nic moc, lilo jak z konve a nálada byla na bodu mrazu. Debbete totiž začala rodit o tři týdny dříve a to už mamka věděla, že je zle. Na místo jsme dorazily během půl hodiny. Musely jsme jet opatrně už kvůli narůstající vodě na cestách.

Mamka se ani nepřevlékla a vydala se do boxu za ležící kobylkou. Já jsem upalovala za ní. Už tam bylo několik lidí a snažili se hříbě z ní vytáhnout, ale nešlo to. Mamka si rychle svlékla bundu a svetr a jala se zachránit to malé. Ale už když jednou rukou vlezla do ní, zatřásla hlavou.

„Tohle je špatné, vypadá to na obrácenou polohu a navíc už leze třetí noha. Není to vůbec dobré.“ Já tam jen stála a dívala se na vyděšenou kobylu, jak tam leží a mlátí kolem sebe hlavou. Pak se ozval jeden její výkřik. Slyšeli jste někdy koně řvát bolestí? Říkám vám předem není to nic pěkného. Bylo mi ji tak líto, ale věděla jsem, že já jsem tam na nic. Mírně jsem se rozechvěla a dál koukala na situaci ve stáji.

Po chvíli mamka zase promluvila a už podle její zmučené tváře jsem věděla, že je nejhůř.

„To hříbě je mrtvé. Proto se tam tak zaklínilo. Je ztuhlé a nemůže ho porodit.“ V té samé chvíli dorazil veterinář a ihned po umytí vystřídal mou mámu. Já tam pořád stála a modlila se, aby žilo. Aby pohlo nožičkou na důkaz své existence, ale nic. Všichni mlčeli a dívali se na kobylku.

„Tohle je kozelec, jde všemi čtyřma nohama napřed a hlava je zvrácená dozadu. Vůbec na ni nedosáhnu. Je to marné bez techniky to ven nedostaneme.“ Už je to jen pouhé TO. Proč nedostalo šanci tak jako ostatní? Proč se s nimi nikdy neproběhne po pastvinách?

Kobyla znovu zanaříkala. Pak vstala a celá se chvěla, viděla jsem ten strašný děs v jejích očích. Ale taky něco jiného, prohru. Ztrácela se nám před očima. Podívala jsem se na hodiny a všimla si, že už jsme tu skoro tři hodiny. Dokonce dorazil majitel stájí.

Další dvě hodiny tu jen stáli s snažili se najít způsob jak kobylce pomoct. Odvést ji na veterinu? Utratit ji, aby se netrápila? Ale cestu stejně nepřežije! Co dělat? To byla jedna z hlavních otázek. Hříbě už jsme ztratili, ale proč riskovat život kobyly? Znovu a znovu volali na vzdálenou veterinu, ale nakonec přivolali dalšího veterináře na pomoc. Nevím přesně ten název co chtěli udělat, ale pro mě samotnou to bylo hrozné.

Už jste někdy zažili amputaci? V přímém přenosu a navíc uvnitř lůně? Jedno vím jistě… Už nikdy více… Nechci Vám tu popisovat tu hrůzu co zažil každý kdo tam byl. To malé tělíčko roztrhané napůl. To jak musely zadní nohy i s trupem vytáhnout. Já nic nedokázala dělat. Jen stát a civět. Kdybych se jen o píď pohnula asi bych se zhroutila.

Proč konec přichází tak pomalu? Proč žijí ti co zasluhují smrt a naopak? Ale co je život bez smrti? A co je smrt bez života? Je mnoho otázek, na které nikdy neexistuje odpověď. Ale jedno vím na sto procent, život jde dál a někdy dává a někdy bere a o tom je život. Někdo šanci dostane a někdo ne. Tento malý hřebeček se teď prohání po věčných pastvinách, ale i tak v nás zanechal kus sebe i když neměl šanci se nadechnout. Poprvé se postavit…

Proto berte život takový jaký je. Snažte se žít, protože smrt je jediná jistota a ona si Vás najde. Proto užívejte… Plňte si své sny… ŽIJTE!!!

Možná se mi o tom bude v dalších dnech zdát… Ale možná ne, možná to přejdu jako všechny hrůzy tohoto světa. Já říkám pořád, že jsem jiná a že můj pohled na svět je taky jiný. Možná se Vám to bude zdát kruté, ale realita je krutá… Ne všem se podaří v tomhle světě přežít, ale pokud přežijí často neví co ze životem a zahodí ho. Takový už jsou lidí a poslední dobou zjišťuji, že hodně málo z nás tuhle šanci ‚ŽÍT‘ prostě zahodí.

Sama nevím co dodat.

Snad jen, zda mi tu necháte nějaký ten komentík, snesu cokoliv.

Po tomhle zážitku opravdu cokoliv.

A moc děkuji, že se o něj mohu podělit.

Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek To mezi: