OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Šťastné a veselé, Wicky!

11.01.2014 (20:00) • Tethys • Povídky » Jednodílné • komentováno 7× • zobrazeno 1312×

Stála jsem v té fujavici, které panovala venku, a čekala na Lukea. Měl nepatrné zpoždění, ale bylo to snad poprvé, co mi to doopravdy nevadilo. Alespoň jsem měla víc času přemýšlet nad tím, jestli jsem udělala dobře.

I když mi bylo jasné, že by mě Luke nevyhodil, ani kdybych mu donesla Voldemortovu zabalenou mrtvolu (zřejmě by mu to vadilo, ale rozhodně by to nepřiznal), ale přesto mi hrozně záleželo na tom, aby se mu ten dárek líbil. Jenže… co je pro Lukea ten správný dárek?

Nejdříve jsem myslela, že bych mu dala nějakou naši společnou fotku. To by bylo možná fajn a taky romantické, až na to, že spolu žádné společné fotky nemáme. Ach, ty nepodstatné detaily. A přestože jsem tenhle typ na dárek nakonec nepoužila, dala jsem si za úkol se někdy s Lukem vyfotit.

„Nesnáším McDonald,“ zabrblá Luke táhnoucí smějícího se Louise.

„Byla to sranda,“ opáčí Louis a spiklenecky se na mě zazubí.

Trochu nejistě mu úsměv opětuju a pohledem zabloudím k naštvanému Lukeovi. Nedivím se tomu, že je naštvaný – sama bych na jeho místě plivala síru. Louis se nemusel chovat jako malé rozmazlené děcko a ta sladkokyselá omáčka převrhnutá na Lukeovo bílé tričko byla asi jen poslední kapkou. Doslova.

„Ne, to nebyla, Louisi,“ zavrčí Luke a vidím, že se chystá k nějaké odpovědi, takže raději zasáhnu.

„No tak,“ řeknu jemně a oba dva obejmu. „Hlavně toho nechte. Přece si nebudeme kazit hezký víkend, ne? Glasgow má tolik památek, které bychom mohli navštívit,“ navrhnu.

Luke si podrážděně povzdechne, ale nic neřekne.

„A koneckonců, tady je nějakej památník, koukej!“ vyjeknu nadšeně a vzpomenu si na své předsevzetí vyfotit se s Lukem. „Pojď se vyfotit, Lukeu!“

A dřív než stačí něco namítnout, strčím svůj nový Nikon do rukou nějakého ťamíka, který nás zručně vyfotí. S úsměvem si od něj foťák převezmu a prohlížím si fotku.

Já a Luke stojíme u sochy muže sedícím na koni. Zatímco já se snažím o americký úsměv, Luke zmateně pomrkává. Kolem nás zrovna prochází nějaký vypasený chlápek s hot dogem v ruce a vedle něj právě přilétává holub. Celé fotce dominuje červenohnědá skvrna na Lukeově tričku.

Vytřeštěně zírám do fotoaparátu a snažím se přesvědčit sebe samu, že to není vůbec rozmazané.

„Co je?“ zeptá se znepokojeně Luke, když spatří můj výraz.

Beze slova mu podám foťák. Luke si fotku chvíli prohlíží a potom vzhlédne, aby se střetl s mým pohledem. Oba ve stejnou chvíli explodujeme v záchvatu smíchu.

Když jsem zavrhla ten nápad s fotkou, byla jsem trochu zoufalá. Vánoce se kvapem blížily a já jsem pořád chodila okolo obchodů, abych prozkoumávala výlohy. Bez úspěchu.

Doufala jsem, že mi třeba Annie poradí s tím, co dává Adamovi, jenže ta mě odbyla s tím, že mu kupuje boxerky, a na to jsem jí doopravdy nemohla nic říct.

Už jsem si myslela, že Lukeovi věnuju pusu, když mě konečně trkl ten nápad. A jakmile mě to napadlo, věděla jsem, že to bude dokonalé.

Jenže teď se to zas tak dokonalé nezdálo. A už vůbec nebylo dokonalé počasí a fakt, že má Luke zpoždění. Byl to vážně hloupé navrhnout, že ho budu čekat. S povzdechem jsem si promnula ruce ve snaze se alespoň trochu zahřát.

„Hej, Wicky!“ zakřičel Luke, ale i přesto jsem ho měla problém v té fujavici zaslechnout.

Chytla jsem ho za ruku a společně jsme došli až k nám domů. Tam jsme si oba sundali bundy, ze kterých crčela voda na všechny strany, ale okázale jsem to ignorovala. Annie to pak uklidí. Až poté, co mě náležitě seřve, samozřejmě.  

Sedli jsme si na gauč a chvíli se v trapném tichu pozorovali. Luke se odhodlal jako první.

„Šťastné a veselé, Wicky,“ usmál se a podal mi obálku.

V ten moment jsem úplně zapomněla na to, že bych mu asi taky měla předat nějaký ten dárek, a zvědavě obálku roztrhla. V ní byla další a na ní nápis…

„Můj bradavický dopis!“ vykřikla jsem nadšeně.

Opravdu! S pečetí a razítkem erbu. Zálibně jsem pohladila hada, lva, jezevce a orla a s výrazem dítěte na pouti sledovala ten pověstný zelený inkoust, o kterém jsem už tolikrát četla.

Luke jen s širokým úsměvem pokrčil rameny.

„Taky pro tebe něco mám,“ přiznala jsem a podala mu tašku s ošklivým motivem Santy. Bohužel jsem v tom spěchu žádnou jinou nenašla – a Annie si jako každý rok určitě vybrala ty nejhezčí.

Luke ho se stejně zvědavým výrazem, který mi zdobil tvář před chvílí, převzal a rukou zalovil vevnitř. Nakonec vytáhl klíčenku ve tvaru bílé zeměkoule, složené z několika dílků puzzlí. Na jižní části, tam, kde je na naší modré planetě Severní Amerika, puzzle chyběly.

„Je to znak Wikipedie?“ zeptal se pobaveně.

„Samozřejmě,“ ujistila jsem ho.

Silně mě objal, až mi málem zlomil žebro, což ale byla v tu chvíli absolutně nedůležitá věc.

 „Lukeu…“ ozvala jsem se.

Odtáhl se ode mě na délku paží a zkoumavě se na mě podíval. „Hm?“

„Nic,“ odvětila jsem a s ďábelským úsměvem se natáhla po svém dárku. „Chci si ověřit, že mě v Bradavicích nebudou vítat jako Wicky.“

„Budou,“ ušklíbl se Luke. „Vždycky tě tam budou vítat jako Wicky.“ 

Přiznávám, dlouhou dobu jsem váhala, jestli to mám sem přidat nebo ne, ale nakonec jsem si řekla, že za zkoušku nic nedám. Snad se alespoň trochu líbilo - za komentáře budu ráda. :)

Tethys

Autor: Tethys (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Šťastné a veselé, Wicky! :