Sen o dědečkovi • OurStories.cz ~ naše povídky

Sen, vzpomínky, láska k rodině to všechno se mi vybaví, když vzpomínám na sen i na to co jsem s dědou zažila i nezažila. Ó, šťastný smrtelník! Jemu nikdy nechyběl humor. Tohle je pro dědu. :) Snad se vám bude líbi. S pozdravem Aniretak.

25.04.2012 (16:00) • Aniretak • Povídky » Jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 810×

Příroda za okny je bílá. Stromy jsou zahaleny do bílé peřiny, po zahradě poletují sýkorky. Když pak potichu vstoupím do svého snu, na konci louky u lesa stojí mladý muž, připadá mi povědomý ,ale nevím odkud. Přibližuji se k němu, ale jako by mě neviděl , kouká někam hluboko do lesa.

Když pak dojdu až k němu, rychle se otočí a pronese jako bychom se znali léta: „ Káťo, už jsem tě tak dlouho neviděl, chyběla jsi mi.“ Co mám dělat? Neznám ho, nevím kdo je, jsem tak strašně moc zmatená. On jen kouká, asi přemýšlí, proč nemluvím a pak mi ukáže fotku na niž je můj děda a babička. Jsem zděšená, přemýšlím, kde tu fotku vzal . Děda který tu už není, už odešel a jak strašně moc jsem ho měla ráda.

Tohle nezvládám, rozpláču se, chci být sama, ale pak promluví tím krásným mně tak vzdáleně známým hlasem: „Já vím, připadám ti neznámý, ale známe se, věř mi. Jsi své mámě tak moc podobná jako by jsi snad sama byla jí. Vlastně jsi podobná i své sestře jako kdybyste si z oka vypadli.“

Proč toho tolik ví o naší rodině ?? Teď mu to musí přijít dost divné, když pořád nemluvím. Koukám se na fotku, a pak do obličeje toho cizího muže. Děda na fotce je starý, ale usměvavý, člověk s jeho rysy v úsměvu, které se mi uchoval v paměti z doby, kdy byl ještě mezi námi.

Když se zadívám do obličeje toho cizího muže, uvidím rysy, kterých jsem si předtím nevšimla, jsou stejné jako rysy mého dědy, ale jsou vyhlazené mládím.

Pomalu mi dochází to, že je to můj děda, ten koho jsme všichni ztratili, ale on se vrátil, přišel.

Teď už to chápu, jak mě mohl tak dobře znát. Mamku viděl vyrůstat, sestru a brášku viděl, když se narodili, a když vyrůstali a na mě se usmíval, když jsem přišla k němu, vždycky se smál, nikdy jsem ho neviděla smutného vždycky byl veselý. Možná je to jen protože jsem ho znala jen dva roky anebo proto, že byl šťastný, že má velkou milující rodinu.

Pak svého dědečka pevně objímám, jsem šťastná, že ho vidím. Když s ním mluvím o nových věcech v rodině, je spokojený, že se jeho vysněná rodina rozrůstá o nové členy, ale já stále to nechápu.

Kde se tu vzal? Proč tu je a nebo tady není? Kde jsem já?

Tato tvorba pochází z mého blogu.

Autor: Aniretak, v rubrice: Povídky » Jednodílné