OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Sourozenci

10.11.2009 (18:00) • 4dd4 • Povídky » Jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 2608×

Dívka seděla v autobuse a sledovala krajinu. Sledovala okolí, které neviděla pět let, jela k rodině, kterou neviděla pět let. Vracela se a hlavou se jí honily myšlenky, zda dělá dobře a má se k čemu vracet.

Nebyla jsem tady skoro pět let, vlastně od smrti matky. Zemřela, když mi bylo patnáct, potom jsem půl roku bydlela u otce a jeho rodiny, dokud mě neposlal do internátní školy. Je překvapivé, že mě chce vidět, kdo ví, co má za lubem. Otázkou zůstává, jestli ho chci vidět já.

„Příští zastávka Gonsgrik," oznámil strohým hlasem automat a tím mě probral z úvah. Postavila jsem se, oblékla si kabát, nasadila čepici, zamotala šálu a šla dopředu. Autobus zastavil a já vystoupila, za mnou šel řidič a ze zavazadlového prostoru vytáhl můj obrovský kufr a postavil ho na zem. Poděkování jsem doplnila úsměvem a počkala, než odjede, následně jsem se vydala k ‚domovu‘.

Po zasněženém, zledovatělém chodníku jsem za sebou táhla kufr, na jehož kolečka se lepil sníh, a v duchu nadávala. Měla jsem si na letišti vzít taxík, nechápu, proč mě napadlo jet autobusem!

Pomalu jsem stoupala do kopce a doufala, že zahnu do dobré ulice, všechny tady byly stejné, přes dvoumetrové kamenné zdi, které schovávaly zdejší obyvatele i s jejich majetkem, jste nic neviděli, sem tam přes ně vykukovaly větve stromů, to bylo vše. Zahnula jsem doprava a doufala, že jsem trefila správnou cestu v tomhle doupěti boháčů.

Došla jsem na konec ulice a stanula před mohutnými kovanými vraty, které vedly do otcova domu. Přes mříže jsem viděla pečlivě udržovanou cestu vedoucí k domu hrůzy, takhle jsem ho pojmenovala, když jsem byla malá. Je až překvapující, jak malé děti dokážou pár slovy vystihnout podstatu věci.

Každý rok, dokud žila matka, jsem tady jezdila na prázdniny, ke svému otci a jeho staronové rodině, zvláštní, ale výstižný výraz. Otec žil s Viky, ale opustil ji a dal se dohromady s mou matkou, když Viky zjistila, že je těhotná, vrátil se k ní, ale mou matku neopustil, stala se jeho milenkou. Takhle jim to vydrželo rok, potom zjistil, že miluje Viky a s matkou se rozešel, ta mu za dva měsíce oznámila, že je těhotná, a za dalších sedm měsíců jsem se narodila já. To je pohnutá minulost mého záletného otce, od té doby zůstal Viky věrný, nebo si spíš dával pozor, aby se o jeho poměrech nikdo nedozvěděl a zůstaly bez následků.

Pod kabátem mě zastudil studení vítr a já se vydala k brance, kde byla klávesnice. Začala jsem přemýšlet nad kódem, 3867, nebo to bylo 3976? Kdo si to má po těch letech pamatovat. Zmáčkla jsem telefónek a počkala, dokud se z reproduktoru neozval Eduardův známý, škrobený hlas.

„Rezidence Villárdových, přejete si?"

„Ahoj Eduarde, tady El."

„Slečno El, měla jste přijet už včera, a kde je auto? Snad jste nešla pěšky,“ obvinil mě jeho stále stejně monotonií hlas. „Hned za vámi pošlu Lucase." Z reproduktoru se ozvalo zapípání a branka se otevřela. Znovu jsem popadla kufr a vydala se po příjezdové cestě do domu. V půlce cesty ke mně přiběhl Luke, asi padesátiletý muž, který pro mého otce pracoval, co si pamatuju. To on mě brával do zoo, chodil se mnou na hřiště, vozil mě k doktorovi, učil mě plavat, byl moje prázdninová chůva.

„Luku, ráda tě vidím!" Pustila jsem kufr a pevně jej objala.

„Oh, oh… už nejsem dvacetiletý mladík, abys mě takhle přepadala,“ smál se, ale objetí mi oplatil. „Jak se máš? Co Švýcarsko? Jak se ti líbí na Oxfordu,“ zajímal se, jakmile jsem ho pustila, popadl můj kufr a spěchal se mnou dovnitř.

„Ve Švýcarsku bylo fajn, na Oxfordu… ani nevím, zatím jsem tam moc dlouho nepobyla, jenom přes zápočtový týden, takže tam nikoho neznám."

„Ale s Viktorem ses potkala, ne?"

„Ne, neviděla jsem ho od doby, co jsem odsud odjela,“ zamumlala jsem.

„Vlastně… já hlava sklerotická, odjel dva týdny před koncem semestru, úplně jsem zapomněl, že už tady straší tak dlouho,“ zasmál se a otevřel mi dveře.

Padesátiletý muž v tradičním černém obleku komorníka vešel do salónů, ve kterém deset lidí ucucávalo drinky a bavilo se o ničem, namířil si to ke svému pánovy.

„Pane,“ přilákal na sebe pozornost svého zaměstnavatele. „Přijela slečna Elizabeth."

„Dobře, ať se ubytuje, oznam v kuchyni, že nás bude u stolu jedenáct,“ přikývl muž a dál se věnoval debatě. Komorník opustil místnost stejně tiše, jako do ní vešel, naprosto nepovšimnut svým okolím.

„Vítejte doma, slečno Elizabeth,“ přivítal mě Eduard a přitom mi vzal mé svršky.

„Eduarde, taky tě ráda vidím." Usmála jsem se na něj. „Kde je otec s Viktorií?"

„Jsou v salónu s hosty, oznámil jsem jim, že jste přijela, čekají vás u večeře, která se podává za půl hodiny."

„Děkuji," usmála jsem se na něj.

„Jessica vám pomůže. Jessico, doprovodíte slečnu Elizabeth do jejího pokoje a pomůžete jí s vybalováním."

„Jistě, pane." Do haly vešla drobná, hnědovlasá žena, mohlo jí byt kolem třiceti, na sobě měla tradiční černý oděv s bílou zástěrou. „Slečno,“ přivítala mě úklonou hlavy a vydala se nahoru po dřevěném schodišti, následovala jsem ji spolu s Lukem, který nesl můj kufr. Postavil mi ho do pokoje a rozloučil se se slovy, že spěchá domů za Helen, svou manželkou.

Z kufru jsem začala vytahovat věci, Jessica mi je hned brala a věšela je do skříně, nebo házela do koše na prádlo.

„Je to tam moc snobské?" zajímala jsem se a přehrabovala se v oblečení, které vyselo ve skříni už od minulého týdne.

„Ano, jsou to obchodní a političtí partneři vašeho otce,“ objasnila mi. S povzdechem jsem se vydala do koupelny, smýt ze sebe cestovní špínu a přichystat se na večeři.

„Jessico, kam jste mi dala doplňky?"

„Jsou ve šperkovnici na stole,“ odpověděla a dál se věnovala třídění mého oblečení. Popadla jsem černý náramek, náhrdelník a náušnice. Ze skříně jsem vylovila vysoké, černé, provázkové boty a vydala se dolů.

Ze schodů kráčela nádherná dívka. Dlouhé, hnědé vlasy jí z temene padaly na ramena a doplňovaly hluboké, hnědé oči, ve kterých zářily jiskřičky tajemna. Na sobě měla krátké, černé šaty, které obkreslovaly její dokonalé křivky. Sešla do haly a vydala se do jídelny, když vešla, obrátili se na ni všichni v místnosti. Dotyčným se v hlavě honily různé myšlenky, ženy vzpomínaly na doby, kdy i ony vypadaly tak, že se za nimi točila každá hlava a muži ji toužili mít v posteli, jen jeden věděl, jaké to je.

„Dobrý večer, omlouvám se za zpoždění." Usmála jsem se a vydala se ke stolu.

„To nevadí, ještě jsme nezačali,“ ujistil mě otec a na přivítanou mě krátce objal, po něm následovalo stejně letmé přivítání s Viktorií.

„Dámy a pánové, dovolte, abych vám představil svou dceru Elizabeth." Hosty byly vesměs známé tváře, pokud nepočítám Brownovi, které jsem ještě neznala, pan Brown byl otcův politický kolega.

„Copak, že jsi našla cestu domů?" zaslechla jsem za sebou Viktora.

„Po pěti letech bylo na čase," odvětila jsem a otočila se na něj. Pořád vypadal stejně neodolatelně, jenom starší a vyspělejší. Viktor byl můj starší nevlastní bratr, měl delší, ležérně rozcuchané tmavé vlasy, lehké strniště a zelené oči, které vás lapí a už nepustí. Jeho dokonale svalnaté tělo bylo schované v na míru šitém obleku černé barvy a bílé, nedopnuté košili bez vázanky.

„Rád tě vidím, sestřičko.“ objal mě.

„Já tebe taky."

„Už bylo dost vítání, dejme se do jídla,“ přerušil nás Viktoriin hlas.

Vše běželo jako po drátcích, Oliver si mohl mnout ruce, prezentoval se jako dokonalý hostitel s dokonalou rodinou, touhle večeří dokazoval, že je dobrým manželem i otcem, s příslušným mladickým zaváháním, a jakožto takový bude dokonalým předsedou strany. Úspěch bylo jediné, na čem tomuto muži záleželo, úspěch, moc a peníze. Jeho téměř dokonalá rodina mu v tom měla pomoci, zvlášť jeho dcera. Před pěti lety ji poslal pryč v zájmu politické kariery, a teď ji se stejným záměrem vítal s otevřenou náručí, tak, jak se měnily názory veřejnosti, tak se měnily i názory politiků, a Oliver si zakládal na tom, že je dokáže odhalit dříve než voliči. Elizabeth mu měla dodat lidskou stránku.

„Omluvte mě, ale cesta byla dlouhá a já jsem unavená. Ráda jsem vás poznala,“ loučila jsem se s otcovými přáteli a co nejrychleji odešla ze salónu, cestou po schodech jsem si snažila z tváře odšroubovat ten veselý úsměv.

„Dlouho jsme se neviděli." Viktor se objevil vedle mě.

„To je pravda,“ souhlasila jsem a pokračovala v cestě do pokoje, Viktor šel se mnou, nečekaně. Jakmile jsme zašli za roh, přimáčkl mě svým tělem na stěnu a propletl naše prsty.

„Moc dlouho." Téměř jsme se dotýkali nosy, tak blízko jsme byli. Mé srdce se rozběhlo vpřed, dech nepatrně zavrávoral a mozek zpomalil.

„Viktore, tohle nemůžeš." Snažila jsem se mu vykroutit, ale bylo to marné.

„Víš, jak se mi po tobě těch pět let stýskalo?" Upřeně se mi díval do očí, uhnula jsem pohledem, nechtěla jsem vidět jeho zelené duhovky, kterým jsem vždycky podlehla.

„Já nechtěla odjet,“ hlesla jsem.

„Já vím,“ souhlasil šeptem a svými rty se pomocí motýlích polibků dostával přes mé lícní kosti na krk.

„Viktore, tohle nemůžeme,“ zašeptala jsem téměř bolestně.

„Před pěti lety jsme mohli,“ nesouhlasil a dál mě líbal na krku.

„Před pěti lety mi bylo patnáct, zemřela mi matka a bouřili jsme se proti rodičům, teď jsme dospěli…" Mé námitky zanikly v bezradném a slastném vzdechu.

„Ano, bylo mi sedmnáct, byl jsem puberťák, ale to nic nemění na to, že jsi pro mě byla vším, a pořád jsi. První láska je nejsilnější a nejstálejší." Jeho rty mě lehce líbaly a odmítaly přestat.

„Pro tebe to tenkrát nebylo poprvé,“ vydechla jsem mu do úst.

„První láska a první sex je rozdíl, to bys měla vědět. A nezapírej, vím, že jsi mě milovala tak, jako já tebe, pořád ke mně něco cítíš." Na to mě políbil, snažila jsem se uhnout, vymanit se z jeho objetí, ale nebylo jak, ruce mi svíral nad hlavou a líbal mě. Svým jazykem si vybojoval cestu do mých úst a prohloubil tak náš polibek.

„Viktore, tohle nemůžeme," zopakovala jsem mezi letmými nádechy, které mi dopřál. „Máme stejného otce, jsme sourozenci. Je to trestné."

„Sourozenci jsme jen z poloviny,“ namítl a dál mě líbal. Otevřel dveře kousek od nás a zatáhl mě do svého pokoje, měli jsme je hned vedle sebe, na opačné straně než Oliver s Viky.

Viktor pokračoval v polibku, přimáčkl mě na zavřené dveře a zamkl je, aniž by se ode mě jen jedinkrát odtáhl. Už mi nemusel držet ruce, měla jsem je omotané kolem jeho krku a nechala se jím hladit po celém těle. Dlaněmi sjel na má stehna a pomalu mi začal nadzvedávat sukni, sunul ji opatrně nahoru a přitom mě líbal na krku. Jeho prsty hladce klouzaly po mé nahé pokožce a na kůži mi vytvářely žhavou stopu. Zapletla jsem mu ruce do vlasů a zatahala za ně, cítila jsem, jak se jeho rty zformovaly do úsměvu a dál mě laskaly na krku. Slastně jsem zaklonila hlavu a vyklenula se proti němu klínem, přes jemné vrstvy látky jsem cítila jeho naběhlý penis.

Nedočkavě jsem z něj stáhla sako a pomalu rozepínala knoflíčky košile, Viktor mě mezitím zbavil šatů, takže jsem před ním stála jenom v botách, černém korzetu a miniaturních, černých tangách, ani při tomhle sporém oblečení mě nenapadlo se červenat, to už mě dávno přešlo. Sundala jsem mu košili a dlaní zajela pod jeho kalhoty, když prsty přejela po jeho údu, na chvíli znehybněl a slastně přivřel oči. O pár vteřin později jsme leželi v posteli, oba jen ve spodním prádle.

„Jsi nádherná,“ vydechl a políbil mě. Svými prsty obratně rozepínal můj korzet, háček po háčku, jakmile rozepnul i poslední, sundal jej a rty sjel k mým prsům. Jemně obkroužil mou bradavku, potom jí vzal opatrně do úst a sál. Mé tělo ovládala touha, která se neustále stupňovala, až hrozilo, že mě celou pohltí.

„Viktore, prosím,“ vzdechla jsem a zaryla mu nehty do ramen.

„Ještě ne lásko." Zvedl hlavu a v očích měl toužební jiskřičky. Jemnými polibky si klestil cestu po mém těle dolů a zanechával za sebou vlhkou cestičku. Když se dostal k mému pupíku, vnikl do něj jazykem, z úst mi při tom nepatrném pohybu unikl slastný sten. Cítila jsem jeho spokojený úsměv, když pokračoval svými rty níže a stahoval mi tanga. Rty dál sjížděl po mém stehně, až ke kolenní jamce. Opatrně mi sundal boty a vracel se stejnou cestou nahoru. Rty se přisál k mému klínu a jeho jazyk mě slastně mučil. Sténala jsem, kroutila se a toužila po něčem víc.

Popadla jsem jeho ruce, které mě držely za boky, téměř násilím jej vytáhla nahoru a vyměnila si s ním místo. Rty jsme pomalu laskala jeho dokonale vytrénované bříško a sjížděla níž. Když jsem se dostala k poslednímu kousku jeho oblečení, stáhla jsem ho dolu a pohladila jeho vzrušený pyj. Viktor slastně vydechl, pomalu jsem ho líbala v podbříšku, dokud jsem se nedostala k jeho penisu. Jazykem jsem po něm přejela po celé délce, políbila jsem ho na špičku a pomalu objala rty.

Viktor mé mučení dlouho nevydržel a otočil si mě pod sebe, usmáli jsme se na sebe a ve stejnou chvíli, kdy se dotkly naše jazyky, do mě vnikl.

V temném pokoji starého sídla, uprostřed prastarého města, se dva mladí, zamilovaní lidé po letech setkali, svými těly si navzájem vyjadřovali neutuchající lásku. Lásku, která neměla nikdy vzniknout a ani skončit. V tu noc byly znovu vyřčeny a zpečetěny sliby zakázané lásky. Dostihlo je rodinné prokletí.

„Patříme k sobě, vždycky k sobě budeme patřit." Viktor mě políbil na spánek a přitiskl si mě na svou hruď.

„Ale nemůžeme spolu být,“ hlesla jsem a políbila ho na nahou hruď.

O pár hodiny později jsem posbírala své oblečení a jako zloděj se plížila do svého pokoje. Okamžitě jsem si vlezla pod sprchu a snažila se uklidnit svou rozbouřenou mysl. Tohle se nemělo stát, ne znovu, na stejném místě. Proboha, vždyť je to můj bratr. Pod horkou vodou jsme se snažila najít řešení, ale nic nedávalo smysl. Jediné jisté byl fakt, že se to už nesmí opakovat, nikdy.

Můj úmysl se mi do jisté míry dařil, Viktorovi jsem se vyhýbala, jak nejvíc to šlo, a plnila jsem si všechny povinnosti hodné dcery. Chodila jsem na všechny otcovy slavnostní večeře, návštěvy galerii, divadel a plesy, to byla jediná doba, kdy jsem Viktora viděla. Pokud jsem byla v domě, učila jsem se na zkoušky, nebo trávila volný čas ve společnosti Viktorie, která se rozhodla zasvětit mě do otcových politických ambicí.

Než jsem se nadála, Vánoční svátky byly pryč a blížil se Nový rok, ještě pár dní a budu pryč.

Byl předvečer svatého Silvestra a ztemnělou chodbou se plížil mladý, dvaadvacetiletý muž. Šel se do pokoje své lásky, ženy, kterou miloval nadevše, a kterou se mu osud rozhodl vzít, ale nebyl by to on, aby proti nepřízni osudu nebojoval všemi dostupnými zbraněmi.

Opatrně za sebou zavřel dveře pokoje a rozhlédl se, jediné světlo vycházelo z koupelny, odkud se ozýval zvuk tekoucí vody. Potichu se vydal jejím směrem, ve dveřích se zastavil a svlékl si plátěné kalhoty na spaní a vlezl za dívkou do sprchového koutu.

Na chvilku jsem ucítila studený vzduch, hned nato se mi kolem pasu obmotaly dvě teplé ruce a na krku jsem ucítila teplé rty.

„Viktore, tohle nemůžeme,“ zamručela jsem, i přesto jsem se opřela o jeho pevné tělo.

„El, ani po pěti letech ta láska nevyprchala, myslíš, že má smysl se jí bránit?" otázal se a otočil mě čelem k sobě. „A nepokoušej se mi tvrdit, že mě nemiluješ."

„Víš, že tě miluju, ale taky víš, že je to nemožné.“

„Nic není nemožné, pokud chceš, a já tě chci, budu o tebe bojovat." Přitáhl si mě k sobě a naléhavě mě políbil, nemělo smysl protestovat, nechtěla jsem protestovat. Pevně jsem ho objala kolem krku a nechala ho dělat, co uzná za vhodné…

O půl hodinu později jsme si oblékla saténovou noční košilku a stulila se v posteli k Viktorovi, který mě objal a přitáhl si mě na hruď. V jeho teplém náručí jsem usnula.

Chodbou se rozléhaly zvuky kroků mířicí do druhého pokoje za rohem. Muž mezi čtyřicátým a padesátým rokem chytil do ruky kliku a otevřel dveře do pokoje své dcery. Rozhlédl se po místnosti plné šedého světla a zrakem spočinul na posteli, kde v objetí spali dva mladí lidé, jeho dcera a syn.

Autor: 4dd4 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Sourozenci: