OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Temnota závislosti



Temnota závislostiAutorkou je Terez14.

TEMNOTA ZÁVISLOSTI



Ahoj. Jmenuju se Sally Tearová. Je mi 14 let a jsem totálně v háji a po dlouhé době si to dokážu přiznat. Matka mi zemřela při autonehodě před pár měsíci a já jsem se zhroutila. Ona mi jediná rozuměla. Teď žiji jenom s otcem, jestli mu tak vůbec můžu říkat. Vůbec se o mě nezajímá. Jediné co ho zajímá je snad jen ten jeho alkohol. Celé večery tráví se svými kumpány v hospodě a nikdy nejde domů střízlivý. Nikdy mě nevyslechne, když si s ním chci promluvit, jako to dělala moje máma. Nikdy jsem se necítila takhle sama.

Teď sedím jako každý den na své posteli u sebe v pokoji a zírám do stropu utopená ve svém vlastním zoufalství a po tvářích mi stékají slzy. Jak může být život tak nespravedlivý? Ptám se sama sebe.

Ale já už dávno vím, že život není fér. Nikoho vlastně ani nezajímá co chceš říct. Ať už budeš mluvit o čemkoliv, nikdo tě nikdy nebude poslouchat ať už se snažíš sebevíc. A pokud budeš chtít něco změnit, nepodaří se ti to, protože ostatním je jedno co chceš a i kdyby to byla ta nejlepší a nejchytřejší věc na světě, bude je zajímat je jen to, co chtějí oni sami. Nikdo se nezajímá o problémy ostatních, pokud jim za to nedáš pořádně zaplaceno.

V životě jde jen o peníze. Čím víc jich máš, tím víc znamenáš. Mnozí lidé se mnou možná nebudou souhlasit, ale já to takhle cítím. Vím, že to tak je. Proč si ještě něco nalhávat, když život je plný lží až dost.

Z očí mi vytryskne pár nových slz, které mi pomalu ztečou po tváři na polštář a z prsou se mi derou vzlyky jeden za druhým. A já si zase uvědomuji, že zítra zase musím zase vstát a jít vstříc tomuhle hloupému světu plnému lží a podívat se mu přímo do očí. Všichni se na mě budou zase dívat skrz prsty a povídat si o mě za mými zády. Další slzy přistanou na mém už tak mokrém polštáři a já přimknu víčka k sobě.

Už musím jít spát. Je po půlnoci a můj otec se za chvíli vrátí z hospody. Nechci slyšet jeho nadávky a jeho křik i když vím, že mě zase vzbudí. V pláči pomalu usínám jako každý den od smrti mé matky… Bolest z její smrti je pořád hluboko ve mně.

Ponořím se hlouběji do spánku a začne se mi zdát sen.

Stojím na kraji hluboké propasti a schází mi poslední krok k tomu, abych skočila dolů… Okolo sebe vidím stovky dalších lidí jak se vrhají do té černé propasti. Za chvíli budu na řadě. I přes to, že zdola slyším výkřiky bolesti se zhluboka nadechnu a skočím.

Kolem mě je tma a já padám dál a dál, ale nebojím se. Najednou přistanu na tvrdou zem a vykřiknu jako všichni ostatní, ale teď už vím, že to není kvůli bolesti. Rozhlédnu se kolem sebe a vidím lidi oblečené v černých kápích. V rukou drží každý z nich kosu. Jsou to smrtky. Jedna z nich přijde ke mně a rozmáchne se. Cítím bolest a vidím, jak se moje krev se rozlévá kolem mě a já už nemůžu křičet na lidi nahoře, aby neskákali dolů. Slyším poslední vyděšené výkřiky a padám do nekonečného spánku.Strach je to poslední, co si budu pamatovat…


S výkřikem se posadím na posteli a dívám se vyděšeně kolem sebe. Jsem zase ve svém pokoji a první paprsky světla začínají dopadat do mého pokoje přes malé okno v místnosti. Byl to jen sen. Uklidňuji se v duchu a přitom vstávám z postele a vypínám budík, jehož tóny mi připadají zvláštní… Až strašidelné a temné.

Vstanu a jdu do koupelny. Podívám se v zrcadle na svůj bledý obličej. Moje oči jsou ještě pořád červené od pláče a moje hnědé po ramena dlouhé vlasy jsou rozježené okolo mého obličeje jako kdybych dostala zásah elektrickým proudem. Tohle všechno ale není nic oproti mému vyděšenému a zničenému výrazu ve tváři.

Nesnáším spánek a nesnáším ty hloupé sny, protože ve spánku nedokážu svůj strach držet na uzdě a zcela mě pohltí do sebe. Vždy se mi zdají špatné sny, ale už jsem si na to zvykla. Vždy se ale probudím předtím, než mě zabijí. Dnes to bylo jiné a já přemýšlím proč.

Už nesnesu svůj odraz v zrcadle a tak sklopím obličej a podívám se na umyvadlo. Je špinavé, ale tady to nikoho nezajímá. Beru si svůj kartáček na zuby a strčím ho pod tekoucí vodu. Vyčistím si zuby a opláchnu si obličej. Na chvíli můžu volně myslet. Začnu si česat vlasy, ale nedělám to moc důkladně. Komu záleží na tom jak vypadám. Mě ne. Ještě jednou zkontroluji svůj odraz v zrcadle a podívám se do svých šedozelených očí. Jsou bez života. Jako bych už byla mrtvá.

Vracím se zpět do svého pokoje a oblékám si kalhoty, tričko a mikinu. Vezmu si svoje školní věci a sbíhám schody dolů do přízemí jak nejrychleji můžu. Oddechnu si, když zjistím, že otec není doma a přitom přemýšlím, která ubohá dívka byla nucena strávit s ním noc za peníze. Z takových úvah se mi dělá špatně a přejde mě chuť k jídlu. Obejdu kuchyni obloukem a protože mám ještě trochu času než budu muset do školy, jdu si sednout do obýváku.

Venku mezitím začalo pršet. Ledové kapky deště stékají jedna po druhé po okně. Připomínají mi slzy kanoucí po mé tváři a proto jim říkám slzy andělů. Déšť je smutný. Tisíce slz těch smutných andělů dopadají bezděčně na zem a nikoho nezajímá, co se s nimi děje. Sedím dál na pohovce a sleduju jak si každá kapka razí svoji vlastní cestu po skle.

Po chvíli se kouknu znovu na hodiny. Čas ubíhá tak rychle, že si toho ani nevšimnete a on přesto běží dál a nezastaví se. Ať už se stane cokoli on pořád ubíhá vpřed a nebere na nikoho ohled. Zvednu se z pohovky a školní tašku si přehodím přes rameno. Vezmu si své klíče doteď ležící na stole a vydávám se vstříc novému dni. Zhluboka se nadechnu a vstoupím do deště.

Zamknu domovní dveře a jdu po úzké cestičce k brance vedoucí na ulici. Vzpomenu si na slunné dny, kdy moje matka láskyplně sázela do záhonů okolo téhle malé kamenité cestičky s úsměvem na tváři semínka kytek, které potom krásně kvetly. Teď už tu nejsou. Zbyly jen prázdné záhony, protože se teď o kytky nikdo nestaral.

Z očí mi znova vytryskne pár slz a smísí se s deštěm jako kdyby k němu patřili. Kapky deště mi dopadají na hlavu a na tváře. Cítím jejich chlad, ale není mi zima. Je to pro mě jako mírumilovné pohlazení. Do země pod mýma nohama se vsakuje každá kapka deště a mění hlínu na bláto. Slyším čvachtání vody jak moje boty dopadají na zem.

Otevírám starou branku, která mi vrže pod rukama a vstupuji na ulici. Vystavím svůj obličej dešti a nechám kapky aby mi dopadaly na tváře. Potom se dám odhodlaně do kroku a jdu do školy. Škola je do našeho domu pár ulic a já jdu pěšky. Cestu už mám za tu dlouhou naučenou. Pamatuju si kam mířit každý krok. Pamatuju si jak se mění barvy chodníků pod mýma nohama. Každý detail téhle cesty, ale dnes mi všechno připadá jiné. Smutnější. Tajemnější.

Jdu pomalým krokem dál když v tom uvidím na konci jedné ulice skupinku kluků. Pořádně si je prohlédnu. Většina z nich chodí do naší školy. V ruce každý z nich drží cigaretu a natahují do sebe všechny ty hnusy. Jeden z nich na mě zavolá. Je to Frank Gerald z mého ročníku.

„Hej Sall, nechceš si dát s náma?“ zavolá na mě. Je to zvláštní. Nikdy se mnou nikdo nemluvil. Divím se, že vůbec zná moje jméno. Kouknu se na ně znova. Proč ne. Řeknu si nakonec a jdu pomalým krokem k nim.

„Ahoj.“ Pozdravím je a oni mi to oplácí. Potom mi Frank nabídl cigaretu z krabičky a mě ani nenapadlo protestovat. Vložím si cigaretu mezi rty a kluci mi dají zapalovač. Chvíli mi trvá, než ho zapnu, ale nakonec se mi to podaří. Zapálím cigaretu a potom do sebe nasaji ten odporný hnus. Rozkašlu se a kluci se mi smějí. Po menší instruktáži už mi to jde a začíná mi to i chutnat. Dneska je to poprvé, co jdu za školu a taky poprvé, kdy kouřím.

Nikdy jsem nechápala, co na tom lidé vidí. Ani když začala kouřit moje nelepší kamarádka. Vlastně se na mě vykašlala, protože jsem s ní nechodila kouřit. Jednou jsem se jí ptala jestli jí to chutná a ona mi odpověděla, že ne, ale že se hned cítí líp.

Nechápala jsem to, ale teď jsem konečně pochopila. Stala se ze mě jedna z těch, kterými jsem kdysi opovrhovala. Byla jsem kuřačka a po pár týdnech to už nešlo vzít zpátky. Dusila jsem své zoufalství v kouři.

***

Takhle to šlo pár měsíců a já jsem byla šťastná. Chodila jsem s klukama kouřit každý den a každý den jsme byli z školou. Ani jsem pořádně neznala jejich jména. A časem nezůstalo jen u cigaret. Začali jsme kouřit i marihuanu a stali se z nám drogově závislí. Heroin byl náš denní chleba.

Mělo to pár výhod. Získala jsem přátele a už jsem nebrečela každý večer. Netrápili mě zlé sny. Ale přes tohle všechno jsem si začínala připadat prázdná. Prázdná uvnitř. Jako kdybych neměla city. Urážela jsem ostatní a na nic jsem nebrala ohled a nejhorší bylo, že mi to nevadilo. Bylo mi to úplně jedno.

Jednoho dne jsem šla jako každý den místo do školy na místo, kde jsem se normálně scházeli s klukama. Svítilo slunce. Pomalu se blížilo léto. Ani jsme se nepozdravili, ale bylo nám to jedno. Rozhlédla jsem se a viděla jsem, že nám někdo chybí.

„Dean ještě nepřišel?“ zeptala jsem se. Kluci se podívali na sebe navzájem.

„Co se stalo?“ řekla jsem se skrytou panikou v hlase. Frank mi odpověděl.

„Jeho matka na to přišla, že se dal na drogy.“ řekl. To bylo zlý.

„Poslali ho do léčebny. Měli bychom se začít scházet jinde. Mohl by nás prásknout.“ dokončil.

Všichni jsme přikývli a začalo se diskutovat o jiném místě a mě v tu chvíli došlo, co to vůbec dělám. Došlo mi, že jsem nemocná… Znovu jsem si vzpomněla na tu prázdnotu ve mně. Konečně jsem se po dlouhé době zamyslela nad tím, co dělám. Podívala jsem se na všechny ty drogy, co jsme všichni drželi v rukou a došlo mi, že si vlastně všichni ničíme život, ale ani jeden z nás s tím nechce přestat. Ani já ne. Potřebuju to jako vzduch. Stejně jako všichni tady kolem mě.

Byla jsem ze sebe zhnusená. Jsem stejná jako můj otec. Jsem závislá. Kdyby mě viděla moje matka, určitě by na mě hrdá nebyla. Nenáviděla by mě jako nenáviděla mého otce. Jsem úplně stejná jako on. Bezcitná zrůda která se vyžívá na bolesti ostatních a díky tomu zapomíná na tu svoji. Ale já se toho nemůžu zbavit. Už není cesta zpět. Sešla jsem za správné cesty a dostat se zpátky na tu, kterou jsem šla od začátku je obtížné.

Sleduju lidi kolem sebe, jak se spolu baví a diskutují, ale najednou v nich nevidím ty, kteří mi pomohly pryč od mého zoufalství, ale ty, kteří mě strhli na jejich cestu a využili toho, že jsem se nemohla bránit. Přepadá mě zuřivost, ale měsíce ovládání mých emocí mi nedovolují ukázat ji. Tyhle lidi jsem si poprvé pustila k tělu a okamžitě se to stalo osudovou chybou. Chybou, která jde vzít zpět jen těžko.

Zatnula jsem dlaně v pěsti a beze slova odešla. Nikdo si toho ani nevšiml a s tím jsem počítala. Šla jsem na hřbitov. Slunce mi svítilo vysoko nad hlavou a pálilo jak nejvíc umělo. Šla kolem chladných temných zdí hřbitova. Naskočila mi z toho husí kůže. S hanbou jsem vstoupila skrz vekou kovovou bránu na pozemek hřbitova a rozhlédla se. Hřbitov, který byl obklopený těmi vysokými chladnými šedými zdmi skrýval tajemství lidí. Lidí, kteří teď leží pohřbeni pod touto zemí.

Šla jsem k hrobu mojí matky a přitom míjela různé náhrobky. U jednoho jsem se musela zastavit. Byl to hrob pětileté dívenky, kterou zabil její otec. Když se to před rokem stalo, lidé to brali jako téma číslo jedna. Bylo to kruté a bezcitné a už se to nikdy nebude dát vzít zpět. Její otec taky pil a já dostala strach. Co když se stane zabiják i z mého otce?! A mnohem horší otázka. Co když se stane zabiják ze mě?! Jsem drogově závislá a to je mnohem horší než alkohol. Ale já nechci vraždit.

Pořádně jsem si prohlédla dívenčin hrob. Bylo tam mnoho kytek a hořely na něm svíčky. Hleděla jsem na kamenný náhrobek, který měl v záhlaví napsáno: „Budeš vždy žít v našich srdcích. Nikdy na tebe nezapomeneme.“

Doteď jsem nevěděla, že se na náhrobky píšou lži. Protože lidé časem zapomenou. Až zemře naše generace, nikdo si už nevzpomene na tu pětiletou dívenku s pohnutým osudem ležící na hřbitově vedle své matky. Všichni časem zapomenou… I já jsem zapomněla. Zapomněla jsem na to, co je správné.

Vydala jsem se dál podél temné chladné zdi a došla jsem až k náhrobku mojí matky. Zapálila jsem jí svíčku na hrobě a do očí se mi nahrnuly slzy. Bylo to poprvé od té doby, co jsem se dala na špatnou cestu, co jsem zase pustila své emoce na povrch a vnímala bolest. Moje slzy padaly na zem a vsakovaly se do půdy. Tam, kde leží moje matka. Cítila jsem se strašně provinile. Ubližuji jí tím co dělám a musím s tím přestat. Je to jediná možnost, aby na mě mohla být zase hrdá. Ten den jsem se rozhodla bojovat.

***

Už je to měsíc co jsem tady. V léčebně pro drogově závislé. Snažím se tím odčinit to, co jsem udělala. Má to tu výhody, které si ani nezasloužím. Odstěhovala jsem se od otce, ale on už se teď zlepšuje se mnou. Přestává pít. My oba to děláme kvůli tobě mami. A až se jednou zase potkáme, doufejme, že na nás budeš hrdá. Milujeme tě a chybíš nám. A i když tu s námi nejsi, přesto nám pořád pomáháš a my jsme ti za to vděční.

***

O 2 roky později…

,,Sall, pojď na snídani.“ volá na mě táta.

„Už jdu!“ volám na něj zpátky a s úsměvem na tváři si stahuji vlasy do culíku. Ještě jednou se překontroluji v zrcadle a sbíhám dolů po schodech.

„Ahoj holčičko.“ pozdraví mě táta a já mu dám pusu na tvář.

„Ahoj tati. Co je k snídani?“ zeptám se jako každé ráno a vrhnu po něm oslňující úsměv.

„Vajíčka.“ odpoví a podívá se na mě.

Je možné, aby se vztah otce a dcery tyk zlepšil? Dřív jsem si myslela, že ne, ale teď už vím, že stačí najít vůli. S tátou si teď každý večer povídáme a už je to dlouho, co jsme se naposled hádali. Každý den chodíme k hrobu mé matky zapálit svíčky a dát jí pár kytek na hrob. A pokaždé se spolu zastavíme u náhrobku té pětileté holčičky a s úctou jí dáváme na hrob kytky.

Teď už je mi 16 a našla jsem si pravé kamarády. Ti kluci, s nimiž jsem sešla z cesty už nestávají v té samé ulici. Musela jsem je udat. Protože někteří byli plnoletí, šli do vězení a zbytek se léčil jako já.

V ulici, kde jsme se před dvěma lety scházeli teď už stojí jiná skupinka kluků. Kluků kteří jdou tam, kam jsme kdysi šli my. Jednou na mě na ulici zavolali a já jen zavrtěla hlavou a šla dál. Už se nedám strhnout na špatnou cestu. Už nikdy.

Kdyby se dala milost změnit, asi bych ji nechala tak jak je, protože mi to všechno hodně vzalo, ale taky dalo ponaučení do života. Trochu mi vadí, že i když se věci změnili, já budu mít nadosmrti nálepku feťačky. Lidé totiž neocení co děláte, ale vy víte, že jste to překonali a to je hlavní. Já vím, že jsem to zvládla. Tak se vykašlete na ty, co vám budou brát vaše úspěchy. Vždycky někdo takový bude. Nenechte se strhnout na špatnou cestu a nikdy, absolutně nikdy sebou nenechejte zametat…



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Temnota závislosti:

2. AnnieC
21.11.2009 [23:51]

Náhodou se mi to strašně líbilo!!! má to hloubku, to mám ráda. A má to šťastnej konec, což je eště lepší. jen kdyby to tak bylo i ve skutečnostiEmoticon ale jinak EmoticonEmoticonEmoticonEmoticonEmoticonEmoticonEmoticonEmoticon

1. AgataEritra
13.11.2009 [12:18]

Tohle se mi stává fakt málokdy... Ale je to tu zase... Blá, blá, blá... uff, přečíst to mi trvalo celou věčnost... Dlouhé nicneříkající okecávání... ale jinak docela dobrýEmoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!