OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Prokletí Bílých Vlků

20.05.2014 (11:00) • Ver • Povídky » Jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 1156×

Nad městečkem Ammane v západní Montaně právě zapadalo slunce, jehož poslední paprsky tvořily krásnou souhru světel a stínů tančících po obloze. To, že nikdo z města zapadající slunce nesledoval, zde nebylo neobvyklé. Ne snad proto, že by lidé měli tuto show již okoukanou. Jen jednoduše po setmění nevycházeli. Zůstávali ve svých příbytcích. V potencionálním bezpečí. Nikdo neměl nejmenší chuť vyjít ven na čerstvý vzduch a sledovat boj mezi jasným sluncem a temnou nocí, který byl předem rozhodnut. Městečko vypadalo ponuře. Ulice osvětlené slabou září pouličních lamp byly liduprázdné.

Slunce se však až příliš brzy rozhodlo kapitulovat. Rozžhavený kotouč zmizel za obzorem. Tma zvítězila a pokusila se pohltit krajinu. Avšak o slovo se přihlásily jasné hvězdy a také dorůstající měsíc. Jejich svit prozářil jinak temný, pozdně letní večer. Na zem dopadaly jemné kapičky deště, který obzvláště toto místo velice rád navštěvoval. Zdálo by se, že celá noc bude provázena jen jemným šustěním listí ve větru a dopadáním oněch kapiček na zem. Avšak v lesích pod horami se klidná noc nechystala…

Ticho náhle porušilo vytí. Zvuk hrubého a autoritativního hlasu sněhově bílého mohutného vlka se roznesl celým lesem. Vlkovy světle modravé oči, jemně zakalené šedí, zářily noční tmou. A nebyl sám. K sněhovému vlkovi se brzy přidali další dva. Sněhová vlčice s modrýma očima, která byla o něco menší, se postavila vedle svého partnera. A malý sněhový vlček s modrošedými očky zase se zaujetím sledoval hvězdy na nebi, které jej uchvátily.

A ani na odpověď ostatních členů smečky nemusela rodina dlouho čekat. Brzy se lesem rozlehla snad další dvacítka vlčích hlasů. Ty tak společně daly vytvořit nádherné noční symfonii, která se nesla dále lesem. A tyto hlasy slyšela i ztracená členka smečky. Krémová vlčice, jejíž hluboké modré oči svítily tmou, však neodpovídala. Nešla za smečkou. Její pozornost totiž upoutalo něco jiného. Někdo, kdo v tomto lese po setmění neměl co dělat…

Mladý muž oblečený do nepromokavého pláště zelenohnědé barvy s batohem na zádech totiž právě procházel tímto temným lesem. Při pozdním odpoledni se rozhodl vydat na průzkum těchto zajímavých a velice rozsáhlých lokalit. Avšak k jeho smůle zabloudil, a tak strávil na tomto místě daleko více času, než měl v plánu, a tím také porušil nepsané pravidlo o tom, že v lese po setmění nikdo být nesmí.

I uši muže zaslechly líbeznou melodii vlčího zpěvu, která se nesla lesem. A on věděl, že by se měl co nejdříve vrátit do městečka. To vytí mu totiž nahnalo husí kůži. Bylo nádherné, ale také znamenalo předzvěst něčeho velice špatného. Muž přidal do kroku, a ač byl znaven dosavadní cestou, dál klopýtal lesem. Při tom se snažil vyhýbat kořenům a větvím, které po něm sahaly jako hnáty temných lesních duchů. Přes koruny stromů zde nemohl spatřit bílou záři měsíce ani hvězd, a tak nevěděl ani to, kudy se ubírá či nač šlape.

Zmocňovala se jej panika.

Avšak najednou jeho svalstvo ztuhlo a on se zastavil. Jeho srdce, následujíc příkladu ostatních svalů, na krátkou chvíli jako by udělalo to samé. Téměř zapomněl dýchat, když temným křovím, které jej obklopovalo, neuvěřitelnou rychlostí proletělo něco velkého a bílého. Zmateně se rozhlédl, ale ani ne po minutě už pokračoval ještě zběsilejším tempem. Nízko rostoucí větve jej šlehaly do tváře a on zakopával o kořeny, kterým se nešlo vyhnout. Navíc, na vlhké zemině pokryté kluzkým listím a jehličím stromů se mu nedařilo správně držet rovnováhu a každou chvíli hrozilo, že jej nohy zradí a on upadne. Avšak on, poháněný návalem adrenalinu, běžel stále dál.

Běžel o svůj život.

Najednou jej však cosi zastavilo. Opět. Přímo před ním se zjevily dvě velké, tmavě modré oči, hluboké jako mořské příkopy. V těch očích by se jistě brzy začal topit, kdyby je sledoval jen o chvíli déle. Bylo v nich cosi lidského, ale zároveň tak moc divokého, zvířecího a lačného, že to bylo děsivé. A neméně krásný a děsivý byl tvor, jemuž tyto oči patřily. I muž dobře věděl, že to byl jeden ze smečky vlků, která před chvílí tak nádherně vyla. Ale teď tu bylo ticho.

Nepříjemné ticho, ze kterého mrazilo.

Vlčice, která se před ním zjevila, měla krásně hebký hustý kožich krémové barvy. A když se očima vpíjela do muže, působila spíše jako člověk, než jako zvíře. A on se ani nepohnul. Byl vyděšen i okouzlen najednou, jak pozoroval vlčici, která byla velká spíše jako medvěd, než obyčejný vlk.

I tak však vyhrálo divoké zvíře.

Vlčice vycenila perlově bílé zuby. Představa bytosti podobné lidem se vypařila do neznáma. Tiché zavrčení, následované krokem vpřed, vzalo muži veškerou naději na záchranu. Vlčice nebyla žádným plachým zvířetem, které by se dalo na úprk a nechalo jej na pokoji. Muž v tu chvíli slyšel jen nepřirozeně hlasitý tlukot svého vlastního srdce a svůj dech.

Vyděšeně ustoupil o krok vzad.

Tento krok jej však stál život. Zavadil o jeden z kořenů. Pád na tvrdou, ledově chladnou zem byl již příliš. Při prudkém nárazu jej opustilo vědomí a z rány začala vytékat horká, rudá tekutina.

Stačil pouze jeden ladný pohyb.

Velice elegantní skok vlčice znamenal pro nebohého muže konec. Vlčice se sklonila nad tím, když se před ní snažil marně utéci. Avšak on už necítil bolest, když se zvíře lačně a bez dalšího váhání vrhlo své kořisti přímo k hrdlu.

Na nebi se stále leskly hvězdy. Avšak les byl jiný. Tišší. Zlověstnější. Chladný vánek hladil listy keřů a stromů. Blížil se úsvit nového dne. Avšak i tak tady bylo něco špatného. V tom lese totiž stále ležela Ona. Původně krémová vlčice. Teď byl však její kožich nasáklý krví. Zabarven do ruda. Již nespala. Sledovala zářivé hvězdy nad sebou a v modrých očích se jí leskly jiskřičky smutku. Nemohla plakat. Avšak její smutek z ní vyzařoval do celého lesa. A přesto s tím, čím je, nemohla nic udělat. A nemohla navrátit život tomu, v jehož krvi teď ležela…

Autor: Ver (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí Bílých Vlků: