OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Stela 1. část

Stela to doma nemá jednoduché. Její matka na ni nemá čas a otec je zahlcený prací. Mezi jejími sestrami a bratrem je dvacetiletý věkový rozdíl. Když byla malá, rodiče jí ještě nedávali tolik najevo, že se narodila omylem a že je nechtěná, ale teď to plně pociťuje. Bude obviněna z infarktu své babičky, matka ji úplně zavrhne a pošle do internátní školy. Najde ke své matce zase cestu? A nebo zůstane navždy jako ta nechtěná?

05.06.2013 (14:00) • Mea • Povídky » Jednodílné • komentováno 5× • zobrazeno 1365×

24. prosinec, Stela (9 let)

 

Jmenuji se Stela Gartová a tohle je můj příběh...

 

A je to tady. Štědrý večer. Moje starší sestra Diana mě tahá z postele a už mi diktuje, co mám udělat.

 

„Ahojky, Stelí, máš se hned umýt, obléct si ty nové šaty,“ usměje se na mě a ještě s předstíranou kázavostí dodá: „No rychle, rychle...“ a pak už zmizí za dveřmi.

 

Tak se tedy soukám z teploučké deky a jdu udělat přesně to, co mi maminka vzkázala po Die. Moje setra Diana je moc hodná, mám ji moc ráda. Škoda jen, že s námi nebydlí. Maminka se ke mně chová odměřeně, dřív jsem to nebrala na vědomí, ale teď už ano. Dává to tak okatě najevo, jak jsem mohla být tak slepá? Můj tatínek je docela hodný, ale nemá na mě vůbec čas, je to totiž workoholik. Moje druhá sestra Dina je s Dianou dvojvaječné dvojče, je taky moc hodná, ale po tátovi workoholička, a navíc bydlí až v Londýně. Můj nejstarší bratr Charles se narodil v New Yorku a teď studuje medicínu a plánuje se do New Yorku vrátit, jinak je zasnoubený za tu nejhorší dívku, kterou jsem kdy poznala.

 

Dnes je ale celá rodina pohromadě, přijede i babička Agáta. Jdu na snídani. Charles s tátou doslova luxují jídlo. Maminka si tiše sedí a elegantne na vidličku napichuje jedno sousto za druhým. Dia s Di si povídají s babičkou. Babička!

 

„Babičko!“ nadšeně vypísknu a skočím do její už dávno napřažené náruče, matka mě samožřejmě pokárá.

 

„Stelo! Chovej se slušně!“ Ale babička se jenom směje.

 

„Ale Margito, je to dítě, nech ji, ať si trochu to své dětsví užije.“ Pak se na mě láskyplně podívá. „Stelinko, víš co?“ řekne tajemně.

 

Rychle se narovnám a řeknu: „Ne, co?“ ptám se netrpělivě. Co, co, co? Mé prosby jsou vyslyšeny a já se dozvídám úžasnou novinu.

 

„Maminka s tatínkem by rádi jeli s Dinou do Londýna a nějaký čas tam zůstali, takže se stěhuješ ke mně. Tak co na říkáš?“ Úsměv máme na chlup stejný, usmíváme se od ucha k uchu. Co mám na to říct jiného než:

 

„Bomba!“ užasle vydechnu a maminka mě zase pokárá, a pak se už všichni jenom smějí.

 

Po snídani jdeme s Di a Diou stavět sněhuláka ze splihlého sněhu, takže se nám to vůbec nedaří, ale i tak je to zábava. Blbneme tak až do oběda. Po obědě už není na nic čas, protože se musíme připravovat na večer. Nemůžu se dočkat, tohle budou a jsou zajisté ty nejlepší Vánoce v mém životě.

 

I tátínek vylezl ze své pracovny! Večer zpíváme a já hraju na piano. Potom následuje slavnostní večeře a pak konečně DÁRKY!

 

 

 

 

5. leden, Stela (stále 9 let)

 

A je to tady! S novým rokem přichází také moje stěhování. Znaméná to taky, že dočasně přestupuji z nudné starotinké, ale i přesto špičkové školy, na obyčejnou městskou. To bude ráj. Půl roku žádné rozkazy a zákazy. Jupííí.

 

Radostně poskakuji kolem auta, ať už jedeme! To ale trvá! Kdy už vyrazíme? Jenže to tak rychle nebude, protože ke mně přistupuje maminka a káže mi velice důležité věci. Takže z toho vyplývá: nic nedělej, mlč, seď na zadku a koukej do země.

 

U babičky je to krásné, dostávám pokoj po mé tetě. Je to nádhera. Zítra jdu do nové školy, určitě to bude paráda.

 

Ráno mi babička udělá palačinky a doprovodí do školy. Je to přesně takové, jaké jsem si to vysnila, když jsem měla jít do první třídy. Dokonalé. Spolužáci přátelští. Paní učitelky milé, asi tři byly o trošku „ostřejší“, ale v porovnání s mými předchozími učitelkami jsou to miliusové. Senzace.

 

Už jsem u babičky pět měsíců a za chvíli jdeme do kina. Do kina! Konečně se podívám, jak to tam vypadá, protože maminka mi tohle všechno vždycky zakazovala.

 

Už jsme u vchodu do sálu a já jsem na vrcholu blaha. Kino! Obravdové kino, a ne nějaké uhlazené divadlo s přísnými pravidly. Ale pak se stane něco hrozného. Babička se začne dusit a padá na zem. Nic neslyším, hučí mi v uších. Pak babička upadla do bezvědomí.

 

A najednou se všechno seběhlo strašně rychle. Přijela sanitka. Já jsem čekala v nemocnici v čekárně a bylo mi mizerně. Babička měla infarkt. Po půl hodině do nemocnice přijela Dia, protože jako jediná zůstala tady v Čechách. Baví se s lékaři. Pak jde Dia ke mně a říká mi, že se stalo to nejhorší, co se stát mohlo. Břečím. Brečím celou noc i následující den. Babička je mrtvá, ale proč? Dia mi říká, že na tom nebyla zdravotně v pořádku, ale nic s tím nedělala. Nechodila na kontroly, jak měla. A teď mě tady nechala samotnou. Chci mámu, proč tady není, když ji ze všeho nejvíc potřebuju? Nikdy tady není, když ji potřebuju.

 

Po týdnu se maminka vrací z Londýna, chci ji obejmout, chci slyšet, že mě má ráda a že to bude dobré, ale to neřekne a jenom mi vlepí facku a začne na mě řvát.

 

„Stelo! Proč jsi to udělala? No, tak mi to řekni! Proč?“

 

Dívám se na ni jako opařená, nejsem schopná slova, ale ona na moje slova ani nečeká a hned pokračuje: „Co jsi jí jenom řekla, že dostala z toho infakt, co jsi jenom udělala, Stelo, co?!“ a takhle podobně na mě řve celý další měsíc, ale jinak se se mnou nebaví.

 

Chodím do své obvyklé školy, jsou to muka. Vždycky jsem za všechno prý mohla já. Máma měla perfektně vybudovanou kariéru, mohla si v klidu cestovat a věnovat se své milované práci, protože děti už byly odrostlé, ale pak jsem všechno zničila já tím, že jsem se narodila. Měla perfektní děti, ale pak jsem přišla já, totálně nezpracovatelný materiál. A ještě ke všemu si na mně léčila své mindráky, ale tímto kouskem, že jsem se přičinila o smrt své babičky, náš mini-vztah matky s dcerou definitivně skončil. Teď to nejlepší, od příštího školního roku nastupuji na internátní školu.

 

 

Tak, děkuji za přečtení, u této povídky vážně nevím, takže mě zajímá každý názor. Jinak doufám, že se vám povídka líbila, a chtěla bych se zeptat, jestli chcete pokráčko.

Následující díl »

Autor: Mea (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné



Sdílet

Diskuse pro článek Stela 1. část:

skvělé sestro!

Jsem zvědavá, jak to se Stellou dopadne na té internátní škole...

Jenomže tato povídka mi vyšla na dvě části a já si myslím, že bych to dala jako jednodílnou povídku rozdělenou na dvě části, šlo by to?

Pokud hodláš s povídkou pokračovat, zvol si jako sekci ´Povídka na pokračování´. Pokud článek uvedeš jako jednodílnou povídku, je zase nesmysl mít za názvem číslo části v řadě. Až se rozhodneš a sekci nebo název si upravíš, opět zaškrtni ´Článek je hotov´. Děkuji.

Přidat komentář:

Nick:

Text: