OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Polibek hvězdy

30.08.2009 (14:00) • MisaBells • Povídky » Jednodílné • komentováno 9× • zobrazeno 1310×

Být devatenáctiletou holkou po maturitě je opravdu síla. Jste ve věku, kdy absolutně nevíte kam se zařadit a co dál. Do této chvíle máte své cíle jasné. Základní škola, učiliště, nebo středí a zakončit to maturitou - a pak?

Seděla jsem v pokoji a sledovala zeď. U někoho by to bylo asi nepřímé požádání o psychiatra, ale na mé zdi visely plakáty mého miláčka. Už dávno jsem přestala vystavovat hvězdy po stěnách, ale poslední dobou jsem se k tomu opět vrátila a jediným důvodem byl on. Herec, který má tu nejdokonalejší tvář. Momentálně se na mě dívala ze všech stran a úhlů. Ten uklidňující pocit, že je alespoň takhle můj, jsem milovala. Každá holka může snít, ne? A co je na tom, že to dělám já? Že můj počítač obsahuje devadesát procent jeho fotografií a videí? Jen pouhé poslouchání jeho hlasu mi stačilo pro zlepšení nálady. Vstala jsem z postele a do otevřeného kufru vložila další hromádku oblečení. Chystala jsem se na svou první cestu z Čech. Kamarádka mě už několik týdnů přemlouvala, abych s ní vyrazila na sbírání jahod do Anglie, jenže já byla ten typ, co by chtěl jet, ale nakonec jsem většinou vycouvala. Tentokrát to vypadalo nadějně. Měla jsem odjíždět zítra ráno, což se mi ještě nestalo. Sbírání jahod. Brigáda za všechny prachy. Jenže to zase byla Anglie, kousek blíž mé hvězdě. V noci jsem spánku moc nepřidala, protože jsem už teď viděla ty lány zelenočervených keříků. Peníze byly sice slibnou vyhlídkou a výlet do Anglie ještě větší, jenže můj červíček pochybností mi nedával spát. Můj den D začal opravdu zmatečně. Budík mi zazvonil o půl hodiny později, než měl. Nebyla to sice taková katastrofa, ale musela jsem ze svého programu vyškrtnout hrnek dobré, české kávy. To se ještě dalo přežít, ale studená sprcha už ne. Jakmile se mě dotkly první ledové kapky, zalapala jsem po dechu a rozječela se z plných plic. Co na tom, že jsem vzbudila dvě mladší sestry? Stejně by za pár hodin vstávaly, ne? Na letišti jsem oplývala jednou ze svých kyselých nálad. Čišela jsem sarkasmem a nechutenstvím, jak jen to bylo možné. Ke všemu mělo naše letadlo zpoždění. Zakroutila jsem tragicky hlavou. To se může stát jen mě. Příletová tabule se po dvaceti minutách změnila a my šly na odbavení.

„Myslíš, že potkáme nějakou star?“ švitořila Eva.

Eva Kohoutková byla má spolužačka ze základní školy. Jedna bez druhé jsme nedaly ránu a i přes veškerá úskalí, která nám přichystala střední škola, jsme vydržely pohromadě. Protočila jsem panenky a zavrčela.

„Určitě jo, všichni tam na nás čekají s bílými prapory.“ Jenže Evě jsem náladu očividně nezkazila. V letadle sledovala dění pod námi, zatímco já křečovitě svírala opěrku sedadla a toužila už přistát. V duchu jsem se sama sebe ptala, jestli se dá letět okamžitě zpět, pokud se nechám přemluvit, abych takovou cestu znovu absolvovala. A jak dlouho by trvalo koupit letenku, než si mě Eva všimne, jak prchám?

„Jsem ráda, že si letěla, Lído.“ Otočila se na mě Eva, zatímco já snila o svém opětovném útěku.

„Jo, já jsem taky ráda.“ Lež, jako věž, ale kdo to řekne? No já rozhodně ne. Má nálada se změnila, jakmile letadlo dosedlo na letiště v Londýně. Pohltila mě nervozita a k mému překvapení i mírný nával nadšení z nové země. Když jsme chtěli vyjít z odbavovací místnosti, zadržel nás chlap, jako hora. A je průšvih, já věděla, že mám zůstat doma. Co mi tam chybělo?

„One minute, please.“ Zarazila jsem se.

I když jsem studovala němčinu, jeho jasné prosbě o chvilku strpení jsem rozuměla.

„Bomba.“ Špitla vykulená Eva a já měla sto chutí jí jednou fackou probrat.

„Jo a rovnou atomová.“ Opáčila jsem v naději, že se uklidní, jenže ona mě překvapila.

„Myslíš?“ Eva to myslela vážně? To snad ne? Že by nějaká letecká nemoc?Něco jako byla ponorková, nebo pásmová, kde nechala rozum? V Čechách? Nebavilo mě civět na vykulenou Evu a tak jsem si prohlédla muže s nápisem SECURITY na tričku. Člověk z ochranky, hm. Když se rozblikala světla za jeho zády a strhl se povyk, upoutalo to mou pozornost. To nemají v Anglii záložní zdroje, aby jim tu žárovky neblikaly? Přesunula jsem váhu na špičky, abych lépe viděla. Byl to opravdu obr, který zacláněl ve výhledu. Čelist mi spadla na zem a srdce jí následovalo. Nebyly to žárovky, co blikalo. Byly to blesky fotoaparátů. Žaludek se mi desetkrát otočil, když jsem poznala tu tvář. Otočila jsem se, abych okřikla ženu za mnou, jelikož příšerně ječela, ale zarazila jsem se, protože to nebyla ta babička, kdo ječel, ale já. Babička koukala vykuleně na mě. Na chvíli jsem se zarazila a pokusila se ovládnout, jenže stále jsem měla před očima jeho tvář. On tu byl. Šel kolem mě. Mával. Nikdy nemává, ale mával. Usmál se na mě. NA MĚ! A bylo to jasné. Musela jsem se k němu dostat. Dotknout se ho. Vrazila jsem do Goliáše a protáhla se kolem něj. Nečekal to a já měla cestu volnou. Věděla jsem o něm úplně všechno. Jeho strach, jeho radost, barvu očí, oblíbené jídlo. To všechno jsem mu chtěla říct. Ale když jsem se ocitla tváří v tvář mé hvězdě, můj hlas ochabl. On se zastavil a chvilku si mě prohlížel. Co mohl vidět? Štíhlou holku s tmavými vlasy a zamilovaným pohledem, jak lapá po vzduchu? Goliáš se za mnou řítil až k němu. Chytil mě za ruku a chtěl odtáhnout. Na poprvé jsem se mu úspěšně vykroutila a dál civěla na svůj idol. Usmál se a mě se točil celý svět z jeho krásných dolíčků ve tváři. Sundal si brýle a jeho oči byly ve skutečnosti ještě víc přitažlivé, než na plakátě doma. „hello?“ VZPAMATUJ SE, MLUVÍ NA TEBE., hučelo mi v hlavě. Trochu jsem se vzpamatovala.

„ahoj.“ Špitla jsem, což mu vykouzlilo ještě krásnější úsměv.

„ Can I help you?“ Culila jsem se na něj a neměla nejmenší tušení, co mi říká.

„Do you speak English?“ Jo tomu jsem rozuměla. Jestli umím anglicky?

„No“ Argumentovala jsem, ale místo toho, aby se odvrátil a šel pryč se opět usmál a rozhlédl se kolem nás.

„Come with me.“ Zarazila jsem se. Rukou naznačoval pohyb k sobě a díval se k východu, ale co to chce?

„Já ti nerozumím.“ Odhalil dokonalé zuby a hlasitě se zasmál. Byla jsem asi za blbce, jenže mě to bylo fuk. Mluvila jsem s ním. Rukou ukázal na mě, pak dvěma prsty dvakrát kmitl, což vypadalo, jako chodící nohy a pak se poklepal do hrudi.

„Mám jít s tebou?“ vyhrkla jsem. To je snad sen. Splašeně jsem kývla a bylo mi jedno, jestli mě odveze někam do lesa a tam mě zabije. Byla jsem s ním. Páni, já šla se svou hvězdou. Uměla jsem pár frází, které jsem se učila kvůli brigádě, ale nemyslela jsem si, že bych v rozhovoru se svou láskou uplatnila věty typu: Kam mám dát ty jahody? Kdy bude přestávka? A máte tady toalety?

Jen něco málo jsem pochytila z filmů a z propagace USA u nás doma. Jenže vpálit mu do tváře: I LOVE YOU, by bylo asi neetické a hlavně jsem se styděla.

„Sorry, but you will probably star in the evening news.“ Culila jsem se na něj, netušící o co jde. Rvala jsem si vlasy, že jsem neuměla ani slovo v jeho jazyce, ale nemohla jsem se nezeptat.

„Co děláš v Londýně? Nemáš být v Hollywoodu?“ zmateně na mě koukal.

Ok, takže diskuze typu ruce a nohy. Ukázala jsem na něj a pak pokrčila zmateně rameny a hlavou. Ukazováčkem na zem a „Londýn?“ potom něco, jako letadlo, opět ukázat na něj a „Hollywood?“ zdvižený palec, pro jistotu. Smál se. Tak krásně se smál a já cítila, jak se mi valí krev do tváří.

„If I did not know, I would say that you my friend Michel.“ Cukla jsem hlavou, protože jsem opět neměla tušení, co říká, ale líbilo se mi to. Seděli jsme v autě před letištěm, když jsem si vzpomněla, že jsem tam někde za sebou nechala Evu.

„Eva!“ vyjekla jsem. Byl zmatený.

„Your friend?“ kývala jsem, jako splašená i když jsem netušila čemu.

„She is the second car, fear not.“ Kroutila jsem nechápavě hlavou a tak stáhl okýnko a kývl na muže před námi. Ten jen přešel o kus dál a z tamního vozu vyjukla rozesmátá Eva.

„zdravíčko, co tam děláš? Jak si nás sem pro boha dostala?“ záchvat smíchu se nedal zastavit. Řehtaly jsme se na sebe z auta do auta a nemohly přestat.

„Are you okay?“ hekticky jsem kývala hlavou. Konečně jsem se uvolnila. Odvážila jsem se ho dotknout. Lehce, jen konečky prstů jsem mu přejela po límečku. Nehýbal se. Jen se tiše usmíval a sledoval mě. S neskutečnou úctou k němu jsem objížděla okraj košile. Vdechovala vůni a vychutnávala si blízkost.

„Breathe, Michel“ slova z jeho filmu. Slova, která znám. Těšilo mě, že mi říká Michel, ale došlo mi okamžitě, že jsem se mu nepředstavila. Jenže za své nové jméno jsem mu děkovala. Vždyť jaké lepší mi mohl dát? Poslechla jsem ho a zhluboka se nadechla. Byl potěšený, že jsem mu rozuměla. Náhle se smát přestal. Jeho oči zvážněly a díval se na mě. Strnula jsem a hrdě mu pohled oplácela.

„Can I kiss you?“ KISS COŽE? Musela jsem blbě slyšet. Tak známé slovo, ale ve spojitosti se mnou? Ani jsem se nepohnula, ale jeho tvář se ke mně přiblížila. Zadržela jsem dech a chtěla se začít bránit, ale jeho hlas mě zarazil.

„Stop a minute, okay?“ zavřela jsem oči. Třáslo se mi celé tělo a svaly jsem měla napnuté k prasknutí. Na mé rty se přitisklo cosi teplého a měkkého. Sladkého a voňavého. Vlhkého a nebesky slastného. Adrenalin mi vletěl do žil. Mé paže vystřelily a omotali se mu kolem krku. Objal mě v pase a přitiskl si mě k sobě na klín. Žehnala jsem velkým limuzínám. Splnil se mi sen, hurá! Když jsem se odtáhla, abych se nadechla, usmíval se. Sledoval mou tvář a jeho oči zářily, jak diamanty.

„Wow“ vydechl a přitiskl si mě zase k sobě. Na co umět víc jazyků? Stačí základy a štěstí ne? Jen se nebát vyjít z domu, protože tam vás sladká budoucnost nepotká.

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Polibek hvězdy: