Temnota přicházejícího dne • OurStories.cz ~ naše povídky

Autorkou je Lareth.

02.11.2009 (16:00) • JoHarvelle • Povídky » Jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 1283×

Temnota přicházejícího dne

by Lareth

Půvabná dívka si osušila rukou tvář zmáčenou od slz, které se jí neustále hrnuly z elektricky modrých očí. V hlavě se jí stále ozýval křičící hlas jednoho muže. Toho, jehož nezadržitelně milovala. Chtěla by usnout, snít o tom, co ztratila, ale její pozměněná genová výbava to nedovolovala. Zavřela oči před tou vzpomínkou. Stále se jí vracely záblesky z vědeckého výzkumu. Její ruce najednou vypověděly službu a předmět, který třímala v dlani, jí sklouzl po prstech k zemi…

Bylo tomu za světové války, jež se plížila rozlehlou Evropou. Mladá dívenka byla jedním ze svědků atentátu na Rakousko-Uherského nástupníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este. Jejím jediným úkolem bylo, chránit svého svěřence. Když se to stalo, byla na zemi a ochraňovala ho. Avšak někdo ji odhalil, věděl, že tam bude a odtáhl ji na vzdálenost, na kterou nemohla zabránit smrti budoucího císaře. Její únosce v černém hávu chtěl, aby se musela dívat na krutou vraždu. Jakmile jeho srdce naposledy slabě ťuklo, její křídla ztěžkla a peříčka začala opadávat. Jedno se vznášelo vzduchem. Vlákno po vlákénku se měnilo v popel, jenž vítr odfoukl pryč z tohoto světa.

Dále si už jen pamatuje zmatek, bolest a temnotu, do které upadla poté, co ji černý přízrak odtáhl. Když se směla pohnout, měla převázané oči. Její křídla byla sytě černá stejně jako tma, která ji obklopovala tolik let. Ale co čas znamená v porovnání s utrpením, které musela prožít s každou látkou vpíchnutou do organismu? Mnohokrát se snažila utéct, ale pokaždé ji chytili a způsobili ji mnohonásobnější bolest, než si vůbec dovedla představit. Často ležela nehnutě, protože jí každý malý pohyb způsoboval muka. To byla bolest měnícího se těla. Jako každá živá bytost musela jíst. Sice ne tak často, ale její věznitelé jí poskytovali jídlo jen občas a v malých dávkách. Proto se její tělo vysílilo a ona se stále rychleji přibližovala skonu. Ovšem to by znamenalo nepodařený experiment, což nesměli dovolit. Potřebovali ji živou. A proto uskutečnili svůj ďábelský plán, který znamenal mnohem více sklizeného ovoce.

Opět se vrátila ze vzpomínek zpět na bělostné místo. Ze země vzala fialový měsíční kámen, který chránil, chrání a ochrání všechno, pro co ještě žila. Ovšem stále nevěděla jak a ani neměla ponětí, co se stane, když se bude snažit dokončit úkol, jež jí byl svržen na bedra. Naposledy se ohlédla po svém stávajícím domově. Je na světě nejméně tři tisíce let, ale nikdy nezažila takovou nouzi. Nikdy se necítila tak, aby chtěla opět zemřít. V hlavě jí zněla ta slova stále dokola.

„Životy nás všech jsou v tvých rukou,“ šeptal jí líbezný hlas.

Zavřela oči a v rukou stále svírala ten kámen. Když je znovu otevřela, ocitla se na místě všeho utrpení. Srdce se jí silně rozťukalo. Viděla každý drobný lístek pohupující se v korunách stromů. Slyšela vzdálené zurčení potůčku, jak se vlnky nechávaly unášet proudem. Kamkoliv se ohlédla, viděla černé urostlé postavy, jenž ji už několik staletí pronásledují. Měla pocit, že vidí každou kapku krve, která odkapávala z polomrtvého těla milovaného Athose. Teď nemohla z hlavy vyhnat jeho srdceryvný výkřik bolesti, jež ji upozorňoval na to, že brzy přijde o to nejcennější.

Rukama si zakryla uši a se semknutými víčky padla na kolena. Každý vzlyk, jež jí vyšel z hrdla, zabolel v duši jako hroty šípů protínající její rozervané srdce. Jen těžko zadržovala smutek, který ji provázel necelých padesát let.

Černí strážci, jak o nich vyprávěly staré pověsti, museli nechat Teylu utéct. K tomu, aby dovedli své plány k dokonalosti, museli dopustit, aby cítila svobodu a bezpečí. Svůj cíl měli nadosah…

Teyla nebyla okamžitě andělem. Její lidská minulost sahá daleko před Krista. Ona sama si na nic z lidského života nepamatuje, protože bylo důležité nezachovat příliš mnoho citů, které by ji ovlivnily. Ale vlákna historie byla pevně obepnuta s jejím narozením.

Psal se rok tisíc osmdesát pět před naším letopočtem. Nad osadou jménem Frihed vysvitl měsíc v úplňku, který zazářil v příchodu vyvolené.

Už po staletí se vyprávěly historky o dívce, jež vystoupí z matčina lůna za plného měsíce. Tak se také stalo a její matka se obětovala pro svou výjimečnou dceru, která nesla jméno po bájném andělu z frihedské mytologie. Už od útlého věku bylo malé děvče považováno za zázrak. Byla známa svojí čestností, milou povahou a darem pomáhat slabším. Lidé si vyprávěli příběhy o vycházející hvězdě s lidským tělem.

Ovšem to trvalo necelých sedmnáct let, kdy Teyla onemocněla vzácnou chorobou, která jí oslabila smysly a otupěla tělo. V den její smrti, se sešel celý Frihedský lid a snažili se ochránit duši jejich mladé vyvolené. Po několika hodinách, kdy naposledy vydechla a srdce z posledních sil skonalo, se její duše odpoutala od mrtvého těla a vznášela se v jemném deštíku stále výš, dokud se neocitla na nádherném bělostném místě, kterému se říká mnoha názvy.

Avšak správné je Himmel, což ve starém jazyce znamená nebe či ráj. Krása se dá pojmenovat mnoha způsoby, ale když odebereme krásu, co nám zbude? Himmel není jen krása, ale domov a místo, které dokáže pomoci najít mír. Klid v něm vládl po neskromnou dobu, jež se nedá ani spočítat. Už od počátku věků se táhne historie Himmelu. Taková jest minulost, ale budoucnost se nedá předvídat. Pokud se něco má stát, možná se to stane, ale pokud jsou prostředky k změně sletu událostí, je důležité jednat. Čas je vzácný, hlavně když se jedná o nebezpečí.

Teyla, posvátný anděl Frihedu, se rozběhla setmělou krajinou. Její kroky zdaleka nepřipomínaly kroky, ona se vznášela. Bosé nohy se sotva dotýkaly sametové trávy. Byla jako vánek pohrávající si s lučními květy. Byla jako jemná mlha dopadající na spící městečko. Její krása omamovala celou přírodu, která spala pod přikrývkou noci. Místa, kde se dotkla byť jen špičkou nohy, se probudila. Vykvetla v půvabné květy. Zůstával za ní jen nový život. Měsíc se pod Teyliným pohledem rozzářil. Svítil ji na cestu jejího osudu.

Od doby, co měla její křídla barvu temnoty noci, uběhlo mnoho předlouhých let. Její perutě zesvětlaly. Už nebyly čistě bílé, jejich barva se změnila do světlavé purpury. Oznamovalo jí to její výjimečnost. Měla dar, který ji opravňoval jako jedinou ochránit rovnováhu. Přidala do běhu, protože věděla, že jí sledují černé přízraky. Letěla krajinou jako bájný Pegasus.

Téměř cítila, že se dotýkají jejích bělostných šatů. Nemohla být rychlejší. Černí strážci jí zabijí a kouzlem se dostanou do Himmelu, dostanou všechno, po čem jen touží. Konečně získají moc, jež je vysvobodí z věčného prokletí.

Černí strážci, jejichž jednotné jméno jest Ond, pocházejí z opaku ráje a to z Helvete. Což je nejzhýralejší místo na celém světě. Každý si projde bolestivou smrtí stále dokola. Chtěli použít jedinou věc, jež je dokáže ochránit před zatracením.

Teyla probíhala lesy, které jí otevíraly své brány. Voda, přes níž přebíhala, vytvořila pomocnou ruku. Najednou věděla, že je tam, kde všechno začalo a kde to má skončit. To místo byla brána osudu. Lehce se rozhlédla a krása osudového jezírka jí vyrazila dech. Nad ním se tyčil modravý vodopád, jež šuměl jako vlnky na moři. Nebyla ani stopa po noci. Hodně se to podobalo ráji.

Ondi ji obklíčili. Všechno kolem ní začalo umírat. Květiny chřadly, voda vysychala a zvířata ochořela. Teylou projel osten chladu, jak byli v její blízkosti. Věděla přesně, co má dělat, ale nemohla se pohnout. Stačilo jen natáhnout ruku, avšak ruce jí svazovaly zvláštní neviditelné provazy, které se jí stále pevněji přitlačovaly k tělu, až jí nakonec kámen vyklouzl z dlaně a odkutálel se daleko do tmy.

Černí strážci se přibližovaly každým krokem. Shlíželi na ni jako na oběť. Tohle všechno už jednou pocítila, nechtěla to zažít znovu. Nevýslovná muka, ze kterých jí mohla vysvobodit jen smrt. Cítila hluboký mráz, jež se jí plížil po celém těle. Z křídel jí začaly opadávat drobná fialová peříčka. Jeden z nich jí odstrčil. Takovou sílu ovšem nevydržela a bolestně se odkutálela stranou. Ostatní byli v mžiku u ní.

Teyla jen zavřela oči. Po zemi se začal plazit kořen stromu a podrazil temnotě nohy. Ondi se skáceli k zemi. Ztemnělou krajinou se rozlehl jejich vzteklý ryk. Znovu u ní byli příliš blízko. Pocítila zvláštní myšlenky. Jako by si brali její sílu, její dobro. Rychle zavřela oči. Z nebe se začal snášet déšť. Ticho noci proťal bolestný křik. Voda, jenž se vznášela večerem byla posvěcena. Byla nejčistší vodou.

Využila chvilky nepozornosti zla a vydala se hledat ztracený předmět. Opět se nadnášela krajinou. Pátrala po kameni z měsíčního lůna. Konečně nahmatala jeho hladký povrch. Rychle se snažila navrátit k bráně osudu. Najednou klesala k zemi. Avšak kámen neupustila. Zavřela opět oči. Zpěvaví ptáčci spustili svou jarní píseň. Další z prvků, který ničí temnotu. Radost, smích, zpěv a láska. Tvář jí posmutněla.

Ovšem Teyla na nic nečekala, v ruce pevně stiskla měsíční kámen a rukou vystřelila k hrudi. Celé její tělo se vyhouplo nad vodopád a ona si vrazila kámen do srdce.

Naposledy pomyslela na svoji lásku. Myšlenky patřily Athosovi, který položil život za její záchranu. Byl člověkem pocházejícím z vesnice Offer. Hlavou jí proběhly ty nejšťastnější chvíle. Jejich láska je věčná. Věří, že se jednou setkají. Hruď se jí rozzářila a její bezvládné tělo se vzneslo do trávy. Na rtech měla slova loučení. A její duše navěky opustila zemi i nebe. Cestovala dokud nenašla pokoj a mír.

Teyla se obětovala pro dobro dobra. Položila svůj život za rovnováhu mezi světy.

Největší zbraní lidstva je láska. Avšak oni takovému slovu nevěří. Netuší, jakou cenu má to pouto. Rozum jde stranou, ale jediný silný cit, který může ochromit největší temnotu, má cenu nejvyšší.

Často se mezi lidmi vypráví příběh o dívce s fialovými křídly, jak létá krajinou s rozzářeným srdcem. Mnoho z nich historce nevěří, avšak jsou tací, kteří ji považují za zázrak, jež je vysvobodil z přicházející temnoty dne. V Himmelu si tu událost pamatují všichni. Stálé mají v duši smutek za padlého anděla z Frihedu, ochránce Himmelu.

Za překrásnou Teylu, princeznu Frihed.

Autor: JoHarvelle (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné