Rozhodni se • OurStories.cz ~ naše povídky

Autorkou je Anika.

03.11.2009 (16:30) • JoHarvelle • Povídky » Jednodílné • komentováno 5× • zobrazeno 1382×

Rozhodni se!

Moje máma vždycky říkala, že se mám řídit srdcem a rozum musí jít občas stranou. Ale co když máte srdce na dvě poloviny? Co když nevíte, která cesta je ta správná a není tu nikdo, kdo by vám pomohl?

„Megan! Megan, vstávej! Já měla za to, že ses těšila! Ale jestli z té postele nevylezeš, tak nikam nejdeme!“ přesvědčovala mě máma. Byla sobota. Den, kdy normálně vstávám tak… v půl jedenácté, někdy déle. Důvod, proč by tomu mělo být dneska jinak? Soutěž. Abyste rozuměli, už odmalička jsem toužila být zpěvačkou. Fascinovala mě světla reflektorů, ti slavní lidé, kteří pobíhají po pódiu a zpěvem přinášejí radost jak sobě, tak i ostatním. Mít svůj fanklub, někoho, kdo by si mě vážil pro to, co umím. Tedy, alespoň si myslím, že umím zpívat. Mamka to říká taky, ale znáte matky – myslí si, že jejich děti jsou ve všem nejlepší a nějaká sousedovic Lizzie je nikdo. Ehm…jo Lizzie. Jak bych ji popsala? Značně vyvinutá, jestli víte, jak to myslím, vysoká, míry 110-60-90. Taková ta typická fiflena, kterou vídáte v amerických filmech pro teenagery (já byla sice taky americký teenager, ale já fandím muzikálům). No, kluci slintají, jen co projde kolem a hodí po nich svůdný úsměv. Zkrátka a dobře, zvedá se mi z ní žaludek. A samozřejmě jede na soutěž taky – „Tak velkou událost a moji životní šanci si přece nemůžu nechat ujít, ne?“ Já se jí do toho nebudu míchat, ale můj hudební sluch vždycky trpí, jen co otevře pusu. Já nevím, zní mi to trochu… jako když falešně vržete na housle. „…osm…sedm…šest – já to myslím vážně Meg- pět…“ odpočítávala dál máma a já vystřelila z postele téměř nadzvukovou rychlostí (fajn, přeháním). Dole v kuchyni mě čekala snídaně v podobě čerstvých crossaintů a už uvařeného čaje. Tomu říkám pozornost. Chvíli jsem udiveně koukala na talíř a přemýšlela, čím jsem si to zasloužila. „Zlatíčko, jez. Musíš mít energii na to, abys jim všem ukázala, kdo je to Megan Francisová“ povzbudila mě úsměvem. Moje máma byla k nezaplacení. „Dobré ráno vespolek! Jak se má naše budoucí hvězda?“ zeptal se s úšklebkem můj milovaný bráška. „Vyspinkala se do růžova. Sice ji občas probudilo chrápání jejího bratra Ryana, ale-“ začala jsem, ale samozřejmě mě přerušil. „To není pravda! Já nechrápu!“ ohradil se a zabořil pohled do svého talíře. Jen jsem se tiše uchichtla. Takhle to u nás vypadalo každé ráno. Nepamatuji se, kdy u nás naposledy byla špatná nálada. Táta…nás opustil, když mi byli tři, takže si ho moc nepamatuju. Ryan je o čtyři roky starší, takže si mnohem víc bral, že je pro tátu důležitější kariéra, než rodina. Ale už jsme všichni v pohodě. S penězi problém nemáme, táta platí celkem vysoké alimenty. Ale…to vůbec není důležité. Dneska nebudu myslet na nic jiného, než na to, že se mi možná splní sen. Rychle jsem dojedla snídani, nalila do sebe celý hrnek čaje a vyletěla do koupelny se patřičně upravit. Strávila jsem tam minimálně půl hodiny. Minimálně. Ale tohle se prostě nesmí uspěchat! V půl deváté jsem ale už stála na verandě a netrpělivě přešlapovala. „No jo, vždyť už se sypu“ okomentoval můj postoj bráška. Nevím, co tak dlouho dělal v pokoji, ale trvalo mu to déle, než mě v koupelně. Neuvěřitelné. Otevřela jsem dveře a chystala se vyjít ven, když mě mamka popadla za rameno. „Pravou“ špitla mi do ucha a já se musela zasmát. Vždycky byla pověrčivá. Kdykoli se rozbilo zrcadlo, skoro šílela. Já s bráchou jsme se vždycky jen smáli a kroutili hlavou. Taková byla naše nejúžasnější maminka.

„No tak. Meg, klid! Ty to zvládneš! Jsi vážně, ale vážně dobrá, tak jim to ukaž!“ mlela mamka pořád dokola, ale bylo vidět, že má skoro větší nervy než já. Soutěž probíhala následovně – hned, jak jsme dorazili, museli jsme se jít zapsat a dostali jsme číslo. Pak si nás samozřejmě volali. Celá akce se konala v menším divadle, takže se přišlo i pár lidí podívat. A co bylo vlastně výhrou? Šlo vlastně o to, že se přijelo podívat pár důležitých lidí z nahrávacích společností. Smlouva je dostatečná výhra. Bože, bože! Zajít tak do obchodu s CD-čky a vidět tam svoje vlastní! Ach, to by byl zázrak! „111“ zakřičel jeden z pořadatelů do přeplněné šatny. Dech se mi zadrhl. Můj papírek hlásal číslo 112. Už jen jeden člověk a půjdu já! Proboha. Asi je mi špatně. Zhluboka jsem se nadechla, ale nedokázala jsem ovládnout ten třes. Ruce se mi kleply a dala se do mě zimnice. „Probůh, klid ségra! V životě jsem neslyšel nikoho zpívat líp než tebe! No tak se vzpamatuj!“ okřikl mě Ryan a mně se kupodivu ulevilo. Z jeviště jsem slyšela, jak se písnička chýlí ke konci. Zazněly poslední tóny a ozval se potlesk. Srdce se mi rozbušilo jako splašené. „112!“ zakřičel a já automaticky vstala. „Zlom vaz, ségra!“ překřičel Ryan hluk šatny a zahlédla jsem, jak se na mě maminka povzbudivě usmívá a ukazuje mi zatnuté pěstičky. Ok. Proč bych to vlastně neměla zvládnout? Chci to celý svůj život. Chci a věřím. Poslední hluboký nádech a vstoupila jsem na pódium. Podala jsem klavíristovi noty a postavila se doprostřed. Vybrala jsem si písničku My heart will go on. Vždycky jsem ji měla moc ráda a dokázala mě dojmout. Snad dojme i diváky a hlavně – ty důležité. Jen co se místností začaly linout první tóny, věděla jsem, že všechno bude v pořádku. Nervozita opadla. Prožívala jsem to tak, jako vždycky. Milovala jsem zpívání. I kdyby se mi to dneska nepovedlo, nic se nezmění. Než jsem se stihla vzpamatovat, píseň končila. Jaká škoda. Z jeviště se ozval hlasitý potlesk a já rychle zalezla do šatny se širokým úsměvem na tváři. Pochopila jsem, že šlo hlavně o to, užít si zpěv, než o soutěživost. „Fajn. Co teď?“ zeptala jsem se mamky, která se spokojeně usmívala. „Byla jsi skvělá! Jako vždycky! Výsledky by měly být až kolem třetí hodiny, takže navrhuji oběd na oslavu naši zpěvačky“ mrkla na mě. Jak brácha, tak já, jsme neměli nic proti. Naskákali jsme do auta a zapnuli potichu rádio. Vesele jsme si pobrukovali písničku, co právě hráli. „Kam bys chtěla?“ pootočila se na mě mamka s otázkou a ani ne na dvě vteřiny spustila oči ze silnice. A to se nám stalo osudným. Periferním viděním jsem zahlédla, jak se na nás ze zatáčky řídí dodávka. Všechno bylo jako ve zpomaleném filmu. Ozval se mámin výkřik a ona prudce trhla s volantem doleva. Sjeli jsme ze silnice a pak si toho moc nepamatuju. Jenom, že se se mnou točil svět, všichni okolo křičeli, viděla jsem krev a já narážela do vnitřku auta. Všechno mě bolelo a do mého vědomí se začala probojovávat tma. Neměla jsem sílu na to, abych se jí bránila. Nechala jsem jí, ať mě celou pohltí.

Píp. Píp. Píp. Travné pípání mě probudilo z mého strašlivého snu. Z počátku byl krásný, byla jsem na té soutěži, co se má dnes konat, ale pak jsme měli autonehodu. Děsivé. Otevřela jsem oči a musela zamžourat před ostrým světlem, které pocházelo ze zářivky nade mnou. Zmateně jsem mrkala a rozhlížela se po té podivné místnosti. Stěny byly vymalované na otravně zelenou barvu, na pravé straně zakrývaly svislé žaluzie okno. Tohle rozhodně nebyl můj pokoj. Opět se mi do mysli vnutilo to pípání. Ohlédla jsem se za tím zvukem a spatřila jakýsi přístroj. Nemocnice. Problesklo mi hlavou. Prudce jsem se posadila, až mě zabolelo v boku. Nevšímala jsem si toho. Takže to nebyl sen? Začínala jsem panikařit. Kde je mamka? A Ryan? Jsou v pořádku? Otevřely se dveře a vsoupil muž v bílém plášti. Musela bych být tupá, kdyby mi nedošlo, že je to doktor. „Jak se cítíte, slečno Francisová?“ zeptal se mile. Jak se cítím? Zmateně! Vyděšeně! „Kde je máma a Ryan?!“ vypálila jsem otázku. Doktor po mě hodil smutný pohled. „Ne“ šeptla jsem. Ne, oni nemůžou být…být…mrtví. To prostě není možné! Nemůžou- „NE. Ne, ne, ne, to není pravda! Nevěřím vám! Lžete! Oni nejsou mrtví! Jsou v pořádku. Oni musí být!“ zajíkla jsem se. Jeho pohled nabral ještě smutnější podtón. „Je mi to líto“ řekl tiše. Vůbec nevypadal, že by žertoval. „Přijdu později“ pověděl ještě, ale já ho vůbec nevnímala. Moje útroby se sevřely a já pocítila podivné prázdno. Nepříjemný pocit v žaludku se stupňoval. Já jsem sama. Nemám rodinu. Opustili mě. Z hrdla se mi vydral vzlyk. A další, a další. Slzy se mi začali kutálet po tvářích. Lehla jsem si, zavřela oči a nechala slzy téct. Co budu dělat? Zůstala jsem tady, úplně opuštěná, už nikdy mě Ryan nebude provokovat, posmívat se mi, nebude mě podporovat. A maminka. Nikdy mi nevěnuje povzbudivý úsměv, neobejme mě, až budu smutná, Jsem sama, sama, sama. Dveře se znovu otevřely. Nějaký chlápek v obleku a profesionálním úsměvem na tváři si vzal z rohu židli a posadil se vedle mé postele. „Slečno Francisová, je mým potěšením, vám oznámit, že jste zvítězila, a že nám bude ctí s vámi spolupracovat“ říkal vesele a já ho mrtvě sledovala. Dělá si ze mě legraci? „Taková nabídka se samozřejmě neodmítá, ale necháme vám den dva na rozmyšlenou.“ S těmito slovy se zase zvedl, položil nějaký malý kus papíru na noční stolek vedle mé postele. Tupě jsem za ním zírala a přemýšlela, jestli ten chlap věděl, co se mi stalo. Jestli má vůbec tušení, jak blbě mi v tuhle chvíli je. Ale hlavně mi bylo hrozně ze mě samotné. Cítil jsem slabou radost. Splnil se mi životní sen, no ne? Mohla bych být zpěvačkou. Zrůdo. Proboha, jak na to můžu myslet?! Právě jsem ztratila všechno, co jsem kdy měla! Ztratila jsem rodinu! Zavřela jsem radost do nejtmavšího koutu své mysli a mučila se vzpomínkami, na mou, teď už mrtvou rodinu.

Ten den se zapsal do kalendáře, jako nejhorší den mého života. V nemocnici mi oznámili, že mě můžou už zítra pustit, že jsem relativně v pořádku až na zlomenou ruku a rozplývali se nad tím, jaký je zázrak, že jsem to přežila. Mně to přišlo jako boží trest. Přišla jsem domů a všechno vypadalo úplně stejně, jako když jsme odcházeli. Ve dřezu čekalo neumyté nádobí, má postel byla neustlaná. Vůbec nic se nezměnilo. Ale bylo tu prázdno. Naše kuchyň vymalovaná na žluto, která mi vždycky připadala tak veselá, se mi zdála najednou protivná. Viděla jsem u kuchyňské linky mamku, jak se usmívá. Nemohla jsem se na to dívat a vyběhla nahoru. Místo toho, abych zamířila do svého pokoje, zamířila jsem do bratrova království. Byl to typický klučičí pokoj. Nepořádek, počítač a plakáty motorek. Zalehla jsem do Ryanovy postele a zavřela oči. Usnula jsem a zdál se mi velmi zvláštní sen. Stála jsem na rozcestí. Na jedné straně byla cesta osvětlená reflektory a stálo podél ní spousty usměvavých lidí. Pochopila jsem, že to má představovat můj život, kdybych se stala zpěvačkou. Ale na druhé straně se rozprostíral krásný park. Se spoustou krásných stromů, ale hlavně – na jedné z laviček seděla moje milovaná rodina a široce se usmívala a mávala na mě. Věděla jsem, že se musím rozhodnout. Kterou cestou se mám vydat? Mám se přidat ke své rodině a přejít k posmrtnému životu…nebo žít svůj sen? Bylo to odporné dilema. Maminka mi vždycky říkala, že se mám řídit srdcem. Jenže jedna jeho část chtěla za svým snem a ta druhá za rodinou. Která je ta správná?

Probudilo mě zvonění telefonu. Otráveně a zároveň unaveně jsem se zvedla. Můj sen se nechtěl dostat z hlavy ven. „Francisová, prosím?“ řekla jsem mrzutě do sluchátka. „Ach, lámu si hlavu s tím, proč jste mi ještě nezavolala, a napadlo mě, že jste třeba ztratila číslo. Jack Barkley, z nahrávací společnosti. Rozhodla jste se už?“ zeptal se, stejně nadšeným hlasem jako včera. Povzdechla jsem si. „Vlastně ještě ne…“ odpověděla jsem popravdě. Jeho nadšení bylo mírně nakažlivé a já cítila, jak jsem ve svém podvědomí udělala malý krůček směrem od parku. „Ale no tak! Nad čím váháte? Na pódiu z vás čišel elán, hlas máte úžasný a je vidět, že vás to opravdu baví! Na co čekáte?“ otázal se trochu podrážděně. Tohle se poslouchalo tak dobře. Další krok. „Hele podívejte se, já nemám moc času. Buď to vezmete, nebo volám někomu jinému. Tak co?“ Vybavil se mi maminčin úsměv a její náruč. Mlčela jsem. Nevěděla jsem, co říct. Maminčina láska mě stahovala zase zpátky. A představa, že bych ji mohla znovu vidět, byla tak strašně moc lákavá…. „Ne. Neberu to“ řekla jsem nakonec. Ozvalo se křápnutí a pak telefon ohluchl. Usmála jsem se sama pro sebe. Půjdu za tebou, mami. Mám tě moc ráda. Přešla jsem z obývacího pokoje do kuchyně. S tichým zavrzáním jsem otevřela šuplík. Natáhla jsem ruku k přihrádce s noži, v mysli si představujíc, jaké bude to setkání. S jemným úsměvem na rtech, jsem pevně sevřela nůž v dlani a namířila proti sobě. Sbohem. Sbohem světe, mějte se tu všichni hezky. Já odcházím. Prudce jsem trhla rukou směrem k mému břichu. Deprimující ticho domu prořízl můj tlumený výkřik. Podívala jsem se dolů na své ruce, které byly celé od krve. Bolelo to. Ale já na to nechtěla myslet. Vytáhla jsem nůž a opět tiše vykřikla. Z úst se mi vyvalil proud krve. Pocítila jsem slabost v nohách a bezvládně nechala svoje tělo dopadnout na podlahu. Náraz byl tvrdý, ale já to už ani pořádně nevnímala. Zavřela jsem oči. A už nikdy je neotevřela. Tento den se zapsal do kalendáře také jako den mé smrti.

Neotevírala jsem oči. Ale cítila jsem se krásně. Obklopoval mě pocit lásky a rodinné pohody. Maminku jsem neviděla. Ani mého milovaného brášku. Ale cítila jsem, že tu jsou se mnou. Taková je tedy smrt? Možná jsem čekala něco víc. Možná jsem nečekala nic. Ale jsem teď šťastná. Jen mě to utvrzovalo v přesvědčení, že jakkoliv bych byla slavná a měla spoustu lidí, kteří by mě obdivovali, nikdy bych nebyla doopravdy šťastná. Věřte nebo ne. Nikdy bych necítila to vnitřní teplo, které je tolik důležité. To teplo, kterému se říká láska.

Autor: JoHarvelle (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné