OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Slibuji...

22.08.2014 (12:00) • Kate3 • Povídky » Jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 1593×

Probudil mě pláč. Tichý vzlykot. Vylezla jsem z teplé postele a došla až k dřevěné postýlce, kde spala moje sedmiměsíční holčička. Naklonila jsem se nad postýlku, ale Valentine klidně spinkala.

Dotkla jsem se své tváře a ucítila studené, skoro zaschlé slzy. Pohladila jsem mého hnědovlasého andílka po hlavičce, vzala si z postele polštář a peřinu a lehla si na zem vedle postýlky mé dcerky.

Unavenýma očima jsem se zadívala na strop, kde ve tmě tančila jemná světla pouličních lamp, která v lehkých gestech rozehrávala půlnoční hru stínů a světel. Jako když vás hlídají bělostní andělé…

Kontrast černé a bílé na zdech byl impozantní.

Z postele se spustila ruka a něžně se dotkla mého ramena.

„Sophie, vrať se do postele, prosím,“ nesl se potemnělou místností mužský šepot.

„Já tu neumím žít…“ vzlykla jsem znovu a přitáhla si přikrývku až ke krku.

Vědomí, že je ráno, mi potěšení nepřineslo. Paprsky slunce drze proklouzávaly mezi zataženými žaluziemi a já se raději otočila na druhou stranu, abych mohla ještě chvíli spát. Místo na zemi jsem ležela v naší posteli. Jako by mě v noci někdo přenesl… Anebo jsem tam přešla sama a ani o tom nevím? Na druhé straně postele nikdo neležel a bylo ustláno. Probudilo mě až tiché zabrečení z postýlky. To jsem se probrala okamžitě.

Naštěstí se mojí dcerce jen něco zdálo, spala dál. Dovolila jsem si ještě na chvíli lehnout zpátky do postele, než se Val vzbudí a bude chtít od mámy nakojit.

Přemýšleli jste někdy o tom, jaké by to bylo, kdybyste za jediný smysl života pokládali jen jediného člověka na světě? A co byste dělali, kdybyste ho ztratili? Byl by ztracen i váš život? A vy byste už neměli sílu jít dál…

Jenže pak by se narodil někdo, s kým byste znovu našli rovnováhu života a důvod proč žít. A vy jste museli překonat tu nesnesitelnou bolest kvůli němu. Kvůli tomu maličkému, nedávno narozenému zázraku.

Ale to místo, kde jsem žila, mi ho neustále připomínalo. Ten byt, ve kterém jsem si každý den musela připomínat chvíle strávené s ním. Jídelní stůl a společné večeře. Postel, ve které jsme se milovali. Balkón, na kterém jsme společně pozorovali hvězdy, když padaly. Jen jedno přání. Jedno malé toužebné přání.

Měsíce plynuly a já se cítila každým dnem hůře. Při životě mě držela jen moje malá Valentine, která se právě smála z mé náruče.

Už jsem to nemohla dál vydržet… Chtěla jsem odsud utéct. Bylo pro mě více než obtížné žít na místě, které mi ho tolik připomínalo.

Oblékla jsem svou holčičku a do sms zprávy naťukala pár slov a poslala na jeho číslo. Kdo ví, kde je mu konec? Jemu, jeho mobilu, kde teď možná zapípal tón ohlašující zprávu. Kde je jeho auto, kožená bunda, drahým parfémem navoněná košile, holicí strojek… Kde je jeho láska, kterou mi daroval? Dávno pryč. Jako on.

Netušila jsem, co mě to napadlo. Možná jen nějaký druh sentimentality. Zvyk z minulosti, kdy jsem mu vždy psala, kam se chystám jít, aby se o mne nebál.

Už to tu dál nezvládnu. Musím odejít. Odjet někam pryč. Zapomenout.

Dopsala jsem ještě nádraží, ze kterého mi jede vlak. Zatím jsem netušila kam. Prostě jen nastoupím na svou cestu do lepší budoucnosti, do lepších zítřků.

Na vlakovém nádraží bylo překvapivě prázdno. Divila jsem se, že ani v takhle ranních hodinách nikde nikdo nebyl, za nikým nejel, nikam necestoval. Ani do práce ne. Po pravdě, co byste chtěli na malém městě?

Se svojí rok a půl roční holčičkou v náruči jsem spěchala, aby mi ten vlak naděje v nové začátky neujel.

Už jsem chtěla nastoupit, když vtom jsem ucítila slabý dotek na mém rameni, jako by mi někdo poklepal na rameno, abych se otočila. Bylo to jako lehké andělské pohlazení.

Vrátila jsem se zpátky na perón a otočila se. Několik desítek metrů ode mě, až úplně u posledního vagónu, stál on. Prvně jsem myslela, že je to jen sen a znovu jsem začala nastupovat.

„Sophie…“ Vítr ke mně nesl mé jméno vyslovené hlasem, který bych poznala kdekoliv na světě. Rozběhl se ke mně. Když nás tiskl ve svém láskyplném objetí, poznala jsem, že to nebyl jen sen, že se přání splnilo.

„Kde jsi byl?“ upřela jsem na něj své uplakané oči. Slzy mi slíbával z tváří a pak políbil i Valentine. „Podívej, miláčku. Táta se vrátil,“ šeptala jsem jí do hnědých vlásků.

„Měl jsem nějaké dluhy a nechtěl jsem, abys tím trpěla. Musel jsem zmizet. Teď už je ale všechno v pořádku.“ Tomu tónu a naléhavému hlasu, kterým to říkal, jsem věřila. Radost a dojetí z mnou neočekávaného setkání zaplašily pochyby, které jsem měla.

„Nikdy nedovol, abych musela s Valentine odejít,“ vyslovila jsem tichou prosbu.

„Nikdy mě nenech odejít,“ zaprosil i on.

„Slibuji,“ zašeptali jsme společně. Znovu nás pevně objal. Vlak se rozjel a lidi, kteří v něm seděli, vezl k jejich lepším zítřkům, pokud je očekávali, stejně jako před chvílí já.

Teď jsem však věděla, že naděje přišla ke mně. Znovu se objevila a já ji už nikdy nehodlala pustit ze svého náručí i života.

Autor: Kate3 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Slibuji...: