OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Polibek draka

05.01.2011 (17:00) • Mystery • Povídky » Jednodílné • komentováno 60× • zobrazeno 4472×

Linkin Park - Numb (Piano)

(Pouštět pořád dokolečka alá křeček v kolečku!)

Nikdy nebyla nijak dobrá studentka. Učení jí nic neříkalo, a i když byla Křikův oblíbenec, nikdy za tím nestály hodiny proseděné u učebnice lektvarů. Spíš její přirozený talent dával zamyslet, jestli o přestávkách neupíjí mnoholičného lektvaru a za sličnou, bledou tváří a oceánsky modrýma očima se tak neschovává profesor Snape...

Málokdo taky tušil, co stojí za jejím pokročilým věděním o černé magii. Jen Harry a pár dalších spolužáků. Říkali si Brumbálova armáda.

V dalších předmětech už byl ale její prospěch bída. U profesorky McGonagallové měla z přeměňování dokonce dostatečnou! Ani nechtěla vědět, jak tohle dopadne, až se to dozví otec...

Povzdechla si a svou jemnou, štíhlou rukou přejela po kamenné okenní klenbě, na které seděla. Skoro všichni studenti byli na svých pokojích, někteří už možná spali... Rozhodně se to však jimi hemžilo ve společenských místnostech. Jí se však do toho příšerného humbuku nechtělo. Byla ráda za klid, který měla. Za ptačí ševelení, které by mezi bandou rozmazlených, hulákajících fracků rozhodně neslyšela. Za vlahý a ještě stále teplý větřík, který jí vál do tváře. Slastně přivírala oči a nechala si rozfoukávat své rozpuštěné vlasy. A každou chvíli koukla na nedalekou Vrbu Mlátičku, protože i na ní se odrážel podzim... Větve se ještě víc skláněly k zemi únavou z bížící se zimy. Drobounké lístečky se jí zbarvovaly do všech odstínů žluté, oranžové a červené - barvy Nebelvíru.

Zamračila se. Myslela, že bude patřit tam. Mezi Harryho, Rona, Freda, Deana... Vždycky měla pocit, že je jí Nebelvír nejblíž. I když jí to vždycky připadalo směšné, kolej pro chrabré s rytířskou povahou a dobrým srdcem jí vždycky připadala něčím blízká. Když ale před měsícem nastoupila do Bradavic, Moudrý klobouk rozhodl jinak...
Usmála se a palcem přejela přes stříbrnou výšivku hada na svém hábitu. Někdy se prostě člověk sám v sobě nevyzná...

Přesto musela syknout zlostí. Zmijozel nebyl špatná kolej, zajisté. Vystudovalo ji plno mocných čarodějů. Ale byli i tací, kteří studium dokázali neskutečně znepříjemnit. Třeba takový Draco Malfoy... Protekční spratek a nevychovanec. Všechno, čím mohl ublížit druhým a ještě se se tím pobavil, miloval. A ona? Kdyby mohla, nejradši by na něj přivolala Cruciatus! Ignorant! A ještě ti jeho kumpáni... Jeden větší trouba, než ten druhý! Nevěděla, jestli se na smát nebo jim plivnout do tváře pokaždé, když je vidí. I když Crabbe a Goyle byli jen Malfoyovy loutky, sami by si nedokázali ani zavázat tkaničku u bot.

Nejvíc ji však štvalo, že právě takovým... kterénům se uvolňují místa na Ministerstvu, místo toho, aby na pozici bystrozora přijali někoho schopného! Třeba takový Harry... Nedokázala si představit, že by byl někdo lepší bystrozor, než Potter. Nebo jeho kamarád Weasley... Občas se jí sice zdál trochu jako mimoň, ale špatný člověk to nebyl. Stejně jako celá jeho rodina. I ta nejmladší zrzka, Ginny, jí o přestávkách kolikrát mávla. A právě to u Malfoye nechápala... Proč potřebuje ubližovat lidem, kteří mu nic neudělali? Proč mu přináší radost neštěstí ostatních? Waesleyovi byli přece tak milí lidé... Nechápala, jestli snad čtyři rozcestí, na které Moudrý klobouk studenty posílá, tak ovlivňují povahu a nesnášenlivost lidí, že je Draco tak zlý. Změnilo by se něco, kdyby ty zrzavé děti někdo poslal do Zmijozelu? Nebo naopak Malfoye do Nebelvíru? Byl by pak stále tak krutý, že by nesnesl pohled na obnošený hábit Ginny, nebo lepenkou spojenou hůlku Rona? Mohla jen hádat... Jen nevěděla, čím to, že ona to vidí, když by vlastně měla být stejná...

„Brightová?" Víčka se jí semkly k sobě a čelist samovolně napjala. Ten hlas by poznala kdekoliv. Plný arogance a povýšenosti. Pokaždé, když ho zaslechla, jí v hrudi začínalo tiše bublat. Věděla, že s tímhle blondýnem není spojeno nic dobrého.

