Prázdné místo • OurStories.cz ~ naše povídky

Jaké to je, ztratit nejlepší kamarádku?

05.10.2013 (12:00) • Veru177 • Povídky » Jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 1051×

Zírala jsem na kompletně popsanou tabuli. V ruce jsem drtila propisku, se kterou jsem dlouho nenapsala ani slovo. Pohledem jsem bloudila po třídě, která působila znuděným dojmem jako vždy, až mi pohled padl na prázdné místo u okna, tak jako několikrát za tento den.

Dana.

Znovu na mě padl smutek a srdce se mi sevřelo. Tak dobře jsem si pamatovala na dny, kdy jsme s Danou byly nejlepší – nerozlučné – kamarádky. Ta doba už ale byla dávno pryč a nevypadalo to, že by se mohla někdy vrátit. V mysli se mi vybavila dnešní první hodina, kdy jsem si ještě myslela, že Dana normálně chybí. Pak na dveře zaklepala naše třídní učitelka spolu se sekretářkou. Hledaly ji.

To už samo o sobě bylo alarmující. Dana byla vždycky premiant třídy, za celý rok měla snad jen dvě absence a každý o ní věděl, že je hotový světec.

Začala jsem se bát.

Už to bylo dlouho, co jsme si s Danou popovídaly. Posledních pár měsíců jsme se vídaly jen ve škole a sotva na sebe pohlédly. Hrozně mě mrzelo, jak náš vztah ochladl, ale nedalo se s tím nic dělat.

Dana se… změnila.

Začala pít, kouřit, kašlat na školu, stýkat se s… nesprávnými lidmi. Moje kamarádka byla pryč.

Doslova.

Ráno se po škole rozšířila fáma, že je nezvěstná. Prý už dva dny nebyla doma a nikdo ji neviděl. Když si mě zavolala školní psycholožka a naše třídní v jedné osobě, jestli o ní něco vím, došlo mi, že to nejsou fámy.

„Po Daně pátrá policie,“ oznámila mi vážně a já se sotva udržela na nohou. Samozřejmě mě hned napadlo to nejhorší. Co když ji někdo unesl? Teď ji někde drží zavřenou a ubližuje jí… Ale šuškalo se, že utekla se svým klukem, kterého její rodiče neschvalovali. Napůl jsem v to doufala. Bylo by to lepší než scénáře v mojí hlavě.

Celý den jsem byla jako na jehlách a nevnímala svět okolo. Hlavou mi běhaly všechny naše společné chvíle, kdy jsme brečely smíchy, byly za bavení vykázány ze třídy. Každý na nás pohlížel jako na sestry. Jakékoliv akce se zúčastnila jedna, automaticky i druhá. Učitelé si pletli naše jména, ačkoliv si nebyla vůbec podobné.

Patřily jsme k sobě.

Když jsme se ošklivě pohádaly, říkala jsem si, že se zase usmíříme. Nebývá to tak? Jenom si potřebujeme pročistit hlavu, být na chvíli samy… Nemohla jsem ani pomyslet na to, že by to mohlo být jinak.

Ale ona o návrat našeho přátelství nestála. Začala o mně rozšiřovat nejrůznější pomluvy, vyhýbala se mi… Jako bych jí byla ukradená. A to hrozně bolelo.

V noci jsem nemohla spát, brečela jsem do polštáře, masochisticky si prohlížela naše společné fotky. Tolik mi chyběla.

Ale naše odloučení způsobilo, že jsem začala více mluvit s lidmi. Našla jsem si nové kamarády. Žádný z nich nemohli nahradit Danu, ale díky nim bylo snesitelnější každý den sledovat, jak je šťastná beze mě.

Odsedly jsme si od sebe, vymazaly z facebooku všechny naše společné fotky, nevšímaly si narážek od ostatních. Daly jsme všem jasně najevo, že už nejsme kamarádky.

Ale když zmizela, všechny moje těžce budované zdi spadly. Šíleně jsem se o ni bála, chyběla mi a byla jsem naštvaná. Jak mi to mohla udělat? To opravdu věřila, že už ji nemám ráda?

Tolik jsem chtěla, aby se vrátila. Už jsem nedoufala, že by se mohl obnovit náš starý vztah, nejspíš by to ani nešlo. Ale chtěla jsem vědět, že je v pořádku. Že jí jen ruplo v bedně a utekla s nějakým klukem.

Koukala jsem na její prázdné místo a oči se mi plnily slzami.

Dano, prosím, vrať se…

Autor: Veru177 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné