OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » The smile on his bloody lips

14.07.2014 (11:00) • Ver • Povídky » Jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 1193×

Něco se změnilo. Jako by procitla z té melancholie, která měla být věčnou. Odhodila zbytky svého roztrhaného srdce. Ne, už to nebyl smutek, byť jí strach přemáhal v nočních můrách. Bylo to něco silnějšího. Ničivého. Hrozivého. Vztek. Na svět… ale hlavně, na ně. Na ty, kteří roztrhali její srdce na kousíčky. Kteří pošpinili její čistou duši. Vzala do rukou své vysoké kozačky. Dosud je na sobě neměla. Byly moc… vysoké. Nápadné. Silná ostrá jehla a pevná nit. S těmi nebyl problém. A dýka. Jednoduchá čepel, která pro ni nyní znamenala spásu. Hranice mezi životem a smrtí. Ta, kterou získala až příliš pozdě. To si prve myslela. Prohlédla si ji, než ji vrátila do pochvy, kterou přišila dovnitř bot. Ty byly po odstranění kožíšku pro její nožku příliš velké. Šlo to ztěžka. Ale přeci. Obula si je a na tváři se jí rozlil úsměv, když pocítila novou jistotu. Bezpečí. Vzala si jen to nejnutnější a vyrazila do noci… vědouc, že už se nevrátí.

Byl krásný letní večer. Začínaly prázdniny a ona vyrazila s kamarádkami do kina. Proto si taktéž na svém vzhledu dala záležet. Dokonce sáhla i po stínech, které běžně stály opuštěné na poličce v pokoji, a to od chvíle, kdy jí babička dala celou kosmetickou taštičku k Vánocům. Usadila se na ní za tu dobu již vrstvička prachu. Teď však bylo po zábavě, holky se rozhodly jít ještě na skleničku do baru. Na to ona neměla ani pomyšlení. Nikdy příliš neholdovala alkoholu. Tedy spíše vůbec.

Ovšem jít sama domů potemnělou ulicí jí najednou přestalo připadat jako tak dobrý nápad. Ale ona přece nebyla srab. Pokračovala v cestě. Po ulici jen sem tam projelo nějaké zbloudilé auto. Většina mladých oslavovali zdárný konec školního roku, a ti, pro které neskončil tak dobře, zase zapíjeli smutek. Každý si našel svůj důvod.

Naštěstí to do bytu, který sdílela s dvěma kamarádkami ze školy, nebylo daleko. Stačilo jen projít touhle spoře osvětlenou uličkou a přes park. Tiše si něco broukala. Sama neznala název ani text oné písničky, ovšem melodii měla hrozně chytlavou. Noční obloha byla vlastně velmi krásná. Zářící hvězdy nad hlavou v doprovodu ještě jasnějšího měsíce. Ty malá slunéčka, která prozrazovala existenci mnoha dalších světů. Bylo fascinující, že nikdo dosud nevěděl, zda tam někde je podobná planetka jako ta jejich. Zarazila se v představách a sama sobě se tiše zasmála. Samozřejmě, jen ona měla tendenci přemýšlet o živých planetách, když šla v noci městem, hledíc přitom na hvězdy.

Konečně došla k parku. Tohle místo měla ráda. Bylo takové… přátelské. Kousek přírody uprostřed civilizace. Jen trocha zeleně. Avšak něco je vždy lepší než nic. I když pravda… pohledem zavadila o lavičku, na které neklidně spočíval chlápek v otrhaném oblečení. Zavrtěla nad tím hlavou a pokračovala dál. Možná že za svou bídu nemohl. Neznala jeho minulost, a tedy neměla právo soudit.

Spatřila dům, ve kterém bydlela. Většinou zde pobývali hlavně studenti, kteří nechtěli zůstat na koleji. A proto byl téměř prázdný, jen někde v druhém patře bylo rozsvíceno. Odemkla a vešla dovnitř. Zamířila rovnou ke svému bytu, ale než stačila otevřít, někdo ji zezadu chytil.

Jednu ruku na jejích ústech. Druhou obtočenou kolem jejího těla. Nemohla vykřiknout. Začala s sebou házet, ale on se tomu jen zasmál. „Klid, kotě,“ zašeptal jí do ucha chraplavý hlas. Z odéru alkoholu se jí udělalo lehce nevolno. Neměl vypito mnoho, ona však ten pach nikdy nezvládala dobře. Teď se rvala ještě více, ovšem neměla šanci. Byl daleko silnější.

Uvězněná mezi jeho tělem a stále zamčenými dveřmi. Srdce až v krku. Jeho tlukot byl snad tím nejhlasitějším zvukem v celém domě. Snažila se mu kousnout do dlaně, aby mohla zavolat pomoc. Beznadějné. Stejně by ji neslyšeli. „Tvoje kamarádky tě tady nechaly samotnou?“ V jeho hlase slyšela úsměv. Tak strašně se bála. On to věděl. Věděl, že pomoc nepřijde dříve než za hodinu. Pravděpodobněji to bude trvat déle. „Tak co kdybys mě pozvala dál, kočičko?“ Opět se pokusila vyškubnout, ale on ji jen silněji natlačil na dveře. Nebyl problém vytáhnout klíč. Dokázal odemknout a přitom ji nepustit.

Vytáhnul kus lepící pásky. Nechápala, kde ji mohl vzít. A ještě méně jí bylo známé to, jak se tím dokázala zabývat. Řešit v tuhle chvíli otázku, zda tohle neměl v plánu už dlouho. A jak moc musí být člověk zkažený, aby to mohla být pravda. Pokusila se vykřiknout ve chvíli, kdy sundal ruku, aby ji vyměnil za pásku. Ten výkřik však nebyl dostatečný. „Promiň, puso, ale tohle bude nutno zvládnout tiše.“ Vážně toho litoval. Ale očividně nehodlal budit příliš pozornosti. Jí se chtělo opět zvracet. Plánoval to. Očividně pečlivě.

Dveře se otevřely a ona spadla na zem do chodby. Jen těsně se její hlava vyhnula hraně botníku, aby mohla nepříjemně narazit na tvrdou zem. Do očí jí vhrkly slzy.  Třásla se a vyděšenýma očima sledovala toho… to monstrum. Byla tma. Neviděla mu do obličeje. Zavřel dveře. Ona prchla do kuchyně. Netušila, jak může racionálně uvažovat, ale popadla nůž, když vyrazil za ní.

Zle se ušklíbl. „Planá naděje, zlatíčko. Ta dokáže člověka zničit,“ pronesl s mlasknutím. Pevně semkla nůž, ostřím namířila k němu. Ruce se jí potily. On se však nebál. Přistoupil blíže. Zmateně se rozmáchla nožem. Jen trochu jej řízla na ruce, ovšem on už tu její svíral v ocelovém sevření. Syknul, ale pak se jeho tvář projasnila úsměvem. Tím úsměvem. Úsměvem, který jí bude strašit ve snech.

„Ale, ale… kočička nám vytahuje drápky?“ Její srdce bilo v příliš vysoké frekvenci. Stiskl jí ruku. Další slzy. Vzal nůž. Nemohla se donutit zavřít oči. Povedlo se jí to, až když přiblížil čepel k jejímu tělu. Ale bolest nepřicházela. Jen chladivý dotek ocele na kůži, když jí rozpáral šaty.

Odhodil nůž stranou a víc se na ni natiskl. Hlavu zabořil do jejích hebkých vlasů a zhluboka se nadechl. „Krásná,“ pronesl spokojeně s výdechem. Snažila se dostat pryč. Ale opět byla v pasti. Kuchyňská linka nezmizela, aby jí udělala prostor k couvání. Pokusila se jej od sebe odstrčit. To bylo předem odsouzeno k neúspěchu. „Nedočkavá,“ zasmál se a ji z toho zamrazilo.

Strhnul z ní cáry šatů. Otřásla se. Odporem. Strachem. Chtěla škemrat. Prosila by. Kdyby jen mohla. Slané kapky jí stékaly po tváři. Zanechávaly na ní černé říčky. Jeho vlhký jazyk se setkal s jejím krkem. Snažila se odvrátit. „Jak chceš, kočičko.“ Zle se ušklíbnul a strhnul jí podprsenku. Chtěla se zakrýt. Byl rychlejší a ruce jí za zády chytil do bolestného sevření. Slzy kanuly jedna za druhou. Nic jiného dělat nemohla. Byla vyděšená. Nemohla zabránit jeho nenechavým prackám, aby na ni sahaly. Jeho zubům, aby dráždily její kůži. Jeho erekci tlačící ji do podbřišku.

Však nejhorší bylo vědomí, že tímhle to neskončí. Že mu to nebude stačit. Zapletl své ruce do jejích vlasů. Odtáhnul se a bolestivě škubnul směrem do prostoru kuchyně. Nebylo tady mnoho místa. Neochotně klopýtla ke stolu. K muži teď stála zády. Strach ještě narostl, byť dosud nevěřila, že to je možné. Celá se třásla.

Zatáhl jí za kalhotky. Poslední kousek oblečení, který na ní zbyl. Látka se jí zařízla do kůže a ona nemohla udělat nic, aby tu bolest zmírnila. Jen k sobě tiskla zuby. Když ji donutil ohnout se přes okraj stolu, už si jen přála, ať je to za ní. I ta poslední překážka zmizela v nenávratnu. Neměla sílu se bránit.

Oči zavřené. Zuby v těsném stisku. Třes celého těla. A pak to přišlo. Vpadl do ní bez přípravy. Bolest jí vystřelila do celého těla a ona se zhroutila. Měla dojem, že se zblázní. Nepřišlo však sladké bezvědomí. Byla na samotném jeho okraji, přesto na něj nedosáhla. Stále vnímala jeho pohyby v ní. Plenění jejího lůna.

Bolest se však neukázala jako nejhorší. S bolestí se člověk vyrovná. Bolest může posílit. Ji to však zlomilo. Její odpor k sobě samé dosáhl vrcholu, když její tělo zareagovalo. Jen nepatrný pohyb, jemné vzrušení, které zaznamenala jen na moment. A ona se propadla na samé dno pekla. Vnímala jen okrajově, když dosáhnul vrcholu. Smažila se v myšlenkách na to, co udělala. Co její tělo provedlo. Nezáleželo jí na tom, že si opět zapnul kalhoty. Ani nevykřikla, když jí strhnul z úst pásku. Sesunula se mu k nohám a začala tiše štkát. On se vydal pryč. Jí po noze stékal pramínek krve smíchané s jeho spermatem.

Bylo jí špatně. Špatně ze sebe samé. Začala se dávit a vyzvracela celou svou večeři. Ještě dlouho poté se bytem rozléhaly její tiché vzlyky.

Byla to taková milá dívka. Nevinná čerstvě devatenáctiletá mladá žena stále zářící štěstím a pohodou, která prozařovala životy všech svých známých. Hýřila vtipem a měla své sny. Věřila, že se dostane na vysokou, stane se uznávanou doktorkou a bude zachraňovat životy. Hodlala procestovat celý svět, a tak mnoho ze svého volného času věnovala studiu jazyků. A ono se jí to vlastně všechno v životě hodilo. Jen se situace vyvinula trochu jinak, než bylo očekáváno… a možná má Osud jen zvrácený smysl pro humor.

Autor: Ver (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek The smile on his bloody lips: