OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Síla vzpomínek

15.12.2012 (18:00) • ForbiddenRose • Povídky » Jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 874×

Bylo sobotní dopoledne. Jako vždycky jsem vyspávala až do jedenácti hodin. Když jsem byla mladší, nedokázala jsem pochopit, jak brácha nebo o rok starší kámoška můžou spát do tak pozdní hodiny, ale už jsem na to asi přišla. Máma si naštěstí zvykla, že jsem šípková Růženka, a já jí byla vděčná, že mě nechodí budit.

Vylezla jsem z postele a doťapala ke dveřím. Jen co jsem je otevřela, k mým uším dolehla hudba, kterou si mamka pouštěla, a v nose mě zašimrala sladká vůně cukroví.

„Ahoj,“ pozdravila jsem mamku, když jsem přišla do kuchyně. Akorát válela těsto na… linecký? Asi. Tričko měla od mouky a bílý prášek měla dokonce i v kudrnatých vlasech.

„No konečně ses probudila.“ Nevypadala naštvaně, ale moc nadšená z toho, že jí nepomáhám, taky nebyla. „Obleč se a pomůžeš mi,“ pokračovala dál. Zprudka jsem nosem vyfoukla vzduch z plic. Přesně tohle jsem slyšet nechtěla. Radši jsem nic neřekla, protože by to byla nějaká otrávená poznámka, která by ji jen rozčílila, a já nechci, aby se se mnou zase celý týden nebavila.

Vánoce… Poslední dobou je nemám moc v oblibě. Přesněji od doby, co musím doma pomáhat péct, zdobit, uklízet a takový ty věci. Ano, jsem šíleně lína, a přesto, že to o sobě vím, s tím nic nedělám.

Jen co jsem přišla do pokoje, jsem místo tohoj abych se obéíkla, sebou praštila do postelej, jako kdyby mě cesta do kuchyně a zpátky vyčerpala.

„Tak co děláš?“ slyšela jsem za pár minut z kuchyně.

„Už jdu,“ křikla jsem nazpět. „Když půjdu, budu to mít rychle za sebou,“ řekla jsem sama sobě. „A nebo toho budeš muset dělat ještě víc,“ dodala jsem s ušklíbnutím.

Převlečená do tepláků a žlutého volného trička na doma jsem se doloudala do kuchyně. „Tak co mám udělat?“ zeptala jsem se, snažíc se o normální tón i výraz obličeje.

„Vytáhni vánoční výzdobu ze skříně,“ zaúkolovala mě, aniž by se na mě podívala.

Vzala sem židli a odnesla ji do chodby před skříň zabudovanou ve zdi. Ta nejvyšší police přímo přetékala vánočními dekoracemi. Pomalu a opatrně jsem krabice vyndávala a pokládala na zem. Znamenalo to pokaždé slézt a zase vylézt na židli.

„Třeba mě to nezabije,“ povídala jsem si sama se sebou. To jsem ale nevěděla, že na mě zaútočí nějaká pevná tvrdá věc shora. Zrovna jsem se skláněla, takže mě to cosi praštilo přesně do hlavy. „Aáááá-u,“ vypískla jsem. Nejenže to bolelo, ale hlavně jsem se lekla. Ze mě to spadlo s plesknutím na zem, což přilákalo mou zvědavou mámu.

„Co spadlo?“ vykoukla z kuchyně s válečkem v ruce a hrůzou v očích. Asi si představovala, že jsem sletěla ze židle a veškerý obsah skříně se na mě vyřítil.

„Napadlo mě… album,“ odpověděla jsem, když jsem identifikovala moje album s fotkami.

Máma zavrtěla hlavou nad mou šikovností. „Buď opatrná,“ napomenula mě, než se vrátila zpátky k pečení.

Vzala jsem album, aby se neválelo na zemi. „Mamí, co dělá ve skříni?“ zeptala jsem se udiveně. Přísahala bych, že svoje fotky jsem měla schované u sebe, aby je máma nemohla ukazovat každý návštěvě.

„Nevím,“ dostalo se mi odpovědi z kuchyně. Fakt jsem jí to věřila. Vždyť ani neví, na co jsem se ptala!

Otevřela jsem album na první stránce. Ozdobným zlatým písmem se v horní části blyštil nápis 2010/2011 a pod ním byla nalepená fotka dívky. Stála před maličkou palmičkou a na první pohled bylo vidět, že je šťastná. Dlouhé černé vlasy kontrastující s její světlou pokožkou stahovala gumička do culíku vysoko na temeni hlavy a místo čelenky jí na hlavě seděly sluneční brýle. V obličeji do široka do daleka zářily oči modrošedé barvy. Rty roztažené do úsměvu odhalovaly ne příliš rovné zuby. Oblečené měla žluté šortky a volnější bílé tílko s lebkou, které zakrývalo přebytečná kila. Ať už vypadala jakkoliv, bylo zřejmé, že je se sebou spokojená, nebo na svou vizáž momentálně moc nemyslí. Tu fotku jsem měla ráda. Byla jsem to já – moje šťastné já.

Sedla jsem si na židli a začala si fotky prohlížet, jednu po druhé. Sice žiju v době moderních technologií a digitálních fotek, ale když jsou akce, neodolám si ty nejlepší fotky vyvolat. Nejlepší z nejlepších vždycky umístím na nástěnku, aby se mohl kochat kdokoliv, kdo přijde do mýho pokoje.

Na většině fotek jsem byla já a moje nejlepší kamarádka Alice. Všichni, kdo nás znali, nám neřekli jinak než sestry, i když jsme vzhledově byly naprosto odlišné. Se svou výškou, postavou a tmavší pletí mohla klidně z fleku konkurovat modelkám. Blond vlasy nosila sestříhané na mikádo, což jí neuvěřitelně slušelo, ale její největší chloubou byly tmavé, pronikavé oči.

Stáhlo se mi hrdlo. Přepadly mě vzpomínky, které na mě z těch fotek přímo křičely. Měla jsem jich plnou hlavu, že se mi až zamotala. Pamatovala jsem si to, jako by to bylo včera.

„Mám strach,“ svěřila se mi. Nebylo se čemu divit, i já ho měla.

„Neboj se, to zvládneš. Zvládneme to spolu,“ usmála jsem se.

Ležela v nemocnici, čekala na transplantaci srdce a její stav byl teď horší než kdy jindy. Nemohla jsem uvěřit, že tak mladá holka plná chuti a energie do života může být tak nemocná, a dokonce mít podepsaný ortel smrti. Proč? Uvnitř sebe jsem byla zoufalá z té beznaděje, ale navenek jsem se snažila být silná, kvůli ní.

„Ty nezemřeš,“ řekla jsem přesvědčivě, ale cítila jsem, že o tom přesvědčuju i sebe samu. „Jsi moc dobrá na to, abys opustila tento svět.“

„Jsi milá, Claire, ale já cítím, že tohle je už konec. Jsem ráda, že jsi tady se mnou. Dnešek může být poslední den, kdy-“

„Nemluv tak!“ přerušila jsem ji. Nemohla jsem ji nechat dokončit tu větu. „Musíš věřit. Musíš věřit, že se uzdravíš.“ Teď už jsme měly slzy v očích obě. „Aspoň kvůli mně. Jo, jsem sobec, ale nechci být bez tebe.“ Nezvládla jsem to a složila se.

„Když na mě nezapomeneš, tak tu s tebou budu pořád,“ usmála se.

„Jak bych na tebe mohla zapomenout?“ nechápala jsem. Musela jsem ji obejmout. Chtěla jsem, aby věděla, že ji mám ráda - víc než cokoliv na světě - a že tu s ní budu až do konce. Na věky… Forever. To slovo jsme jednou vyryly s počátečními písmeny našich jmen do stromu jako nějací dva milenci.

„A koupíš si náš dům na pláži…“ Náš. Plánovaly jsme, že spolu budeme v budoucnu i bydlet v domku na pláži. Byl to nesplnitelný sen, ale oproti mému dnešnímu snu byl maličký a zanedbatelný. Vzdala bych se čehokoliv, jen kdybych věděla, že tu Alice bude, až dokud neumřeme na stáří.

Chytla jsem ji za ruce a zadívala se jí do očí. Už jsme toho spolu tolik prožily, že jsme nepotřebovaly slova. Znaly jsme se navzájem líp než každá samu sebe.

Každý den jsem byla u ní. Dokonce jsem jednou šla za školu. Já, která byla - dá se říct - vzorňačka. Dívaly jsme se na filmy, který chtěla vidět, ale ještě na ně neměla čas nebo si je chtěla připomenout. Její rodina s ní byla taky každou volnou chvíli.

Vyzváněl mi mobil. Ten někdo na druhým konci byl vážně vytrvalej. Mobil zvonil, ještě když jsem ho konečně vyhrabala z tašky.

„Haló? Kdo je to?“ zeptala jsem se, protože jsem číslo neměla uložený.

„Tady máma Alice. Já…“ Na chvíli se odmlčela, aby se nadechla. Polilo mě horko. „Mám špatnou zprávu,“ Měla roztřesený hlas a nejspíš zadržovala pláč.

Ne! vykřikla jsem v duchu, ale nahlas jsem jen vydechla. Z očí se mi vyřítil potok slz. „Alice zemřela,“ dokončila její máma zprávu. Ty poslední slova jsem slyšela už jakoby z dálky. Sesypala jsem se. Ještě před pár hodinama jsem ji viděla! Sice byla pobledlá a vyhublá a nevypadala jako ona, chyběla jí jiskra, ale žila!

Dotkla jsme se tváří, abych zjistila, že jsou mokré od slz. Na lesklou folii v albu, která ukrývala fotky, se objevily kapičky mých slz. Je to už rok, ale stejně to pořád moc bolí. Chvíli jsem seděla na židli v chodbě a koukala tupě před sebe. Mamka si toho vůbec nevšimla. Hřbetem ruky jsem si otřela tváře, oči a nudli pod nosem. Alice by nikdy nechtěla, abych byla smutná tak dlouho. Ten den, poslední, co mi řekla, bylo: „A Claire? Žij i za mě,“ a usmála se, jak nejvíc mohla. Až teď mi došlo, že ona věděla, že je to její poslední den. Nevím jak, ale věděla to.

„Nikdy nezapomen,“ zašeptala jsem. Album s fotkami jsem si přitiskla k hrudi a se zavřenýma očima se několikrát zhluboka nadechla. Když jsem je otevřela, byla jsem připravená prožít svůj život co nejlíp, abych jí potom mohla všechno povyprávět. „Jednou zase budeme spolu.“

Autor: ForbiddenRose, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Síla vzpomínek: