OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Smrtící živly - Vzal nebo dal?



Smrtící živly - Vzal nebo dal?První díl série Smrtelné živly.

Oheň, který střeží nás,
oheň, který láme vaz,
oheň, který život ničí,
jako hrnec žárem syčí.

Oheň, jehož dlaně nesou život,
oheň, jež smrt přínáší, je-li libo,
oheň, ten náš kamarád,
i když někdy může se to stát.

Vzal nebo dal?

 

„Já odcházím,“ oznámím mu s taškou v ruce. Právě přišel domů a já mu chci udělat tu laskavost, že se stane prvním, kdo se to dozví. Možná ho to raní, ale je to chlap, oklepe se z toho brzo, aspoň jak ho znám.

„Nikam nejdeš!“ vykřikne na mě a začne mi tahat tašku z ruky. Já si ji přitáhnu zpátky k sobě.

„Přestaň, už jsem zavolala taxíka a bude tu co nevidět. Tak nedělej nějaké scény. Sám moc dobře víš, že nám to už dlouho neklape. Prostě jsem se rozhodla to ukončit. Oběma nám bude lépe, věř mi. Najdeš si někoho jiného na vaření,“ zašklebím se na něj a jdu ke dveřím, odkud slyším klakson taxíku.

„Když tě nebudu mít já, tak nikdo. Jsi má, vždy jsi byla a vždy budeš.“ Potom jsem jenom cítila naprostý mír a klid a viděla temnotu.

Probudím se do světelné záře. Očima si chvíli přivykám na světlo, které mě všude obklopuje, ale když se tak stane, zjistím, co tu záři vydává. Můj skvělý kamarád. Oheň. Milovala jsem ho už jako malá a miluju ho i teď. Jen mi přijde zvláštní, že ho vidím teď. Copak se mi tohle všechno jenom zdá? Nebo jsem umřela? Co to způsobilo?

Posadím se a rozhlížím kolem sebe. Okolí poznávám, můj dům, vlastně bývalý, protože jsem se rozhodla od něho odejít. Ale potom bych už dávno měla sedět v pronajatém bytě, který jsem hledala tak dlouho, a číst ranní noviny. Místo toho tady sedím.

Ne, že nemám na tohle místo dobré vzpomínky, jenom ne úplně šťastné, ale oheň jako by to všechno zkrášlil. Ty rudé plamínky naděje a síly. Vždy mě fascinoval. Když jsem byla malá, možná jsem i nějaké ty ohně zakládala a nehleděla na to, jestli je to špatné nebo ne. Chtěla jsem mít kamaráda. Milovala jsem, jak dokáže ničit, dokáže pomoct. Tak rozporuplný, ale přesto tak krásný.

Postavím se na nohy a trochu se zapotácím. Chytím se za hlavu, která mě dosud bolí, a chvíli si ji třu. Možná by neuškodil nějaký led, jenže ten by se v tomhle žáru hned roztopil. Cítím ho až na pokožce, cítím, jaké je tady teplo, a to jen díky němu, tomu všemocnému živlu. Sundám si své sako a nechávám si jenom dámskou košili. A kde mám kufr?

Jdu ho hledat. Přijdu do kuchyně a tam na stěně, nad prázdným sporákem, kde jsem si ještě před chvílí dělala své poslední jídlo v tomto domě, stojí napsáno nějakou barvou: Nejsi má, nejsi ničí!

Nechápu to, ale jen co si s těmi čtyřmi slovy začínám nenásilně pohrávat v mysli, rozsvítí se mi. To on, on mě uhodil. Jenom se mi zdá divné, že by zapaloval dům. Je přece jeho, to já odcházím a on si ho může nechat. A co se stalo s tím taxíkem? Přijel přece pro mě, ne?

V dálce slyším strašidelné skřípání nějakého železa, a tak se otočím. Vidím jenom oheň. Všude je záře, že i kdyby byla noc, můžu si číst knížku. Uchváceně se dívám do těch rudých poskakujících klučíků a říkám si, jak by mě asi přivítali. Co by se stalo, kdybych si s nimi chtěla podat ruku a pozdravit je tak?

Možná bych to ale neměla dělat. Ruku zase smutně stáhnu a slibuju jim, že někdy příště to snad vyjde. Někdy příště se snad pozdravíme jako rovný rovnému. Otáčím se zase zpátky, i když to jde těžko, a hledám východ. Ať už tenhle dům zapálil on nebo ne, asi si neuvědomil, že v něm stále jsem. Nebo jo?

Hlavně nepanikařit, uklidňuju se v duchu a jdu automaticky do vstupní haly. Dveře na mě koukají jako nějaká starodávná příšera. Drak, který chrlí síru a oheň z tlamy. Takže předním vchodem to nepůjde. Možná půjdou vyrazit, říkám si, ale když si uvědomím, že jsem měla problém uzvednout jenom tu tašku, zamítám to. Akorát bych si zranila rameno, a kdo ví, co ještě.

Tak fajn, jaké další možnosti mám? Otočím se a nevidím nic než tu záři. Zatoužím se ho dotknout, těch ohnivých jazyků, které mi v dětství přinášely útěchu a radost, aspoň k nim přiložit ruku, abych cítila jejich pravou teplotu, ne jen tu, kterou tady uměle vytvořily. Toužím přiblížit se k nim a vnímat je celým tělem, celou svou pokožkou. Mohla bych se jich dotknout…

Za mnou se zase ozve ten skřípavý zvuk a já dostávám neblahé tušení, že nepřináší žádnou dobrou zprávu. Právě naopak. To mě vyruší z mého přemýšlení a vrátí zpátky do reality. Jestli se odsud dostanu, užiju si s mým plápolajícím kamarádem ještě dost srandy.

Vydávám se tedy na další pátrací misi. Po schodech vystoupit nemohu, jsou celé v plamenech a mohly by se pode mnou zbortit, jako bych šla po listu papíru. Nebudu to riskovat. Jasně si ale pamatuji, že jsem měla kufr sebou, takže pokud ho neodnesl, měl by se nacházet v pokoji, kde jsem se probudila.

Šourám se zase zpátky, odkud jsem přišla, a přemýšlím, na co mi tak ten kufr teď bude. Asi se nikde neodstěhuju, pokud se z tohoto domu nedostanu včas.

Začíná se mi špatně dýchat a točí se se mnou celý svět, ale pokračuju dál. Oheň okolo se mi zdá blíže, než předtím, ale žár necítím. Začínám pokašlávat, ale svou cestu nevzdávám. Možná někde najdu okno, které bych mohla otevřít a nadýchat se čerstvého vzduchu. Maminka vždycky říkávala, že čerstvý vzduch je nejlepší. Pomůže při přemýšlení.

A já teď dodávám, že pomůže při chůzi se nezhroutit. Jako kdyby mi mozek prostě zakazoval chodit a chtěl si odpočinout, ale já nechci zůstat tady, napůl v kuchyni a napůl v hale. Prostě se mi ta myšlenka nelíbí, i když nemá logiku. Jenže co v této situaci má, no ne?

Tak třeba to, že stojím v hořícím domě, probudila jsem se tady s bolestí hlavy a nemám svůj kufr. Nevím, kdo ho vzal, kdo zapálil dům a ani jak se odsud dostat.

Slyším hlasy, jak mi šeptají, prskají na mě odpovědi, ale já jim nerozumím.

„Je tady někdo?“ zavolám do domu, ale můj hlas pohltí všudypřítomný kamarád s ohnivými vlasy. Obtáčí tento dům, jako by mu patřil, jako by si jen pročesával své dlouhé kadeře. Co když v nich má blešky? Zvláštní a nelogická myšlenka znovu proletí mou myslí a já si až potom uvědomím, co je zač. Nikdy jsem nebyla nelogická, vždy jsem dokázala přemýšlet. Pravda, někdy to trvalo delší dobu, ale vždy jsem na něco přišla. Tak proč mě teď nic nenapadá? Proč je všechno tak pomalé? Proč jsem já tak pomalá?

Zakopnu o zkroucené prkno a dopadnu tvrdě na kolena. V noze mi něco křupne a já pocítím takovou bolest, jako by mi trhali dětské zuby a já si je, i když rozviklané, chtěla mermomocí nechat v puse, protože jsou přece moje. Zkusím pohýbat levou nohou, ale ta je v pořádku. Stále zatínám zuby, abych nezačala křičet a brečet. Ale proč vlastně? Jsem tady sama a ohníček to nikomu nevyzradí, ne? On není takový.

No dobře, spíš je to pořádné ohnisko, ale mít ho za kamaráda není vždy na škodu.

Fajn, teď druhá noha.

Zatraceně! vykřiknu v duchu a zatínám čelisti k sobě tak silně, až se bojím, že kromě nohy si rozdrtím i zuby. Při menším pohnutí prsty mi projela bolest z nohy až do zad a já se musela prohnout, abych to vydýchala.

„Fajn, klid, holka, jenom s ní nehýbat, pak to bude v pořádku,“ přemlouvám se a sedám si na zadek. Popadnu nohu židle a snažím se ji roztřískat o zem. Nakonec se mi to povede a já stáhnu utěrku, která ještě neshořela, ze stolu. Štěstí, že jsem dělala buchtu na rozloučenou, i když netuším, jak jsem mohla dostat tak šílený nápad.

Přitisknu si nohy židle z obou stran k noze a utěrkou pořádně stáhnu. Možná by to chtělo ještě jednu, ale kde ji sehnat?

Odstrkováním se pozadu dostávám ke skříňce a otevřu ji. Vyjde z ní pára, ale mám štěstí, je to přímo ráj utěrek, protože jsem před dvěma dny prala. Vezmu dvě, ovážu si je kolem nohy a přehodím si další dvě navíc. Pro stav nouze.

Ale ten nastane kdy?

Nechci ti kazit iluze, ale stav nouze začal tehdy, když ses probudila, říká mi hlásek uvnitř a já vím, že má pravdu. Kdybych já blbá nešla přes kuchyň, nikdy bych si tu nohu nezlomila, nebo co s ní mám. Možná bych přece jenom nějaké to uvolněné okno našla.

Rozhlédnu se kolem dokola a dívám se z oken ven. Obloha je modrá bez jediného kazu. Venku určitě musí cvrlikat ptáčci a já tady sedím na zemi a jenom čekám, až mě někdo zachrání. Škoda, že stateční rytíři na bílém oři vymřeli, nebo aspoň od žádného nemám číslo v telefonním seznamu.

Výhled na svět venku mi ale zastoupí zvětšující se plameny a já poprvé nadávám kamarádovi, že mi nedopřeje aspoň tuhle malou útěchu. Možná ta modrá není zase tak špatná. Modrá jako voda. Jako kapička, která mi sklouzne do krku a ochladí celé tělo, které je už vyprahlé žárem.

Vlasy se mi lepí na čelo, i když jsou krátké, a kapičky potu mi stékají po tváři. Je to nepříjemné, hlavně tehdy, když ona proradná kulička vody stéká vedle nosu. Nepříjemně to lechtá a já ji musím neustále odhánět pryč.

Potom mi padne do očí toaster, který leží na kredenci, jako by se nechumelilo. Ani není ohořelý. Mohla bych tam dosáhnout a vzít si ho jako zbraň hromadného ničení? Určitě by se na ni v mých rukách proměnil. Není pochyb. Já přece zvládnu cokoli. Určitě.

Na devadesát procent.

Skoro všechno.

Možná aspoň něco.

Sakra, moje šance jsou na ztracené. Ale za pokus nic nedám. Aspoň vyzkouším, jak jsem zručná s utěrkami místo obinadel a nohami od židle na zlomené nohy. Jak ironické.

Doplazím se ke svému cíli a podaří se mi ani jednou nepohnout nohou tak, abych musela zase zkoušet výdrž svých zubů. Bod pro mě.

Dobrá, teď je moje skóre zase na nule, protože mám moc krátké ruce a nedosáhnu na něj. Měla jsem si nechat prodloužit ruce, něco jako Saxana, až na to, že ona to měla od přírody dané. Klikařka.

Naštěstí mi mozek funguje dostatečně na to, abych si spojila dvě a dvě dohromady. Drát vede do elektřiny a druhý konec se napojuje na můj vysněný objekt. Když ho konečně vytáhnut ze zásuvky, po asi pátém spálení ruky, které skoro necítím… Fajn, možná mě ten pach trochu štípe v nose, ale fyzicky už nic necítím. Zatáhnu za špagát a toaster spadne na zem. To nevadí, nebudu dělat toasty, chci s ním rozbít okno, a na to ho funkční nepotřebuju.

Dýchá se mi čím dál hůř a než se doplazím na nějaké místo, odkud by se dalo dobře zamířit a je tam velká pravděpodobnost dobré mušky, sípu jako astmatik a hlava se mi točí ještě víc. Musím si dát oddech, ale ten mi nepomáhá. Začíná mi být špatně a chce se mi zvracet.

Myslím, že s tím točícím se světem moje muška bude nejpřesnější na světě. Stoprocentně. Odpočívám, stále odpočívám a můj drahocenný čas se krátí. Hodiny tikají, kyslík uniká ve spárech mého dlouholetého přítele a on si všechno nechává pro sebe, jako by se nemohl aspoň o ten kousek podělit.

Zvedám ruku, i když mi pod tou tíhou klesá zpátky k zemi. Nikdy se mi toaster nezdál tak těžký, jak to, že teď mi připadá, že váží snad tunu?

Pokouším se zvednout ruku znovu a zamířit. Chvíli se svět naklání napravo, chvíli nalevo, pak na chvilku přestane. Využiju situace a házím. Držím si palec i na té bolavé noze, aby se to podařilo.

Zrovna, když se soustředím, aby byl můj hod tím životním, tím, který mě dělí od smrti, vzadu v domě zase něco zaskřípe a ozve se dunivá rána. Nadzvedne mě to z podlahy a hod se nezdaří.

Už nemám dost síly na to, abych se pro něj plazila dál. Ruce mě už neudrží a tak se pomalu spustím na záda. Koukám se na strop, který je uprostřed temný jako samotná noc, jíž jsem se jako malá bála, a okraje jsou zahaleny ohnivě rudou barvou. Možná, kdyby to bylo za jiné situace, bych si představovala východ slunce. Slunce by hořelo červeně, i přesto, že by kolem stále vládla naprostá tma. Pomalu by se ale vytrácela a sluníčko přejímalo nadvládu.

Jo, ale tady se to nestane, posmutním. Tady slunce zůstane tím, čím je, ohněm. Ne jako, ale doopravdy.

Pokašlávám stále víc a moje plíce nabírají řezavý vzduch, který mě v puse štípe. Horko všude kolem už skoro nevnímám, zvykla jsem si. Teď si sama sebe představuju na pláži. Ležím na lehátku, okolo mě křičí rackové, šumí moře, děti stavějí žluté hrady, které jim ale neustále bortí silný vítr. Ječí, smějí se a hádají. Opodál stojí zmrzlinář s bílou čepkou na hlavě a u něho zástup dětí, kteří se chtějí osvěžit, a vybírají si mezi vanilkovou, citronovou, čokoládovou nebo borůvkovou zmrzlinou. Já bych taky ráda, jenže jsem si určitě zapomněla peníze. Nebo bych si skočila do vody. Sice není studená, ale je dost chladná na to, aby předčila to horko.

Pak mě další strašlivý hluk vrátí do reality. „Skvělý, už mám halucinace.“ Chraplavý hlas mě samotnou překvapí. Sice jsem mohla pít před půl hodinou, většinu jsem musela obětovat kamarádovi. Kdyby mi tak mohl pomoct.

Kdyby mě teď někdo viděl, jenom by se smál, až by se za břicho popadal. Ležím tady na zemi uprostřed požáru, dívám se do stropu, brečím jako malé děcko, i když už nemám skoro co brečet, na sobě dámskou košili a kalhoty, které jsou roztržené a zakrvavené z odřených kolen, kolem nohou ty od židle a tři utěrky. Vedle mě rozbitý toaster znamenající promarněný pokus.

Ten strašidelný zvuk se ozve znovu, ale já se už nebojím. Vlastně jsem už smířená s tím, co mě čeká. Netuším, kdo zpečetil můj osud, ale ať to byl kdokoli, udělal pro mě to nejlepší, co mohl. Mohla jsem prožít konec svého života s ohněm, s tím, kdo byl mou jedinou opravdovou láskou, a i když mě právě teď připravuje o vodu a kyslík a za chvíli připraví i o život, takhle jsem si přála někdy skončit. Ne pomalou smrtí nebo smrtí ve spánku.

Fajn, možná ta noha nemusela být, ale co se stalo, nejde odestát.

Aspoň bych se mohla vzmužit. Nadechnu se pořádně, co jen to jde, a hlava se přestane točit, aspoň prozatím. Postavím se na nohy a rozhlížím se kolem, kde je nejvhodnější místo. Nakonec dokulhám k ohořelému schodišti, které se už z části propadlo do sklepa a zajásám. To je pravé místo.

Rozvážu si utěrky a nohy židle někam zahodím. Když odejít, tak s grácií.

„Kámo, tys mi zachránil život, i když mi ho právě teď vezmeš. Ale to nevadí, stejně tě mám ráda. Nade všechno. Tady mě máš.“ Roztáhnu ruce od těla a jako šílená se dívám do prskajících plamenů a na poslední chvíli slyším sirény hasičských aut. To jim to trvalo, já však už svůj pád nemůžu zbrzdit a ani nechci. Padám do temna a do milosrdné náruče svého nejlepšího přítele. Nikdo není lepší než oheň.


Fajn, jen do mě. Za cokoli. Budu ráda za jakoukoli kritiku, protože ji vážně potřebuju jako sůl. Snažila jsem se to napsat v přítomném čase, abych zachytila tu rychlost, ale jestli se mi to povedlo, posuďte sami. Snad budu moct v této sérii pokračovat pro vás. :)

 

blotik



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Smrtící živly - Vzal nebo dal?:

3. blotik přispěvatel
03.03.2012 [1:24]

blotikAttia: Děkuju moc za komentář.
LittleGii: Nevím, co jsi na tom nechápala, protože jsem tady dala jednoduchou linii děje, ale i tak děkuju za vyjádření.

2. LittleGii přispěvatel
02.03.2012 [23:02]

LittleGiimám li být upřímná, po třech odstavcích jsem to číst přestala čekala, na něco co mě zaujme... sem tam jsem něco koukla, ale omlouvám se, ale povídka mě nijak nezaujala... snad jen to, že je o ohni, ale hned ze začátku sjem ani necháapala o čem to je... ale samozdřejmě moje slova si nijak neber, jen si chtela názor Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. Attia přispěvatel
02.03.2012 [16:28]

AttiaMoc se mi to líbilo, opravdu Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!