OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Sen tří tváří

Stála jsem před vysokým zrcadlem ve svém pokoji a hledala na sobě chyby, ale i věci, které se mi líbí, jako každý večer.

Svoje vlasy jsem milovala. Byly černé, černější než noc a vlnily se mi až k pasu. Prohlížela jsem si svoje pomněnkově modré oči, dlouhé husté řasy, plné červené rty, bílou pokožku, ostré rysy, hubenou, ale svalnatou postavu, ale pohled mi také utkvěl na těch… tvrdých rukách. Moje dlaně byly vždy velice široké, prsty dlouhé a zápěstí… vychrtlé, ale přesto… pevné a silné. Slova na popsání se mi hledala jen velice těžko.

Nelíbilo se mi ale například mateřské znamínko, usazené těsně nad pupíkem, na tom krásném bříšku. Jako černý flek na panensky bílém hedvábí. To mě štvalo, ale jinak jsem svoje tělo obdivovala, že dokáže být tak krásné a ladné zároveň.

Rychle jsem si natáhla pyžamo a šla dolů do obýváku.

„Dobrou noc, jdu spát,“ popřála jsem mámě.

Ležela na gauči, přikrytá oranžovou dekou a znaveně přepínala programy na televizi. Vzhlédla, až když jsem promluvila. „Dobrou, broučku. Počkej, máš všechno do školy?“ na čele se jí objevila maličká vráska.

„Jo, jasně. Kdyby ne, ještě můžeme dokoupit,“ bezstarostně jsem pokrčila rameny.

„Dobře. Tak dobrou,“ popřála znovu a oči jí zabloudily zase k televizi.

Zítra budu nastupovat do nové školy, ale moc jsem se tam netěšila. Budu chodit do druháku na střední, ale určitě tam budu zase nejmladší.

Do školy jsem nastoupila o rok dříve, protože paní učitelka ve mně viděla skrytý potenciál, a tak místo aby mi bylo sedmnáct, brzy mi bude teprve šestnáct. Sice jsem hrdá na to, že jsem dost chytrá, abych mohla být s těmi staršími, ale někdy je to pořádně na obtíž.

Vlezla jsem si do pokoje, pevně za sebou zavřela dveře a šáhla po hřebenu, abych si učesala vlasy, což jsem dělala obvykle, když jsem se potřebovala zklidnit. Stoupla jsem si před zrcadlo a podstupovala svoji terapii.

Co když nezapadneš kvůli svému věku? Co pak? zeptal se ustrašený hlásek v hlavě.

Zardousíš matku, že tě poslala do školy tak brzo, odpověděl druhý, žertem samozřejmě.

Už jsem si navykla poslouchat ty dvě, jak se mi hádají v hlavě. Tomu prvnímu hlasu jsem obvykle říkala Lilly. To ona obvykle měla ty chytré a rozvážné nápady. Byla to nejlepší, co ve mně je. Té druhé jsem říkala Rose a ona byla vlastně její ďábelské dvojče. Vnukávala mi do hlavy šílené nápady a obvykle ve mně probouzela touhu ona. Lilly se jí to přirozeně snažila vyvrátit. Byly to vždycky moje nejlepší kamarádky.

Ale třeba tam budou nějací hezcí kluci! Co si o tom myslíš, Jane? Zeptala se mě Rose.

Že bych rozhodně raději chodila s někým, kdo je o rok starší, než mladší. Třeba se mi tam bude někdo zamlouvat, mumlala jsem si v hlavě a soustředěně česala vlasy.

Měla bys taky myslet hlavou, ne jen hormonama. Víš to, doufám, že? ujišťovala se Lilly. Nerada bych chodila s nějakým hezkým feťákem.

Dejte mi s tím pokoj! Nebudete s nikým chodit vy, ale já, takže myslím, že mám taky nějaký právo rozhodovat, ne? Vztekle jsem zaťala ruce v neporazitelné pěsti – na mě člověk snadno pozná, kdy jsem naštvaná.

No, tak se hned nečerti. Jenom ti radíme, promluvila Rose. Ale chtěla bych s někým chodit, zasněně si povzdechla.

Chodit? Jsi si jistá, že to není spíš spát? rýpla do ní Lilly. V hlavě mi ukázala představu, jak stojí před domem a z otevřeného okna v poschodí se ozývají nemravné zvuky.

Cítila jsem od Rose vlnu žertovného hněvu.

Promiň Rose, ale Lilly má pravdu. Nevydržela bys týden.

No jasně. Jak to můžeš vědět? Já se chci jenom s někým držet za ruku, líbat se, poslouchat sladký řeči… Ta s nemravnými myšlenkami je tu ona, pomyslně na mě ukázala.

Ale… jasně. Jenže já se na rozdíl od tebe můžu vymlouvat na tělo, posedlé hormonama, vysmála jsem se jí.

Dobrou, řekla po chvíli Lilly, když viděla, že zdravého rozumu zde nebude prozatím třeba.

Zatímco jsem se česala, povídaly jsme si o tom, jaký by měl být, jak starý… Rose mi poskytla svoje mínění a vedla mě k nejrůznějším tématům, jaké můžou dívky řešit. Ona nebyla jenom ďábel, ale upovídaný a neúnavný ďábel.

Když jsem už měla bolavou ruku z dlouhého česání a viděla jsem, že už je půl desáté, šla jsem si lehnout.

Jen mi popřála dobrou noc a v mojí hlavě se usadilo nezvykle velké ticho. Po tom vždy pár vteřin nedokážu přemýšlet, protože mě to ohromí. Po interním rozhovoru se cítím nějak zvláštně sama, opuštěná, bezbranná. To jen dokazuje, jak moc jsem k těm dvěma přilnula.

Zhasla jsem světlo na nočním stolku, položila hlavu na měkoučký polštář a vdechovala osvěžující a jemnou vůni svého oblíbeného pracího prášku. V hlavě se mi rojily myšlenky a rozhodně to nevypadalo na blízký spánek. Vstala jsem a šla si stoupnout k oknu – jeden z mých mnoha zvyků a zlozvyků.

Byl úplněk. Zaléval celou ulici stříbrným světlem, které se odráželo ve sklech aut, zaparkovaných u chodníků a na příjezdových cestách a v loužích, které tu setrvaly po nedávné bouřce. Byla to krása, i když mám mnohem raději les, a ne souseda, co vypadá jako sud. Přes ulici přeběhla kočka. Sledovala jsem ji, jak přichází k domu naproti našemu a lehá si na houpačku na bílé verandě. Záviděla jsem jí. Také jsem si chtěla jít sednout na tu houpačku a jen tak se rozhlížet, kdy půjde okolo pes.

Po pár minutách jsem se vrátila do postele, protože únava na sebe nenechala dlouho čekat. O ničem jsem nepřemýšlela, jen jsem upadla do spánku, pevného jako bezvědomí.

Snad se ve škole budeš cítit dobře… popřál mi hlas v hlavě, ale nedokázala jsem říct, kdo to byl.

Ocitla jsem se ve tmě, ale nebyla obyčejná. Byla zlověstná, nebezpečná, hustší, než tma v noci. Neviděla jsem si ani na špičku nosu. Zkusmo jsem prsty přejela po povrchu, na kterém jsem seděla. Tráva. Vlhká tráva. Zaposlouchala jsem se, ale neslyšela nic. To bylo zlé.

Začala ve mně vzrůstat panika geometrickou řadou. Obvykle, když takhle začnu vyvádět, se mi v hlavě objeví Lilly a Rose… ale teď nic. Nic jsem neslyšela, ani v hlavě, ani okolo sebe, jen zběsilý tlukot vyděšeného srdce.

Rose! Lilly! Prosím… kvíkla jsem.

Někdo vedle mě zalapal po dechu.

Vyjekla jsem a rychlostí blesku se postavila na nohy.

„Kdo je tam?“ sykl někdo do tmy. Ten hlas mi byl povědomý… možná až moc.

„Lilly?“ vyvalila jsem oči, ale mělo to stejný účinek, jako bych je měla zavřené.

„Jane!“ Vyskočila taky na nohy a natáhla ruce, aby mi jimi dosáhla na ramena a zuřivě mě objala. „Jane, o tomhle sním celou dobu!“

„O čem? Že mě obejmeš?“ roztřesený hlas zamýšlené žertování pohltil.

„Ano! Že budu mít vlastní tělo.“ Pustila mě. „Kde je Rose? Rose?“ zašeptala.

„Takhle ne. ROSE!“ zaječela jsem. Můj hlas se nesl, ale neodrazil se od ničeho. Asi jsme byly na nějaké louce.

„Co je? Kdo volá?“ ozvalo se kousek od nás.

„Rose, seš tu?“ zeptala se Lilly celkem zbytečně.

„Jo, jasně. Teda, to probuzení mohlo být ohleduplnější. Auuu!“ něco hlasitě žuchlo do země. „Kde to jsme!“ zlostně zavrčela. Její hlas se ozýval odněkud zezdola.

„Nevím. Asi na nějakém širokém prostranství,“ odpověděla jsem jí.

„Rose, jaký je to pocit cítit bolest?“ zeptala se jí Lilly nedočkavým hlasem.

„Cože?“

„No, když teď máš tělo, jaký je to pocit? Bouchnout se?“

„Chceš to zkusit sama? Jestli jo, já jsem ochotná ti asistovat. Ne, dělám si legraci. Je to… divný,“ zamyslela se. „Raději to nezkoušej, dobře ti radím.“

Lilly se zvonivě rozesmála. „Dobře.“

Na horizontu se objevilo maličké červené světýlko, které se pořád zvětšovalo a zvětšovalo. Slunce. Nebylo ale žluté, ale krvavě červené, prostě překrásné. Bylo obrovské, podobně velké, jako jsem vídala ve filmech o Africe, kdy na východě vychází veliký žlutý kotouč. Červený kruh stoupal stále výš a výš a po pár vteřinách se na jeho okrajích objevily modré a stříbrné odlesky.

„To je nádhera,“ zašeptala Rose a stoupla si vedle mě.

Z její druhé strany se ozvalo vyjeknutí a zalapání po dechu. „Co to…?!“

Víc než neochotně jsem odtrhla oči od slunce a podívala se na Lilly. Málem mi vypadly oči z důlků.

Měla krátké, tmavě rezavé vlasy, rozježené do všech stran, středně vysokou postavu, hubenou a jemnou. To poslední, co by člověku mohlo přijít na mysl, kdyby ji viděl by bylo, že je sportovkyně. Její oči byly půlnočně černé a vykulené z toho zděšení. Nos měla maličký, ale ladil s ostatními částmi obličeje. Rty byly růžové. Byla to trochu nezvyklá kombinace barev, ale kupodivu ladila. Dohromady byla opravdu hezká.

„Co jí je?“ zeptala se Rose a tak na sebe upoutala moji pozornost.

Hnědé vlasy se jí vlnily do půli zad a byly propletené zlatými prameny. Oči byly čokoládově hnědé se světlými tečkami, řasy černé a husté, nos rovný, dokonalý, dlouhý krk, ještě stále ne atletická postava, ale už se k tomu schyluje. Byla stejně vysoká, jako Lilly.

Teď jsem se pro změnu zase ptala já. „Co je?“

„Jsi překrásná…“ zamumlala Rose. Ji to očividně tolik neděsilo, jako Lilly. „Že jo? Lilly, co se děje?“

„Přijde mi ta její krása… nebezpečná. Co kdybychom zase zkusily usnout?“ navrhla a sledovala, jak nad tím obě protáčíme oči.

„Jak vypadám?“ zeptala se mě Rose.

Muselo to pro ně být neuvěřitelné. Nejednou mít vlastní tělo, moci se ptát, jak vypadá a podobně. Najednou nebyly jen myšlenky, ale zhmotněné bytosti, které mohou žít, mít bolesti, umřít.

Rychle jsem jim je popsala a ujistila je, že obě jsou naprosto dokonalé. Pak jsem ale přišla na řadu já.

„Jsi nějaká jiná. Nevím, čím to je,“ pokrčila Rose rameny.

„Jako by tu krása měla jiná měřítka,“ pokračovala Lilly. „Ale ty šaty se mi líbí.“

Měla jsme na sobě každá splývané šaty, po kolena dlouhé a bez ramínek. Rose měla stříbrné šaty, že se skoro leskly, Lilly tmavě modré, takové uklidňující, ale ty moje byly krvavě červené.

Vzhlédla jsem k Slunci.

„Jsou to stejné barvy,“ zvedla jsem ruku, abych ukázala na kruh na jemně červeném nebi.

Rose jen pokrčila rameny. „Je to sen. Tady je všechno divné.“

„Jdeme se porozhlédnout do lesa?“ navrhla Lilly.

Vykročila jsem pravou nohou, ale pak jsem si něco uvědomila. „Vždyť jsme bosé, nebude to bolet?“

„Je to sen,“ zopakovala Lilly Rosina slova a rozběhla se k lesu.

Rychle jsme si následovaly a také rychle předběhly. K bráně lesa jsem ale doběhla první a ještě se značným předstihem. Tam jsem se váhavě zastavila.

„Je to sen. Jdeme. Jane, nebuď tak váhavá. Nic se ti tu stát nemůže,“ přemlouvala mě Lilly.

Vběhla jsem tam tedy za nimi, ale jejich smích se brzy ztratil v dálce, i když jsem běžela, jak nejrychleji jsem dokázala. Hlasitě jsem za nimi zakřičela, ale nic se neozývalo.

V lese ještě nebylo takové světlo, jako na louce. Tady prosvítaly jen tenké proužky, ale stačily k tomu, abych do něčeho nenarazila. Všude bylo hrobové ticho, stejné jako v noci na louce.

Po zádech mi přejel mráz a kolena se mi roztřásla panikou. Co si bez nich počnu? Teď už není nikdo, kdy by mě uklidnil – ten někdo teď bezhlavě lítá lesem a vůbec se nezajímá, kde jsem. Vedle iracionální paniky se ve mně probudila i zlost. Zaťala jsem ruce v pěsti.

Nezlobila jsem se na Lilly s Rose; ty ať si klidně užívají svého dočasného a neskutečného těla. Zlobila jsem se na sebe, že jsem tak nesamostatná. Pomoc jiného člověka jsem sice nikdy nepotřebovala, ale to proto, že jsem měla v hlavě zasazené ty dvě. Ale teď… Rezignovaně jsem si povzdechla a sesunula se na veliký kořen nějakého listnatého stromu.

Možná jsem si je vymyslela, protože děti ve škole se ke mně chovaly trochu odtažitě. Všechny se tam znaly už od školky, ale já jsem byla ta, kterou vídaly maximálně na hřišti, drobná a ošklivá. Nekamarádily se se mnou jen na začátku, dokud neviděly, že budu premiantka třídy, ale to bohatě stačilo k tomu, abych si je vymyslela.

Kéž by to mohly být moje sestry. Držely bychom se pořád spolu, nebyly bychom nikdy osamělé.

Z myšlenkového proudu mě vytrhlo zapraskání větvičky, nedaleko od mě.

Vyskočila jsem na nohy jak netišeji jsem svedla a udělala váhavý krok tím směrem, někam za ten široký strom.

Překvapilo mě, jak moc tichá jsem. Ladnost byla u mě vždy samozřejmostí, ale tichost ne, nikdy.

Krok po kroku jsem se stále přibližovala a strach ji zježil všechny chloupky na pažích. Natáhla jsem se, abych viděla původce toho zvuku. Musela jsem dávat pozor, aby mě neviděl on, ale nakonec to bylo docela jednoduché.

Asi tři metry od místa, kde jsem se skrývala, stál zády ke mně kluk. Měl na sobě džíny… a to bylo všechno. Po pažích se mu táhly od pohledu tvrdé a pevné svaly, pokrývaly celá záda. Vlasy byly tmavě hnědé, propletené světlejšími hnědými prameny, podobně, jako to měla Rose. Otočil hlavu. Viděla jsem ho z profilu. Měla dokonale rovný nos, oči černé jako uhlí, tvrdé rysy.

Zalapala jsem po dechu nad jeho dokonalostí.

Otočil se směrem, odkud přišel zvuk, ale nic neviděl – stačila jsem ještě zalézt.

„Vylez!“ nakázal čistým hlasem. Byla v něm známka hrubosti.

Na okamžik jsem zaváhala. Na jednu stranu, chtěla jsem ho poznat jako ještě nikdy nic. Na druhou… měla jsem strach. Jeho svaly hlásaly nebezpečí, společně s úkryt a ochrana. To bylo to. Rozhodně to nevypadalo, že by ta pomyslná ochrana byla pro mě.

Nečekal na odezvu a několika kroky byl u mě. Zadíval se mi do očí a jeho výraz vypovídal  o ohromení. Že by holky měly s tou krásou přece jen pravdu?

„Ahoj,“ zašeptala jsem a uhnula pohledem. Bylo mi trapně, že jsem se mu neozvala sama.

„Ahoj,“ zamumlal a natáhl ruku, aby mi zvedl obličej. Jeho dotek byl jako ohnivý. Tohle bylo doposud pro mě nepoznané. „Neměla bys schovávat tak krásný obličej,“ zašeptal.

„Co tady děláš?“ zamračila jsem se.

„Prosím?“ tvářil se nechápavě, ale ne uraženě.

„Myslím, co děláš v mém snu?“ opravila jsem se honem. „Ty bys neměl být sen.“

Potichu se zasmál. „Výš, zrovna jsem si říkal to samé. Je tu s tebou ještě někdo?“ zase se zasmál. „Promiň, zní to divně.“

„Ano, je. Dvě dívky, ale někam se ztratily. Nebo spíš já jsem se ztratila,“ povzdechla jsem si. „A s tebou?“

„Nevím, ale myslím, že ne. Páni, takhle živý sen jsem ještě neměl.“

„Já taky ne. Nepůjdeme někam… jinam?“ zeptala jsem se. Nechtělo se mi stát v tom temném lese.

„Proč?“

„Je to divný, ale mám strach,“ zase jsem se zamračila. Nerada jsem někomu přiznávala svoje slabiny.

„Aha. Tak pojď,“ vzal mě za ruku a vedl mezi velikými stromy. „Čeho se bojíš?“ zeptal se po chvíli ticha.

„Hmm… Asi toho ticha a nepřehledného okolí. Nikdy nevíš, co a kdy na tebe vyskočí a nikdy nevíš, co ti stojí za zády. Mimochodem promiň. Bála jsem se tě oslovit sama. Víš, tvoje svaly v kombinaci s tím lesem…“ zavrtěla jsem hlavou.

„To nic, za to se neomlouvej,“ lehce mi přejel palcem po ruce, za kterou mě držel a rozšířil ještě působiště toho ohně. „Spíš ty promiň. Neměl jsem být hned na začátku tak hrubý.“

Jen jsem nad tím mávla rukou. „Kam mě to vlastně vedeš?“

„Hmm, víš že sám nevím? Probudil jsem se tu na nějaké skále a ta je myslím tímhle směrem,“ ukázal mezi stromy. „Jak se vlastně jmenuješ?“

„Záleží na tom?“

„Vlastně ne. Budu ti říkat… prostě Krásko. To se k tobě hodí,“ zasmál se a pohladil mě po tváři dlouhými teplými prsty.

„A jak se jmenuješ ty?“

Chviličku se na mě díval se skrytým záměrem v očích a jako by uvažoval, jestli to má říct nebo ne, ale nakonec se přiznal. „Jmenuju se William, ale říkej mi Will,“ pokrčil svalnatými rameny.

Dívala jsem se na něj, jak se plynně pohybuje a jak se svalstvo na jeho zádech natahuje a zase zkracuje. Bylo to okouzlující. Najednou jsem od něj nemohla odtrhnout oči a musela jsem si rukou prohrábnout vlasy – známka toho, když jsem nervózní nebo když trpím, v tomhle případě spíš to druhé. Chtěla jsem se ho dotknout, ale zdálo se mi to moc rychlé a co když on o mě nestojí. Prostě ne.

Po pár dalších minutách chůze se před námi rozprostřel výhled na celou oblohu, nízko posazené slunce a dalekou hladinu moře. Nebe bylo zalité červenou, která přecházela z tmavší na světlejší a zase nazpět a bylo pokropeno maličkými mráčky stříbrné a tmavě modré barvy. Byla to nádhera. Stáli jsme na útesu, přes jehož okraj jsem se raději nedívala a pokrývala ho čerstvě zelená vlhká tráva.

„Páni! A já se probudila jenom na louce,“ povzdechla jsem si a posadila se vedle něj do té trávy.

„Taky sníš?“ vyhrkla jsem na něj bez rozmyslu. Bylo mi divné to, co řekl předtím – že doufá, že také nejsem sen.

„Ano. Vlastně… Usnul jsem, a pak si už nic nepamatuju. A ty spíš?“

„Hmm… Pokud jsem záhadně nezemřela v noci tak jo,“ maličko jsem se tomu zasmála. Vzhlédla jsem od moře přímo jemu do očí a vpíjela se.

Sledoval mě hloubavým pohledem a nastalo ticho. Nebylo nepříjemné, spíš jiskřivé. Natáhl ruku a položil mi ji zlehka na krk. Začal se pomalu naklánět, ale já to už nevydržela a prostě se natáhla. První dotyk rtů o ty jeho byl překvapivě naplňující. Nedokázala jsem přestat, stejně jako on a dál jsme se objímali. Sjížděl mi rukama po krku, ramenech, rukách. Jednu zase vrátil na obličej a druhou dal kolem pasu, aby si mě přitáhl ještě blíž.

Moje ruce mu nenasytně přejížděly po zádech…

A pak vše zahltila tma.

„Jane! Jane! Vstávej!“ volala mě máma šeptem. „Musíš do školy, Jane!“

Neochotně jsem rozlepila víčka. Ještě se mi nechtělo. Postel byla tak měkká, pohodlná, teplá a jen moje. Pak ale moje myšlenky zalétly ke snu a připomněly mi ho. Rychle jsem se posadila a strčila levou ruku do své bujné hřívy na hlavě, aby mi nepadala do pusy, ale i proto, že mi bylo toho snu neskutečně líto. Neměl zaniknout tak rychle, i když pochybuju, že bych byla někdy ochotná, vzdát se ho.

Máma s sebou polekaně trhla; nečekala, že to bude tak jednoduché a rychlé. Už byla nastrojená do šedého kompletu a hnědé vlasy měla stažené do drdolu. Jelikož pracovala jako manažerka nějakého hotelu tady ve Swansea ve Walsu, musela vstávat hodně brzo. Už žila tímto tempem jeden měsíc a ještě si nestěžovala. Celý hotel se řídí totiž rčením, ranní ptáče dál doskáče, moje matka to samozřejmě přeměnila na ranní ptáče se vrátí zpátky do postele. To bylo pro ni typické.

„Už musím jít a ty musíš vstávat. Za hodinu bys měla být před školou, víš to doufám. Cesta ti bude trvat deset minut, tak mákni!“ švitořila jemným hláskem a přitom mě rukou pořád poplácávala po rameni, abych se náhodou nevrátila zpět do postele.

Povzdechla jsem si a vstala. Roztáhla jsem žaluzie, které musela máma při noční kontrole stáhnout. Ještě byla skoro tma, ale řekla bych, že bude slunečný den. Nikde nebyl ani jeden mráček.

Máma vyšla z pokoje, abych měla chvilku soukromí.

Vrhla jsem se ke skříni a vytáhla svoje nejoblíbenější kousky. Svoje džíny, které byly upjaté u zadečku, na stehnech a ještě taky trochu kolem lýtek. Pak se postupně rozšiřovaly. K tomu krvavě červené tričko (moje nejoblíbenější barva) s velikým výstřihem do U.

Někdo mi zazíval v hlavě. Ta kombinace se mi líbí. Hodláš si k tomu vzít i tu po pás dlouhou modrou bundu? ozvala se Rose.

A nepřijde ti to trochu vyzývavý?

Ne, odpověděla jsem jí. Nebuď pořád tak upejpavá. Pamatujete si ten sen? Kam jste se ztratily?

Nemohly jsme tě najít, a pak se ztratila i Rose. A já potkala Benjamina. Naskočila mi vzpomínka na kluka s pískovými vlasy. Byl vysoký a myslím, že i docela hezký. Seděl na louce a hleděl mi (Lilly) do očí a šeptal hezká slova. Jemně se dotýkal jejího obličeje a krku.

Mně se nic takového nestalo. Já se procházela lesem a potkala srnu. A pak... jsem se s ní nějak spřátelila a... přilnuly ke mně všechny zvířata v lese. Byla to nádhera, to jste měly vidět. Kolem toho místa, kde stála ve snu Rose se skupovala všechna zvířata a jemně se jí dotýkala. Byl to mimořádně hezký pocit, skoro jako by byla královna.

Zcela nezáměrně se mi v hlavě ukázal Willův obličej, tak dokonalý…

Nechte mě chvíli přemýšlet, prosím.

Dobře, tak dobrou.

Zamířila jsem do koupelny. Hodlala jsem si na oči dát černou tužku a řasenku a taky že jsem to udělala.

Páni! Takhle nějak si představuju bohyni Afroditu, zašeptala Rose.

Ššš! Bohové se urážet nemají! odvětila jsem jí šeptem a nahlas se zasmála.

V kuchyni jsem si dala cereálie s mlékem a provokovala tak čekající mámu. Jedla jsem opravdu pomalu. Pak jsem si ještě skočila vyčistit zuby a mohly jsme vyrazit.

„Máš všechno?“ ptala se mě v autě.

„Jo.“

„Pamatuješ si cestu domů pěšky?“

„Jo. Mami, neboj se o mě. Už mi není pět.“

Zakoulela očima a dál už se soustředila na silnici.

Kdyby on ona tušila, kdo u mě má pod palcem rozum! Nikdy jsem jí o Rose a Lilly neřekla. Příliš jsem se za to styděla. Jako malá jsem viděla nějaký film, který mě tak moc vyděsil, že jsem raději o tomhle pomlčela. Lilly mi to trochu zazlívala, ale Rose to nevadilo.

„Tak. Měj se dobře,“ popřála mi máma a zářivě se na mě usmála. Natáhla se, aby mi vtiskla polibek na tvář, ale pak už mě vyháněla z auta se slovy, že škola nepočká.

Povzdechla jsem si a mlčky vyšla ven.

Stála tam třípatrová šedá budova a před ní postávalo několik hloučků studentů, nebo posedávali na širokých šedých schodech. Kolem školy byly sem tam zasazeny nějaké stromy a v zahradě po pravé straně, stála malá socha dvou sov na jedné velké bílé kouli, obklopená nízkým křovím a čerstvě zelenou trávou.

Stoupla jsem si k širokému betonovému zábradlí schodiště a přemítala o tom, nebo vlastně ne já, ale Rose, že by se na něm dalo dobře jezdit. Samozřejmě ji za pět vteřin Lilly okřikla a Rose si postěžovala, že ani nemůže uvažovat. Ještě aby se tu hádaly.

Máš pravdu, promiň, omluvila se Lilly zahanbeně. Líbí se ti tu někdo?

Teda, kluci jsou to jediné, na co vy dvě dokážete myslet. Ještě jsem se ani nerozhlédla.

Nebuď hned tak nabručená. Vždyť ty jsi génie! Těhlech o rok starších usmrkanců se bát nemusíš, uklidňovala mě Rose, marně ale.

No jo. Povzdechla jsem si a zadívala se k vchodu.

Dál už obě mlčely. Asi si nikdy nezvyknu, že to je jen moje fantazie, že tam ve skutečnosti nikdo není.

Rozhlédla jsem se do studentech okolo.

Všichni si povídali tišeji, než jsme si třeba před školou povídali my v Londýně a každých pár vteřin se na mě nějaký student pokradmu podíval. Jejich pohledy byly zvědavé a určitě by chtěli přijít sami se představit, nebýt jejich strachu. Že by z krásy? pomyslela jsem si ironicky.

Na parkoviště vlevo od školy přijel červený mercedes, starší model. Ani nevím proč přilákal moji pozornost. Otevřely se dveře a vystoupila poměrně vysoká postava s hlavou pokrytou tmavě hnědými vlasy, propletenými prameny světlejší hnědé, stejně jako to měla Rose v tom snu… Málem jsem vyjekla.

Will.

Je to možné? Jistě, že ne. Jane, nepřemýšlej nad takovými hloupostmi, okřikla jsem se.

Otočil se čelem ke mně. Jeho tvář byla plná ostrých čar, měl rovný nos, oči černé jako uhlí, vypracované tělo, které nešlo přehlédnout ani pod tou košilí. Dokonalost sama. Na tváři se mu objevil překrásný široký úsměv. Aha. Povídá si s kamarádem.

Benjamin! vřískla mi Lilly v hlavě. To je Benjamin!

Ach, Lilly.Na co ti to je, že vidíš Benjamina, když se ho nikdy nebudeš moct dotknout a on nikdy neuslyší, že ho máš ráda?

Alespoň ho vidím, přiznala se utrápeně a zmizela tak rychle, jak se i objevila.

Konečně zazvonilo a my jsme se mohli dostat dovnitř. Will zamířil směrem k vchodu, k místu, kde jsem stála já.

Pocítila jsem příjemné mravenčení v břiše z toho, že se ke mně vůbec přibližuje.

Zvedl hlavu od jen o trochu menšího kamaráda s pískovými vlasy a jeho oči se náhodou zabodly přímo do mě. Blýsknul se v nich šok se strachem.

Než se mohlo něco semlít, splynula jsem s davem studentů a doufala, že mě nechá nepokoji, protože… prostě se mi nechtělo mít svůj sen, když Lilly nemůže, ale také jsem doufala, že mě najde a políbí stejně, jako ve snu. Ty dvě touhy sloučit nešlo.

Děkuju, ale se mnou si nedělej starosti, šeptl mi v hlavě smutný hlásek.

No tak, Lilly. Vždyť je to jen… jeden puberťák, chlácholila ji Rose, ale sama věděla, jaká je pravda, a že tohle je naprostý nesmysl.

Opět se mi zjevil v hlavě obrázek jeho tváře a ta slova, která jí šeptal.

Obě dvě zmlkly a daly mi prostor pro přemýšlení.

Jakkoliv se to zdálo absurdní, bylo mi té vymyšlené dívky v hlavě líto, skutečně a nesnesitelně líto, ale nemohla jsem s tím nic udělat. Jakkoliv moc jsem chtěla, nešlo to. Chtělo se mi pro ni brečet, ale na chodbě plné studentů to nešlo. Až v tu chvíli mi došlo, jak bezmocná vlastně jsem.

„Ahoj. Prosím tě, nemohla bys mi ukázat, kde je kancelář?“ zastavila jsem jednu holku, jen o trochu vyšší, než já s mahagonově hnědými vlasy, staženými vysoko do culíku.

„Jo. Hmm… Pojď,“ mávla rukou a otočila se k dveřím napravo od vchodu. „Já jsem Julie.“

„Jmenuju se Jane, těší mě. Do jaké chodíš třídy?“

„Do druháku. A ty… taky?“ naklonila hlavu k rameni.

„Ano.“

„Tak, jsme tady,“ ukázala na dveře s cedulí Po zaklepání hlasitě pozdravte!

„Moc díky,“ špitla jsem a provedla pokyny na ceduli. Vzala jsem za kliku a vešla do místnosti. Na zemi byl šedý koberec, zdi byly bílé a uprostřed kanceláře byl velký sloup, který znemožňoval výhled na celou místnost.

„Dobrý den!“ zavolala jsem a snažila se vytáhnout krk co nejvíc, abych viděla za roh sloupu.

„Ach, dobrý den,“ do místnosti dveřmi vlevo za sloupem, vešla hubená menší žena s brýlích na nose a zplihlými hnědými vlasy. Sedla si ke stolu, vpravo vedle stolu a mile se smála.

„Dobrý den. Jsem nová studentka. Jane Lee,“ mimoděk jsem na sebe ukázala.

„Ach, ano,“ přikývla a začala hlasitě otevírat šuplíky, až našla ty papíry, které potřebovala. Vyndala rozvrh a plánek školy. Všechno mi podrobně vysvětlila a když skončila, měla jsem přesně deset minut na to, abych se dostala do třídy.

Julie na mě nečekala, samozřejmě.

První hodinu jsem měla angličtinu v druhém poschodí, učebna 2BC. Paní mi vysvětlila, že číslo znamená poschodí, první písmenko křídlo a třetí učebnu, kterých tam je asi čtyři. Našla jsem to bez problémů. Posadila jsem se do zadní lavice, která zdá se byla jediná volná. Vedle sebe jsem měla jedno prázdné místo a bylo mi docela jedno, jestli si tam někdo sedne, nebo ne.

Vyšla jsem na chodbu a stoupla si k oknu. Chtěla jsem v klidu přemýšlet, ale z toho transu mě vyrušilo nápadné „ehm“. Otočila jsem se po tom zvuku, ale rázem jsem toho zalitovala.

„Ahoj, Krásko,“ řekl normálním hlasem Will a čekal, že něco řeknu, ale nemohla jsem. V krku jsem měla úplně vyschlo.

„Čau. Proč mi říkáš Krásko?“ Musela jsem si ověřit, jestli skutečně měl stejný sen, jako já. Nasvědčoval by tomu jeho výraz, když jsem se poprvé spatřili v reálném světě.

Podíval se na svoje špičky bot a vzhlédl zase nahoru. Zase mu v oku tančila jiskřička. Zase přemýšlel, jestli má říct pravdu, nebo ne.

„Je to úplně šílené, já vím, ale…“ odmlčel se.

Pochopila jsem to. „Ne, není. Já ti to věřím. Ale teď ne, promiň.“ Otočila jsem se zády své vysněné duši, abych nezarmoutila jednu další, na které mi záleželo přece jen více. „…Ale možná jednou.“