OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Poznejte Theodora



Poznejte TheodoraTheodor býval úplně normální hoch, ovšem jednoho dne se to změnilo a on byl odsouzen pomáhat všude, kde se pomoci dá. To může obsahovat i záchrany neopatrných poďobaných šlechtičen se sklony k romantické poezii.

Nesnášel jsem, když jsem musel někoho osvobodit. Proč mám já vysekávat z problémů člověka, který se do nich dostal kvůli svojí neopatrnosti? Nebylo by fér, aby za svou nezodpovědnost pykal? Život je těžký. A když si to někdo neuvědomuje, může se dostat do problémů. Přesně jako mladá šlechtična, které jsem měl pomoct. Pocházela z rodiny, které v žilách koluje magie už po staletí. Ona nějakým záhadným způsobem čarovat neumí. Jejím rodičům na ní však záleželo, a když byla unesena „bandou lapků", jak mi bylo řečeno, rozhodli se zaplatit velké peníze za její záchranu.

Pátral jsem asi tři dny, a nakonec mě moje cesta dovedla až k polorozpadlému hradu, před jehož bránou jsem se nacházel. Pochyboval jsem, že se jedná o obyčejnou bandu lapků. Při návštěvě lorda Venoga jsem si důkladně prohlédl jejich rodinné sídlo. A i já se svým ubohým čarodějným tréninkem jsem dokázal rozeznat, že je chráněno spoustou složitých kouzel. Navíc nemyslím, že jsem dokázal zachytit všechna ochranná kouzla. A to nehledě na příkop s krokodýly či klece s bojovými medvědy schované ve skrytých sklepeních pod trávníkem. Takové zabezpečení by „banda lapků" vážně jen tak nepřekonala.

Opřel jsem se o kámen ležící vedle cesty a pomalu rozdýchával svou uběhlou cestu do kopce. Zadíval jsem se na hrad. Kdysi dávno možná vypadal majestátně, teď připomínal spíše trosky. I když některé místnosti uvnitř budou pravděpodobně zachovalé a udržované, jestli zde sídlí únosci. Rozhlédl jsem se kolem. Scenérie jako z knihy z období romantismu, pomyslel jsem si. Hrad, lesy, dole pod kopcem šuměla řeka a ze svého vyvýšeného místa jsem viděl mlhu, která se postupně šířila lesy pode mnou. To všechno zaléval jasný měsíční svit. Napomáhal tomu taky fakt, že bylo prvního května. Nemohl jsem se nezašklebit. Studoval jsem literaturu a romantismus jsem nenáviděl. Připomínal mi mě.

Přestal jsem se kochat onou úžasnou scenérií a pokračoval směrem k hradu. Neměl jsem ani ponětí, co nebo koho čekat uvnitř. Ale tak nějak mi bylo jasné, že ať už je tam kdokoliv, bude čekat on mě. V horším a pravděpodobnějším případě to budou oni. Prošel jsem přímo otvorem, který byl hradní branou, a dostal se tak na nádvoří. Nic k vidění. Prostě hrad. Rozbořený. Rozhlédl jsem se důkladněji a všiml si dveří na druhé straně nádvoří. Byly skryté ve stínu, proto jsem si jich nejprve nevšiml. V okolí jsem nezpozoroval žádné známky pohybu, takže jsem se přiblížil ke dveřím. Před nimi jsem se zastavil a chvíli přemýšlel, jestli bych neměl postupovat opatrně. To nebyla tak úplně včasná myšlenka, protože opatrně jsem měl postupovat od samého začátku, a můj učitel by mě za tenhle přístup nepochválil. Rozhodl jsem se, že moje opatrnost bude spočívat v tom, že tasím, a když za dveřmi někdo bude, tak ho jednoduše vyřídím. Byl jsem naživu, zatím mi tenhle princip fungoval.

Prudce jsem rozrazil dveře a zklamaně sklopil svůj krátký meč se zúženou čepelí. Nikdo za nimi nebyl. Našel jsem akorát stísněnou chodbu, která mířila někam dolů. Nejspíš do bývalé šatlavy. Vzhledem ke stísněnosti prostoru jsem meč vyměnil za nůž kvůli lepšímu ovládání. S kratším nožem můžu v úzkém prostoru lépe manipulovat. Potlačil jsem tendenci si v levé ruce vyvolat plameny a pokračoval jsem potmě. Jestli na mě někdo čekal dole, nechtěl jsem mu to usnadnit.

Další zklamání. Dole na mě zase nikdo nečekal. Respektive nikdo, kdo by se mě snažil zabít. Můj předchozí odhad byl správný, schody vedly do šatlavy. Ta, na rozdíl od zbytku hradu, vypadala udržovaně. A právě tam jsem našel šlechtičnu. Mohla být asi o rok mladší než já a vůbec nevypadala tak, jak bych si dámu jejího postavení představoval. Očekával bych upravené vlasy, nalíčenou tvář a nějaké draze vypadající oblečení. Pravda, vlasy by asi upravené nezůstaly, a stejně tak by po únosu nevydrželo ani to nalíčení, ale oblečení snad ano. Jak vypadala? Blonďaté vlasy stažené v culíku, uhrovatý obličej, tričko s nějakým nápisem, džíny a na nohou tenisky. Vskutku majestátní pohled. Moderní doba, řekl jsem si. Ale rozhodně se jí nedala upřít jistá krása. I přes poďobanost obličeje byly její rysy jemné a z křivek těla šlo vidět, že nezahálí a stará se o sebe. Přestal jsem hodnotit a ještě jednou jsem zkontroloval šatlavu. Skládala se z chodby a podélně umístěných cel. Ona byla hned v první cele napravo. Spala. Nebo se tak přinejmenším tvářila.

Přistoupil jsem k mřížím a dotekem roztavil zámek. Přišel jsem k ní a zatřásl s ní. Skutečně spala. A tvrdým spánkem, protože nereagovala. Vypadala nezraněná, až na otlačeniny na rukou, kde nejspíš byla svázaná. Přemýšlel jsem, jestli není pod nějakým kouzlem nebo jí nezdrogovali. Vůbec se mi nelíbila představa, že bych ji odsud měl nést. Nejenže by to při mých 190 centimetrech a 70 kilogramech bylo těžké, ale s člověkem přehozeným přes rameno se špatně bojuje. A nyní jsem si byl téměř jistý, že cestou ven někoho potkáme. Jestli si dali takovou práci s únosem, určitě by ji nenechali nehlídanou. Takže bylo jisté, že se jedná o past.

Při dalším poněkud hrubějším zatřesení se konečně probrala. Asi měla vážně jen tvrdý spánek. Převalila se a zadívala na mě. Chvíli mě pozorovala, čekal jsem, jak zareaguje.

„Co chceš?“ vyjela po mně. Vzhledem k mému věku mě nepřekvapilo, že mi tyká. Navíc byla šlechtična, asi byla zvyklá takhle s lidmi jednat.

„Přišel jsem tě osvobodit,“ odpověděl jsem. Nějak se mi nechtělo jí vykat, když i ona mně tykala.

Zmateně se rozhlédla. „Kolikátého je?“ zeptala se.

„Prvního května. Byla jsi tu asi týden.“ Jestli byla celou dobu tady dole, nemohla mít sebemenší ponětí o čase, takže ji pochopitelně zajímalo, jak dlouho tu trčela.

Slabě se usmála a potichu si zarecitovala. „Byl pozdní večer - první máj.“

„Večerní máj byl lásky čas,“ odvětil jsem automaticky. Nešlo nepoznat starou dobrou báseň Máj. Překvapilo mě, že ji zná, a ještě více, že si na ni vzpomněla zrovna teď. Ale nepotěšilo mě to, jelikož mi znovu připomněla romantismus. Typičtější romantickou báseň by člověk jen těžko našel.

Překvapeně se na mě zadívala. Doufal jsem, že se do mě pod silou momentu nezamiluje. Ještě to by mi tak chybělo.

„Na poezii bude čas jindy, teď musíme jít. Můžeš chodit?“

„Ano, nic mi neudělali. Jen mě sem zavřeli,“ odvětila a zvedla se. Tvářila se však zmateně.

„Pravděpodobně na nás čekají venku, takže půjdu první. Kdyby na nás zaútočili, drž se dál. V nejhorším případě mě zabijí a tebe znovu zavřou,“ vysvětloval jsem jí situaci. Netušil jsem, kolik jich bude, takže tu byla jistá šance, že se odsud nedostanu živý. A bylo důležité, aby si to uvědomovala i ona a nedělala hlouposti.

Přikývla a následovala mě.

„Tebe poslal můj otec?“ ptala se. Hlas se jí třásl, byla vyděšená. Nedivil jsem se jí, taky bych byl.

„Ano.“

„Ti lidé... proč mě unesli?“

„Nevím jistě. Možná chtěli výkupné. V lepším případě. V horším se tě chystali obětovat, to je dnes v módě. Také je tu šance, že se chtěli za něco pomstít tvojí rodině, ale to by tě zabili hned. Nebo alespoň nějak mučili. Tvůj otec mi skoro nic neřekl a ani jsem se na nic neptal.“

„Obětovat?“ vydechla zaraženě. Asi si doteď nepřipouštěla, že by to mohlo být tak vážné.

„Ano, obětovat. Vysvětlovalo by to, proč jsi ještě naživu. Připravit rituál obětování chvíli trvá a dobrý čaroděj si vždycky počká na ten správný den.“ Asi jsem ji svými řečmi moc nepovzbudil. Zastavil jsem se kousek přede dveřmi a otočil se k ní. „Kolik je ti let?“ zeptal jsem se.

„Sedmnáct.“

Vida, tak můj odhad byl přesný. O rok mladší než já.

„Je ti sedmnáct. Celý život máš před sebou, a že se stalo tohle všechno... poznamená tě to a jen tak na to nezapomeneš. Ale to nemění nic na tom, že až se odsud dostaneš, budeš se moct vrátit domů a žít tak jak předtím.“ Věděl jsem, že to myslím upřímně. Ale trochu mě to mrzelo. Ji do víru událostí, stejně jako mě, hodila náhoda. Jenomže ona se mohla vrátit ke starému životu. Já bohužel ne. Ale na sebelítost nebyl prostor. Měl jsem před sebou úkol a vyděšenou holku, kterou jsem potřeboval uklidnit. A nehodlal jsem ji tu nechat. „Zůstaneš tady, schovaná za těmi dveřmi. Jestli sem vleze kdokoliv kromě mě, vraž do něj tohle.“ Podal jsem jí svůj nůž. Roztřeseně ho uchopila a přikývla. „Pověz mi, jak se jmenuješ?“ zeptal jsem se.

„Veronika,“ odpověděla s pohledem do země.

„Podívej se mi do očí, Veroniko.“ Udělala to. Chytil jsem ji za ruce. Teď pozorně poslouchej. Ať venku stojí kdokoliv, nenechám ho znovu tě unést nebo ti nějak ublížit. Teď mi pověz... vidíš v mých očích, že bych lhal?" Zakroutila hlavou. Věříš mi?"

„Ano.“

„To je dobře. Teď počkej tady a nechoď ven, dokud si pro tebe nepřijdu. Budeš v pořádku,“ uzavřel jsem svůj proslov. Doufal jsem, že jsem jí aspoň trochu pomohl. Poslední věc, kterou jsem potřeboval, byla panikařící holka.

Přistoupil jsem těsně ke dveřím a přemýšlel jsem, jestli mám pomalu a dramaticky vyjít ven, nebo vymyslet něco lepšího. Nakonec jsem se rozhodl podívat se klíčovou dírkou. Ze svého omezeného úhlu pohledu jsem viděl pět lidí. Podle oblečení jednoho čaroděje a čtyři rváče. Asi mágova ochranka. S těmi nebude problém, ale na čaroděje si musím dát pozor. Napřímil jsem se.

Ve válečném umění je prý důležitým faktorem moment překvapení. Oni rozhodně nečekali, že překvapím já je. To je další věc. Vždycky dělat to, co soupeř nečeká. S přáteli jsem rád žertoval, že to znamená vzdát se. Při této vzpomínce jsem se pousmál. Ohlédl jsem se na Veroniku. Pozorovala mě. Mrkl jsem na ni a roztáhl ústa v širokém úsměvu. Položil jsem na dveře ruku a pomalu tasil.

Dveře se vylomily z pantů a vyletěly na nádvoří. K tomu všemu se ozvala hlasitá rána. Na nic jsem nečekal a vyrazil. Zatím můj plán fungoval dokonale, překvapil jsem je. Teď bylo načase přistoupit k druhé části plánu. Improvizovanému zabíjení. Tuhle část mám nejraději.

Nebylo jich jen pět. Momentálně jsem je odhadoval na patnáct. Zaregistroval jsem, že někteří z nich mají luk. Většinou ti, kteří stáli stranou. Rozestavěli se do půlkruhu kolem dveří. Sprintoval jsem směrem k čaroději, toho jsem se potřeboval zbavit nejdříve. Zaslechl jsem zadrnčení tětivy, kolem hlavy mi prolétl šíp. Netrefil, běžel jsem dál. Čaroděj se zvedal ze země, před chvílí koneckonců dostal dveřmi do obličeje. Ti čtyři byli sehraní. Dva se shlukli okolo přiomráčeného kouzelníka, druzí dva mi vyšli vstříc.

Počítal jsem, že po mně nebudou střílet, když se střetnu s jejich kumpány. Ale kdo ví? Třeba jim potencionální vražda vlastního kamaráda nedělá problém.

Už jsem byl u nich. Vyběhli po mně zároveň. Toho po své levici jsem odhodil tlakovou vlnou. Po několikametrovém letu spadl na zem a praštil se do hlavy. Okamžitě po seslání kouzla jsem se věnoval druhému. Zkusmo po mně sekl. Ubohá rána, byl to amatér. Nemohl za to, ale byl to jeho konec. Jen jsem se trochu zaklonil, jeho čepel prosvištěla přede mnou a okamžitě jsem mu hrotem svého meče probodl srdce.

Teprve teď jsem se začal starat o šípy. Zhodnotil jsem je dobře. Když jsem bojoval s jejich kumpány, nikdo po mně nestřílel. Připravil jsem si kouzlo a máchl rukou. Ihned jsem vyrazil, abych se zbavil čaroděje. Všiml jsem si, že po mé pravici další lučištník vystřelil. Ignoroval jsem ho. Šíp se zastavil asi metr ode mě, skoro jako by narazil do zdi. Kouzlo zabralo.

Jeden z čarodějových ochránců mi vyšel naproti. Doběhl jsem k němu a střetli jsme se. Byl o poznání lepší, než jeho předešlý kumpán. A dobře to věděl. Chvíli jsme zkoušeli jeden druhého, ale věděl jsem, že si musím pospíšit. Zariskoval jsem a pokusil se o falešný výpad. Skočil mi na to, srazil jsem mu meč stranou a chytil ho levačkou kolem krku. Okamžitě se od místa dotyku mých rukou začaly šířit omrzliny. Vytřeštil oči, chytil mě za ruku a začal sebou vyděšeně házet a snažil se uvolnit z mého stisku. Nepovoloval jsem. Po chvilce mu krk zamrzl do pevného kusu ledu. Pustil jsem ho a odkopl. Od toho už nic nehrozí. Jeho spolubojovník hrdinně zahodil meč, otočil se a běžel směrem k bráně. O toho jsem se dál nestaral. Zaregistroval jsem výpad zleva a nouzově se kryl. Ránu se mi naštěstí podařilo zablokovat, což jejího původce nemile překvapilo. Levou rukou jsem si telekineticky přivolal dýku z pochvy a rychle ho třikrát za sebou bodl do břicha. Zhroutil se na zem. Teď už jsem zbýval jen já a dalších deset lidí. Nevypadalo to, že by se jim chtělo se mnou bojovat.

Zaregistroval jsem, že čaroděj se konečně zvedl ze země a začal vyvolávat nějaké kouzlo. Díky bohu, je to jeden z těch horších. Ti lepší by i složitější kouzlo vyvolali okamžitě, bez vyššího soustředění. Tomuhle to chvíli trvalo. Mrštil jsem po něm nožem a hned nato jsem vyběhl. Nůž se mu zarazil do nohy, ale nijak na to nereagoval, jen se dál soustředil na zaklínadlo. Má u mě plus body za sílu vůle. Blížil jsem se k němu a o můj magický štít se rozbíjel jeden šíp za druhým. Neodvážil jsem se zkoušet, jestli zastaví i silnější kouzlo. Když mě od čaroděje dělilo pouhých pět metrů, vrhl po mně své kouzlo. Nevím, co bylo původním účelem kouzla, ale buď ho vypustil příliš brzy a nehotové, nebo se mu jednoduše vymklo z rukou a ztratil nad ním kontrolu. Když jsem viděl, jak přímo proti mně letí velká zářivá žlutorudě zabarvená koule, která vypadala, že každou chvíli vybuchne, ztratil jsem nervy. Padl jsem k zemi, koule proletěla nade mnou. Zaslechl jsem výbuch a zvuk padajícího kamení. Ale teď nebyl čas to řešit, vyskočil jsem na nohy a několika rychlými kroky překonal prostor mezi mnou a čarodějem. To se mu nelíbilo, tak udělal to, co dělá každý čaroděj v krizi. Výbuch mysli. Tohle kouzlo mi lezlo na nervy. V podstatě se jedná o tlakovou vlnu, která má epicentrum v místě sesílatele. Výbuch mě odhodil a vyrazil mi meč z ruky. Než jsem se zvedl, rychle jsem zkontroloval lučištníky. Asi doufali, že když do mě budou dál střílet, vyčerpají můj štít. Nad tím jsem se zasmál. Jejich úvaha byla správná, ale potřebovali by k tomu takových mnohem víc času a šípů. Tak... tisíc? Deset tisíc? Za těchto podmínek byla jejich snaha sysifovská práce.

Dostal jsem se na nohy. Potřeboval jsem se toho čaroděje zbavit, lezl mi na nervy. Teď už jsem neběžel, jen jsem se soustředil. Vypálil po mně ohnivou kouli. Srazil jsem ji stranou máchnutím ruky. Zkusil to jinak. Silou mysli zvedl jeden z kamenů spadlých z hradeb a hodil ho po mně. Uskočil jsem. Pomalu začínal panikařit. Ustupoval ode mě. Chtěl jsem mu znemožnit další výbuch mysli, tak jsem po něm začal vrhat jedno kouzlo za druhým, abych mu znemožnil soustředění na útok. Takhle jsem se dostal až k němu, jeho obrana zeslábla a on už nedokázal vyvolat nic. Viděl jsem mu v očích zoufalství, které pramenilo z vědomí, že prohrál. Bezmoc, ponížení, vztek. Tohle všechno se mu zračilo v očích. Dal jsem mu pěstí do obličeje. Potom do břicha. Když se prohnul a obtočil si kolem břicha ruce, praštil jsem ho loktem do zátylku. Zhroutil se na zem. Vytáhl jsem mu z nohy svůj nůž a praštil ho jílcem do spánku. Chtěl jsem ho později vyslechnout.

Teprve teď jsem se začal znovu starat o střelce. Podle všeho jim porážka jejich velitele a silného článku stačila. Hromadně utíkali bránou. Chvíli jsem přemýšlel, jestli se je mám snažit zneškodnit, ale nechal jsem je běžet. Největší hrozba teď momentálně ležela omráčená u mých nohou. Došel jsem si pro svůj meč a sebral ho ze země. Pak jsem se otočil a chtěl jsem se vrátit pro Veroniku. Ale budova, ve které byla šatlava, byla tak trochu… zhroucená. Zarazil jsem se na místě a díval jsem se na spoušť. To muselo způsobit to nedotažené kouzlo… Vyběhl jsem k sutinám.

„Veroniko!“ zakřičel jsem v naději, že není omráčená. Odpověď nepřišla. „Veroniko!!!“ opakoval jsem. Nebylo to nic platné. Začal jsem prohledávat sutiny. Slíbil jsem jí, že bude v pořádku, a sliby se mají dodržovat. Jestli se jí něco stalo, tak si to neodpustím, protože to byla moje chyba. Začal jsem přemýšlet. Nehledě na to, jestli žila, nebo byla mrtvá, tam její tělo muselo být. Sám bych tyhle kameny neodklidil. Ale byl tu někdo, kdo docela zručně ovládal telekinezi. Což by mi mohlo pomoct. Ale věděl jsem, že to nebude chtít udělat. Vykročil jsem k čaroději. Doufal jsem, že není omráčený příliš silně. Snad se mi podaří ho probrat.

Profackoval jsem ho, a když začal přicházet k sobě, přiložil jsem mu nůž ke krku. Pravděpodobně to bylo zbytečné, protože už v sobě neměl příliš energie na kouzla, ale opatrnosti není nikdy dost.

„Co jste s ní chtěli udělat?“

Nejdříve nevypadal, že chce odpovídat, ale přitlačil jsem mu nůž na krk, a tak opatrně odpověděl.

„Chtěli jsme ji obětovat.“ Trefa, další přesný odhad. Teď jsem ho potřeboval přesvědčit, aby mi pomohl. Doufal jsem, že mi to usnadní.

„Máš tady někde cokoliv, co by ti doplnilo zásobu energie a umožnilo ti znovu kouzlit?“ Bohužel zakroutil hlavou. Kdybych pohotově neoddálil nůž, byl by se podřízl… Hlupák, jen mi to stěžoval. „Dobrá. Tím hůře pro tebe. Povedlo se ti tu holku zavalit a já potřebuji, abys ji pomocí telekineze dostal ven.“

„Ale to nejde… nemám v sobě sílu na další kouzla.“ Zachmuřil jsem se.

„Máš. A je jí tam dost.“ Nechápavě se na mě zamračil. Pak mu to začalo docházet.

„Ale to… to…“ vykoktal.

„Přesně tak. Jenže když to neuděláš, bude to horší. Jsem ochotný tě kvůli ní mučit. A sám si dovedeš představit, jaké by to bylo, kdybych tě předal do rukou zákona a ty bys měl na krku obvinění z pokusu o obětování. Tohle je skvělá šance, jak můžeš aspoň trochu odčinit, co jsi způsobil. A zakončit to čestně.“ Můj povzbuzovací projev na něj moc dojem neudělal, tak jsem pokračoval: „Ne že bys měl na výběr. Ty mi prostě pomůžeš, ať chceš, nebo ne.“ Sundal jsem mu nůž z krku, vytáhl ho za lem róby na nohy a dotlačil před sutiny. Stoupl jsem si za něj a položil mu svůj nůž znovu na krk. „Jistě si uvědomuješ, že když se o cokoliv pokusíš, tak v téhle pozici tě můžu kdykoliv podříznout,“ oznámil jsem mu. Doufal jsem, že mu nedojde, že když začne kouzlit, tak už je jedno, jestli je podřezaný. Nedošlo mu to a začal se soustředit. Cítil jsem, jak se napjal. Zaťal svaly a pomalu začal formovat kouzlo. Teď už nebylo nutné, abych byl opatrný. Nyní byl v zajetí svého kouzla, nemohl dělat nic jiného. Poodstoupil jsem, abych si ho prohlédl. Oči zavřené soustředěním, zatnuté zuby. Ruce sevřené v pěsti. Začal se třást. Některé kusy sutin se pomalu vznesly. Cítil jsem, jak v něm vře moc. Okolní vzduch jí byl náhle prosycený. Padl na kolena a začal křičet. Dlouze a bolestivě. Většina kamenů náhle odletěla. Výjev připomínal výbuch, jen s tím rozdílem, že místo šrapnelů do vzduchu vylétly bývalé kusy hradu. Přímo na místě, odkud vzešel výbuch, jsem zahlédl Veroniky tělo. Přiběhl jsem k ní.

Nějakým zázrakem se jí povedlo vyváznout bez větších zranění. Pouze na hlavě měla bouli velikosti vlašského ořechu, ale kromě ní a nějakých oděrek byla v pořádku. Zvedl jsem ji a odnášel pryč. Nakonec ji stejně musím nést, napadlo mě pesimisticky. Když jsem kráčel kolem čaroděje, začal hořet. Čekal jsem to, ale stejně to pro mě byla rána. Na druhou stranu… když to šokovalo mě, jaké to asi bylo pro něj? Podle křiku asi bolestivé. Obětoval se. Musel. Byl na dně s energií. Každý čaroděj může sáhnout na dno svých možností. Problém je v tom, že když zajde moc daleko, tak sice objeví obrovskou studnu moci, jenomže se jí říká život. A jakmile z ní začne čerpat, není možnost, jak proces zastavit. Čaroděj tak získá ohromnou sílu, ale po chvíli nenávratně shoří. V jeho těle nezbude nic, co by ho pohánělo. Kouzlo, které vytvořil, ho stráví. Magičtí teoretikové již dlouho bádali, proč tomu tak je. Když mág čerpá ze své zásoby jakési magické energie, vždy může kouzlo zastavit. Ale jakmile někdo začne vytvářet kouzlo založené na životní síle jedince, je nezastavitelné pouhou vůlí. Nelze ho zrušit. Vezme si všechno. Vyždímá jedince, a když už není odkud brát více energie, tak ho spálí. Přesně jako se to stalo teď.


„Proč... proč by mě chtěli obětovat?“

Tahle holka se nikdy nesetkala s krutou realitou. Nejspíš byla zvyklá na svůj klidný život doma.

„Kvůli moci. Obětování poskytne obrovské množství magické síly, když se provede správně. Spousta čarodějů se tím nechá zlákat.“

„Ale proč vzali mě? Chci říct... dostat se ke mně muselo být těžší, než chytit jen tak někoho na ulici, ne? Tak proč zrovna mě?“

„Čím silnější je magie v krvi, tím více energie je z rituálu obětování možno dostat,“ odpověděl jsem jí a ona se vyděšeně zachumlala do mojí bundy, skoro jako kdyby se chtěla schovat před světem.

„Ale já kouzlit neumím. Neovládám magii, nikdy mi to nešlo. Neuměla jsem ani ta nejjednodušší kouzla. Otec... to nenesl dobře.“

„Na tom nezáleží. I když nezvládneš kouzlit, máš magii v krvi.“ Na chvíli jsem se odmlčel. „Nenesl dobře?“ Přikývla. Dál jsem se radši neptal. Nechtěl jsem se s ní sbližovat. Dovedl jsem si představit, jak vypadalo, že to otec nenesl dobře. Nepotřeboval jsem to poslouchat a už vůbec jsem ji nechtěl utěšovat. Byla mi sympatická. A právě proto jsem se musel držet dál. Byl jsem tu jen od záchrany.

„Proč jsi mě vůbec zachránil?“ skoro jako kdyby mi četla myšlenky.

Ušklíbl jsem se. „Je to moje práce.“ Ani netušila, kolik pravdy v tomhle tvrzení leží.

„Nevypadáš jako někdo, kdo to dělá pro peníze.“ Chytrá holka.

„Ty zase nevypadáš jako šlechtična,“ odvětil jsem s úsměvem „a krom toho nikdo neříká, že z toho mám peníze.“

„Tak co z toho máš? Neříkej mi, že to děláš pro dobrý pocit...“ řekla pochybovačně.

„Třeba ano.“ usmál jsem se.

Někde zahoukala sova. Rozhlédl jsem se. Seděli jsme na okraji louky, celou krajinu zaléval měsíční svit. Vzpomněla jsem si na její reakci, když se dozvěděla, co je za den. Recitovat Máj... Ještě v její situaci. Nedávala mi smysl. Nejdřív se na mě oboří, co po ní chci, a hned nato začne recitovat...

„Zítra nás čeká cesta domů, měla by ses vyspat.“

Přikývla, lehla si na zem a po chvíli usnula. Vstal jsem a šel se projít. Chtěl jsem být chvíli o samotě. Líbila se mi atmosféra, která v lese panovala. Zastavil jsem se uprostřed louky. V hlavě mi spustila Óda na radost, začal jsem si ji prozpěvovat. Jak jsem tam tak stál, rozhlížel se po okolí, kochal se pohledem na hvězdy a prozpěvoval si svou oblíbenou Ódu na radost, pocítil jsem smutek. Smutek nad věcmi, které byly a už nebudou. Smutek nad tím, co mohlo být, ale nebude. Smutek nad tím, co je, ale mohlo to být lepší.

Zabil jsem ty muže. Nemusel jsem. Zajímalo mě, jestli měli rodiny. Chtěl jsem vědět, proč se na tom všem podíleli. Chtěl jsem vědět, proč zemřeli.

Věděl jsem, proč zemřeli. Protože jsem je zabil. Nemusel jsem. Měli vlastní život. Zasloužili si smrt? Bylo spravedlivé je zabít? Každý má právo žít, jistě. Ale nemorální lidé si toto právo odejmou. Jedinci, kteří se chovají amorálně a nespravedlivě, musejí být potrestáni. Byl jsem porota, soudce i kat. Věděl jsem to. Nikdo mi k tomu nedal právo. A navíc... já jsem nemohl vědět, jestli si smrt zasloužili. Neměl jsem ani sebemenší tušení, jestli ode mě bylo spravedlivé je zabít.

Bojoval jsem s netvory, s obyčejnými lidmi, s čaroději. Všechny jsem porazil. Všechny jsem zabil. Jediný, s kým jsem bojoval neustále, jsem byl já sám. Dokázal jsem bez rozmyslu zabíjet. A užíval jsem si to. Ten adrenalin, byla to neskutečná úleva od stresu. Dostával jsem ze sebe frustraci zabíjením. Mohl jsem jen doufat, že ti, které zabiji, si zaslouží být zabiti.

Takové úvahy jsem měl pokaždé. Procházel jsem si tím každý jednotlivý den svého života posledních šest měsíců. Výčitky a pochybnosti... a do toho všeho trvající vědomí, že to dělat musím. Protože svět to potřebuje. Protože někdo to dělat musí. A lepší já, než do toho nutit někoho jiného, ne? Bylo to spravedlivé? Nevím. Možná ne. Skoro určitě ne. Ale svět nebyl spravedlivý. Nikdy nebyl a nikdy nebude. A navzdory tomu jsem trpěl nezdravou posedlostí spravedlností. Svět musí fungovat. A jak by mohl fungovat, když by byl nespravedlivý?

Uzavřel jsem své úvahy. Nejsem filosof. A takové myšlenky stejně nemají výsledku, protože neexistuje řešení. Vrátil jsem se za Veronikou. Pořád spala, tak jsem si sedl naproti ní a pozoroval okolí. Ačkoliv to už bylo nepravděpodobné, nechtěl jsem překvapení v podobě vzteklých banditů.

Ráno jsme se vydali na cestu. Radši jsem mlčel. Byla mi sympatická až moc. Když se se mnou snažila bavit, odpovídal jsem buď krátce, nebo mručením. Nechtěl jsem se s ní sblížit. Pro mě bylo lepší se nesbližovat s nikým.

Dorazili jsme k jejich sídlu. Vrátný u brány nás poznal a okamžitě pustil dovnitř. Než jsme došli k vile, už nám vyběhli naproti její rodiče. Následovalo krásné rodinné shledání, objímání a i nějaká ta slza ukápla. Stál jsem stranou a čekal.

„Teď k tvojí odměně,“ otočil se na mě její otec. Veronika se svou matkou nám nevěnovaly moc pozornosti. To mu určitě vyhovovalo, takhle mohl lépe smlouvat.

„Je tu něco, co bych docela chtěl a co by se mi hodilo,“ prohlásil jsem s naprosto vážnou tváří.

„Bude-li to v mých silách, dostaneš to.“

„Ve vašich silách to bude, toho se nebojte,“ usmál jsem se. Chudák, neměl tušení, kam to směřuje, a myslel, že začínáme vyjednávat. Nahodil výraz, který on sám určitě považoval za obchodní.

„Tak o co jde?"“

Naklonil jsem se k němu a vážně pronesl: „Hodilo by se, kdyby mi Veronika vrátila mou bundu.“

Chvíli na mě nechápavě zíral a pak se rozesmál. Když skončil, dodal: „Myslím to vážně, co chceš?“

„Já to také myslím vážně, nechci nic. Jen vrátit svou bundu.“ Pořád nechápal, že nic nechci. Pocházel ze světa, ve kterém všechno mělo svou cenu, a i prostá lidská laskavost něco stála. „Dobrá, možná by od vás bylo laskavé, kdybych se tu mohl najíst. Naposledy jsem jedl včera někdy kolem oběda.“

 

Zatímco Veroniku poslali k rodinnému léčiteli, já se chystal promluvit si s jejími rodiči. Bylo tu pár věcí, které bych jim měl říct. Uvažoval jsem, jestli je říct i Veronice, ale lepší bude ji prozatím neděsit.

„Povídej, o čem jsi chtěl mluvit?“ vyzvala mě trochu vyděšeně její matka. Otec mě jen pozoroval.

„Pro začátek se snažte Veroniku nerozrušovat. Ať se chvíli drží stranou od stresu, věnujte se jí. Buďte přátelští. To, čím si prošla, nemuselo být zrovna dvakrát příjemné, a vy byste jí měli pomoct se z toho dostat. Jinak co můžu soudit, nestalo se jí nic, co by se nedalo spravit.“

„Zajisté,“ přikývl otec s výrazem, že se jedná o naprostou samozřejmost. Legrační, kdybych měl hádat, on s tím bude mít největší problém. Vsadím se, že při první příležitosti Veronice vynadá za to, že neumí kouzlit…

„Je tu ještě něco. Při svém střetu s únosci jsem porazil čaroděje. Pravděpodobně to byl vůdce té bandy, která Veroniku hlídala.“

„A?“ nechápal otec, kam tím mířím.

„Jde o to, že ten čaroděj nebyl nijak zvlášť schopný. Právě naopak, spíš se jednalo o břídila. A pochybuji, že by někdo takový dokázal prolomit ochranná kouzla vašeho sídla.“

„Takže myslíš, že je v tom ještě někdo?“ zakryla si vyděšeně ústa Lady Venoga.

„Nejen to. Myslím si, že se o to může pokusit znovu.“

„Tak… co máme dělat?“

„Těžko říct. Jestli vaše obrany již jednou prolomili, může se to stát zase. A nejspíš to budou mít snadnější. Doporučil bych vám najmout si někoho, kdo vám tady zajistí silnější obranu. Dávejte si pozor, co Veronika dělá. Ale snažte se ji nevyděsit. Neříkejte jí o tom. Alespoň ne příliš brzy, chvíli s tím počkejte. Až se bude cítit lépe.“

„Jak… vysoká je podle vás šance, že si pro ni přijdou?“ ptala se roztřeseným hlasem její matka.

„Asi padesát na padesát.“ Oba zalapali po dechu. Zjevně nečekali tak vysokou šanci. Nedivím se, doteď byli šťastní, že mají dceru zpět, a mysleli si, že všechno bude v pořádku. „Kdyby se to stalo znovu, kontaktujte mě. Má Veronika nějaké sourozence?“ Oba zakroutili hlavou. „To nám usnadní práci, protože tím pádem nehrozí, že unesou někoho jiného.“ Oba působili dost zdrceným dojmem. „Není třeba se bát. Odteď budete opatrnější. A i kdyby se to stalo znovu, vždycky můžu pomoct.“

„Děkujeme vám.“ Fascinovalo mě, že mi její matka najednou vyká. Asi si ke mně vytvořila větší úctu než předtím.

„Já děkuji vám za jídlo,“ usmál jsem se, „a za bundu,“ dodal jsem.

„Kdy hodláš vyrazit?“ ptal se otec.

„Asi tak nějak hned.“

„Dobrá. Sbohem, Theodore.“ Ani nepřipustil možnost, že bych se třeba chtěl rozloučit s Veronikou. Ačkoliv jsem mu pomohl, nemohl se dočkat, až vypadnu z jeho pozemku. Nepochybně doufal, že k dalšímu únosu nedojde, ovšem ani ne tak kvůli Veronice, jako spíš proto, že už nechtěl spolupracovat se mnou. Jeho žena se po něm káravě ohlédla.

„Sbohem.“ Rozloučil bych se rád, lord nelord. Ale takhle to je lepší. Nesbližovat se, prostě odejít. Byla to jen práce.

Otočil jsem se a odcházel. Když už jsem byl u brány, zaslechl jsem, jak na mě někdo křičí. Ohlédl jsem se. Běžela za mnou její matka. Zastavil jsem se a počkal, až mě dožene.

„Omlouvám se za manžela,“ začala, „je jen rozrušený a chce mít tohle všechno za sebou.“

„To je v pořádku, naprosto ho chápu.“ Chápal, ale stejně mi lezl na nervy. A nemyslel jsem si, že by to bylo jen rozrušením. Prostě mě neměl rád. I to jsem chápal. Ale kdo ví? Třeba jsem se mýlil a vážně to byl fajn chlap.

„Nechtěl byste tu chvíli zůstat? Zotavit se, odpočinout si… promluvila bych s ním, nebyl by proti. A já bych byla ráda. A Veronika určitě také.“

Začínal jsem chápat, kam tím míří. V lepším případě doufala, že bych se s Veronikou sblížil natolik, abychom spolu skončili. V tom horším chtěla, abych zůstal kvůli Veroničině ochraně. Zůstat tady s nimi? Představoval jsem si, jaké by to bylo. Ta úžasná jídla, majestátní pokoje, postele s deseti polštáři, vana o velikosti bazénu,… A ta knihovna! Veronika, která mi už teď byla sympatická. Milá lady Venoga. A svojí přítomnosti bych provokoval lorda Venoga. Znělo to lákavě. Velmi lákavě.

„Ne, děkuji. Mám práci. A je jí dost, nemůžu si dovolit se zdržet,“ odmítl jsem se smutným úsměvem.

„Kdybyste si to rozmyslel… nebo chtěl jen přijít na návštěvu, stačí říct. Nezapomeneme na vás.“

„Já na vás také ne.“ A s tím jsem odešel.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Poznejte Theodora:

13. MagusEric přispěvatel
11.05.2017 [12:51]

MagusEricTak nějak vycházím z předpokladu, že to, co cítí uvnitř se projeví chováním. A tím se vracím k faktu, že donutil chlápka se upálit... jestliže se zachoval takhle, asi se necítil zrovna vyrovnaně a klidně...

12. zuzinecckaa přispěvatel
04.04.2017 [16:09]

zuzinecckaaAno, ale přece takové situace provází hromada emocí, byť jen skryta pod povrchem :) na venek nic nemusí být vidět, ale v každém to nějak vře.. Emoticon
Takže má otázka "co bys cítil" byla přehlédnutá, protože jsi mi odpověděl, co bys udělal.. Emoticon

11. MagusEric přispěvatel
04.04.2017 [12:59]

MagusEricMechanické... no, tak mám ještě co dělat, abych se zlepšil. Ale aspoň vím, co dělat a na co se více soustředit :D Asi prostě musím více psát.
Co se týče holky pod hroudou kamení, asi bych začal co nejdřív řešit, jak ji dostat ven. A asi bych příliš nehledě na prostředky toho, jak ji ven dostat. A myslím, že donutit někoho, aby sám sebe nechal shořet je celkem... vypovídající
A ohledně jeho arogance... tady asi budu mít vážný problém. Budu se snažit, aby tak nepůsobil, protože k tomu ho vést nechci. Budu si muset dát pozor a snažit se. Rozhodně nemá působit arogantně, jestli takový dojem vyvolává, je to samozřejmě jen má chyba
Jsem vděčný, za kritiku. Rozhodně ji potřebuji :D Do budoucna se budu snažit

10. Daniell přispěvatel
04.04.2017 [10:22]

DaniellMagusEric: On nepůsobí, že ví, co dělá - on působí, že se pere prvně v životě. Myslím, že chápu, cos myslel, ale, prostě tak.
Chtěls, aby působil jako člověk, který ví, co dělá - místo toho působí jako arogantní zmetek. Jako někdo, komu záleží jenom na něm. No, tím už tady končím, co jsem říct chtěla, jsem řekla. Hodně štěstí v dalším psaní!

9. zuzinecckaa přispěvatel
04.04.2017 [2:44]

zuzinecckaaTak jsem to přečetla...
Přišlo mi to hrozně mechanické. "Udělal jsem tohle a on zase tamto".
Obšírně rozepsané "co se kde událo", ale trochu pocity...
Jak by ses cítil, kdyby pod hroudou kamení byla holka, která se ti líbí? Emoticon
Kdyby toho bylo více, tak bych si to ráda přečetla. Přeci jen jsem zvědavá Emoticon Emoticon

8. MagusEric přispěvatel
03.04.2017 [22:05]

MagusEricEch... nebudu se tvářit, že všemu stoprocentně rozumím, protože se v tom ztrácím a také už pomalu zapomínám, co všechno jsem to vlastně psal.. :D Každopádně myslím, že mám jakási vysvětlení. Nechci obhajovat dokonalost povídky, protože vím, že se mám ještě dost co učit. Každopádě alespoň se můžu pokusit vysvětlit, proč je napsaná tak, jak je napsaná. Co se týše neosobnosti navzdory ich formě, ta je nastavená schválně, abych zdůraznil chování hlavního hrdiny v situacích, které jsou pro něj práce. Myslím to tak, že on si je vědom faktu, že v takových momentech nesmí sklouznout do přílišného emočního vypětí, tím pádem se snaží ze všech sil nad situacemi okolo uvažovat co nejchladněji a pouze je analyticky posuzovat. Což může způsobit, že vyvolává neosobní dojem.
Co se dramatizace týče... nevím, asi mám ve zvyku situace dramatizovat. K této povídce mám vymyšlený kontext (na což se nehodlám odvolávat, protože u této povídky není, takže by to byla hloupost), s kterým by jeho chování dávalo větší smysl. Tvůj přímý příklad chápu, jen asi nejsem schopný zachytit celou dramatizaci napříč celou povídkou... asi na to nemám buňky, každému co jeho jest. A jak jsem říkal... kontext. On není vesnický kluk, ale rozumím omylu. Je to chyba jen z mé strany, že jsem nedodal lepší vysvětlení jeho osoby a celkového časoprostoru.
Spadla na ní kamenná budova... tuhle část jsem psal večer a moc jsem and ní nepřemýšlel, spíše jsem si to představoval tak, že měla šěstí a většina suti se jaksi zaklínila, pouze jsem to nerozepsal. Tady jsem to hrál na pouhé štěstí :D
A rvačka... ta se mi nelíbí. Psal jsem jí a nejsem s ní spokojený. Sám nevím, jak ji vylepšit. Můj pokus byl navodit dojem jakési glorifikované "řežby", ve které hlavní hrdina naprosto přesně ví co dělá a vyvolává dojem, že každý jeho krok je přesně naplánovaný. O to jsem se snažil, ale s výsledkem spokojený nejsem, to uznávám. A lukostřelba působí špatně, protože jsem v životě nedržel luk v ruce. Docela mě to mrzí a rád bych si lukostřelbu jednou vyzkoušel, ovšem momentálně... bohužel. Rvačka byla prostředek, jak děj posunout dál, ovšem snažil jsem se ji rozepsat, což jsem asi neměl. Řekl bych, že teď asi bude nejlepší, když rvačky nebudu příliš rozvádět a spíše je rychle přejdu.
Doufám, že neotravuji svou dlouhou odpovědí a že jsem aspoň něco nějak objasnil... :D Jsem vážně rád za jakékoliv zhodnocení, ať už pozitivní či negativní. A neskutečně mě těší, že i navzdory tolika problémům se povídka líbila :)

7. Daniell přispěvatel
03.04.2017 [21:23]

DaniellKdyž jsem četla perex, říkala jsem si, že to bude nejspíš něco vtipného. Potom jsem začala číst a na jeden nádech to přečetla celé. Pokráčko bych rozhodně uvítala. K povídce samé: Ze začátku musím pochválit filozofické část7! Napsals je skvěle - mám podobné myšlenky/dialogy/povídky hodně ráda a jsem v jejich hodnocení hodně přísná. Každopádně, za tohle ti tleskámEmoticon Děj plynul pěkně rychle, povídečka byla přiměřeně dlouhá - nenatahovals to zbytečně, ani to nebylo utnuté. Teď se dostávám k tomu méně příjemnému. I když jsi psal v ich-formě, a navíc z pohledu Theodora, mně osobně spíš přišlo, jako bys původně psal v er-formě a potom do ní "vecpal" tu 'ich'. Celé to bylo strašně... neosobní. Potom mi přišlo, že zbytečně dramatizuješ děj - víc obyčejnosti prosím. Snad víš, jak to myslím - prostě to na mě působí dojmem, že se obyčejný vesnický kluk snaží mluvit a chovat jako císařpán - a to i ve rvačce. Dále, promiň, ale přijde ti normální, že se na šlechtičnu, která si pravděpodobně nikdy nezabodla do prstu třísku, spadne kamenná budova a ona přežije s boulí? Mně moc ne. U 'Verči' se zastavím ještě jednou. Její zcela absurdní chování ve vězení omlouvá jen fakt, že byla v šoku. Jinak by totiž byla zralá do Bohnic. Emoticon Naposledy se zastavím u rvačky. Tak, jaks ji popisoval, působila strašně... divně. Nevím jak to popsat, ale rozhodně si nedokážu představit, že se stala. Ne kvůli magii - vadí mi tvůj popis (nejen) lukostřelby, sama střílím už docela dlouho, a tak, jak to popisuješ, by to vážně nešlo.
Po všem, co jsem tu vypsala musím vypadat, že se mi povídka nelíbila. Věř, že se mi líbila zatraceně hodně. Jenomže se mi líbila jako celek. Potom jsem ji četla podruhé a to druhé čtení jsem ti tu rozebrala. Každopádně, celkově naprosto úžasna povídka! Budu se těšit na další díl! A do té doby: Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Daniell

6. MagusEric přispěvatel
03.04.2017 [10:21]

MagusEricPůvodní nápad byl sepsat soubor povídek, který by byl protkaný souvislým dějem a týkal by se právě příběhu Theodora, toho zachránce. Takže kompozice by byla: povídka - příběh - povídka - příběh... přičemž povídky by na sebe nenavazovaly ani neměly přímou souvislost s dějem, ačkoliv by všechno bylo chronologické. Takže doufám, že tím bych jaksi odstranil zmatení, které může vzniknout. Doufám, že jsem tohle všechno podal srozumitelně :D Každopádně ti moc děkuji za kritiku, je to přesně to, co potřebuji :)

5. MagusEric přispěvatel
03.04.2017 [10:19]

MagusEricJe pravda, že tam některé informace chybí. Původně jsem to plánoval jako celý soubor povídek, ve kterém mělo být vysvětlení časoprostoru, ale potřeboval jsem znát aspoň nějaké ohodnocení ukázky, abych věděl, jestli má cenu pokračovat. Chápu, že tahle povídka sama o sobě je matoucí a chybí kontext. V hlavě mám zatím jen nějaké hrubé nápady, toto je tak nějak jediné, co doopravdy mám. Časem snad vznikne i něco víc, čím budu moci naplnit jakoukoliv touhu po zničení oné mozaikovité roztříštěnosti

4. MagusEric přispěvatel
03.04.2017 [10:12]

MagusEricDobrá, příště už to snad bude s formou lepší

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]


Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!