OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Proklatec

26.07.2012 (14:00) • Eliza • Povídky » Jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 1190×

Přistál jsem na tvrdé zemi. Z ničeho nic. Chytl jsem se za bolavou hlavu a rozhlédl se přivřenýma očima kolem sebe. Popelnice, kaluže vody a všude kolem poházené odpadky. Příšerně to tu páchlo, ale v tu chvíli bych to místo za nic na světě neměnil. Jsem venku, pomyslel jsem si vcelku radostně. Je to už dlouho, co jsem se naposledy takhle radoval.

Prohlédl jsem si své oblečení. Měl jsem na sobě tamté džíny, černě triko a černou koženou bundu. Nepoznával jsem ho, ale bylo mi to vcelku jedno. Stejně ho zase roztrhám, jako všechno. Pomalu jsem se zvedl a ledabyle si pročísl své husté, černé vlasy. Neudělal jsem ani dva kroky a už jsem se znovu válel na zemi. Příšerně mě rozbolely nohy a vůbec celé tělo. Snad nikdy v životě jsem se necítil tak krásně a tak příšerně zároveň. Trhnul jsem krkem ze strany na stranu a nadechl se k dalšímu pokusu vstát. Tentokráte se mi podařilo chytit se popelnice a udržet se tak na nohou. Pomalu jsem si přivykal na pevnou půdu. Zvedl jsem hlavu a podíval se na oblohu. Pomalu se stmívalo. Nemohl jsem si vybrat lepší dobu na tohle tvrdé přistání, pomyslel jsem si a trochu se pousmál. Jakmile vyřeším drobný problém s tímto tělem, už ho nebudu potřebovat.

Naposledy jsem si protáhl nohy. Podivně v nich zakřupalo, až jsem sebou škubnul. Jak dlouho jsem je nepoužíval? Dvě stě? Tři sta let? Vůbec jsem si nepamatoval, kdy jsem vyměnil city a lidskost za sílu a rychlost. Byl jsem první, kdo to udělal a také jediný, kdo k tomu měl skutečný důvod. Všichni ti zoufalí pitomci po mně neskončili slavně. A převážně je to moje vina. Opět jsem zvedl koutky úst v krutém úsměvu. Zabil jsem je do jednoho. A ji taky. Nakonec, byla to její vina, i když to nemohla tušit. Alespoň jsem měl tu slušnost ji zabít rychle.

Na chvíli jsem přerušil řetězec myšlenek, když se kolem mě mihnul stín osoby, která prošla jen malý kousek od popelnice, u které jsem stál. Oči mi zasvítily. Byla to mladá dívka, velmi podobná mé bývalé lásce. Dokonalá první oběť. Přemohl jsem poslední drobnou bolest v nohou a rychlým, ale tichým krokem jsem se k ní pomalu blížil tak, jak jsem to uměl jedině já.

Když jsem ji stáhl do příhodně se nacházející uličky, ani nic nepostřehla. Našpicoval jsem uši, jestli někde nezaslechnu něco, co by mě mohlo při mém konání vyrušit, ale naštěstí jsem nic nezaslechl. Dal jsem dívce pro jistotu ruku přes pusu a pevně ji jednou rukou držel. Zbytek těla jsem uvolnil a nechal do sebe proudit sílu, která mi byla dána. Pro kterou jsem bojoval a kterou jsem si vymohl od samotného Boha. Když jsem pocítil, jak mým tělem proudí síla a mé tělo se lehce zahřívá, otevřel jsem doposud zavřené oči.

Pohlédl jsem na dívku a její vyděšený výraz mě ujistil, že se má proměna zdařila. Místa rukou jsem měl obrovské tlapy a celé mé tělo pokrývala teplá, černá srst. Ostrými drápy jsem popadl dívku za trup a vyhodil ji do vzduchu nad sebe. Ječela hrůzou a já jí to nezazlíval. Vlastně jsem se divil, že neječela už dřív. Jakmile se její tělo blížilo k mé hlavě, rozevřel jsem tlamu, chytl ji za letu a tvrdě jsem skousl. Pozoroval jsem, jak se jí hlava oddělila od těla a z krku jí vytéká drahocenná krev.

Zhluboka jsem se nadechl a v duchu zasténal radostí. Ta vůně čerstvé krve byla k nezaplacení. Kromě hlavy se na zemi válely i její nohy, ale těch jsem si více nevšímal. Zkonzumoval jsem tělo, které jsem měl v tlamě a v břiše se mi rozlil pocit naplnění. Temně jsem zavrčel, zaklonil hlavu a z plna hrdla zavyl. Nejbližší pouliční lampy popraskaly a já se na chvíli zaposlouchal do ticha. Nic jsem však neslyšel. Žádná odpověď na mé volání.

Byl jsem sám. Jediný na světě.

Autor: Eliza (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Proklatec: