OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Protože ty bojuješ

28.11.2012 (19:00) • Nerissa • Povídky » Jednodílné • komentováno 5× • zobrazeno 1143×

První narozeniny. Slavili jsme její první narozeniny. Madla právě udělala pár vratkých krůčků ode mě k tátovi. Usmála se a odhalila tak dva velké přední zuby. Něco si pro sebe broukala. Připomínalo mi to slovíčko táta. A přitom před rokem ještě nebylo nic jisté. Podívala jsem se na svoji mladší sestru a něžně se usmála. Ale vsadila bych všechno na to, že v očích se mi na okamžik promítla minulost.

„Svoje sliby dodržím,“ broukla jsem jí tiše do vlasů, když se dopotácela ke mně. „Přísahám.“

O rok dříve

Ten první den, co ses narodila, jsem tě chovala v náručí a dala ti tři sliby. Tím prvním jsem se zavazovala, že budu ta nejlepší sestra pod sluncem. Tím druhým jsem se tě snažila uklidnit a slíbila ti, že nedovolím, aby ti někdo ublížil. Tím třetím, který jsem ze sebe nebyla schopná dostat, jsem ti slibovala, že tě budu milovat stejně jako každého člena rodiny. Byla jsem na sebe hrdá. Chtěla je dodržet. Tak proč do háje sedím na lavičce před areálem nemocnice, v ruce držím foťák, ve kterém jsou tvoje fotky, a jediné, co z těch slibů zbylo, jsou naděje? Protože ty ležíš v inkubátoru a bojuješ. Protože ty jsi ta nejstatečnější holčička, jakou jsem kdy poznala. Vím, že jsou tu i vážnější případy, ale aspoň jednou se zcela sobecky smím bát jen o svou rodinu. Šíleně moc bych za tebou chtěla jít. Nepustí mě tam. Vlastně za tebou pustí jen tátu. Máma je stále ještě v nemocnici.

„To bude dobrý,“ hlesla jsem směrem k Honzovi. Záviděla jsem mu. Nevěděl, co přesně se děje. Nemusel bojovat s takovým strachem jako já. Ale to bylo jedině dobře. Protože i když bych to nikdy nahlas nepřiznala, já chtěla, aby nic nevěděl. Chránit rodinu. Dvě slova, která řídila můj život.

„Jo, já vím,“ odpověděl. Jeho hlas zněl přiškrceně. Chtěla jsem ho nějak utěšit, jenže v tomhle jsem neuměla nikdy dvakrát chodit. Ticho. Takové, které dávalo prostor děsivým představám. Zhluboka jsem dýchala.

„Jak dlouho tam táta ještě bude?“ zeptal se po chvíli brácha. Podívala jsem se na něj. Nervózně si žmoulal okraje rukávů silné mikiny a trochu se třásl. Zafoukal studený vítr. Spadlo pár listů z nedalekého stromu. On se ještě víc zachumlal do mikiny.

„Nevím,“ řekla jsem popravdě a znovu se zadívala na fotky naší malé sestřičky. Zuřivě jsem mrkala, kousala se do spodního rtu a snažila se zahnat slzy. Nevěděli, co jí je. Ale prý se pomaličku zlepšuje. Prý...

Dneska jsme byli za mámou, abychom vyzvedli lahvičky s mlékem pro Madlu. Máma vypadala špatně. A já se pak cítila ještě hůř. Protože nejhorším mučením je sledovat, jak se trápí naši milovaní.

„Myslíš, že brzo budeme doma? Všichni?“ prolomil tíživé ticho další otázkou. Nechtěla jsem si povídat. Chtěla jsem utíkat a křičet.

„Nevím,“ zopakovala jsem jen a zadívala se před sebe. Ovládnout svou netrpělivou a vzteklou povahu mě stálo ten zbyteček sil, který ještě nepadl na to, abych nepropadla hysterii.

„Těším se, až budeme jezdit s kočárkem na procházky.“ Naděje. Ta prosakovala z jeho hlasu. Naděje, kterou já jsem pomalu ztrácela. Naděje, která mě dostávala do ještě většího zoufalství. Ne, jemu jsem nic nevyčítala. Bylo by dobré mít stejnou naději jako on. Jenže já věřila jen předloženým faktům. A ta právě neobsahovala ani jednu skulinku, do které by se naděje mohla schovat.

„Co koupíš Madle k Vánocům?“ zajímal se. Pokrčila jsem rameny. „Já už vybral pár chrastítek v jednom hračkářství.“ Zněl pyšně. Usmála jsem se, ale pravděpodobně to vypadalo jen jako nějaký škleb. Uslyšela jsem kroky.

„Jedeme!“ zavolal na nás táta. Únava. Starosti. Strach. Ten šílený strach. To všechno mu znělo v hlase. To všechno měl napsáno v očích. Zvedla jsem se z lavičky a následovala bráchu k autu.

„Jak se vede malé?“ Položit tuhle otázku mě stálo všechnu odvahu. Srdce mi tlouklo, jako bych právě uběhla maraton.

„Je to lepší.“ Jediná odpověď, kterou jsem tehdy dostala. Ale stačila mi. Protože jsem věděla, že ty bojuješ. A já budu vždycky bojovat za tebe.

Současnost

„Vždycky.“ Slovo vyznělo do ztracena. Nikdo mu nevěnoval pozornost. Madla seděla na zemi a zuřivě muchlala balící papír. Dárek ležel vedle zcela nepovšimnut. A já si uvědomila jednu věc. Tahle malá cácorka mi během děsivých dvou týdnů dokázala, že každý z nás je bojovník. Ona zvítězila. Vyhrála svůj první boj o život. Byla jsem na ni nesmírně hrdá. Jako splátky za všechno štěstí, co nám vlila do života, jsem se každý den snažila dodržet své sliby.

Autor: Nerissa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Protože ty bojuješ: