Pomstychtivý dům • OurStories.cz ~ naše povídky

Z nudy dělají lidé různé šílenosti. Třeba lezou do opuštěných nepřátelských domů, které trpí nutností pomstychtivosti.

28.11.2016 (11:00) • MagusEric • Povídky » Jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1408×

„Myslíš si, že je to dobrý nápad?“ Samozřejmě, že to nebyl dobrý nápad. Ale spousta nápadů není dobrých. Tenhle alespoň poskytne nějakou zábavu. A koneckonců, co by se jim mohlo stát?

„Jasně, že je to dobrej nápad,“ odpověděl Mark. „Už léta tam nikdo nebydlí, tak komu by to vadilo?“ Vloupat se do neobydleného domu a rozbít, co jim přijde pod ruku? Proč by ne. Mark to chtěl udělat už dlouho. Vlastně ani nevěděl proč. Ten dům měl něco, co jiné domy nemají. Něco drzého. Něco provokativního. Jako kdyby sám říkal: „Pojď a něco si rozbij, ať všichni vidí, že na to máš!“

„Někdo by mohl přijít. A krom toho. Ten dům se mi nelíbí. Vypadá tak děsivě,“ prohlásil ustrašeně Dave. Ani v nejmenším to nebyl dobrý nápad. Ale to oni nemohli vědět. Vždyť šlo o neškodnou zábavu. Rozbíjet věci v domě. Taková hloupost. Co by se mohlo stát? Trocha uzavřené anarchie uvnitř domu, kde léta nikdo nebyl a léta nikdo nebude. To přece nikomu neublíží.

„Nebuď posera, nikdo tam není a přece se nelekneš starý barabizny! A kdo by sem asi tak chodil? Dělej, jdeme dovnitř!“ Jakmile vešli dovnitř, oba zjistili, že se není čeho bát. Byl to jen starý rozbitý dům. Je pravda, že všude visela spousta pavučin a depresivní prázdnota byla přímo hmatatelná, ovšem to tyhle dva nevyděsilo. Rychle prošli celý dům, aby se v něm mohli lépe zorientovat a zjistili, že je poměrně velký a ve své době musel být opravdu nádherný. První zvláštní věc byla židle. Nešlo o její tvar nebo stav. Šlo o její umístění. Židle obvykle bývají tak, aby se na nich dalo sedět. Tahle byla přibitá ke stropu. Tam se bude sedět špatně.

„Co to kurva je?“ zeptal se Mark.

„To je kurva židle,“ dostalo se mu odpovědi.

„Marku? Slyšel jsi to?“ zeptal se s třesoucím se hlasem Dave.

„Co jako?“ řekl Mark. Nic se neozvalo. Jediné, co slyšel, byl Dave, který mu odpovídal na řečnickou otázku. Idiot. Na ty se přece neodpovídá.

„Přece tu větu.“

„Jakou?“ zeptal se už notně naštvaný Mark. Přišel sem přece něco rozmlátit, ne poslouchat Davea, jak ustrašeně blábolí. Jestli s tím nepřestane, dám mu pěstí do zubů, říkal si Mark.

„Tu s tou židlí. Já jsem vůbec nic neříkal“

„Jak to sakra myslíš?“ otázal se, teď už také trochu z míry vyvedený, Mark.

„Měli bychom jít. Je tu někdo další. Já jsem vážně nic neříkal. Ale taky jsem to slyšel.“

„Vymýšlíš si, něco se ti zdálo. Teď už sklapni, jdeme dál!“ Když se dostali do vyššího patra, rozhodl se Mark, že prohlídka domu skončila a že začne s devastací. I když, rozhodl se, nedá tak úplně použít. On totiž uviděl velké okno do zahrady a nerozbitou starou televizi.

„ANARCHIE!“ a s tímto výkřikem vyhodil televizi ven z okna. Nebo spíš se o to pokusil, jelikož televize se nějakým záhadným způsobem od okna odrazila a vrátila se zpět k Markovi. Když se zvedl z podlahy, naštvaně a s maniakálním výrazem začal kopat do televize. Chtěl ji rozbít. Chtěl rozbít všechno v celé té místnosti. Chtěl rozbít celý ten dům! Po chvíli se zklidnil a rozhodl se, že zkusí nejdřív to okno otevřít. Nešlo to, se západkou se nedalo ani trochu pohnout. Tak tedy nic ven házet nebude, prostě rozbije věci uvnitř domu. Rozbil vše, co mu přišlo pod ruku. Chvíli se s Davem proháněli po domu a náhodně kopali do věcí, házeli s nimi. V kumbálu našli baseballovou pálku, s tou bylo legrace! I Dave musel uznat, že tohle byla zábava. Podpálili několik knih, zlámali všechny židle, všechny stoly, ze zdí strhali tapety, převrátili všechny skříně a nakonec vylámali všechny dveře. To jim ale nestačilo, takže se rozhodli, že zapálí i zbytky stolů a židlí, mimo jiné také proto, že jim začínala být trochu zima, neboť v domě se nepřirozeně ochladilo. Což jim, k jejich smůle, nedošlo.

„Víš, co mi vrtá hlavou?“ řekl Mark.

„Vím. Ta židle na stropě. Taky se mi nelíbí,“ odvětil Dave.

„Až si odpočinem, něco s ní uděláme. Nelíbí se mi, jak je tam přibitá. Je to debilní. Židle mají být na zemi, ne na stropě. Musel tu bydlet nějaký šílenec, když udělal takovouhle hovadinu.“

Po nějaké době je přestalo bavit odpočívat, takže pomocí vody z vodovodu v koupelně (která překvapivě fungovala) uhasili hořící židle a stoly.

„Už mě to tady nebaví, pojď, zkusíme tu židli sundat.“ Když se o to Mark pokusil, zjistil, že je přibitá pevně, tak se rozhodl, že to zkusí jinak. Ve sklepě našel starou pilu, a tak židli prostě uřízl.

„To by bylo,“ potěšil se Mark, „teď jdeme domů, tady už nic není. Všechno jsme to rozbili.“

„Jo, pořád se mi tu nelíbí. Alespoň, že ta židle je dole.“ Židle na stropě? Co je na ní tak zvláštního? Co na té židli v nich vyvolávalo takový nepříjemný pocit? Nic zvláštního. Byli to prostě blbci. A čekal je osud, jaký si zaslouží někdo, jehož celoživotním účelem je zničit všechno, na co narazí. Dům měl svého Majitele stále u sebe, i přestože zemřel již před spoustou let. A Majitel mohl dělat s domem, co jen chtěl. A tihle dva mu zničili vybavení, potrhali zdi, spálili nábytek a ještě k tomu odřezali od stropu jeho osobní a oblíbený kousek umění. Zaplatí. U vchodových dveří narazili hoši na problém. Dveře byly zavřené a nešly otevřít.

„Tohle je jako z hororu,“ zašeptal zjevně vyděšený Dave.

„Hovno z hororu, prostě se zasekly, pomoz si s tím!“ V nejhorším je vyrazíme nějakým zbylým kusem nábytku, říkal si Dave. Ať tahali, jak tahali, dveře ne a ne povolit. Mark se tedy rozhodl je vyrazit. Použil k tomu ohořelou nohu od stolu. Několikrát do dveří silně praštil a poté povolily. Mark je s vítězným úsměvem otevřel a vesele se podíval na Davea.

„Vidíš? Byly zasek-" v tu chvíli ho přerušilo zaskřípění dveří z horního patra. Oba se ohlédli na schody a v tu chvíli se vchodové dveře za jejich zády prudce zabouchly. To se oba zase rychle otočili k vchodovým dveřím. V domě se prudce ochladilo. Dave se roztřásl. Od schodů k nim zavlál poryv studeného vzduchu.

„Jako v hororu,“ zakoktal Dave. Mark nic neodpověděl. Protože tam nebyl. Dave se vyděšeně rozhlížel kolem sebe.

„Marku?“ zašeptal do prázdna. Pochopitelně se nic neozvalo. Ještě před chvílí bezmocně vyhlížející polorozbitý dům teď vypadal velmi děsivě. Obzvlášť se vším tím rozbitým nábytkem, za který si vlastně mohli sami. Na to ale Dave nemyslel. Dave myslel na nápis z krve, který se objevil na protější zdi. Kdyby se nenacházel v takové situaci, asi by se Dave zasmál. Nápis hlásal: „Zkurvili jste mi židli. Teď zaplatíte“. Dave chtěl utéct. Okno! V domě bylo několik oken. Zkusil okno v kuchyni, ale to nepovolilo. Chystal se jím prohodit nohu, použitou k vyražení dveří, ale poté si vzpomněl, co se předtím stalo Markovi s televizí a radši si to rozmyslel. Až poté si všiml, že uříznutá židle, která předtím ležela na zemi, už vůbec není uříznutá a už neleží na zemi, ale je na svém původním místě na stropě.

„Já tady umřu…“ hlesl Dave. Vůbec si neuvědomil, že to řekl nahlas, pouze si to myslel. Zpanikařil. Rozeběhl se ke vchodovým dveřím. Ty byly sice pořád zavřené, ale Davea to nezajímalo, chtěl pryč. Musel se dostat pryč. Tady nemohl zůstat. Bušil do dveří, znovu a znovu a znovu a najednou dveře povolily. Dave, který to nečekal, propadl skrz a spadl na zem. Na kratičký okamžik si myslel, že má vyhráno a je v bezpečí, ale když zkusil vstát, zjistil hroznou věc. Neležel na zemi, ale na podlaze. Dřevěné prkenné podlaze. Uvnitř domu. Jak je tohle možné? Vždyť prošel, propadl dveřmi, má být venku! Ale místo toho byl tam, kde předtím. Jen potlučený. A zoufalejší než předtím. Zoufalství přímo prostupovalo každičkým kouskem jeho těla, strach mu házel kostky ledu za krk. Nevěděl, co má dělat. Odsud nebylo úniku. Ten dům nebyl normální, pohrával si s ním. Ale musel něco dělat. Šel do horních pater. Ta byla ještě děsivější, krev byla snad všude. A průvan. Studený vzduch způsoboval, že měl husí kůži. Průvan? Průvan! Průvan! To znamená, že někde tady musí být nějaké místo, kudy se dostat ven! Dave se rozběhl za průvanem a dostal se do pokoje s televizí. Průvan šel z díry ve stropu. V tu chvíli ztratil Dave naději. Opět. Díra byla asi deset centimetrů široká. Tím by se ven nedostal, ani kdyby zatáhl břicho. Když už se chystal sednout si na zem a čekat, co se stane, a doufat, že to nebude moc bolet, uslyšel z vedlejšího pokoje (z toho, co si pamatoval, to byla ložnice) zasténání. Mark, napadlo Davea, ten tu přece musí být! Vběhl do ložnice a zjistil, že tam Mark není. Chystal se odejít a znovu uslyšel zasténání. Určitě šlo z tohoto pokoje. Pak mu došlo, že sténání přichází od stropu. Našel Marka. Byl hřebíky přibitý ke stropu. Jako ta židle. Oči vytřeštěné zděšením, tvář zkřivená bolestí, ale krom zasténání nevydal ani hlásku. Tento zjev Davea vyděsil ještě víc a pokusil se rychle vycouvat z pokoje, ale zakopl o práh, spadl na zem a udeřil se do hlavy. Možná mu měl pomoct. Ale nevěděl jak. Určitě by to ještě zhoršil... Měl strach. V životě se nebál víc. Mark ho teď nezajímal, chtěl přežít. Nestálo za to mu pomáhat! Musí pryč. Vstal a uviděl, jak se kousek před ním vznáší nezřetelná průhledná postava a ohavně se směje. Když mrkl, byla pryč. Nevěděl, co má dělat. Z domu nebylo úniku. Byl zmatený, vyděšený a hlavně litoval nápadu jít dovnitř tohohle domu.

„Prosím. Pusťte mě ven!“ šeptal do prázdna. „Nechte mě jít. Omlouvám se, nechtěl jsem. Nechtěl jsem udělat nic špatného. Je mi to líto,“ když šeptal tato slova, nenapadlo ho, jaký velký vliv mohla mít. Nenapadlo ho, že mohla zafungovat. Jen kdyby je řekl trochu hlasitěji. Uslyšel, jak se kolem něj něco plazí. Myslel si, že teď bude mučen hady, ale byl to provaz. Provaz, který se před něj vznesl a poskládal se do katovské smyčky. Dave se hrůzou nemohl ani pohnout, pouze zděšeně sledoval, jak se smyčka vznáší před ním a blíží se k němu. Byl bezmocný. Nemohl nic dělat. Smyčka se mu sama upnula kolem krku a utáhla se. Dave z posledních sil vzlykl. Smyčka s ním prudce trhla a táhla ho po zemi. Dusil se a měl poškrábaná záda. Provaz ho stáhl ze schodů a dotáhl ho do kuchyně. Když znovu uviděl nápis „Zkurvili jste mi židli. Teď zaplatíte“, došlo mu, že kdyby nechali židli být, možná by se odsud dostali ven. Ale teď už bylo pozdě. V kuchyni visel Mark. Davea to nepřekvapilo, ani nevyděsilo. Dave už se odevzdal svému osudu. Mark už byl zjevně mrtvý. Houpal se v katovské smyčce bez jakýchkoliv známek života. V obličeji měl svůj poslední výraz. Bezedné zděšení. Oběšený byl přes židli. Davea nejspíš čekalo to samé. Markovo tělo hlučně spadlo na zem. A provaz pomalu vytahoval Davea na jeho místo. Začínal se dusit. Provaz ho tahal stále výš a výš. Smyčka teď byla utažená a Dave se vážně dusil. Začal sebou škubat. Provaz nepovolil. Daveovi docházel kyslík, začínal ztrácet vědomí. Jeho poslední myšlenka, než ztratil vědomí, byla: „Nemám rád židle!“ Pak svět zčernal.

Dave se vzbudil. Ležel vedle ohně. Nebyl to obyčejný oheň. Tenhle oheň hořel uvnitř domu. Rozmláceného domu. Vyděšeně se rozhlédl kolem sebe a zjistil, že je vše v pořádku, Mark spal. Byl to jen sen, usnul poté, co zapálili nábytek. Není se čeho bát. Vzbudil Marka a rozhodli se, že odejdou. Před odchodem ještě uřízli židli v kuchyni, ani jednomu se nelíbila. Poté, s dobrou náladou, zamířili oba ke dveřím. Oba zhodnotili den jakožto velmi zábavný a úspěšný. Při odchodu z domu ovšem narazili na problém. Vchodové dveře nešly otevřít.

Autor: MagusEric, v rubrice: Povídky » Jednodílné