OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Raněná

31.07.2011 (14:00) • Ellie • Povídky » Jednodílné • komentováno 5× • zobrazeno 825×

Tichá otočka, pomalá pirueta.

Hudba tu nehraje, ale přesto ji slyším v uších. Jemnou. Jen piáno  tu vytváří tu přenádhernou, sladkou melodii. Cítím každou notu, každou pomlku, každou bělostnou klávesu piána a dotyk prstů měsíce, který mi dopřává tuto nešťastnou árii. Naposledy.

Arriére, ballon, plié et pose.

„Pomalu,“ nabádám sama sebe sopránovým hláskem. Snad ani nepatří mě.

Tančím na zamrzlém jezeře. Jen v lehoučkých bílých šatech z pavoučích nití a bělostných piškotech. Nádherné vločky se něžně dotýkají mé kůže. Už necítím zimu. Už to není potřeba.

Sissorule.

Přes neexistující andělskou melodii neslyším svůj dopad. Led je silný. Unese mě, ale mě je to vlastně jedno. Už skutečně ano. Mé černé vlasy lehoučce vlají ve větru a občas se zachytí za špičaté uši.

Stále nenápadně pozoruji horizont. Bojím se rozbřesku. Tohle je má poslední noc. Vím to. Cítím, že vláda měsíce brzy ustane a já se rozplynu s prvním slunečním paprskem. Snad mi vnese do mého zlomeného srdce alespoň trochu tepla.

Fermé, développé, demi-plié, temps-levé et avant.

Je to asi úděl víly. Pokud se zamiluje, může být se svým vyvoleným, ale pokud jí zlomí srdce, s prvním rozbřeskem se rozplyne v jemnou mlhu a zmizí.

Nemusím si nic nalhávat, dnes mě to čeká. Kdybych se alespoň zamilovala do člověka. Láska je až příliš slepá. Dá nám vše a ještě víc vezme. A stejně. Stejně doufáme, že přijde zase. Doufáme, že nám zase ublíží.

Nejsem dcerou štěstěny a přesto mi bylo dopřáno být nějakou dobu s ním. Zemřu nešťastná, tak jako většina z mého druhu. Avšak přece je to lepší než věčný život. Zemřu s vědomím, že jsem poznala lásku a milovala.

Rond de Jambe parterre et pas de chat.

Nebe začíná světlat. Hvězdy se ztratily a měsíc odešel. Už mi nebude poskytovat svou stříbrnou náruč. Čeká mě slunce. Snad to nebude bolet. Ale může něco bolet víc než zlomené srdce? Nevím, ale nic bolestnějšího jsem dosud nepoznala.

Sissone simple, cou de pied devant.

„Jedna, dvě, tři, čtyři,“ počítám si tiše a snažím se na něj nemyslet. Na jeho zlaté vlasy a karmínové oči. Proč zrovna on? Proč bytost temnot?

Nebe je už modré. Mám ještě pár minut. Pár krátkých minut. Poslední ladné pohyby, mně tolik vlastní. Poslední chvilky třpytu sněhových vloček a ledu na hladině jezera. Po tváři mi stéká slza. Jediná. Nikdy jsem neplakala.

Rond de Jambe, sauté, pirueta, plié et reléve.

Můj poslední balet. Balet umírající víly. Kolik zbývá? Minuta, možná dvě.

Révérence.

Je to tady. Poslední vzdech.

Už nedýchám. Cítím prapodivnou lehkost. Jakoby se vše ztratilo. Jakoby nikdy neexistoval. Najednou jsem byla podivně volná. Zasněžená krajina kolem mě se postupně ztrácela v mlze. Moje tělo už přestalo existovat. Pomalinku jsem přestávala chápat pojmy jako strach, bolest nebo bezmoc. Už pro ně v mém nitru nezbylo místo. Cítila jsem teplo, lásku a nekonečný klid. Už nebylo nic, co by mi mohlo ublížit. Jeho krásná tvář se mi rozplývala ve vzpomínkách až zmizela úplně. Vše se zdálo být jako dřív. Dřív, když jsem bezstarostně běhala po lesích a lukách a těšila se z každé vteřiny.

Avšak nic už není jako dřív.

Autor: Ellie, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Raněná: