OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Smrt přichází tiše



Smrt přichází tišeNaše sny jsou živé, přání se můžou vyplnit. I ta, která by měla zůstat nevyřčená, ta černá a špatná. Sáhnout si na život a přání zemřít je jedním z nich. A smrt se mstí... Přichází tiše, nikdo ji nevidí, ale jednou dostane každého. Má mnoho podob a jediné, co potřebuje, je náš souhlas.

Zápis v kartě pacienta ke dni 25. 2. 1994:

Jméno: Rosalin Gale

Datum narození:  3. 11. 1973

Datum přijetí na kliniku: 13. 8. 1991

Diagnóza: Dívka je němá. Na kliniku přijatá po pokusu o sebevraždu. Trpí rozvinutou schizofrenií. V průběhu léčby 2x zaznamenán pokus o sebevraždu, sklony k sebepoškozování. Pacientka nekomunikuje žádným způsobem, její stav se nezlepšuje.

Způsob léčby: 2x denně Flupentixol Promethazine (antipsychotika) 10mg

 

Vyhublá dívka poslušně nastavila loketní jamku a s nepřítomným pohledem sledovala, jak ošetřovatel dezinfikuje místo, kam následně zabodl jehlu, aby jí do těla dostal lék. Mírně stiskla čelisti, když ošetřovatel vtlačil průhlednou tekutinu do žíly a opět jehlu vytáhl a ranku zalepil. Automaticky místo stlačila, zvedla se ze stoličky a zamířila k posteli. Posadila se na bílé povlečení a zadívala se na stěnu.

Muž se podíval stejným směrem jako dívka, ale neviděl nic jiného než bílou barvu. A přesto se mu zdálo, že ona tam něco vidí, něco, co ji děsí až do morku kostí. Už od chvíle, co ji přivezli, se chovala takhle. Nevšímala si zaměstnanců, nespolupracovala při sezení s psychologem. Kolikrát už ho napadlo, že svou němotu pouze hraje, ale tak to nebylo. Z lékařské zprávy se dozvěděl, že přišla o hlasivky už jako malé dítě.

„Na stole jsem ti tu nechal knížku,ˮ promluvil, když uklidil jehlu. Nic, dívka se na něho ani nepodívala. Těžké mluvit s němou. Ale věděl, že ho slyší, aspoň proto si nepřipadal jako úplný blázen i on. Sledoval ji, jak odkrývá deku a lehá si čelem ke stěně jako každý jiný den.

Těsně před tím, než opravdu odešel, se ještě podíval do notýsku, jestli mu nenapsala něco nového. Sám znakovou řeč neuměl a tohle fungovalo dobře. Nalistoval poslední zprávu a... Nic. Pouze žádost o knihu, kterou přinesl. Dělal si plané naděje.

Dívka vzhlédla, aby viděla záda v bílém plášti, jak mizí za zavírajícími se dveřmi. Poté se pomalu zvedla a přešla ke stolu. Abarat, hlásalo jméno na knize. Už už se po ní chtěla natáhnout, když v tu na ni přistála černá, nohatá věc a sevřela prstíky okraje desek. Zubatý, škodolibý úsměv, kterým se ta věc usmála, dívku přinutil stáhnout ruku. Otevřela pusu, chtěla vykřiknout, ale vyšlo z ní jen zasípání. Věc se rozesmála vysokým hláskem, který se jí rozléhal hlavou.

 

„Nemluví, nemluví... Jak se ti to líbí? Tolik věcí bys ráda řekla, ale...ˮ


Najednou ta věc šplhala Rosalin po ruce až k obličeji.

 

„Nemůžeš! Cha-cha-chá... Nemůžeš, nemůžeš.ˮ


Dívka lapla po dechu a setřásla tu věc z ruky. Popadla knihu ze stolu a chtěla se vrátit k posteli, ale tam byla další. Tvor z černé hmoty, s červovitým tělem a čtyřmi silnými končetinami seděl jako pes na matraci a usmíval se stejně jako ten malý u jejích nohou.

 

„Copak, Rosalin? Už nás nemáš ráda? Tak už nás ale nevolej, když nás tu nechceš, Rosalin.ˮ

 

Hlubší, úlisnější hlas. Na tlapách toho tvora se objevily drápy. Hladce seskočil z postele a za doprovodu klapání ostrých špiček po podlaze došel až k vyděšené hnědovlásce. Ve chvílích, jako byla tahle, chtěla svůj hlas. Tolik si přála smět křičet, místo toho se roztřásla pod bezhlasými vzlyky. „Ne! Prosím, ne! Zmlkněte!ˮ křičela v duchu. „Zmizte!ˮ Bez dalšího otálení doběhla k posteli a schoulila se pod peřinou.

 

„No, slyšel jsi to? Ona nás posílala pryč...ˮ

„Ale my nepůjdeme, že?ˮ

„Ne, nepůjdeme. Ona musí zemřít...ˮ

„Musí zemřít, musí zemřít.ˮ

„Musí zemřít...ˮ

 

Hlasů opakujících tu samou větu stále dokola přibývalo. Měla pocit, že jí praskne hlava. Vysoké, hluboké, tiché i burácivé, ty všechny se jí rozléhaly myslí. Chtěla křičet, nadávat, ale mohla jen na prázdno otvírat ústa a poslouchat své sípání. Peřina zmizela. S knihou přitisknutou k hrudi se rozhlédla. Ty věci byly všude. Na stěnách, podlaze, stropu, na stole, židličce... Všude. A všechny křičely jednu jedinou větu: „Musí zemřít!ˮ Klesla na podlahu, držíc se za vlasy, ve snaze jakkoliv přehlušit hlasy ve své hlavě. O nohy se jí otřelo něco chladného. Neotevřela oči, nechtěla, věděla, co uvidí. Všechny ty věci se plazily kolem ní. A jen ona je mohla vidět, jen za ní chodily. Toužily pouze po její smrti.

V tu chvíli se rozhodla dát jim, co si přejí. Věděla, že tentokrát to musí vyjít. Dnes už ji nikdo nezastaví, byla si tím jistá. Cítila potůčky slz, které jí kanuly po tváři, když natáčela zápěstí tak, aby na něj viděla. A hlasy tvorů v její hlavě se změnily v pouhé vzrušené šeptání.

 

„Udělej to, udělej.ˮ

„Nikomu tady na tobě nezáleží, Rosalin.ˮ

„Můžeš odejít. My tě doprovodíme...ˮ

„Budeš od nás mít konečně pokoj.ˮ

 

S dalším tichým vzlyknutím otevřela oči a rozhlédla se na černé věci kolem ní. Halucinace, jen halucinace. Jen její vlastní nemoc. Ale tyhle halucinace byly skutečné. Sama je zavolala, sama jim povolila, aby se k ní přiblížily. A teď už jen zbývalo... Dát jim povolení ji konečně zabít. Trest za jejich spoutání ve světě, kde nechtěly být.

Smrt má mnoho podob, jednu bláznivější nebo šílenější než druhou. Tahle přichází tiše, bez hlesu a nikým neviděná. Stačí jí jen myšlenka a váš souhlas. Viděla, jak ze stolku padá malovaný hrneček. Tekutina v něm se rozprskla po podlaze a hrnek sám se rozletěl na ostré střepy. Dívala se na jednu z příšer, jak bere střep do skoro lidské ruky a jiná chytá její zápěstí. Jak se ostrá hrana střepu přibližovala, její dech zpomaloval, přestávala se třást. Nemělo cenu bojovat. Vzdát se bylo lepší, pohodlnější. Neměla sílu dál trpět.

Ostrý střep projel kůží i šlachami, jako by to bylo pouhé máslo. Rosalin bolestně vydechla a vyškubla se ze sevření těch věcí. Najednou věděla, že ji nenechají být. Samy to řekly. Hloupá!

 

„Vidíš? Teď už budeš jednou z nás, Rosalin...ˮ

„Nemusíš se bát. Budeme s tebou.ˮ

 

Hnědovlasá dívka se zadívala na prýštící krev ze zápěstí. Nemýlila se, teď už nikdo nepřijde, aby ji zachránil. Oni se o to určitě postarali... Bezmocně klesla zpět a nechala svoje noční můry, aby se přes ni přelily. Jejich temnota ji pohltila.

 

Ošetřovatel bez klepání vcouval do pokoje s večeří a večerními léky.

„Ahoj, Rosalin. Tak jak se ti líbí-ˮ Tác mu vyklouzl z prstů. Na podlaze ležela bledá dívka v kaluži své vlastní krve.

„Rosalin? Už zase! Rosalin..." Tušil, že tentokrát to nestihl. Rychle překročil střepy a poklekl k dívce a zkusil nahmatat puls. Nic... Všiml si hlubokých ran na zápěstích a rozbitého hrnku. Neměl ho tu nechávat! Ale... Už dlouho si nezkusila nijak ublížit. Měl to tušit... Smutně svou svěřenkyni pohladil po zplihlých vlasech.

„Přál bych si, abys vydržela delší dobu, Rosalin. Kéž bys nás neopustila tak brzy," prohodil k mrtvému tělu. Po chvíli se zvedl a šel hledat pomoc. Už si nevšiml temného stínu, který jako by vystoupil z těla.

„S radostí...ˮ rozlehlo se němě pokojem blázince.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Smrt přichází tiše:

8.
Smazat | Upravit | 16.12.2014 [15:59]

Stal se zázrak. Daremo-chan se konečně dokopala k tomu, aby napsala komentář, ale... Nee-chan, neumlátíš mě?
Já nevím, co psát. Zase to u mě vyvolalo ten pocit jako když jsem to četla poprvé. Ale je to moc hezké Emoticon ...teda ne to, co se tam stalo, ale ten nápad a jak si jej spracovala. A už se v tom zaotávám... Každopádně se mi to líbí jako vždy. Emoticon

7. MissHarkness přispěvatel
05.12.2014 [13:25]

MissHarknessSkvěle napsaná povídka.A dobré téma.Líbí se mi to.

6. kiki1 přispěvatel
21.11.2014 [17:09]

kiki1Krása, přesně takovéhle povídky mám ráda. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

5. Geonthora přispěvatel
19.11.2014 [16:26]

GeonthoraKrasné, ale moc smutné. Emoticon Emoticon

4.
Smazat | Upravit | 18.11.2014 [18:10]

To je... smutné Emoticon
a taky děsivé, děsivé a...! ovšem, děsivé Emoticon
Ale o.O :333 tradá! je to úžasný! achych ouvej, tušíš, jak moc ráda mám Tvůj styl psaní a Tvoje nápady? :O Ehm, ne, ovšem že netušíš :D
je to nádherně depresivní téma a mě se povídka fakt, fakt, fakt líbila.
Emoticon (Dostáváš ode mě palec nahoru xD )

3. Mariele přispěvatel
18.11.2014 [17:15]

MarieleAj keď som v podstate detailista, tejto malej chybičky krásy, nazvyme to tak, som si vôbec nevšimla, na to som bola až moc zažratá do deja. Krásne si to napísala. Zaujímavý nápad, skvelé spracovanie... čierna prázdnota ľudskej mysle zaplnená šialenstvom. Koniec ma dosť vydesil... ale o tom je život.
Naozaj sa klaniam Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. Ryuu přispěvatel
18.11.2014 [16:46]

RyuuUhm... Za to se omlouvám.. -.-" Já když na to koukám, jsou tam trochu i jiné nesrovnalosti...

Ale děkuji :) (opravím..)

1. LeaLee přispěvatel
18.11.2014 [14:46]

LeaLeeNa začátku povídky máš léčitel, pak ošetřovatel. Léčitele by v blázinci asi nebyl, je to alternativní "medicína", takže by rozhodně nepodával analgetika. Jinak se mi ale povídka docela líbila Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!