OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Špinavá práce

11.12.2012 (17:00) • Arkana • Povídky » Jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 867×

Špinavá práce

Je páteční dopoledne, jeden z prvních pěkných dubnových dnů. Nebe je modré a mezi načechranými bílými mraky vykukuje sluníčko, jeho paprsky šimrají na tváři, ale nehřejí. Tráva je ještě vlhká a krůpěje ranní rosy se na světle třpytí jako drobné drahokamy. Před Liverpoolským závodištěm je už od brzkého rána živo. Všude je plno lidí, kteří pobíhají sem a tam, a ze všech stran se ozývá ržání a dupot koní. Jak jde čas, jedno po druhém přijíždějí velká drahá auta s koňskými přepravníky a parkují před stájemi; lidé vyvádějí koně na dvůr a následně do boxů ve zdejších stájích, které už jsou pro své návštěvníky dávno nachystané. Čtyřnozí šampioni se v nich zabydlí na celé tři dny, zatímco budou zápolit o vítězství na dostihové dráze.

Velká Liverpoolská je opravdu dostih s velkým D a o vítězství v něm budou bojovat ti nejrychlejší a nejzkušenější zástupci plemene anglický plnokrevník, koní, kteří se zrodili, aby závodili a vítězili, koně, kteří se zrodili pro rychlost.

Po dvoře právě vedou skvostného ryzáka, má hrdý krok a srst se mu leskne, když pohazuje bujnou hřívou. Jeho majitel, Bill Floyd, ho pozoruje opřený o plot kousek opodál a pyšně se usmívá. Ten kůň ho stál majlant, ale až vyhraje tenhle dostih, všechno se mu to tisíckrát vrátí. Gilmore ze stáje Yellow Star je favoritem Velké Liverpoolské a nic a nikdo ho nedokáže porazit.

Náhle mu úsměv ztuhne na rtech, když se jeho oči setkají s přepravníkem, který se právě objeví na příjezdové cestě. Tedy… skoro nikdo.

Hnědý valach nádherných proporcí je vyveden na sluneční světlo a vlastní kůň vedle něj najednou už nevypadá tak dobře jako předtím. Stáj Blue Hill přivezla svého šampiona – tohle Lagar, kůň, jehož jméno se v poslední době objevuje na předních stranách všech dostihových zpravodajů. Chlápek, který ho přivezl, se široce usmívá a užívá si obdivné šuškání v davu. Velice speciální úsměv věnuje Billovi. Ti dva vědí lépe než kdokoli jiný, že přestože oba koně jsou ve špičkové kondici, Lagar má prostě vždycky trošičku navrch.

Bill zatne čelist. John McLarren a jeho kůň mu otravovali život u dost dlouho. Poráželi ho v jednom závodě za druhým; pokaždé byl Lagar aspoň o půl délky před Gilmorem, když procválali cílem. A jemu zbylo co? Druhé místo pro ubožáky. Ale tentokrát už se nespokojí se žalostným druhým místem. Tentokrát už ne.

***

Jack Feloney je na první pohled podivný patron. Má střední postavu a kruté posměvačné rysy, jeho temné pronikavé oči mají stejnou barvu jako černé havraní vlasy, které mu v mastných pramenech spadají do čela. Připomíná šílence z filmu o masovém vrahovi, který teď běží v kinech, jako by neměl všech pět pohromadě – ale ve skutečnosti je Jack někdo, kdo se dobře vyzná v tom, jak to na světě chodí. Zná spousty způsobů, jak snadno a rychle přijít k penězům. Pravda, některé z nich nejsou tak úplně legální, ale zákon je věc, se kterou už si Jack dávno hlavu nedělá.

Už léta se každý den motá kolem koní, neboť dobře ví, že v dostihovém sportu jsou jeho služby často zapotřebí. Majitelé těch rychlých fešáků jsou ochotni zaplatit, aby jejich mazlíček doběhl jako první, a Jack Feloney z toho rád těží.

Toho odpoledne toho ale moc na práci nemá. Poflakuje se v zadní části stájí a hází šipky do potrhaného plakátu visícího na stěně. Zrovna se mu povede obzvlášť dobrý zásah, když si někdo za ním významně odkašle.

Jack se otočí; do teď neměl ponětí, že ho někdo sleduje. Příchozí je statný chlápek s huňatým knírkem, oblečený v dlouhém šedivém plášti. Není mu vidět do očí, protože má široký klobouk vražený hluboko do čela. Jack přesto ví, s kým má tu čest.

„Pane Floyde.“

„Přeji dobré odpoledne, Jacku,“ pronese Bill a jeho hlas postrádá veškeré známky přívětivosti. „Jaký máte program na dnešní večer, smím-li se zeptat?“

Jack se usměje a odhalí zkažené zuby. Poodejde ke stolku v rohu místnosti a zhluboka si přihne z malé lahvičky s nečitelnou etiketou. „To záleží, pane Floyde,“ odpoví pomalu a nechá tekutinu zvolna stéct hlouběji do hrdla, „jakou mi vítr přivane příležitost.“

„Tak vítr, Jacku…“ Floyd si prohlíží menšího muže lstivýma očima. „Ale já zrovna teď potřebuji někoho, kdo by pro mě udělal menší prácičku. Jsem ochotný zaplatit tomu, kdo mi… řekněme, trochu pomůže. Předpokládal jsem, že vy byste mohl být ta správná osoba.“

Jackovi zasvítí oči jako malému dítěti, kterému ukážete novou hračku. „Kolik?“

„Řekněme… pět tisíc?“

Lahvinka na stole je skoro prázdná a Jackovi zbývá v kapse pár drobáků. Obě tyto skutečnosti dohromady způsobí, že se téměř ani nerozmýšlí. „Dobře, pomůžu vám… ale chci půlku zaplatit předem.“

Bill se pobaveně usměje a vytáhne z kapsy pláště ohmatanou peněženku. „Nebudete litovat, Jacku. Chci to jako obvykle – ale tentokrát to bude ten krasavec z Blue Hill, ten Lagar. Uděláte to dnes v noci, diskrétně a opatrně. Pokud vás někdo přistihne, nepatříte ke mně. Rozumíme si?“

Jack vypadá zaskočen a prvních několik vteřin zůstane zírat na bankovky v Billově natažené dlani. „Jste si jistý, pane Floyde? Kůň pana McLarrena?“

Bill ostře přikývne. „Zítra musím vyhrát. Jestli na to nemáte žaludek…“

„Ne, to ne.“ Jack Feloney si pospíší z odpovědí. „Já to beru.“

Malá olivově zelená lahvička rychle změní svého majitele, když putuje z jedné kapsy do druhé.

„Jsem rád, že jsme se domluvili.“

***

Po páté hodině odpolední vedou Jackovy kroky tam, co každý podvečer. Hospoda U Staré herky je jako obvykle narvaná k prasknutí. Jack se pozdraví s hospodským u výčepu a hned si řekne o jedno pivo. V hospodě je kravál a tak musí několikrát zopakovat svou objednávku. Těsně u stropu se vznáší bílý kouř z cigaret a na zemi leží rozlámané sklenice, které se nikdo neobtěžuje uklidit. U baru sedí chlapi, které Jack zná, potkává je tady každý večer. Společně pokukují po dvou ženských, které v rohu místnosti hrají kulečník a celé rudé v obličeji se začínají zbavovat přebytečných dílů oblečení.

Jak hodiny plynou, Jack si vzpomene, co měl udělat, ale nějak se nedokáže přinutit vstát a vrátit se celou cestu zpátky do stájí. Noc je ještě mladá a on nemá zdaleka dost. Právě začala happy-hour a drinky za poloviční cenu je něco, čemu muž jako Jack Feloney nikdy nedokáže odolat.

Náhle si všimne mladíka na kraji baru. Poznává ho; párkrát už ho tady viděl a pamatuje si, že ho chlapi někdy využívali jako odvoz, když už nedokázali dojít domů po svých, natož řídit. Také ví, že ten klučina nemá ani vindru, a to je myšlenka, která mu přinese spásný nápad.

„Hej ty,“ luskne prsty a mladík se nechápavě otočí. „Pojď sem.“

„Jo?“ protáhne a opatrně se přiblíží.

„Jak se jmenuješ, kluku?“

„Harry.“

„Fajn, Harry, poslouchej, mám tu pro tebe slušnej kšeftík. Dám ti celou pětistovku, když mi s něčím píchneš.“

Pět stovek není pro chlapce, jako je Harry, vůbec špatná nabídka. Koneckonců, říká si, je to mnohem víc, než by kdy dostal od chlapů za odvozy.

„A co bych měl jako udělat?“

Jack se opatrně rozhlédne kolem, než vytáhne z kabátu malou skleněnou lahvičku, která se ve světle lampy zeleně zableskne. „Potřebuju, abys zajel na závodiště a nalil tohleto jednomu koni do žrádla. To je celý.“

Harry viditelně znejistí. „Ale pane, já se v těch potvorách vůbec nevyznam.“

„Je to snadný,“ odpoví Jack a s úsměvem dopije už třetí sklenici, přičemž posunky naznačuje hospodskému, aby připravil další půllitr. „Dojdeš tam a naleješ mu to do koryta. Menuje se Lagar a je to takovej hnědej kůň s černým vocasem. Poznáš ho snadno, stojí až na konci.“

***

Úzký, zlověstně poblikávající paprsek vycházející z Harryho rozhašené baterky, je jediným zdrojem světla v celé budově. Stáje se noří do tmy a ticha, a dokonce i Harryho dech a měkké kroky v něm zní jako rány z děla. Po krku mu stéká studený pot a modlí se, aby už byl venku. Ještě nikdy nedělal nic tak riskantního; tohle je premiéra.

Dojde až na konec stáje, přesně jak Jack říkal. Pak se ale zastaví a najednou si není jistý. Baterkou přejíždí po cedulkách na jednotlivých boxech, avšak žádné jméno mu není povědomé. Taky už dneska něco vypil a je unavený, oči se mu samy zavírají. Navíc to chabé žluté světlo je tak mizerné, že ani pořádně nedokáže rozpoznat, jakou má který kůň barvu.

Zvířata podrážděně frkají a otáčejí se Harryho směrem. Harry nikdy tak blízko živých koní nebyl, vlastně se jich docela i bojí. Vypadají tak zle, když ve tmě protáčí svá obrovská oční bělma a cení zuby. Harry radši ani nemyslí na to, jak tvrdá mají kopyta, a utěšuje se skutečností, že ho od koní dělí železné mříže.

Vzpamatuj se, myslí si Harry. A přemýšlej. Říkal, že to má být tmavý kůň? Ten rezavý? Nebo snad hnědý s černou hřívou?

Neměl jsem to brát, napadne ho, když najednou uslyší kroky a projede jím panika. Ve spěchu se rychle rozhodne a otevřenou lahvičku hodí do žlabu koně, který stojí nejblíž. Potom se rozběhne k zadnímu vchodu.

***

„Dobrý den, pane Floyde.“

„Dobrý, Hugginsi.“

„Nazdar Bille! Tak co, v jaký formě je ten tvůj šampion?“

„V tý nejlepší, Bryane.“

Bill Floyd neměl velice dlouho tak dobrou náladu. Cestou do stájí se usmívá na celé kolo. Je nejvyšší čas připravit se na dostih. Když vejde do budovy, tak trochu očekává, že tam bude zmatek.

A rozhodně není zklamán.

Celá stáj je plná povyku. Lidé běhají sem a tam, dva chlápci s vidlemi něco řeší se smrtelně vážnými výrazy, a když projde kolem nich, podívají se na něj s hlubokou lítostí v očích. Jen se usměje jejich směrem a se zájmem pozoruje ošetřovatelku, která právě přivádí veterináře do zadní části stáje.

Nasadí zkušený, za ta léta dobře natrénovaný výraz, který je směsicí zdravého zájmu a upřímné soustrasti, když málem vrazí do svého soka Johna McLarrena. Tváří se nešťastně a na chvíli tak zapomíná na nenávist, kterou ke druhému muži cítí.

„Tady jste, pane Floyde! Měl byste něco vědět. Jednomu z koní je zle.“ McLarren ho vezme kolem ramen a pomalu ho vede až k zadním boxům. „Včera v noci se sem někdo vplížil. Slyšelo ho pár našich lidí, co se zdrželi v práci, ale bohužel stačil utéct.“

Floyd se stále ještě usmívá. Dobrá práce, oceňuje v duchu. Čistě, diskrétně, bez svědků.

„Bille, je to Gilmore. Nevypadá to dobře.“

Bill nevěří vlastním očím. Lidé jsou shromáždění kolem jeho boxu, v němž bezvládně leží jeho kůń. Jeho šampion. Zatímco ten zatracený hnědák z McLarrenovy stáje sleduje dění zdravýma bystrýma očima. „Jak to?“ zavrčí rozzuřeně.

John pokrčí rameny a rozevře dlaň. „Tohle jsme našli v jeho žlabu.“

A Bill Floyd tam stojí jako socha a náhle má neodbytnou touhu mrštit něčím proti zdi. Nevěřícně zírá na malou olivově zelenou lahvičku, která se matně blyští v paprscích ranního slunce.

Autor: Arkana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Špinavá práce: