OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Pochybný osud

13.11.2010 (15:00) • MrsMysteryGirl • Povídky » Jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 936×

Rok 1938:

Ležela jsem v rohu u zdi, nemohla jsem spát v těch v společných postelích. To se ani postelí nazvat nedalo, pouhých pár prken stlučených dohromady. Každý den tu někdo zemřel. Velmi dobře jsem cítila, že můj čas už taky přichází. Smrt tu byla cítit všude okolo. Říká se, že vám celý život proběhne před očima, než se to stane. Ten kdo to řekl, tak mluvil pravdu.

Už jsem se těšila na vysvobození z tohoto očistce. Kvůli čemu jsem si ho zasloužila? Jenom kvůli vyznání. Kdo dal Němcům právo rozhodovat o tom, co je správné?

Ponořila jsem se do vzpomínek na svou malou sestru, kterou poslali na převýchovu k německé rodině. I když jsem je nenáviděla, kvůli tomu, co provedli zbytku rodiny, byla jsem jim vděčná alespoň za tohle. Snad jí bude lépe, než mně.

Ruku jsem si opatrně dala k pohublému krku, pevně jsem stiskla medailon.

Mě poslali do koncentračního tábora, prý mám v krvi rebelství. To ne, jenom se sebou nenechám zametat. Ale co zmůže jedna odbojná židovka proti současnému světu?

Nic!

Neměla jsem sílu ani vstát, nebo jít na záchod. Pootočila jsem hlavu k těm lidem, kteří tu  byli. Vypadali stejně jako já. Pohublá postava, kostnaté ruce s čísly na pažích. Nestáli jsme jim ani za to, aby nás pořádně zaevidovali. Museli nás jenom pořádně vyhladit. Pamatuji si, jak odvedli mě a mou rodinu, pamatuji si to tak jasně, jako by to bylo včera.

Uslyšela jsem zvenku kroky. Byli to oni. Víc jsem se přikrčila u zdi, chtěla jsem s ní splynout. Toho utrpení bylo dost. Někdo z nich rozrazil dveře. Jeden něco začal řvát německy, druhý to ihned překládal. Němčina - čistý jazyk. Árijská rasa - lepší než všechny ostatní. To se někdy stane, že vlastenectví přejde do nacismu.

„Číslo 55893!“ Ztuhla jsem.

To jsem přece já! Ne! Co zase chtějí? Proč zrovna já?

„Tady,“ broukla jsem ztěžka. Jeden chlap se podíval mým směrem. Soudit někoho podle národnosti nebo vyznání, vždyť byl podobný mně! Hlavně barvou pleti. Tak to byl Árijec jak vyšitý. Přesto jsem jenom trnula.

„Vstaň a pojď sem!“ řekl s chladným klidem tlumočník. Nenávistně mě probodl pohledem. Doslova z něj čišel vztek, protože si musí špinit ruce s někým, jako jsem já. S židovkou.

„Dělej!“ zařval. Ztěžka jsem se postavila.

„Mám jméno! A to je Talya.“ Moje drzost mě nepřešla, i když jsem na pokraji smrti. Jeden z vojáků promluvil:

„Talya nebo Miriam, Sára nebo Ráchel. To je jedno, všechny jste stejná pakáž!" Spolkla jsem odpověď, která se mi drala na jazyk - taky bych mohla umírat pomalu a v křečích. Rychlá smrt vlastně znamenala, že mám ohromné štěstí.

Vyjel na mě zas jiný voják.

„Tak ty budeš drzá a odmlouvat? Zaplatíš za to!“ Zbraní mě uhodil do ruky. Sesunula jsem se na kolena.

„Couro židovská!“ zavrčel nenávistně, další rána do zad. Pod tou bolestí jsem znovu skončila na zemi. Řvát nebudu. Neudělám jim tu radost. A stejně by to nemělo cenu. Slzy židovek je nedojmou, to si můžu být víc než stoprocentně jistá. Doufám, že se má moje sestřička lépe. Tolik bych chtěla svůj život zpátky. Ale nevybrala bych si jinak, jiné vyznání, i kdyby mě to zachránilo. Protože pro ně bylo jediné správné, a to bych nikdy nepřijala. U hlavy jsem ucítila jeho zbraň. Moje trápení za chvíli skončí. Budu volná. Konečně! Najednou jsem byla úplně klidná. Tak už to ukonči, nehraj si. Dělej, skonči to!

„Nech tu malou židovku být! Venku je na to místa dost. Kdo to má potom uklízet..." Znechuceně se na mě podíval tlumočník. Chňapl svýma špinavýma rukama po mě. Sykla jsem bolestí, celé tělo mě bolelo. Jeho dech jsem ucítila u svého ucha.

„Osobně to rád s tebou skončím!“ oplzle zašeptal. Strhl mi z krku řetízek, jedinou věc, kterou jsem měla po sestře. Držel mě pevně za rameno, sama jsem nemohla stát. Táhnul mě ven. Svoboda! problesklo mi hlavou. Stačilo mi, abych ještě jednou viděla slunce, ještě naposledy a mohla jsem být šťastná. Venku pustil moje rameno. Nadechla jsem se čerstvého vzduchu. Všichni ti ostatní chlapi těkali pohledem mezi jím a mnou.

„Tak už to skonči!" sykla jsem. Tohle nebyl můj hlas. Byl někoho cizího, prosycený bolestí. „S radostí!" odsekl se silným přízvukem. Nestávalo se jim, aby jim někdo odporoval. Já ano. Z nebe se snesl déšť. Nebe pláče za mě, ale je to šťastný pláč, pláč vonící svobodou. Znovu přiložil zbraň k mé hlavě. Vysvobození. Tak už vystřel! znělo mi v duchu. Sbohem, sestřičko moje. Budu na tebe dávat pozor. Poté jsem uslyšela jenom výstřel a nic jiného. Bylo ticho.

Autor: MrsMysteryGirl, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Pochybný osud: