OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Sollemne Sanguinis

16.04.2015 (11:00) • Ver • Povídky » Jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 1365×

Probral se. Velmi nepohodlně. Otevřel oči jen proto, aby zjistil, že se nachází… někde. Netušil, co je toto za místo. Nepamatoval si. Jak? Cítil jen svůj tep a jemnou, lahodnou vůni lesních jahod. Nemohl se příliš hýbat, neb jeho ruce i nohy byly svázány hrubými pevnými provazy, a nebylo mu umožněno promluvit, protože ústa mu zaplňoval kus rudé látky.

Na sobě měl jen tenkou, čistě bílou košili a kalhoty ve stejné, sněhové barvě. Bylo mu chladno. Místnost byla temná, neviděl mnoho. V té černotě zářilo právě jen jeho oblečení. Stulil se do klubíčka, neb více udělat nemohl. A teplo mu unikalo ze všech pórů kůže. Pomalu, trýznivě… až se začal třást.

Po chvíli, která mu připadala jako malá věčnost, jej ovanul jemný vánek – to když se neslyšně otevřely dveře. V uhlové se objevilo žluté, teplé světlo. Jen proužek, snad naděje, která však měla – hned v následující chvíli – s tichým bouchnutím – to když se vstup uzavřel – zase vyhasnout. Od stejného místa se začalo ozývat nepřirozeně hlučné klapání podpatků. Jeho tep se zvýšil. Další ťuknutí a místnost se projasnila tlumenou modravou září světel.

Odvážil se pohlédnout na osobu, která se zastavila před ním. Byla to krásná mladá žena s ledovýma očima a černými vlasy, které v tomto světle však měly výrazný nádech modři. Její tvář byla celá jakoby pohlcena stínem… jen ty oči! Zářily, svítily a přitom byly tak chladné. Na sobě měla černý kostým, pod košilí bylo možno sledovat bělostnou kůži výstřihem k vrcholu hrudní kosti. Dech se zúžil.

„Ššš,“ pronesla s úsměvem cizinka, když se k němu sklonila a pohladila jej. Jen konečky prstů. Rudě zbarvenými nehty mu přejela po tváři, načež on ucuknul. V jejích očích se objevila jiskra pobavení. Klekla si k němu a pečlivě jej sledovala. Hlava se mírně naklonila na stranu, zvlhčila si neposedným jazýčkem plné, krvavě rudé rtíky. Působila zvědavě.

Zhluboka se nadechla a lehce se dotkla lemu jeho košile. Něžně mu přejela prsty po klíční kosti, kam jen mohla, přičemž se k němu naklonila a rty se otřela o jeho krk. Neuhýbal. Konsternovaně ji sledoval. Snad po ní dokázal i v této chvíli toužit. Ach ano, určitě tomu tak bylo, když ji nechal laskat kůži na jeho krku, a nebyl si tak vědom ničeho dalšího až do toho momentu, kdy se mu do těla zabodla jehla. Skousl pevněji látku ve svých zubech, nemohl překvapeně či bolestně křiknout. Odtáhla se.

Tvář zdobil úsměv, který působil, spíš než cokoliv jiného, lačně. Ledové oči jako by se staly radostnějšími. Opatrně mu počala sundávat pouta z kotníků. On začínal být malátným. Nohy se uvolnily, stejně s nimi však neměl chuť pohnout. Přesunula se k těm na rukou a opět je zručně sňala. S ochotou přijal nabízenou podporu. Únava byla čím dál silnější. Donutila jej se postavit a přesunuli se k posteli z masivu, kterou pokrývala rudá přikrývka. Nechala jej usadit se.

Její prstíky s jistotou doputovaly ke knoflíčkům jeho košile a jeden po druhém je pomalu odepnuly. Muž byl znaven a zmámen jejími lehkými, přesto však vzrušivými dotyky. Pohladila jej po vypracované hrudi, zabloudila ručkama k rukávům a košili mu z těla sňala. Bylo chladno.

Dopadl na matraci a neměl sílu protestovat, když mu ruce opět přivázala, tentokráte však k samotné posteli. Každou zvláště do svého rohu. Nalehla na něj, když tak činila, jemu poskytla výhled na její vnady pod košilí, kterou by stačilo jen lehce odhrnout. K tomu se však neschylovalo.

Když dokončila svou práci, zoubky mu vyndala roubík z úst, aby i on mohl tiše vydechnout do těch jejích, když se o něj lehce otřela svými rty. Pak se přesunula po těle níže a spolu s sebou brala i jeho kalhoty, takže jej nakonec odhalila celého a s úsměvem si svou trofej prohlédla. Svázala mu i nohy. Zvedla se a odešla.

Neměl sílu protestovat, neb jej zachvátila podivná únava. Hlava byla příliš těžká, stejně jako končetiny. Tělo se netřáslo chladem, neplýtvalo energií. Chtělo se mu spát a málem do sladkého bezvědomí i upadl. Vtom se vrátila.

Sedla si na něj obkročmo a políbila jej. Ta pusa byla… velmi sladká. Nespokojeně zamručel, když se její tvář vzdálila té jeho a jazýček nahradila chladná násadka tuby s cukrovou polevou. Poslušně polykal, cítil, jak se mu do těla navrací energie. Chvíli byl zmaten. To stačilo, aby mu vrátila do úst provizorní roubík. Odsunula se.

To jen proto, aby odložila již prázdný obal od pochutiny, a místo něj se v jejích rukou zalesklo něco… jiného. Záře v jejích očích byla v naprostém souladu s tou, kterou v jemném světle odrážela úzká a elegantní čepel dýky. On to spatřil a začal sebou škubat. Již měl tu sílu.

Ovšem ta mu nebyla nic platná, když byl svázán, uvězněn v provazech, naprosto v její moci. Nemohl mluvit. Nemohl se v podstatě ani příliš hýbat. Mohl ji jen sledovat. A i to mu bylo brzy odepřeno, snad v jeho zájmu vzhledem k vizi věcí budoucích. Zavázala mu oči.

Hebký bílý šátek mu zamezil i v tomto kontaktu s okolním světem a on se začal třást. Chladem. Bezmocí. Netušil, co přijde dále, a věděl, že to může být cokoliv. Nevinná hra se proměnila v tu, ve které jde o všechno. O život.

S radostným leskem v očích se nahnula nad něj a rty se otřela o hranu jeho lícní kosti. Otřásl se. Vzrušením. Strachem. Její úsměv se rozšířil, když se trochu odtáhla, jen proto, aby mohla to samé místo pohladit ostřím. To lehce narušilo kůži a v drobné tenké rance se začala hromadit krev. Položila ručku s dýkou vedle a slízla ji. Opět cítil štípání a uhnul hlavou. Na líci rudou skvrnu. Zvonivě se zasmála a olízla si rtíky od karmínové tekutiny. Očividně jí její zvláštní chuť nevadila, ba naopak… a tak vzala znovu dýku a přesunula se níže.

Ostří se tentokráte už vědomě, avšak stále jen lehce dotýkalo jeho pevné hrudi, jinak hladké kůže, na které začalo tvořit rudou říčku. Škubal sebou, a tak jej bez citu uhodila rukojetí dýky do čelisti. „Přestaň!“ rozkázala tvrdě hlasem, který nepřipouštěl námitky. Kdyby viděla pod jeho masku, spatřila by, že se mu v tu chvíli zaleskly oči potlačovanými slzami bolesti. Pokračovala v kresbě.

První rudá stružka, tenká a jemná čárka narušující dokonalost jeho kůže, se táhla od vrcholu hrudní kosti až k pupíku. Tu druhou se rozhodla vést kolmo na ni. Když se špičkou dýky dotkla ze strany jeho bradavky, už s sebou neškubnul. Snad věděl, že by to pak pro něj bylo ještě bolestnější. Zakousnul se pevněji do látky, ironicky rád, že slzu, která vyklouzla zpod víčka, zachytil hedvábný šátek, jímž mu zavázala oči. Ztuhnul a srdce jako by se mu přestěhovalo z hrudníku, jenž byl v ohrožení, do bezpečí krku. Vedla další řez.

Na těle se mu nyní zračil kříž, rozdělujíc jeho hruď na čtyři nesourodé části. Mlaskla a prst přiložila k bodu, kde se obě rány spojovaly. Přitlačila a on jen bezmocně zavrtěl hlavou. Mlčky prosil. Vzdal to.

Ušklíbla se. Tak jednoduché bylo jej zlomit. Snadné… Stačilo jej svázat, chvíli nechat trpět zimou a trochu poškrábat. Jemu se hlavou zase míhaly popletené myšlenky; nechápal to… Proč se mu toto děje? Čím si to zasloužil? Proč to dělá?

Olízla krev ze svého ukazováčku, než pokračovala v kresbě. Z původních čar začala táhnout spirály. Bylo to jednoduché, on se neměl jak bránit. Příliš snadné. Karmínová tekutina, která z lehkých zranění stékala, nebyla dost, aby jej to zahubilo. Byla to jen škrábnutí. Z původního kříže mnoho nezbylo, teď spíše začalo dílo vypadat jako kytice, či snad košatý strom. Jen se částečně ztrácel v krvi, která tvořila drobné říčky převážně na bocích.

Přitáhla si blíže nádobu naplněnou vodou a pohodlně se na něm usadila. Ručky namočila a pak jej pohladila po tváři. Škubnul s sebou, jak to začalo štípat, když se v ráně, kterou mu původně na tváři vytvořila dýkou, usadila sůl z nasyceného roztoku, ve kterém se omyla. Chytila jej za zranění a prsty kůži promasírovala, na rtech blažený úsměv. A on sebou nakonec přestal zmítat, do látky na jeho očích se jen poklidně vsakovaly slzy.

Zavrtěla se na jeho klíně, sklonila se k němu a dala mu lehkou pusu ke koutku úst, než se motýlími polibky přesunula k jeho pravému uchu a zašeptala mu do něj: „Drahoušek moc zlobil, ale teď bude již jistě velmi hodný,“ než mu mezi své rty vsála lalůček a zároveň se lehce nadzvedla nad jeho obnaženým klínem. Otřela se o něj svým tělem a její jazýček obkroužil ouško. „A já budu milosrdná,“ dodala šeptem a lehce provokativním podtónem. Zoubky následovaly příkladu jazyku a pak se pomalu odtáhla. Znovu si namočila ruce v solném roztoku.

Ve velmi pomalém, melodickém rytmu se na něm zlehka pohybovala, dráždila jej. Zároveň však její ručky znovu zabloudily k jeho tělu a začaly jej masírovat tou štiplavou směsí, která pronikala do narušené kůže. Bolest, kterou prožíval, dalece přesahovala vzrušení, které by snad mohl pocítit. A ona se bavila, smála se. Užívala si to, jak se jeho vyrýsované svaly napínají pod jejími lehkými, něžnými dotyky, jak se snaží před ní uhnout, schovat se… a po chvíli mučivé bolesti se přestávají bránit, ochabují. Postupně tak i celou jeho hruď proměnila v pekelnou výheň. A on neměl sílu se jakkoli vzpírat. Musel to přijmout.

Stáhla mu z očí šátek, avšak ony zůstaly stejně zavřené. Slzy nepřestaly kanout, a tak je začala slíbávat. Těšila jej, mlčky slibovala konec té bolesti. Paradoxně, když slané ruce jej stále hladily po těle, cestovaly po ranách, pokračovaly v trýznění. Ale byla jemná, něžná, opravdu… jako by si snad ani neuvědomovala, že mu právě její láskyplná náruč působí tolik bolesti. Kdyby ji někdo viděl v tuto chvíli, usoudil by snad, že je jistě jejímu srdci velmi blízký. Snad by to byla i pravda…

Nebo taky ne. „Spi sladce, můj milovaný,“ zašeptala lehce. Políbila jej naposledy na rty, než se odtáhla a do jejích rukou se navrátilo – již dobře známé – ostří. Svými slovy jej překvapila. Nejspíše, neb oči otevřel. Tím posledním, co ve svém životě viděl, byl pak odraz světla na čepeli dýky, jež mu život vzala, v popředí její krásné tváře. Poslední výdech mu totiž splynul ze rtů jen chvíli poté, co ji na kratičký moment zabořila do jeho nahé hrudi. Zavřela mu oči, pohladila jej po jizvě na tváři, která již nepálila, a – ignorujíc fakt, že její kostýmek byl již nasycen jeho krví – pokojně odešla. Klapání podpatků vyznělo do ztracena. 

Autor: Ver (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Sollemne Sanguinis: