Prokletý básník • OurStories.cz ~ naše povídky

Příběh o záchraně... O spojení významného a méně významného muže... A nakouknutí do dějin, které nejsou objasněné...

22.09.2013 (14:00) • Arterie • Povídky » Jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 794×

Seděl na zemi a stejně jako den předtím zpytoval svědomí. Vyčítal si všechny ty krádeže, výtržnosti. Nejvíce ho ale bolel fakt, že si nevzpomínal, co udělal. On že by zabil? Pil, hodoval, žil, ale přece by nikdy nikoho nezabil. Občas v jeho cele, byť byla bez oken, slýchával rozzuřené hlasy davu, který křičel.

Přáli mu smrt. Koho to vůbec údajně zabil? Nějakého kněze. Soudce jeho jméno říkal, ale Francois byl tak zdrcen, že slyšel jen útržky. Za ním seděl lid a všichni si mezi sebou šeptali. Jeho slovům, slovům básníka, nevěřili. Zaťal pěsti. Modlil se a nepomohlo to. Žádal boha o pomoc, nedostavila se. A dnes byl ten den. Ten den, kdy měl být pro výstrahu lidu pověšen. Na náměstí, kde dennodenně kradl. Proč žil rozmařilý život? Proč se nesnažil pochopit společnost a proč ona nepochopila jeho? Jeho smysl života, jeho bytí.

Vytáhl z kapsy zmuchlaný papír a nahmatal vedle sebe tužku. Díky malému tlumenému světlu se rozhodl napsat svoji poslední báseň. Báseň pro odpuštění všech a báseň o nevině člověka.

Nevěděl, kolik hodin uběhlo, ale když se blížil k poslední strofě, dveře se rozlétly a dovnitř napochodovali dva vojáci, kteří se škodolibě usmívali, a v rukou jednoho z nich se pohupovala železná, silná pouta.

Francois odevzdaně složil báseň zpět do kapsy a svou tužku zastrčil do kapsičky na roztrhané košili. Nikdy nebude prosit o milost, i když opravdu chtěl. Ale nikdy ne tyhle muže.

Pozvedl ruce a nechal železná, chladná pouta zotročit jeho zápěstí. Vojáci ho začali strkat dopředu po dlouhé kamenné chodbě, po schodech nahoru. Sluneční paprsky ho bodly do očí. Přikryl si na chviličku oči rukama, než ho za ruce chytli vojáci a stáhli mu je dolů. Přivykl si a očima přelétl přes náměstí plné lidi, kteří se přišli podívat na jeho smrt.

„Vrahu!“

„Musíš zemřít!“

„Zabil jsi mi muže!“

„Naši rodinu okradl!“

„Zloději!“

„Špíno!“

Hanlivá slova lítala z davu jako kameny a mířila na Francoise. Nevěděl, jestli jsou lepší ostrá slova nebo opravdové kameny, které z davu občas sem tam vylétly.

Vyšplhal po schodech na jeho poslední pódium v životě. Za ním po schůdcích vyšlápl velitel vojáků, který ho zatkl. Který ho uvěznil v kobce. Velitel, který ho nechal zmlátit. Vyšel za ním a v těsném závěsu za ním šel chlap, který byl pro tuto chvíli jeho katem.

Naposledy se pomodlil a čekal, až mu kat konečně nasadí smyčku.

„Odstupte od něho!“

Davem projel ostrý hlas. Dav utichl a se zvědavým pohledem se rozestoupil. Vzadu v davu stála královská garda včele s králem. Král svižným krokem došel k šibenici. Rychlostí rysa vytasil svůj meč a bez mrknutí oka přeťal provaz, jehož konec byl spojen do smyčky a obmotán kolem Francoisova krku.

Francois pozvedl tvář, po které v tu chvíli kanuly slzy. Podíval se králi do očí. Král se vlídně usmál a svůj černý plášť přehodil přes právě zachráněného básníka.

„Co má tohle znamenat, Vaše veličenstvo?!“ Velitel se chopil rukojeti a meč držel v pochvě. „Je to vrah! Buřič! A ti si zasluhují zemřít,“ tasil kord a namířil jej za krále na Francoise.

„Uschovej meč zpět, pokud nechceš bojovat proti svému králi a proti mé stráži! Mohlo by to být považováno za zradu, a ta, jak jistě víš, můj drahý příteli, se trestá smrtí.“ Král zúženým zrakem pozoroval, jak velitel jeho vojska neochotně schovává meč.

Král se otočil ke svému lidu. „Tento muž není vrahem. Muž, který zabil kněze Jeana, byl pobuda ze Zlaté zátoky. A ano, pravím „byl“. Má osobní stráž jej chytila a za jeho obrovské, neodpustitelné hříchy a činy byl také mojí stráží zabit. Jeho tělo zde bude vystavěno. A tento muž bude za své zbývající činy vyhoštěn z Paříže, aby byl trest pro všechny spravedlivý.“

Stráž došla ke králi a uchopila Francoise za paže. Ten za jejich pomoci vstal a tváří hleděl k zemi. Nechtěl, aby všichni viděli, že tu brečí před králem jako malé děvče.

Král sešel ze schodů a za ním procházela stráž s Francoisem. Král odcházel za bouřlivého potlesku a děkováním za jeho spravedlnost, šlechetnost a starostlivost. Nastoupil do kočáru a sledoval, jak se dovnitř souká jeho garda s básníkem. Usadil se naproti němu a rukou si rychle stíral slzy. Z vězení byl špinavý, saze a špínu roztíral po tváři.

„Tu máš…“ Francois pozvedl hlavu a pozoroval krále, jak mu podává svůj vlastní vyšívaný kapesník. Jemně ho uchopil a otřel si tváře a oči.

„Děkuji, Výsosti. Děkuji, že jste mne díky vaší síle a šlechetnosti zachránil před smrtí. Proč jste tak učinil?“

Král se pousmál. „Četl jsem tvé básně. Mám tvé sbírky na hradě. Když jsem slyšel o smrti kněze…“ Král byl přerušen Francoisem.

„Já ho nezabil! Jsem opilec, vandal, výtržník, zloděj, ale nejsem a nikdy nebudu vrahem!“ Francoisův křik se rozléhal vozem. Tento den pro něho byl emocionálně náročný. Už se neovládal.

„Na něco jsi zapomněl…“ král se narovnal a pohlédl z okna.

„Na co?“ obořil se Francois.

„Především jsi básník. No tak… Už je to v pořádku. Pravý zloděj je potrestaný. Nebylo těžké zjistit, kdo kněze zabil. Ten pobuda dočista zešílel. Běhal po vesnicích a všem o tom vyprávěl. Už se nemusíš bát.“

„Vím. Jsem vám zavázán. Výsosti, můj život nyní náleží vám! Jsem do smrti zavázán Vaší excelentnosti.“ Francois vykoukl z okna. Vítr vál a on byl rád, že ho cítí. Byl smířený s tím, že jej už nikdy neucítí. „Takže jedeme k hlavní bráně? K hranicím Paříže?“

„Ne. Jedeme do hradu.“

„Proč? Aha, půjdu pěšky, promiňte mi, že jsem si dovolil…“ Tentokrát byl přerušen Francois.

„To tělo pojedete hned vyvěsit. Vezmete si tento vůz. Tělo už by mělo být zabalené v plátně.“

Francois zavřel pusu a už jen koukal z okna. Nechtěl více odporovat svému zachránci a králi.

Dorazili k hradu, král vystoupil jako první, pak vojáci a nakonec i Francois. Vojáci se bez dalších otázek odebrali ke sklepení. Král šel k bráně a Francois poslušně cupital ještě stále s jeho pláštěm za ním.

S obrovským údivem procházel za králem chodbami. Byly zdobené, krásné. Nutily jeho oči, aby zíraly. Došli k dřevěným dveřím.

„Tady je koupelna. Použij ji. Služebná ti donese šaty.“ Král se dal svým svižným krokem chodbou dál do nitra hradu.

Francois vlezl do koupelny. Vana už byla napuštěna horkou vodou. Sledoval, jak z ní stoupá pára. Když si sundal roztrhanou a špinavou košili, vlezlo dovnitř po zaklepání mladé děvče a na komodu položilo čisté oblečení. S poklonou dívka odešla.

Francois se podivil nad poklonou, pak ale rychle sundal kalhoty a vlezl do té horké vany a slastí přivřel oči.

Třicet minut stačilo, aby se voda proměnila z horké na studenou. Vylezl a modrou osuškou, která tam byla položená, vysušil své tělo. Vzal si na sebe připravené spodní prádlo. Sáhl po černých kalhotách. Byly z příjemného materiálu. Poté se natáhl po bílé košili. Další kvalitní látka. Krásná, svítivě bílá, voňavá. Bál se nosit tak krásné věci. Král je k němu tak velkorysý.

A hřeb všeho byla černá sametová vesta. S úctou ji na sebe navlékl. Zapnul tři zlaté knoflíky. Ze starého oblečení vytáhl kousek papírku a tužku. Na stříbrné komodě něco rychle dopsal na papír. Vylezl ven, kde na něho před dveřmi čekal jeden strážný a slečna, která přinesla čisté oblečení. S pokorou převzala zničené šaty z Francoisových rukou a odešla.

„Král si žádá tvou přítomnost.“ Vydal se chodbou opačným směrem než dívka. Došli do obrovské haly a na jejím konci byl krásný pozlacený trůn. Tak, jak si ho vysnil. A na něm seděl král, kterému dlužil vše na tomto světě.

„Pane králi, já…“ Francois vykročil k trůnu.

„Francois Villone! Přistup.“

Francois došel až k trůnu. Pohlédl králi do očí.

„Byl jsi zbaven trestu smrti. Sám jsi mi daroval svůj život?“

„Tak jest, můj pane.“

„Tímto tě jmenuji mým jediným sluhou. Za trest nebudeš moci ven na ulice ani do města. Povolena bude jen zahrada. Budeš mi sloužit dobře až do smrti. Oslovovat mě „Výsosti“. Plnit mé úkoly a rozkazy.“

Francois poklekl. Už chápal, proč dostal druh takového oblečení. Sklonil hlavu a pro sebe se usmál. Když pozvedl hlavu, položil si dlaň na srdce.

„Vaše výsosti, daroval jsem vám svůj život. Budu plnit vaše nejmenší i největší přání. Budu vám sloužit dobře až do konce svého života. Nikdy mě nikdo nespatří venku, kromě vaší nejjasnější zahrady. Nyní už jsem navždy váš.“ Zhluboka se nadechl. Očkem pozoroval přísedící a dvořany. Pár žen na něho koukalo s pohrdáním, ale povětšinou viděl v očích laskavost a přátelství.

Král se pousmál. „Za sedm minut v knihovně. Mám pro tebe první úkol.“

Francois se zvedl z pokleku. Uklonil se a na podpatku se otočil. Zamířil velkými dveřmi ven z trůnního sálu. Ptal se služek a stráží, aby našel cestu ke knihovně. Přesně za sedm minut stál před dveřmi knihovny, které se s vrznutím otevřely, a za nimi již stál král.

„Pojď dovnitř,“ vybídl ho a došel k pozlacené knihovničce, která byla nejkrásnější v místnosti.

Francois ke králi došel a očkem přelétl přes knihy. V tak velké knihovně bylo jen pár svazků. A to jen a jen Francoisovy básně. Těch pár svazků držely nádherné blýskající se zarážky.

„Chci, abys každý den omýval tuto knihovnu, aby na ní nikdy nebylo ani zrnko prachu. To je tvůj každodenní úkol. A pak po tobě požaduji další básně. Ve svém volném čase budeš psát básně, které svět nespatří. Budou náležet jen mně. Jako mi náleží tvůj život.“ Král pohladil jemně Villonovy básně. Vzpomínal, jak četl úplně první rým a už ten jej uchvátil.

„Vaše výsosti, dovolte mi vám dát tohle.“ Francois vytáhl z kalhot pomuchlaný papír, ale ještě stále čitelný. „Je to má nejnovější báseň. Chtěl jsem ji ještě přepsat, než vám ji dám, ale to by ztratilo ten pravý význam. Byla dokončena dnes odpoledne. Je pro vás, je vaše. Přeji si, abyste mi dovolil, aby mohla tato báseň nést vaše jméno, Výsosti.“

Král přečetl osmistrofou báseň. Nad poslední slokou se usmál a v duchu si poblahopřál za tak úžasný tah, zachránit jeho „prokletého“ básníka.

Obviněný ležel v prachu,

odpočet do jeho konce,

sám napravit to chtěl, měl snahu,

v městě bily staré zvonce,

v tom prachu on se zjevil z jasna,

jeho rytíř, jeho Bůh, jeho král,

záchrana to byla včasná,

život, duši odevzdal.

Přišla jsem na neobjasněné zmizení Francoise Villona. Omlovám se za tu nepovedenou básničku na konci... :) Konec by za něco stál, kdybych uměla skládat básně, a na Villonské balady a na jeho talent nemám ani ze čtvrtiny... :/ Jen jsem to chtěla nějakým způsobem podtrhnout, tak třeba to není tak hrozné.

Proč zrovna tenhle příběh? Po dlouhé době jsem znova četla Testament a vzpomněla jsem si, že byl vyhoštěn z Paříže a už o něm nikdo nevěděl. Navíc měl ochránce v králi a hned mě to napadlo! Tak úžasný vztah! ^^

Děkuji za čtení. :)

Autor: Arterie, v rubrice: Povídky » Jednodílné