„Jdi si po svým, Malfoyi!" odselka podrážděně. Nesnášela, když jí říkali příjmením. U učitelů to bylo něco jiného, ale pro vrstevníky byla prostě Aileen.
Ignoroval její odpověď i způsob, jakým ji podala.

„Co ty tady děláš?" Je možné, aby v jeho hlase zaslechla starost?

„To ti může být jedno!"

„Hele, Brightová, neměla by sis zahrávat. Je už dávno - " začal, ale Aileen ho prudce uťala;

„Víš co? Starej se o sebe a mě nech na pokoji!" Dracův zájem jí lezl na nervy. Dřív nebo později si z ní začne dělat legraci a ona měla vážnou obavu, že by bez okolků rovnou použila Mdloby nebo jiné - podobné kouzlo. Přinejmenším Impérius. To by mu přece neublížilo, ne?

A vůbec, co je mu do ní?! Ať si táhne za těma svýma zabedněncema a ji nechá bejt!

„Bri -"

„Sakra, neříkej mi tak!" vyjela. Draco překvapeně povytáhl obočí a ruce zvedl v obranném gestu.

„Hou, hou! Klídek! Stáhni drápky, kočko!" mírnil ji. Aileen však měla pocit, jako by ji chtěl ještě víc rozdráždit. Pitomec!

Povzdechla si.

„Nemůžeš mě prostě nechat být? Nevšímat si mě?" zeptala se unaveně, hlavu složenou v dlaních. Jen skrz své prsty a dlouhé, černé řasy koukala do Malfoyovy náhle překvapené tváře. On ale neodpověděl. Jen udělal několik kroků vstříc jí.

Draco byl podivně rozechvělý. A nevěděl, jestli se mu to má líbit, nebo ne. Otec ho vždycky vedl pevnou rukou a něco jako nejistota u něj neexistovalo. Naopak, vždycky se takovým lidem vysmíval. Ty roztřesené uzlíčky spolužáků před zkouškou nesnášel. Připadalo mu to absolutně směšné a absurdní takhle se před někým ponížit. A navíc... i kdyby tu hloupou zkoušku neudělal, otec by to nějak zařídil.

Aileen ale byla jiná. Už když ji poprvé spatřil na chodbě jak míří k Brumbálovi do pracovny, se mu rozklepaly kolena. Bylo to tak zvláštní... Měl na sebe hrozný vztek, ale i to nezabránilo tomu, aby mu celým tělem projel ten příjemný mráz, když ji uviděl ve zmijozelském hábitu. Zmijozelském! Už předtím z Brightové cítil zvláštní přitažlivost - jako by v sobě měla magnet, který mu nedovoloval, aby se od té krásné černovlásky držel dál. Ale když na sobe měla ten plášť s malou zelenou výšivkou, připadalo mu to, jako kdyby byla ještě o kousek blíž.

Neskutečně se za to na sebe vztekal. Pokaždé měl chuť něco zničit, když si uvědomil, jak moc ho zase omámila. Nevěděl, co si má myslet, co má dělat... Byl vychován v tom, že se mu každý podřídí, že on je ten, před kterým by se měly hřbety ohýbat. A teď mu rozklepe kolena jedna malá holka. A to ho neskutečně užíralo. Nechtěl být za hlupáka jen kvůli nějaké cácoře, která se v Bradavicích ukázala jen tak z čista jasna. A tak se dál choval jako hlupák... i když jeho srdce toužilo po tom jejím, rty chtěly líbat ty Aileeniny. A ruce... jen krátce se dotknout její sněhobílé kůže.

Aileen se zamračila. Nelíbilo se jí, že je Draco najednou tak blízko. A když do pak posadil naproti ní, rychle pokrčila nohy a schovala je pod bradu, aby se jí nějakým nedopatřením nemohl dotknout. Bohatě by stačil i jeho plášť.

„Proč mě tak nevávidíš, Aileen?" zeptal se jí. A v jeho hlase nebyla ani stopa jízlivosti. Jako by ho to... zajímalo.

„Lepší otázku bys neměl?" ušklíbla se a nervózně očima ucukla od Maofoyova pohledu.

„Jen se to snažím pochopit. Nikdy jsem ti přece nic neudělal..."

„Hele já... Nemohl bys prostě jít?"

„Proč?"

„Proč?" vykulila oči. „Já nevím. Je to divný. Ty jsi divnej! Chováš se tak nějak..."

„Jak?"

„Jinak! Na všechny jsi vždycky tak hnusnej a teď se staráš o to, že nejsem po večerce na pokoji? Copak máš rozpolcenou osobnost? Nebo tě někdo očaroval? Nenalili ti něco do pití?" pálila ze sebe v ráži. Draco to však s klidem příjmal. Až to Aileen děsilo. Kdokoliv jiný by si tohle k Malfoyovi dovolil, druhý den by neměl kde studovat - přinejlepším. Byla to ale ona.

„Nebo ti někdo stojí na vedení?" nadhodila ještě.

„Ne, kruci!"

„U Merlinových... Tak mi jednu vraž, ne? Celou dobu ti tady říkám, jakej jsi ignorantskej pitomec a ty se mi za to málem omluvíš! Do jsi takovej machr jenom když máš za zádama ty tvoje dva bodyguardy, nebo co?!" Byla tak napružená, že si ani neuvědomila že se na něj dívá shora. Stoupla si, aby mu mohla pěkně od plic říct, co si o něm myslí. A měla chuť udupat ten protivnej hlásek kdesi vzadu v hlavě, že je to i proto, aby vypadala aspoň trochu důstojně, až bude on prskat nadávky do obličeje jí.

„Neštvi mě, Brightová!" procedil skrz zuby varovně.

„Ale copak? Něco se ti nelíbí, Malfoyi?" Málem na něj šišlala. Provokovala. A on cítil, jak se v něm vzdouvá vztek.

„Říkám ti, drž pusu!"

To už si zpříma hleděli do očí.

„Nebo co?" Vystrčila bojovně bradu. Nestačila ani zareagovat a stála naražená u zdi. Draco ji držel pod krkem, ale jen tak, aby mohla dýchat. Celé jeho tělo bylo přilepené na tom jejím. Cítila, jak dýchá...

„Nebo co?" zopakoval tiše, ale stejně provokativně. Byl tak blízko! Její horký dech se odrážel od Dracovy tváře a vracel ze zpět k ní. Neměla strach, ale přesto jí v krvi koloval adrenalin. Měla pocit, jako by zaplňoval každou buňku v jejím těle až po okraj. Přesto si byla jistá, že je v ní dostatek místa, aby dokázala plně vnímat ničivou sílu jeho šedivých očí...

A pak...

Pak se Dracův nos jemně otřel o ten její. Mezi jejich těly v tu chvíli projela elektrika. Aileen zapomněla, že by se měla aspoň nějak bránit. Draco by jí přece měl být odporný! Místo toho se ale ještě víc přitiskla k jeho tělu.
A on... on se chtěl utopit v temné modři jejích hlubokých očí.

Ta chvíle trvala sotva pár vteřin. Přesto v ní stihli nakumulovat veškerou nedočkavost světa. A když už oba mysleli, že se z toho všeho zblázní, se jejich rty spojily.

Bylo to jako výbuch sopky. Jako lavina. Aileeniny prsty se zamotaly do Dracových vlasů a přitahovaly si ho ještě blíž. Rty oba pálily a tělem se rozléval oheň vášně. Snad hnaní nepřátelstvím nebo potlačovanou láskou se k sobě tlačili stále víc, i když prostor mezi jejich roztouženými už dávno neexistoval. Navzájem ochutnávali svoje rty, vzdychali si do úst a tím si způsobovali dosud nepoznanou rozkoš.

Draco vášnivě zamručel a pomalu odlepil své rty od těch Aileeniných. Dovolil si všech ještě poslední letmý polibek, než...

„Ani nevíš, jak dloho jsem po tomhle toužil," vzdychl, čelem opřený o to její. „Už když jsem tě poprvé spatřil. Nikdy bych ti nedokázal udělat nic špatného. Omlouvám se. Ale..." Připadalo mu to všechno tak těžké. Zavrtěl hlavou a rty se přitom otřel o její drobný nosík.

„Já..." začala Aileen ještě stále rozechvělá. Zmatená. Draco ji ale utl. Ještě nebyl připravený na její odmítnutí.

„Ne, Brightová. Teď nemluv." Povzdechl si a zavřel oči.

,,Jsem bastard a moc dobře to vím. Nikdy jsem nikomu neudělal nic dobrýho. Jenže... jsem taky jenom člověk. Kruci, miluju tě víc, než kohokoliv jinýho, Brightová! Udělal bych pro tebe cokoliv. A jestli mi teď zlomíš srdce, tak tě za to budu asi celej svůj život proklínat, ale stejně tě budu pořád muset milovat. Tak už krucinál něco řekni! Vysměj se mi do obličeje, řekni svým kamarádíčkům, jakej jsem zamilovanej idiot! Jen mě nenechávej v nejistotě..." prosil.

A Aileen poprvé nevěděla, co říct. Vnímala jen Dracův dech a svoje splašené srdce.

Jemně si skousla ret.

„Já..." Hlas ji však zradil. Jen se přivinula k Malfoyovu tělu a pevně ho objala okolo krku.

„Jestli mě ale zradíš...!" sykla výhružně a slzy se jí nalily do očí.

Draco se uvolněně zasmál a s hlavou zabořenou do jejích havraních vlasů zašeptal:

„Nemusíš se bát, lásko."

Aileen                          Draco

Povídky od Mystery

Autor: Mystery (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Polibek draka: