OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Spasena útěkem

29.10.2015 (17:00) • Arterie • Povídky » Jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 1379×

Slyšela jsem za sebou houkat sovu. Les byl plný zvuků. A ačkoliv jsem se snažila, zvuk praskajících větviček zpod mých nohou byl nejhlučnější. Zastavila jsem se a prudce otočila hlavu. Sakra, nešla jsem už kolem tohohle tmavě zeleného pařezu? Furt mám pocit, že chodím dokola. Kolik hodin může být? Slunce zapadlo.

Sedla jsem si na mech k velkému stromu. Opřela jsem hlavu o kmen a snažila se trochu si odpočinout. Tohle už dlouho nevydržím. Potřebuji se okamžitě dostat do města. Opatrně jsem si sáhla na levé oko. Je zavřené. Pohmožděné. Přes modřinu a bolest ho nemůžu otevřít.

Vydechla jsem. Hluboké dýchání mi pomáhá, abych nezačala křičet. S obrovskou námahou jsem se postavila na nohy. Ani ty nejsou ve stavu, že bych si teď vzala sukni a šla mezi lidi. Pokud bych samozřejmě utekla!

Dokud nejsem na policii, hrozí mi nebezpečí. Donutila jsem své nohy dát se do pohybu. Chvíli jsem cítila bodavou bolest, která prostupovala mé tělo. Potom jsem si ale zvykla. A zas nasadila své tempo, čímž jsem doufala, že se odsud přece jen dostanu.

První hvězdy. A chlad. Můj dech se měnil v obláčky. Po další hodině jsem už byla příliš vyčerpána na to, abych pokračovala. A navíc se mi začínalo dělat trochu špatně. Odtrhla jsem si kousek z dlouhého trika a obvázala si dost neohrabaně pravou paži, kde jsem měla hluboký krvavý šrám od kuchyňského nože. Palčivá bolest mě doháněla k šílenství. Ani jsem se nepokoušela zadržet slzy. Tekly mi proudem a já seděla zuboženě na zemi a zima mě pomalu, ale jistě objímala a brala do říše zapomnění.

Cukla jsem sebou. Přetrhla jsem mikro spánek, který začínal uklidňovat moje pocuchané nervy. Slyšela jsem hlasy, byť byly slabé. Šly po mně. Ani po tolika hodinách pronásledování to nevzdaly. Psychicky i fyzicky vyčerpaná jsem sprostě zanadávala. Tohle fakt není možné. Teď a tady slavnostně slibuji, že do toho města doběhnu a napráskám je policii. Ta je chytí, zatkne a odsoudí. Budu u soudu a budu proti nim svědčit se vším, co mám.

Donutila jsem se postavit na nohy. Levou rukou jsem si tiskla ránu na pravačce a kulhavým krokem jsem se začala proplétat mezi stromy. Snažila jsem se jít co nejrychleji, jen abych unikla těm hlasům, které mě urputně pronásledovaly.

Šli za mnou. Slyšela jsem jejich odporný hlasy. Něčemu se smáli. Tak odporný smích. Slýchávala jsem ho každičký den, celý měsíc. A i teď z něho mám husí kůži. Jsou to lidi, které nikdo nemůže mít rád. Jsou spodinou společnosti. A ať jsem běžela napravo nebo nalevo, oni přesně věděli, jakým směrem se mají vydat. Jak věděli, kde mě hledat, Bůh ví. Asi jen tyhle lesy znali až moc dobře. Až moc dobře na to, abych jim utekla.

NE!

Takové myšlenky nesmím posilovat strachem. Uteču jim, ať se stane cokoliv. V duchu jsem si představovala, jak konečně uvidím svoji rodinu. Drželi mě tu v lese přes měsíc, možná pár dní navíc. Jistě už policie vzdala i pátrání a já se teď zjevím a budu za hrdinu. Že jsem přežila jejich mučení, znásilňování, ponižování. Spočítám jim to.

Byla jsem tak zabraná do myšlenek, že jsem si nevšimla, že se blížím k rokli. A když jsem si všimla, bylo pozdě. Sjela jsem po svahu až úplně dolů. Cestou jsem posbírala plno škrábanců od kamenů a klacků. Do vlasů jsem nasbírala listí a šišky. Lapala jsem po dechu. Na tohle všechno není moje tělo stavěné. Tohle není to, co by holka v mém věku měla dělat. Chci, aby to skončilo. Už nechci bojovat! Tak ať si mě najdou, odvlečou zpátky. Je mi to fuk. Já už prostě nemůžu. Nevstanu.

Nadzvedla jsem hlavu. V úděsu jsem vykřikla. Hnali se ke mně. Oba. Jeden obličej zakrytý vousy a jeden pokrytý jizvami. I když byla tma, věděla jsem přesně, jak ty tváře vypadají.

Najednou ve mně zase vzrostla vlna bojovnosti a adrenalinu. Při představě, že by do mě opět řezali nožem, že by na mě sahali, se mi nejen zvedl žaludek, ale zvedl se ve mně i odpor. Bolest nebolest, seru na ni. Vyskočila jsem na nohy. Nevnímala jsem ten otřesný pocit v nohách, v žaludku, no po celém těle. Rozběhla jsem se. Nohy mě bolely, ale já běžela.

Málem jsem zapomněla, jaké to je běhat. Dříve jsem byla sportovně založená. Strašně ráda jsem běhala. Běhala jsem se svojí nejlepší kamarádkou každý den. Než jsem ji zradila. Pomluvila jsem ji a vykašlala se na ni, když bylo nejhůř. Och ano, na tuhle starou ránu jsem dočista zapomněla. Jak by se mi teď běželo, kdyby vedle mě byla Mary. Vždy, když už jsem nemohla, tak se zastavila, počkala na mě a pak vedle mě pomalu běžela, abych jí stačila. Nikdy mě nenechala za sebou. Vždycky mi byla oporou. Tak proč já neudělala to samé? Proč já se otočila zády? Kéž bych ji teď viděla a mohla se jí omluvit. Dala bych nevím co za to, abych se mohla omluvit a znova ji obejmout. Kvůli tomu jsem vlastně přestala běhat. Bože, jak mi to je líto.

Přerývaně jsem dýchala. Píchalo mě v boku, ale popoháněly mě myšlenky na můj starý život. Za to přece bojuji. Probíhala jsem kolem srubu, ve kterém pracoval dennodenně dřevorubec David.

Pane Bože! Blížím se k městu! Stačí mi ještě pár kroků a budu na kraji lesa. Nabylo mě to novou energií. Už jsem běžela jako splašená. Jak kdybych běhala maraton.

S úlevných výdechem, slzami a třesem jsem stála na kraji silnice, která vedla pět minut přímo do mého města. Udělala jsem první krok, úplně šťastná. V půli druhého kroku jsem se zastavila. Podívala jsem se na své břicho. Čněla z něho zrezivělá čepel. V tu samou chvíli mě někdo uhodil z boku do spánku. Spadla jsem na zem a snažila se zcela probudit, ačkoliv na mě šly silné mrákoty. Vytáhl ze mě dlouhý nůž. Jen jsem bolestně hekla.

Hvězdy. Krásná noční obloha. A já ji vidím naposled. Táhnou mě za nohy za sebou. Krev mi zmáčela triko, které jsem měla na sobě. Všechno mě šíleně bolelo. Cítila jsem každičký sval v těle. Každou kůstku v těle. A tělem mi prostupovalo takové divné teplo. Tohle je pocit, který člověk cítí, když umírá? Kdybych to nevěděla, řekla bych, že je to i příjemný pocit. Proč mě táhnou? Už jim k ničemu nejsem. Nemůžou zavolat záchranku a v tý hnusný chatě ani nejsou nějaké léky, obvazy, cokoliv.

„Svině jedna. Nechápu, jak se mohla zbavit těch pout. Utáhneme je tentokrát silněji. Za trest nedostane najíst. A jako bonus si s ní pohrajeme celou noc. Až do rána.“

Odporný smích. To je vážně k smíchu, no. Vtip roku. Po tomhle už nikdy neuteču a hlavně ani nepřežiju. Ale kdybych zemřela, už bych tohle nemusela trpět.

„Hej, ona umírá. Chcípne, než ji dotáhneme domů!“

„Kurva, tak na to sereme. Vykopeme tu díru a zahrabeme ji přímo tady. Najdeme si jinou.“

Tak jsem skončila. Tohle bolí. Bolí, že jsem to nedokázala. Teď mě zahrabou a nikdo mě nikdy nenajde. Kdybych se v tý rokli zvedla hned po pádu. Možná bych to bývala zvládla. Škoda jen, že jsem se nestihla rozloučit s rodinou. Omlouvám se, Mary.

Takhle by holky v mém věku neměly skončit. Doufám, že se jim nikdy nepodaří chytit další holku. A pokud ano, tak bude mít bojovějšího ducha, než jsem měla já.

Autor: Arterie, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Spasena útěkem: