OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » The smile on her bloody lips

07.07.2014 (12:00) • Ver • Povídky » Jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 1321×

Horká letní noc. Úplněk zářící nad městem. A v jeho svitu s úsměvem na rtech procházela svižnou, avšak elegantní chůzí po ulicích tohoto města krásná žena. Blondýnka s modrýma očima byla zahalena v černém kabátku, doprovázena v tuto noční dobu jen klapotem podpatků svých vysokých kožených kozaček. V jejích uších to však byla rajská hudba. Odhodila nepotřebný klíček. Její srdce bylo naplněno radostí. Možná ne navždy, ale alespoň pro tuto chvíli… poskočila si a s úsměvem, který se odrážel i v očích, pokračovala dále. Nespěchala, její chůze byla však téměř taneční - vždyť nedlouho předtím byla v klubu. A zítřejšího večera už bude v jiném městě, daleko odsud. A do té doby jí vystačí radost z dnešní zábavy…

Byl to opravdu skvělý večer. Jen, co vešla do klubu, spatřila jej. Toho, kdo jej s ní bude sdílet. Věděla to hned, jak se na ni podíval. Krásný černovlasý mladík s šibalským úsměvem. Přisedla si k němu a odložila si dlouhý černý kabát, pod kterým měla krátké stříbřité šaty. Se svými blond vlásky a modrýma očima vypadala téměř jako anděl. A podobná myšlenka pravděpodobně utkvěla i v mysli onoho mladého muže. Snad na škodu bylo jen, že nevěděl, jak vražedně může klamat takové zdání.

Křehká porcelánová panenka. Snad víla z jiné země. Nikdo by nevěřil, kým doopravdy je. A tak jí koupil pití, „pro krásnou dívku“ přitom pronesl, a ona, s tváří políbenou od červánků, poděkovala. A začali se bavit. Hovor plynul. Nebylo důležité, o čem mluvili. Záleželo jen na tom, že mluvili. Jeho medový hlas a dokonalý polovičatý úsměv jí však jen bránil v pochybách o jejím záměru. Smála se jeho vtipům, byť její smysl pro humor míval trochu jiný nádech.

Večer postupoval. Dobře se bavili. On jí byl fascinován. Ona se těšila vyhlídky blízké budoucnosti. Vyzval ji k tanci. S nadšením přijala. Vlnili se v rytmu hudby. Jeho ruce na jejích bocích. Nikdo kromě nich neexistoval. Tančili dál…

Netrvalo to dlouho. Přestalo ji bavit čekat… Otřela se svými rty o jeho. Jemně, lehoučce. A pak se odtáhla, v očích nezbedné jiskřičky. Naklonil se k ní a políbil ji na rty. Polibek mu opětovala a jazýčkem se mu otřela o zuby. Pak jej však přerušila, aby mu pošeptala ta slovíčka, která toužil slyšet: „Chci tě.“

Přitáhl si ji k sobě a zamířil zpátky k baru, aby si vzali své věci. Zanedlouho byli venku. Neschopen jí odolat opět polapil její rty v polibku. Dráždila jej jazykem a zoubky. Ale opět až příliš brzy přestala.

Došli k němu domů. Ani neměla možnost zjistit, jak jeho byt vypadá. Ne, že by ji to zajímalo. Jen co cvakly dveře, jejich jazyky opět tančily tanec vášně. Tělo na tělo, když ji vedl zpaměti do ložnice. Ani se nenadál a už jeho hruď nic nehalilo. „Dračice,“ pošeptal jí do ouška a ona se jen roztomile zasmála. Srdce jim plesala.

Její šaty se svezly z ramenou. Líbal nově odhalené kousky kůže. Z úst jí splynul tichý vzdech. Pousmál se. Pokračoval v jejím vysvlékání. Její prsty zabloudily k zapínání jeho džínů. Tep se zrychloval. Dech následoval jeho příkladu.

Brzy byli oba nazí. A roztoužení. Položil ji na postel a chtěl jí z nohou sesunout i vysoké kozačky. Ona však jeho pozornost upoutala polibkem. Boty byly zapomenuty. Líbal ji a dráždil. Ona mu to opětovala. Nic nebylo důležitější. Zkoumali každý kousek kůže toho druhého.

Pak své rty opět přisála na ty jeho. Kousla jej. Tiše zavrčel. Nevinně se usmála. Tentokráte ji líbal tvrdě. Ona mu polibky oplácela se stejnou vervou. Tělo jí už brnělo potřebou, když přesunul rty k jejím ňadrům. „Prosím,“ zaškemrala. Vzhlédl k jejímu obličeji. Na tváři úsměv. Ten úsměv.

Neřešila vzpomínky. Věděla, co dělá. Už se nedalo couvnout. A ona ani nechtěla. Potřebovala to. „Chci tě,“ zopakovala, upírajíc svůj zrak na něj. Zadýchaná. „Teď,“ dodala. A on poslechl. Sám se nehodlal dál držet.

Na jeden příraz. Vykřikla. Opět ten úsměv. Jí se rozlil po tváři podobný. Srdce bila jako splašená. Přivlastnila si jeho rty. Začal se v ní pohybovat. Vzdychala mu do úst. Dech se mísil. Dvě těla klouzající po sobě. Nehty v zádech. Vzdechy. Prosby o víc. Vždyť nic jiného pro ně neexistovalo.

Dosáhla vrcholu. Výkřik proťal jejich vzdechy. A jemu stačilo pár dalších přírazů. Udýchaní. Zpocení. Leželi vedle sebe. Na tváři úsměvy. Ten její však byl jiný. Zlověstnější. Otočila se na něj. Políbila ho. Pravá ruka jí sjela k botě. Stále jej líbala. Zaměstnávala jeho pozornost svým jazykem. Odepnula zips. Jen kousek. Kousla jej do rtu. Silně. Ruku pevně omotala kolem rukojeti dýky v pochvě. Zatvářil se zmateně. Obkroužila jeho spodní ret jazykem. Zachytila kapku krve. Možná to bylo až moc silné. Úsměv zazářil.

„Víš, kudy vede nejkratší cesta do srdce muže?“ optala se jej sladce a opět jeho rty polapila v polibku. Tentokráte jemně. Konejšila jej. Škodolibá myšlenka bleskla hlavou, když se drobátko uvolnil. Levou rukou jej vískala ve vlasech. Užívala si to. On zatím taktéž.

Pak se jeho sen změnil v noční můru. Jen na chvíli. Kratičkou. Její drobná ručka následovala příkladu své sestry, která mu kroužila po hrudníku o chvíli předtím, a neomylně vrazila dýku mezi žebra. „Přesně tudy,“ pošeptala žena a věnovala svému milenci poslední polibek, při kterém z hrudníku mrštně vytáhla dýku, odsunula se a sledovala proud krve vytékající z rány. Fascinovaná.

Otočila se a beze slova zamířila hledat koupelnu. Byla zpocená. A zakrvácená. Odložila si boty vedle sprchovacího koutu a vstoupila pod teplou vodu. Nechala ze sebe smýt všechen ten pot, všechnu tu krev. Zastavila sprchu a osušila se. Měla chvíli času. Dostatečnou chvíli. Obula si boty a již čistou dýku vrátila do pochvy dříve, než je mohla zapnout. Pak se vrátila do ložnice. Oblékla si své šaty, prohledala jeho kalhoty. Vzala peněženku. On už ji potřebovat nebude. Vzala i klíče od bytu. Ty mu taky k ničemu nebudou. Vyšla z ložnice, ale na prahu se zastavila. Pohlédla na ten výjev, ze kterého by se jí mělo udělat zle. Ale ona jen s úsměvem popřála svému mrtvému milenci „dobrou noc“, oblékla si kabát, zamkla byt a vyšla do temné noci s lehkým úsměvem.

Bylo to tady zase. Auto stálo zaparkované v temné uličce. A ona vyrazila na lov. Tak, jako vždy. Podívala se do jasného měsíce, který tak nádherně planul. Věděla, že bude ještě nádhernější, až bude odcházet. Pohodila svými blond vlasy, které právě záře luny laskala a propůjčovala jim krásný zlatavý nádech. Modré oči brzy našly svůj cíl. Klub nešel přehlédnout. Či spíše přeslechnout hudbu z něj se linoucí. V kapse kabátu zbylo jen pár bankovek. Však dobře věděla, že bude-li přát štěstí, ani je nebude potřebovat. Na chvíli se zastavila před dveřmi. Ne, že by váhala. Jen si připomínala, proč to dělala. Kvůli čemu to dělala. Stačila jen stará, zamlžená, strachem prosycená vzpomínka na něj a ona si byla jistá. Skryla svůj vztek, jen těžko maskující hrůzu, kterou v ní ten obraz vyvolával, a nahradila jej milým úsměvem. Dnešní noc patří jí…

Autor: Ver (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek The smile on her bloody lips: