OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Strach je mocný čaroděj

31.07.2013 (10:00) • • Povídky » Jednodílné • komentováno 5× • zobrazeno 963×

Strach je mocný čaroděj

Utíkal jsem lesem. Bál jsem se, že mě bude už navždy nenávidět. Před několika minutami jsem svému kamarádovi řekl pravdu o sobě a ze studu před ním jsem utekl. Já vám teda povím, o co jde, abyste byli v obraze. Má jméno je Naoki, je mi sedmnáct, moje tělo a tvář vypadají, jako by patřily herci… a jsem gay. Se svým plnoletým kamarádem Nobu jsme odešli z rodného města a nastehovali se do malého domečku na venkově. Myslel jsem, že všechno bude v pohodě, ale mýlil jsem se. Už několik let jsem do svého senpaie zamilovaný, myslel jsem, že je to jen dočasné. Jenže čím déle jsem byl s ním, tím jsem byl zamilovanější. Miloval jsem na něm úplně všechno, avšak nejradši jsem měl jeho šedé oči. Ale také byl vysokého vzrůstu a měl uhlově černé vlasy. Jednou jsem se ho zeptal, proč tak vypadá. On pokrčil rameny a řekl mi, že jeho matka se jednou vyspala s Evropanem a tohle je výsledek. Někdy dokázal být neuvěřitelně chladný, a to mě rozpalovalo. Znali jsme se od dětství. Pomáhal mi s učením, dokonce i dnes, když musí chodit do práce a já stále studuju. Schválně jsem šel studovat na školu jako on, i když jiný obor, aby mohl být na mě pyšný. Den ode dne jsem se do téhle pitomé lásky zamotával víc a víc. Ale teď je tohle všechno pryč. Všechno je ztraceno. Ztratil jsem ho v tom jediném okamžiku. Určitě mě bude nenávidět, ani do očí se mi nebude chtít podívat. Vážně jsem zkazil tenhle jediný vztah, na kterém mi záleželo.

„Co to plácám?! Vždyť jsme spolu nechodili, tak co jsem měl zkazit?“ Pohltil mě vztek a praštil jsem do stromu vedle mne. „Naše přátelství…“ zašeptal jsem si odpověď sám pro sebe.

Po tváři mi pomalinku sklouzla první slzička. Nezmohl jsem se na nic. Prostě jsem tam stál a brečel. Nevím, co se mi honilo hlavou, nedokázal jsem ani zvednout ruku, abych si ty slzy otřel.

Zničehonic se zvedl vítr, až mi to rozcuchalo vlasy. Mé tváře se dotkla první kapka, než začalo hustě pršet. Zvedl jsem hlavu a pozoroval černé mraky. Někde v dálce zahřmělo.

Najednou mi hlavou projela myšlenka a křičela mi v hlavě: Nobu – san se bojí bouřky!

Zapomněl jsem na jeho strach. Otočil jsem se na patě a utíkal k našemu domku. Jak jsem mohl zapomenout! Při tom běhu jsem si vybavoval, jak jsem poprvé v bouřce za ním přišel. Třásl se a plakal. Ten pohled mě srazil na kolena, ale nějakým způsobem jsem ho dokázal utěšit. Vždy mi usnul s hlavou v mém klíně. Od té doby jsme spolu trávili každou bouřku, kdy Nobu plakal v mé náruči. A já ho mohl alespoň jednou chránit. Později mi vyzradil, že při takové bouřce přišel o život jeho otec. Nemohu ho nechat znovu trpět.

Utíkal jsem, ani jsem nemohl pořádně dýchat. Každý krok mě vyčerpával. Vyběhl jsem z lesa už mokrý na kůži. Vyběhl jsem příkrý kopec k našemu domečku. Rozrazil jsem dveře a starostlivě vykřikl jeho jméno.

Bylo smrtící ticho.

Prohledal jsem celý dům, ale Nobu tu nebyl. Projelo mnou zděšení. Zabouchl jsem za sebou. Rozhodl jsem se prohledat vesnici. Čas nepříjemně utíkal dopředu a bouřka sílila. Nemohl jsem ho najít. Byl jsem plný beznaděje, pomalu mě opouštěla naděje. Už mi zbývalo jen jedno místo – les. Toho se bál při bouřce senpai nejvíc. Každý krok byl těžší a těžší. Byl jsem bezradný. Chtěl jsem to vzdát a vrátit se, když jsem něco neidentifikovatelného spatřil na lesní cestě. Vykročil jsem se k tomu s novou nadějí. Byl to člověk. Třásl se, plakal a ztrácel vědomí každou minutou, ale něco ho přemáhalo nezavřít oči.

„Nobu – san!“ vykřikl jsem a klekl vedle něho.

Otočil jsem ho tváří k sobě… a uviděl jeho úsměv.

„Naoki…“ zašeptal sotva slyšitelně mé jméno.

Opatrně jsem ho vzal do náruče. Byl promrzlý a vypadal bledě. Přitiskl jsem ho blíž ke svému tělu, aby se malinko ohřál. Spěchal jsem k našemu domu.

Nemotorně jsem otevřel vchodové dveře a zase je za námi zabouchl. Položil jsem tu bezvládnou postavičku na gauč před krb. Zatopil jsem v kamenném krbu, aby se domem později linulo příjemné teplo. Kapky bubnovaly do oken, hromy burácely.

„Nao…“ pokoušel se vyslovit mé jméno.

„Nobu – san, co jsi dělal venku?“ Sedl jsem si vedle gauče na ručně vyrobený koberec. Rukou ho pohladil po tváři.

„Nevracel ses,“ – neucukl při mém dotyku – „chtěl jsem tě jít hledat.“

Nevěřícně jsem zíral do jeho obličeje. Nevěděl jsem, jestli slyším dobře.

„Nao, už mě nikdy neopouštěj, prosím,“ šeptal jeho hlas v tom tichém pokoji.

Blesk uhodil někde poblíž domu. Nobu se začal chvět. Vykřikl a chytil si hlavu do dlaní. Nedokázal jsem se dívat, jak láska mého života trpí. Vstal jsem a pomalinku jsem si obkročmo sedl na jeho pánev. Odkryl jsem mu obličej. Lehce, jako dotek motýlích křídel, jsem se dotkl jeho lícní kosti. Pak jsem to udělal jazykem. Oddálil jsem se, abych si prohlédl jeho tvář. Měla mírně narůžovělý nádech. Jeho šedé oči byly přivřené. Pomalinku jsem mu rozepínal knoflíčky na promočené košili. Položil jsem si hlavu na jeho hruď. Byla nečekaně horká a něco jsem slyšel… bylo to bušení srdce. Mé i jeho tloukly ve stejném rytmu. Znovu jsem se narovnal a zvědavě se díval na jeho tvář. Oči měl zavřené, víčka se mu chvěla, na rtech měl přihlouplý úsměv. Nechápal jsem ho. A pak se to stalo. Okamžik, který se stal světlem ve tmě a strachu.

Nobu otevřel své oči. Byly jiné. Smířené, laskavé a zároveň chladné, takové, jaké jsem je miloval. Prudce a nečekaně udělal hned několik pohybů. Nestihl jsem na nic z toho reagovat. Jeho prsty mi zajely do vlhkých vlasů a jeho rty mi daly polibek plný čisté lásky. Vytřeštěně jsem se díval do jeho očí.

„Naoki, miluju tě,“ sladce se usmál.

Kdesi venku uhodil blesk, kapky výhružně bily do oken a Nobu se už netřásl strachem, ale chtíčem. Věděl jsem, že nás čeká úplně jiné svítání, východ slunce s nádechem nadděje na budoucnost…

Byla jsem docela překvapena, že si mé předchozí shounen ai / yaoi povídku přečetlo tolik lidí, proto jsem se rozhodla se podělit i o tohle nepříliš povedené dílo. Jen doufám, že vám aspoň trochu tahle povídka líbila. Budu ráda za nějaký ten komentář a předem za něj děkuji. Gwendolin.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Strach je mocný čaroděj: