OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Requiescat in pace

22.03.2015 (09:00) • Ver • Povídky » Jednodílné • komentováno 5× • zobrazeno 1262×

Byl tady konečně ten den… rozhodla jsem se. Měla jsem jasno. Tohle byl ten okamžik, chvíle, na kterou jsem čekala, v kterou jsem doufala, přála si ji a doufala v ni. Muselo to tak být. Bylo to správné. Krásné. Vytoužené.

Kroky mé vedly cestičkou, kterou málokdo měl tu možnost spatřit. Šla jsem… nohy schované pod bílými šaty, v bílých háčkovaných botičkách. Lehkých, letních. Sotva sníh roztál. Někde ani to ne.

Dýchala jsem… pravidelně jsem vdechovala příjemný svěží vzduch. Krásu. Objetí velké Matky. Jediné pravé rodičky, kterou jsem kdy měla. Vzduch mi procházel nosem, jednotlivé částečky se dopravily do plic, a z nich pak již poznamenaný vzduch, úplně jiný, přesto označovaný stále stejně, se dostal do úst a z nich opět ven. A tak se to opakovalo.

Poslouchala jsem svůj tep… když mi krev roznášela vzduch a živiny po těle. Mé srdce pracovalo, oznamovalo mi, že jsem stále naživu, zahánělo mé pochyby…

A já šla dále. Vdechovala jsem jasnou vůni květin, stromů. Kolem mne sněženky, sasanky, bledule… utrhla jsem si od každé jednu. Krásné. Bílé. Jako smrt. Pousmála jsem se a kytičku si schovala za ouško. Tam jim bude dobře.

Pokračovala jsem dále. Pod nohama chladnou zemi, která brala teplo z mých nohou i bez toho, aby se musela tázat. A já byla ráda, že jí jej můžu odevzdat. Dávala jsem všechno, co jsem měla, co mohla Matka chtít zpět. Všechno směla. Já byla přec její.

Pokračovala jsem tam, kde jsem slyšela zurčení vody. Řeka… tak krásná, tak průzračná, tak živá… správná! Nadechla jsem se opět zhluboka… Vydechla. Tak, jak to má být. Blaženě jsem přivřela očka a nechala si větrem hladit vlasy, nechala jsem je vlát a dávala jsem další část svého tepla. Nechtěla jsem nic na oplátku. Protože proč taky? Nebyl důvod něčeho si žádat… už tak jsem měla více než dost.

Plochý kámen na břehu byl dokonalým. Položila jsem na něj ruce, objala jej, políbila. Dala další teplo. Mělo by mi být chladno… avšak nebylo. Vzala jsem květiny zpoza ouška. Políbila každý květ, než jej položila na provizorní oltář. Věnovala jim úsměv. Každé zvláště. A pošeptala jsem krátkou modlitbu za odpuštění. Žádala jsem si velkou oběť.

Nehodlala jsem však zůstat nic dlužna. Ke květinám jsem přidala náramek, nádherné bílé kameny se na něm leskly, vybroušené do zajímavých tvarů, elegantní, ostré… smrtelné. Stal se společníkem květin. Živá a neživá příroda. Pospolu. Tak, jak to má být.

Vyvlékla jsem ručky z kabátku, pod kterým se nacházely jen čistě bílé šaty. A před sebe na oltář, po vyřknutí další tiché motlitby, při které jsem žádala sílu pro svůj úkol, sílu pro pokračování v tom, co chci, v cestě za štěstím, jsem položila zelené čerstvé větvičky.

Ty byly tím nejcennějším, co jsem si uzmula. Vypůjčila. Tis červený, tomu keři jsem se omlouvala dlouho, žádala jsem stejně tak, úpěnlivě, nutně, abych si mohla vzít dostatek z jeho pokladu, větviček s krásnými, temně zelenými lístky, tupými jehlicemi.

Teď jsem tu seděla. Před sebou větvičky, které byly mým malým pokladem a stejně tak jsem na ně i nahlížela, chovala se k nim s úctou. Vzala jsem jednu, pohladila ji, pohladila s ní sebe, dala jí kousek svého tepla a slíbila jí více. Stále dýchala životem. Cítila jsem jej z ní, když jsem s omluvou odtrhla zelený poklad a vložila jej do úst. Skousla.

Do úst se mi vylila štiplavá chuť, hořká, nepříjemná. A já se pousmála, když jsem lísteček polkla a natáhla se pro další. Více hořkosti. Brala jsem jich více. Opatrně vkládala do úst, rozkousávala, aby mne nedráždily v krku a nebránily mému účelu. A usmívala jsem se.

Ten úsměv na mé tváři byl pravý. Jsem si toho vědoma, byl tak… krásný. Vycházel z celé mé bytosti a já to své štěstí, to čiré štěstí, vysílala do svého okolí. Bylo to tak… osvobozující. Pokračovala jsem dále, nedbaje faktu, že byl čas na dávku uklidňujících léků, které mi měly pomoci zabránit těm protivným bolestem hlavy, kterými jsem trpěla už léta. Roky s nimi nikdo nic neudělal. Teď mě však nezajímaly. Teď jsem byla šťastná. Žila jsem.

Nemusela jsem řešit, zda má život nějakou cenu – protože jsem viděla, jak je krásný svět, a to bylo vše, co jsem potřebovala. Jak úchvatné a dechberoucí je sledovat klidnou říčku, jak se mazlí s kameny, po kterých cestuje. Listy, hladící se navzájem, když jim vítr pomůže se svou energií. Všechno bylo tak… krásné, úchvatné, bez poskvrnky.

A právě proto jsem si do pusy vložila další lísteček. To, co umožňovalo tento klid, byla absence lidí. Ale těmi jsem se teď nemusela věnovat. Nezajímali mě. Nehodlala jsem je brát na zřetel. Žila jsem. Byla jsem… svobodná.

Zmizely nakonec všechny. Zůstaly jen větvičky, které jsem vzala do rukou a objala. Skopla jsem boty a prošla se i po vodě, smočila prsty v ledové říčce, užívala si ten pocit, když jsem součástí toho všeho. Bylo to… nádherné.

Ulehla jsem na břeh, hlavu vedle oltáře s krásnými květinami, s horninou smrti. Na hrudi větvičky, holé stonky po tisu… hladila jsem je a těšila. Byla jsem šťastná a smála se. Ten pocit byl nepopsatelný, krásný, protože přesně takový jsem jej mít chtěla.

A pak… slyšela jsem své srdce až v krku. Zavřela očka, protože jsem věděla, že přichází ta chvíle. Na tváři úsměv. Doopravdy šťastná. Bylo to krásné. Nadechovala jsem se pečlivě nosem, vypouštěla vzduch ústy… tak, jak se to má. Všechno vnímat. Každou vůni, každý šramot, každý šum…

Tělo se napjalo a následně úplně uvolnilo. Hlava klesla a oči pod zavřenými víčky vyhasly… 

Autor: Ver (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Requiescat in pace: