OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Punková Lizzy

19.08.2013 (11:00) • Kassiel • Povídky » Jednodílné • komentováno 5× • zobrazeno 944×

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

„... Ať mi ta kráva třeba políbí prdel! Mě to vážně nezajímá!“ odfrkla si a práskla dveřma.

Na záchodech bylo ticho, a její výsměch se rozlíhal po místnosti. Střelila jsem k ní pohledem, ale jen na okamžik abych zjistila, kdo to vlastně je a pak jsem se dál věnovala upravování make-upu.

Došla k zrcadlu a ušklíbla se.  Nevnímala jsem ji. Vím, kdo to je. Každý ji tu zná. Místní „drsňačka“.  Sjela mě pohledem.

„Pěkná sukně,“ poznamenala.

„Dík… Pěkný číro,“ oplatila jsem jí to.

Usmála se na sůvj odraz a uhladila si špičky ohnivě rudých vlasů. „Jo, já vím… Taky mi to dalo práce!“ Pak se otočila ke mně a napřáhla ruku v síťované a dost roztrhané rukavici: „Jsem Lizzy.“

Stiskla jsem jí ruku. „Dží.“

„To jako fakt?“  ušklíbla se.

„Lizzy? To jako fakt?“ oplatila jsem jí to.

„Nojo, máš pravdu,“ zasmála se. „Takže jsme si kvit, ani jedna jsme neřekli skutečný jméno.“

„A proč taky? Nebudu ti říkat svý skutečný jméno, když mě každej zná jako Dží.“

„Okej okej, klíd,“ zvedla ruce na znamení, že se vzdává. Znovu jsem si ji porhlédla, tentokrát pořádně. Na ksichtě měla snad víc make-upu než já, což byl zázrak. Nikdy jsem nepotkala holku, co by si dělala tak tlusté linky kolem očí (kromě sebe) a používala tak výraznou rtěnku. Ale hodila se jí k vlasům.  Ty vypadaly vážně jako oheň.  Nejspíš to bylo pro to, že špičky měla do žluta.  Vypadlo to úžasně.  Tričko bylo roztrhané tak, že bylo vidět víc její bledé kůže než látky, skoro ani nápis „PUNK IS NOT DEAD!“ nešel přečíst. V pupíku se jí blýskal piercing ve tvaru lebky a pod ním tetování „Lizzy“. Přes džínovou mini měla pásek s pyramidami a všechno zakončila žlutýma Steelkama. Jo a nesmím zapomenout na síťované punčochy, na kterých spusta děr připomínala volká oka.  Ty k ní prostě patřili… Hádám, že v nich i spí, protože si neumím představit, jak se do toho dokáže každý den narvat. Neměla  bych na to trpělivost.  Na krku se jí houpalo A, znak anarchie a ruce měla ověšená spoustou různých náramků.

Ona si mě měřila stejně.  Mě nejde zařadit pod jeden styl. Jsem trochu z punku, metalu i goth. Miluju starý rock’n’rollový hity a emo kluky.  Pro někoho možná pozér, pro někoho směska toho nejlepšího.  

„Hele, nejspíš si o mě myslí kdovíco, podle toho, jakou jsem tam teď stropila scénu, co?“ zasmála se.

„Ani ne… Skorojsems i nevšimla,“ zalhala jsem.

„Ale jdi! Celá restaurace na mě čuměla, viděla jsem to! …Já prostě nehodlám jíst nic, co kdysi žilo a chodilo po stejné planetě jako já.“

Má pravdu, nešlo to přeslechnout. Řvala na číšnici, že jí jasně řekla, že si dá salát, ale že v něm nechce to maso.  Podle mě to docela přehnala, sprostýma slovama teda rozhodně nešetřila. No ale, každýho věc. Stejně ji tu všichni znají, nikdo se nedivil tolik, jako by se divili lidi jinde.

„No, myslím, že tady jsou na tebe lidi zvyklí. Přece jenom, i já jsem o tobě slyšela hned první den, co jsme se přištěhovali,“ řekla jsem popravdě.

„Joo, já si říkala, že tě neznám! Jak dlouho jste tu?“

„Asi dva týdny, a upřímně, nejdřív jsem to tu nesnášela, ale když vidím, kolik je tu mladých lidí, co mají vkus, mám pocit, že se odtud nikdy neodstěhuju!“ 

„To mě těší,“ usmála se. „Víš, nechci ei vychloubat, ale jsem jedna z těch, co tu ten ‚správnej‘ styl zavedli.“

„Jo, to se nedivím. Když takhle vypadáš, někdo se chytnout musel.“

Chvilku jsme mlčely a každá se věnovala svému odrazu.

„Hele, bylas někdy na nějaké pořádné punkové akci?“ zeptala se Lizzy po chvíli.

„No,  loni jsem se dostala poprvé na Páru a…“

„To nemyslím. Myslím nějakej malej nelegální koncík neznámé kapely v zapadlým klubu?“

„Ne, to jsem ještě nezažila.“

„Soucitím s tebou,“ obrátila to v žert. „V pátek se něco chystá, jdeš?“

„Jo, hej to bych ráda.“

„Fajn, dej mi svoje číslo, napíšu ti,“ vytáhla z takovýho toho pytlovitýho batohu, co měla na zádech starej mobil. Nacvakala jsem tam svoje číslo a podala jí ho zpátky.  „Fajn, tak čekej esemesku, já mizím, tady v té vraždírně nehodlám strávit už ani minutu, měj se Dží.“

„Joo, čau.“

Vrátila jsem se ke stolu a přitom sledovala Lizzy, jak za něco nadává klukovi, který jí jsem zjevně vzal na rande a koukal na ni jako pejsek. Tahle holka je fakt zvláštní.

                                                                           ***

Ve čtvrtek večer mi přišla SMS.

"Zitra v osum na krizovatce za skolou. Lizzy"

Týjo, ona mi fakt napsala. No, to jsem nečekala.  Vyhrabala jsem ve skříni ty nejpunkovější  hadry, co mám.  Je to tu velký, takže o půl osmé jsem na sebe hodila očko do zrcadla a vyrazila. Byla jsem na sebe pyšná, vypadala jsem jako nefalšovaná punkerka. Dokonce jsem našla i  takový ty barevný smývatelný spreje. Líbilo se mi, jak rozzářily moje jinak dokonale černé vlasy (musím se pochlubit, deset cenťáků pod zadek!).

Lizzy samozřejmě vypadala daleko víc punkovějš. Že by to bylo tím čírem? Vypadala jako předtím, jen sukni vyměnila za šortky a kusy látky za bílo-černé pruhované tričko bez rukávů s nápisem „Good girl“, který zdobily rohy a čertovský ocas. Upřímně vypadalo, že je o dvě čísla menší, a zase odhalovala pupík s tetováním. Přes něj měla ještě síťované s dlouhým rukávem. Steelky dnes nazula v bílé.  Sakra, já jsem měla problém sehnat peníze i na ty moje jedny! Život prostě není fér.

V nose se jí nově lesknul stříbrný kroužek.

„Punk ti sluší,“ mrkla na mě,když jsem došla k ní. Pak kývla hlavou jakože jdeme.

Naším cílem bylo opuštěné skladiště  asi čtvrt hodiny chůze za městem. Před ním už čekala tlupa pankáčů. Sotva jsem došli dost blízko, abychom je slyšeli, všichni Lizzy pozdravili. Většinu z nich ignorovala.

Podium bylo jen několik beden vedle sebe omotaných lanem, aby někdo náhodou nestoupnul do mezery mezi bednami a nezbořil  chabou aparaturu.  Pochyuju, že by to někomu vadilo.

Zamířila jsem pod ‚podium‘, ale Lizzy mě zastavila.

„Děvče, tam se strhne to největší pogo, co jsi kdy viděla, vážně, pokud je ti život milej, kašli na to. Holky do poga prostě nepatřej.“

Pokrčila jsem rameny. Na Páře jsem viděla daleko větší a krutější pogo, než co tu dokáže ta partička pankáčů, co se pofklakovala po skaldišti, ale nechtěla jsem Lizzy brát iluze, zjevně nikdy na žádným fesťáku nebyla.

Došli jsem ‚do zákulisí‘, totiž k závěsu, za kterým byly vidět siluety ‚kapely‘.  Před ním stál týpek s vyholenou hlavou a kameným výrazem ve tváři. Jen jsme se k němu přiblížili,  usmál se.

„Lizzy! No nazdar holka! Tebe sem neviděl ani nepamatuju! Jdeš za klukama?“

„Jasně, popřát jim štěstí.“

Odhrnul závěs. Lizzy se na něj usmála a vydala se za něj. Nebyla jsem si jistá, jestli ten týpek ví, že k ní patřím, takže jsem si prostě stoupla opodál a čekala.

Samotný koncert začal až něco po jedenácté, když už v sobě měli všichni tolik chlastu, že se skoro neudrželi na nohách.  Ale jakmile slyšeli hudbu, zapomněli na to a vrhli se k podiu.

S Lizzy a pár dalšíma holkama jsme stáli napravo od podia a vlnily se do rytmu. Teda, jak jen se to dalo. Bubeník neudržel rytmus ani na půl minuty. Ale kapela se přizpůsobovala. Možná v tom bylo jejich kouzlo. Vedle mě byla milá dívka silnější postavy. Měla vlasy po ramena a vypadala spíš jako hipík, než punker. Dozvěděla jsem se, že je to přítělkyně basáka.

Jasně, že se to nedá srovnávat s opravdovým punkem, když človkě zažije Exploited, nebo Casualties, to je úplně jiná úroveň. Ale vážně to nebylo špatné.

Po půl hodině hraní se ozvala siréna.  Obrovskými okny dovnitř zasvítilo několik reflektorů. Kapela přestala hrát, jen bubeník dál valil jakoby nemohl zastavit ruce. Všichni se rozběhli ke dveřím, ale nešly otevřít.

„Do prdele, jak na nás zas přišli?!“ rozčilovala se Lizzy, která stála vedle mě a mračila se.

Někdo zařval „Živýho mě nedostanou!“ , prohodil něco oknem a vyskočil. Všichni se nahrnuli za ním – někteří, protože chtěli tky vyskočit, některé jen zajímalo, jestli  je možné pád z téhle výšky přežít. A všichni jsme viděli, jak dopadnul na zem a než se stačil zvednout, skočila na něj banda policajtů. Skladiště bylo obklíčené.

 Všichni hledali způsob, jak se dostat pryč. Marně.

Něco takového jsem čekala. Ale nedělalo mi to starosti. Lizzy vedle mě panikařila. „Co tu stojíš jako tvrdý Y?! Ty trubko, musíme pryč!“

„Proč? Nedělám nic nezákonýho.“

„Nezapomeň, že ti ještě není 18, a nějakej ten chlast v krvi máš! Ty čubky jsou schopný sbalit tě za cokoliv!“

„A jak se asi dostaneme ven?!“

„To já nevím, ale hlavně rychle!“

Každým oknem se už pokoušel někdo proskočit. Byli vážně všude.  Neměli jsme šanci.

Najednou se otevřely hlavní dveře a všichni  se k nim rozběhli. Ale než se stačil kdokoli protalčit ven, nahrnuli se dovnitř. Měli helmy, obušky a i takový ty plastový štíty.

Mlátili všechny, co odporovali. A občas i ty, kteří se podělali a rozhodli se jim dobrovolně vzdát.

Hajzlové.  I Lizzy pár ran schytala. Já jsem tam protě stála a když mě jeden fízl popadnul, nekladla jsem odpor. Modřiny vážně nepotřebuju. Pouštěla bych se zbytečně do prohrané bitvy.

Věděli, že je nesmysl tahat nás do vězení, na většinu z nás ani nic neměli.

Spousta lidí se to snažila uhrát, že nevěděli, že to není oficiální koncert a že je „tak trochu“ zakázanej.

Nikoho nešetřili.  Skladiště bylo rozdělené na několik místností. V té největší jsme byli všichni, a všem nám došlo, že nemá cenu se bránit. Takže jsme tam prostě posedávali a bavili se samo mezi sebou.

Vedle v menší místnosti bylo několik fízlů a brali nás tam po jednom. Nevím, co se tam dělo, protože na mě řada naštěstí nepřišla. 

Každý, kdo se od tama vrátil se svalil na zem. Byli vyřízení. Všude byla krev. Všichni měli modřiny, a nikdo se  nepokoušel pláchnout.  Většinou už na to prostě neměli sílu.

Pak si tam vzali Lizzy.

A ta hipísačka – Hannah – se kě mě naklonila.

„Vím, že teď není nejvhodnější doba, ale nebav se s Lizzy.“

„Co? Proč?“

„Ona je zlá. Mrcha. Každý, kdo se s ní baví dopadne špatně.  Věř mi .“

„Né, tomu nevěřím.“

„Jak myslíš, jen jsem tě varovala. Víš, všichni tady jí znají a vědí, co dokáže. Vážně, je to děsná mrcha a …“ nedořekla to, protože Lizzy se vrátila.

Podívala se na mě, zašklebila se, popadla svou tašku a vydala se pryč. Nebyla zmlácená, jen se jí zbarvilo těch prá modřin, k kterým přišla předtím.  Všichni na ni zírali jako na bohyni, protože byla jediná, která se vrátila dost silná na to, aby se udržela na nohách. 

„Co ti chtěli? Jaktože tebe nezmlátili?“ ptali se všichni, kdo mohli mluvit.

„To co vám,  na něco se ptali a já odpověděla,“ prskala  a přitom načuřeně mířila k východu.

Šla jsem za ní.

„Lizzy, počkej!“

„Myslíš si, že jsem mrcha!“

„Nemyslím! Hannah to říkala ale já jí to nevěřím!“

„Blbost, jsem mrcha. Každej to ví, proto se mě každej bojí a všude mě znají.“

Předběhla jsem ji a zastavila se před ní. Byly jsme tu sami. Přišlo mi to zvláštní, že to tu nikdo nehlídá. Asi  počítali s tím, že nikdo nebude schopný odchodu.

„Nevěříš mi!“ vyštěkla mi Lizzy do obličeje.

Chytila jsem ji oběma rukama za ramena. „Ale věřím!“

„Vážně? Dokaž to!“ obešla mě a zamířila ke dveřím. Byly tam dvoje vedle sebe. „Na tři otevřeme a zdrhneme. Venku nikdo není neboj, ptala jsem se  jich, říkali mi, že jsou všichni v té místnosti, zbytek že poslali pryč.“

„Hele, jaktože tě vlastně nechali jen tak jít?“

„ Můj táta je jejich šéf.“

„Počkej, to jako fakt?“

„Jo, já vím, dcera šéfa policie a punkerka, to nejde moc dohromady. Ale ticho, nikdo to neví!“¨

„Jasně.Tak na tři?“ sáhla jsem po klice.

„Na tři,“ přisvědčila a chytila tu druhou. „ Raz… Dva… Tři!“ zařvala, já jsem stiskla kliku a otevřela dveře.Současně se Lizzy otočila a rozběhal zpátky. A v tu samou chvíli se spustila zase ta protivná siréna. Chvíli jsem koukala s otevřenou pusou do tmy, do které zmizela Lizzy. Ta mrcha! Nechala mě v tom samotnou!  Na nic jsem nečekala a vyběhla ven. Pouliční lampy blikaly, ze skladu na mě dopadalo  světlo bílých obřích reflektorů a za zády mi ječela siréna. Nevnímala jsem to a běžela nejrychleji, co to šlo. Nevěděla jsem kam, prostě jsem utíkala nejdál od všeho…

Autor: Kassiel, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Punková Lizzy: