OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Tajemství jeskyně

09.05.2012 (13:00) • Fayee • Povídky » Jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 1453×

Tajemství jeskyně

Jeskyně byla prázdná. Byla noc. Venku zuřila bouře. Černé nebe protínal jeden blesk za druhým. Každých pár minut ledový vítr zavál několik kapek na stěny jeskyně. Někde venku se ozvalo hladové zavytí, ozvěnou se odrazilo od stěn a vytvořilo hrůzný skřek.

Jeskyně byla velká a rozlehlá. Její nitro se táhlo daleko do skály, jejíž součástí byla. Přítmí, jenž v ní panovalo, vytvářelo zlou a tajemnou auru, která vládla celému prostoru. I tvorové lesa se tomuto místu vyhýbali. Bylo zlé. Opuštěné. Vysávalo sílu z každého, kdo se k němu jen přiblížil. Zvířata odcházela, rostliny vadly. I v pravé poledne tu vládlo přítmí a chlad. Jediné, co až nepochopitelně kypělo životem, byly rudé lilie. Kvetly všude. Plazily se po stěnách a vytvářely krvavý vodopád, který tvořil převis nad vchodem do jeskyně. Šel z nich rudý jas, který byl všudypřítomný a děsivý. Vypadalo to, jako kdyby sama jeskyně krvácela.

Ale přes všechny tyto odpory bylo na tomto území něco až neuvěřitelně přitažlivého. Vábivého. Šel odtud strach to ano. Ale i přesto se našlo pár tvorů, kteří neodolali podmaňujícímu kouzlu jeskyně. Neodolali pokušení. Snad za to mohly krvavé lilie a omamná vůně, jenž vydávaly. Kdo ví…

Před jeskyní se ozval dupot nohou. Dovnitř vběhl muž v mnoha kožešinách. V ruce měl velký oštěp. Byl menší postavy. Vydával zvuky jako poraněné zvíře. Svalil se doprostřed jeskyně. Z boku se mu valil proud krve. Byl celý potlučený a poškrábaný. Nohu měl zkroucenou do nepřirozeného úhlu. Do tváře mu však nebylo vidět, ta byla ve stínu jedné z mohutných stěn. Znenadání prolomil nářky muže rytmický dupot. Něco se blížilo. Něco velkého. Zlého. Zanedlouho se ukázal další stín a ten rostl. Rostl až nabyl neskutečných rozměrů.

Černou srst měl slepenou a vytvářela divoké rozcuchy. Černé oči se temně blýskaly a z hrdla se mu dralo nebezpečné vrčení. Pysky na předních rtech se ohrnuly, a na světlo se tak dostaly obrovské a velmi ostré tesáky. Zvíře silně zařvalo. Muž na zemi sebou jen bezmocně cukl a vydal zvuk, nemálo podobný zakňučení. Zvíře ještě chvilku vyčkávalo. Čekalo. Jakoby si chtělo vychutnat okamžik svojí síly a převahy. Moci. Potom se přikrčil, ohnul hřbet a skočil. Vše se odehrálo v neskutečně rychlém sledu za sebou. Skokem dopadl přímo před nešťastného muže zkrouceného na zemi. Sklonil hlavu a zakousl se přímo do krku své oběti. Po těle onoho muže se rozlil proud krve. Pomalu ztékal v malých potůčcích dolů a utvářel tak úchvatnou mozaiku, která jakoby ožila. Kruh kolem těla byl protkán rubínovými žilkami. Obrazec jenž vytvářel byl neskutečný. Jas rudých lilií dostal na intenzitě. Zář co z nich vycházela byla nadpozemská. Jejich květy se rozvily a vůně prostoupila prostorem. Bylo to, jako kdyby se živily krví, co ztékala k jejich kořenům a ony nikdy neměly dost.

Zvíře ještě jednou zavrčelo, potom se zvedlo a klidnou a houpavou chůzí odcházelo pryč. Ztratilo zájem o něco, čím už neproudila krev, netepal život.

A to bylo vůbec poprvé, co si jeskyně vyžádala svou oběť. Poprvé, ne naposledy.

Druhý den vstávalo slunce rudé. Do jeskyně přišla skupina lidí. Jako onen muž, i oni byli oblečeni v mnoha kožešinách. Na první pohled byli velmi rozrušení. V jejich tvářích se mísil strach, smutek, zmatek i jistá netrpělivost. Hledali svého druha. Již před pár dny vyšel na lov. Nevrátil se.

Teď stáli před jeskyní, omámeni magickými květy i jejich vůní. Ovšem ztuhli, jakmile uviděli hrůzný výjev, jenž tvořil vnitřek jeskyně. Kolem těla byl nyní absolutně přesný kruh, teď už v barvě černé noci. Krev se vsákla ale půda nesla stopy po ohavných událostech, co se staly.

Ostatní se shlukli kolem mrtvého. Nemluvili. Jen ho mlčky vzali do náručí a odcházeli pryč. A tak světlo jeskyně poprvé uvidělo tvář své oběti. Byl krásný. Taková tvář by měla patřila andělům. Černé vlasy, temně rudé rty a rovný nos byly naprosto symetrické. Nejuhrančivější částí byly bezpochyby jeho oči. Barva akvamarínu byla naprosto dokonalá. Husté řasy rámovaly mandlový tvar oka bez jediné vady či disproporce. Byly však mrtvé. Nehybné. Přesto ohromující. Byl tak moc krásný.

Další den přišla další skupina. Bylo jich mnoho. Snad celý kmen přišel hledat útočiště v náruči tohoto místa. Ženy, děti, muži. Mladí i staří. Všichni přišly, aby začali nový život v jeskyni plné tajemství. Nanosili sem spousty houní a kůží. Různých mističek i velkých nádob. Uvnitř spali převážně ženy s dětmi a staří lidé. Uprostřed vytvořili velký, kruhový oheň.

U jedné ze stěn si udělalo lůžko malé dítě. Byla to dívka. Jmenovala se Maole. Rodiče jí zemřeli. Byla sama. Ráda sedávala u vchodu do jeskyně a pozorovala rudé lilie, které jakoby byly den ode dne povadlejší. Poslouchala v okouzlení jejich teskné, tiché písni, která naprosto ovládla celou její duši. Staly se její závislostí, její touhou. Polapily ji do své magické sítě a nehodlaly se jí vzdát.

Několik dnů po jejich příchodu už byla celá jeskyně pokreslena mnoha výjevy z jejich běžného života. Byly tam chvíle, které se děly každý den. Lov, příprava jídla dokonce i spánek byl vyobrazen na kameni, který měl přetrvat další staletí. A tak tam žili. Čas plynul. Mladí stárli, staří umírali. Maole sama byla už dávno matkou. Malá Nala byla pravým odrazem své matky. A tak i jako před ní její matka, i ona objevila  kouzlo květů, vinoucích se u vchodu. Ovládaly ji. Ale jejich záře byla čím dál slabší. Květy bledly, ztrácely svou vůni. Podmanivost však zůstávala.

Jednoho dne se před jeskyní ozval hluk a dupot. Všichni lidé vyběhli ven. Najednou začaly výkřiky. Byly plné bolesti, hrůzy a utrpení. Ozýval se jekot jak dětí tak i dospělých. A pak bylo ticho. Džungle utichla. Spustil se déšť. Po chvíli k jeskyni začaly ztékat malé potůčky narůžovělé vody. Jakmile se první kapky dostaly ke kořenům kouzelných květin, do lilií jakoby se vlil nový život. Rozkvetly a vůně zase prostoupila vzduch. Vyzařovala z nich nezměrná síla. Jejich tak dlouho mizivá aura nabyla na intenzitě.

Nikdo se už nevrátil. Lidé zmizeli. Bylo ticho.

Čas šel dál. Jeskyně osiřela. Byla opuštěná. Jediné co připomínalo, že tu kdy nějací lidé žili, byly hojné malby na stěnách a pár střepů z hliněného nádobí. Jinak nic. Rudé lilie začaly obrůstat plevelem a kapradím. Její krásy byly už dávno zapomenuté. Pohřbené pod tíhou času. Osud však nečekal.

Přišli znenadání. V mlžném oparu se objevilo několik mohutných postav. Byli obrovští. Jejich tváře byly zarostlé, vlasy měli až do půli zad, ne-li delší. Strach co z nich šel, byl až nepochopitelný. Hrůzu nahánějící vzhled doplňovala helma s dvěma hory a velké meče a sekery, co si s sebou přinesli. Jeden se však lišil. Měl bílé roucho přepásané tlustým opaskem. Na hlavně měl bílou kápi zpod které se mu vylívaly dlouhé bílé vlasy a střetávaly se z dlouhým plnovousem, jenž padal až do pasu. Všichni se velmi podivili, když uviděli na stěnách mnoho maleb. Mluvili podivnou chrčivou řečí, doprovázenou mnoha posunky. Najednou však mezi dvěma z nich propukla hádka. Nikdo nevěděl proč ani jak. Muži na sebe začali pokřikovat a nakonec na sebe vytáhli zbraně. Nikdo z přítomných se je nepokusil ani zastavit. Všichni jen mlčky přihlíželi. Jeden z bojovníků měl obrovský meč a druhý válečnou sekeru. S divokým křikem se na sebe vrhli. Ozvalo se tříštění železných zbraní. Souboj trval jen pár minut. Větší z nich měl očividnou převahu a drtil svého soupeře s takovou lehkostí, že nemohlo být jasnější, kdo tento boj vyhraje. Posledním mocným úderem svého soupeře udolal. Tělo s dutým žuchnutím dopadlo na zem. Kolem těla se začal tvořit krvavý kruh s mnoha žilkami. Jako před mnoha lety i dnes se vytvořil obraz s mnoha pramínky a složitými spirálami, který svou krásou připomínal spíš práci bohů než něco jiného. A i dnes se začaly květy krvavých liliích rozvíjet, vůně ovládla prostor a jejich jas rozzářil jeskyni. Muži však tomuto jevu věnovali pramálo pozornosti. Muž v bílém ale rudé ornamenty vnímal. Vypadalo to dokonce, že mnohé z krvavých symbolů zná. Ve tváři se mu objevilo mírné zděšení. To bylo ale zhola ničím v porovnání s grimasou, kterou jeho obličej vytvořil potom, co spatřil ony magické květy. Rychle na zbytek něco křikl a všichni spěšně odcházeli. Poslední z nich, evidentně přítel mrtvého, se na chvilku přece jen zastavil. Pohled na jen tak pohozené tělo jeho přítele se mu příčil. A tak se sehnul, vzal druha do náručí a pomalu s ním odcházel. Tvář byla i s krkem zvrácená do zadu. Tělo ochablé a bílé. Na moment však tvář odkryla svou podobu. Tak krásný. Hedvábné černé vlasy mu padaly přes ramena až do pasu. Již neživé akvamarínové oči v sobě skrývaly mnohá tajemství a ticho prosbu jenž mrtvý muž nikdy nevyslovil. Byl dokonalý.

Tato skupina se už nevrátila. Snad to byla zásluha onoho zvláštního muže v bílém, který poznal kouzlo rudých květů. Možná smrt jejich druha byla příčinou jejich rychlého odchodu.

A tak celá jeskyně i s rudými liliemi spala. Trpělivě vyčkávala na novou oběť. Po dlouhý čas se neukázal nikdo kromě drobné zvěře, jenž žila v džungli, okolo jeskyně. A tak i nyní čarokrásné květy začaly uvadat. Barva i vůně se vytrácela.  

Jeskyně zůstala zapomenuta. Ale její kouzlo trvá dál…

***

Malá holčička se prodírala podrostem. Maminka se na ní bude určitě zlobit, říkala si v duchu. Růžové šatičky měla už úplně ušpiněné od bláta a kůry stromů. Černé, kudrnaté vlasy byly zacuchané v jeden velký chuchvalec. Dívence to nevadilo.

S rodiči a jejím bratrem tu byli na dovolené. Dnes si vyšli na procházku do lesa. Prvním nápadem jejího bratra byla samozřejmě hra na schovávanou. Ona s nadšení souhlasila. Dnes musí vyhrát, umínila si. Aniž by si to uvědomovala, prodírala se čím dál hlouběji do lesa. Dnes mě určitě nenajde, pomyslila si. Najednou se ocitla přímo uprostřed lesa. Byla tam jeskyně. Dívenka neodolala a šla blíž. Překrásné květy se vinuly u vchodu. Se zatajeným dechem vešla dovnitř… 

Autor: Fayee (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemství jeskyně: