OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » První pusa

28.11.2012 (15:00) • Arterie • Povídky » Jednodílné • komentováno 9× • zobrazeno 1513×

„Holky? Holky! Já jdu domů, nebaví mne to tu.“

Pobrala jsem všechny své věci a začala se prodírat houfem lidí, co tancovali na parketu. Šla jsem chodbou k hlavním dveřím. Holky se mě snažily přemluvit, ale já jsem se na ně vykašlala. Ještě někdy se nechám přemluvit na jejich skvělou zábavu v pátek, která se rovnala diskotékám. Na takovou zábavu prostě nemám a nejsem stavěná. Radši jsem doma s knížkou nebo si kreslím. Oblékla jsem si sáčko a vylezla ven. Stál tam velký chlap, který měl černé brýle, i když byla noc, a byl až nechutně namakaný. Vedle něho se válelo pár skleněných flašek, asi už měl v sobě nějakou dávku alkoholu.

„Hej! To už odcházíš, kočičko? Nejdeš nějak brzo? Je teprve půl dvanácté!“ volal za mnou, ještě když jsem byla v půli ulice.

Jako svoji odpověď jsem mu poslala zvednutý prostředníček, aniž bych se ohlédla. Zasraný nadržený chlapi. Ještě že je Vítek jinej. Už jsem se těšila, až se s ním další den setkám a půjdeme společně na procházku do parku. Už dvakrát se mě pokoušel políbit a já jsem vždy uhnula. Je to má první pusa, nevím přesně, jak se chovat. Musím si to ještě pořádně promyslet a propracovat v hlavě. Nemám zdání, co mu povím, co udělám. Ale chci ho políbit, co nejdříve. Už jen za to, jak je pozorný, milý a příjemný.

Přešla jsem jednu ulici a čekala na přechodu, až ožije na semaforu zelený panáček. Červený panáček zmizel, objevil se zelený, semafor začal tikat. Donutila jsem své tělo k pochodu a přešla jsem přes přechod. Celá ulice byla ozářena neonovými světly z různých obchodních domů a barů. Přede mnou stála banda chlapu, kteří byli evidentně totálně zpití. Přitáhla jsem si tašku k tělu, hlavu skrčila mezi rameny a dělala, že si jich vůbec nevšímám. Když jsem kolem nich procházela, srdce mi bušilo. Chlapi mi bez jakéhokoliv povšimnutí ustoupili z cesty a nerušeně si povídali dál.

„Jsi moc paranoidní, hezky se uklidni,“ promlouvala jsem v klidu ke své neklidné duši vevnitř.

„Někdo nás sleduje!!!“ Můj hlas vevnitř začal opravdu šílet. Už jsem toho měla dost! Nemůžu trpět paranoiou, pak bych nemohla ani vylézt z baráku. V hlavě jsem si představila, jak ten hlásek praštím po hlavě židlí a uspím ho alespoň na cestu domů.

Přešla jsem další přechod a zahnula doleva. Tuto ulici důvěrně znám, ještě sedm minut a jsem doma. Tam si napustím vanu a pořádně se vydrbu, smrad z cigaret mi prolezl minimálně až k mozku. Konečně také dočtu detektivku “Polární přesun“ a zalehnu do postele. Potutelně jsem se usmívala a už se těšila na tu pohodu doma.

„Slečno?!“

Otočila jsem se za hlasem, který volal. Viděla jsem, jak ke mně dobíhá kluk kolem devatenácti let, blonďaté vlasy a s tmavě modrou šálou kolem krku.

Vypadal, že se ztratil… Otočila jsem se a čekala, co z něho vypadne.

„Pomohla byste mi, prosím?“

V hlavě jsem začala žhavit mozek, abych si vybavila názvy ulic, které znám v okolí, abych mu byla aspoň trochu nápomocna.

„Nevíte náhodou, kde je tady ulice Zlaté Korunky?“

Ulici jsem znala moc dobře, bydlela tam kdysi učitelka ze základní školy. Otočila jsem se opačným směrem a začala jsem mu popisovat cestu, jak se do ulice dostane.

Zabraná do vyprávění jsem si nevšimla, že kluk vytáhl nůž. Když jsem si toho všimla, vyděsila jsem se a rozhodla se strategicky vzít nohy na ramena. Ten kluk mě vyhmátl a stáhl mě do uličky k popelnicím, která vedla kolmo na tu, ve které jsem ho potkala.

Sápal se po mně a snažil se ze mě sundat oblečení. Já křičela z plných plic a doufala, že mi někdo přiběhne na pomoc. Do ucha mi vrčel, že mám držet hubu nebo mě zabije, ale já nedbala na jeho výhružky a stále volala o pomoc.

Naskočila mi husí kůže, když mi začal strkat jazyk do ucha. Na chvíli jsem přestala křičet, abych se zbavila toho odporu a nutkání pozvracet se. Opět jsem začala volat z plných sil a pomalu ztrácela naději, že mi někdo přijde pomoc.

Uprostřed mého volání o pomoc kluk zaútočil na moje ústa, která se zoufale tvarovala do věty „Pomozte mi někdo!“. Začal mě líbat a snažil se mi strčit jazyk až do krku. Zoufalstvím jsem nevěděla co dělat a tak jsem jednoduše stiskla zuby. Svůj jazyk jsem stáhla dozadu, jak jen to šlo a jeho jazyk začala drtit mezi svými zuby.

Kluk zavyl bolestí a odtrhl se ode mě. V tu chvíli andělé vyslyšeli moje volání. Do uličky vběhla nějaká paní, která byla na večerní běžecké procházce se svým psem. Pes začal okamžitě štěkat a ten kluk byl nucen dát se na útěk malou uličkou někam do neznáma.

Paní jsem moc poděkovala a požádala jí o telefonní číslo, protože jsem ji chtěla pozvat na kafe či jí koupit nějaký dárek za záchranu. Poté jsem se ihned dala na úprk a doběhla domů. Bez pozdravu, bez řečí, beze všeho jsem se odebrala do koupelny. Zamkla jsem se a opřela se o dveře. Hlavu jsem složila do dlaní a najednou se mi po tváři začaly kutálet slzy.

„Ty bastarde… Ukradl jsi mi polibek,“ šeptala jsem do rukou.

„Moje první pusa měla patřit Vítkovi, ty jsi mi ji sprostě ukradl a teď už nemůžu snít o své první puse s ním.“

„Pusa nyní náleží tobě! Doufám, že jsi šťastný…“

Opláchla jsem si obličej a koukla na sebe do zrcadla.

„Budu muset zavolat na policii, nechci, aby ukradl pusu i jiné dívce…“

Autor: Arterie, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek První pusa: