Každý z nás jednou zažije pocit naprostého zoufalství a bezmoci. Každý z nás má občas nepřekonatelnou chuť stočit se do klubíčka a naříkat nad nespravedlností světa, přestože by měl jen hrdě pozvednout hlavu a přečkat to bez povšimnutí. Každý z nás jednou umře, dříve či později. Toto je příběh dívky, která je trestána za něco, na čemž nemá ani to nejmenší přičinění. Zoufalství a beznaděj už dávno přesáhly únosné meze, její bezmocnost ji ničí a smrt k ní už s naleštěnou kosou v podobě ostří smrtícího nástroje na rameni příliš spěšně míří...
Napadlo mě to v hodině dějepisu při vyprávění o Velké francouzské revoluci. Nevím, jak funguje gilotina, takže jsem si trochu zaimprovizovala. ;-) Byla bych ráda za jakýkoliv názor, radu, nebo klidně jenom smajlíky. :)
04.03.2012 (15:00) • Starr • Povídky » Jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 1081×
Unaveně jsem kladla jednu nohu za druhou na cestě ke své záhubě. Držela jsem za ruku svého malého, osmiletého bratříčka, kterému po tvářích stékaly slzy zoufalství a strachu, ale nevydal ani hlásku. Přede mnou i za mnou se táhl dlouhý zástup zmožených a vyčerpaných lidí v otrhaných šatech, kteří, stejně jako já, šli na svou smrt. Trmáceli jsme se po široké, prašné cestě, kterou lemovaly vysoké stromy. Po jejích stranách stáli plně vyzbrojení vojáci, kteří byli připraveni kohokoliv, kdo by vystoupil z řady, nemilosrdně zabít. Několik lidí si už radši vybralo tuto smrt, než tu, co nás neodvratně čekala. Většina ale raději volila tu rychlou, kterou nám gilotina zaručovala.
„Neboj se… všechno bude dobré,“ šeptala jsem tiše svému malému bráškovi. Samozřejmě, věděla jsem, že nic už nebude dobré. Jemu jsem to ovšem nehodlala přiznat. Věděli jsme to všichni kolem; proto tady vládlo takové zoufalství, beznaděj a strach ze smrti. Věděli jsme ale, že když řekneme jediné slovo moc nahlas, vojáci stojící všude okolo si nás jistojistě podají. Pevně jsem bratříčkovi stiskla ruku a tím jsem se ho snažila alespoň trochu uklidnit a povzbudit. Na svůj věk byl ale k mé smůle příliš chytrý. Věděl, že se něco špatného, moc špatného děje, a proto se klepal hrůzou. Nevěděl ale, jak moc je to, co nás čeká, špatné.
Třásla jsem se strachy a nemohla se zbavit pocitu nenávisti. Nenávisti k celé mé říši, která mě a spoustu dalších, ve většině případů nevinných lidí, k tomuto osudu odsoudila. Nenávist ke všem přihlížejícím, ať už vojákům, nebo jen prostým lidem, kteří nám očividně ani v nejmenším nehodlali pomoct. Nenávist k tomu, co mou rodinu neprávem udal. Nenávist k našemu vlastnictví, které asi náš udavač považoval za přílišné a z půlky náležící sobě. Ale největší nenávist ze všeho jsem cítila ke svému otci. Svému vlastnímu otci, který mě, brášku, matku, a další dva bratry a sestru prodal místo sebe do této fronty na smrt. Matka i zbylí tři sourozenci to už nejspíš měli za sebou. Šli dlouho před námi.
Bylo to strašné, když do našeho domu náhle přišli vojáci a dožadovali se po mém otci. Šel s nimi, i když ne zrovna dobrovolně, a když se po několika hodinách vrátil spolu s těmi vojáky, jeho výraz nebyl nijaký jiný než úlevný. Úlevný, že se z trestu smrti vyprodal, i když svou vlastní rodinou. Potom vojáci vzali nás a odvlekli nás sem, do tohoto snad nekonečného zástupu čekajícího na svou záhubu.
Bylo to asi před dvěma dny. Už dva dny jsme se tady, znavení a otupělí strachy, ploužili blíž a blíž k našemu nevyhnutelnému cíli, svému konci.
Blížili jsme se k městu, a k prostornému náměstí. Uprostřed bylo vyvýšené dřevěné pódium, kde stála gilotina. To, co nás všechny bezcitně zbaví životů. Při pohledu na ni jsem se nezastavitelně roztřásla, všechno v těle se mi bolestně napnulo. Byla jsem strachy bez sebe, ale kvůli bráškovi jsem se snažila vypadat silná, aby alespoň on měl nějakou naději, minimálně do chvíle, než mu ji ostří naší společné budoucnosti nemilosrdně sebere.
„Bude to v pořádku… Neboj se,“ pokračovala jsem ve své mantře, kterou jsem neustále opakovala už spíše ze zvyku, než že by to komukoliv z nás mohlo nějak pomoct. Byla to jen nesmyslná, zbytečná slova, která nám nedávala sebemenší naději na zlepšení naší bezvýchodné situace. Jen bezcenná slova. Ovšem, viděla jsem, jak se bratříček pod jejich vlivem trošku uklidnil. Jeho tvář zdobily lesknoucí se cestičky slz, po kterých neustále stékaly další a další. Byla jsem neskutečně ráda, že tady, v cizím a krutém prostředí, mám alespoň jednu známou věc. Byl mým jediným záchytným bodem a důvodem, proč jsem ještě nezešílela ze všech těch záporných emocí kolem nás, což by vlastně bylo dost možné; už tak mi dělalo dost velké potíže se ovládat a nezačít zoufale ječet na celé blízké okolí. Ale kvůli bráškovi jsem nesměla. Chtěla jsem mu dopřát co nejlepší poslední chvilky, když mu jeho život právě nezastavitelně protékal mezi prsty a bezcenně dopadal na zem, kde se rozplynul v pouhou prázdnotu, která kdysi bývala lidským životem.
Náš osud se trýznivě pomalu, a přitom tak nesnesitelně rychle přibližoval. Ani jsem si to neuvědomila, a už jsem stála těsně před schody vedoucími nahoru na vyvýšené pódium. Viděla jsem kolem sebe stovky obyčejných lidí a desítky vojáků. Všichni vojáci měli ve tváři naprosto identický, hrobově chladný výraz; naopak lidé se tvářili rozmanitě. Od zlomyslného potěšení, přes neutrálnost, až po děs. Někteří z nich dokonce zoufale plakali, to asi když mezi odsouzenými uviděli někoho blízkého. Jistě jsem věděla, že valná většina z nás je křivě odsouzena, bez nároku na obhajobu a spravedlivý soud. Přesně tak, jako tomu bylo u mě a mé rodiny.
Popostrčila jsem bratříčka před sebe, když jsme byli nuceni vystoupat nahoru do jasného slunečního světla. Bylo před námi už jen několik lidí. Bráška se bezútěšně rozplakal, když uviděl tu spoustu krve všude kolem, a hlavně spoustu těl bez hlav a samotných hlav naházených na velké, a pořád pomalu ale jistě rostoucí hromady vedle pódia. Pevně jsem mu stiskla ruku; víc jsem v této situaci udělat nedokázala. Sama bych potřebovala utěšit, ale věděla jsem, že ať už by se stalo cokoliv, umřu.
Viděla jsem kolem sebe spoustu tváří. Na ty bez těla jsem se pokoušela nedívat, ale stejně to tam můj pohled pořád táhlo. Obzvlášť kvůli tomu, že jsem věděla, že tam za chvíli skončí i mé tělo a má hlava, nelítostně oddělené od sebe. Měla jsem co dělat, abych se při tom pohledu zoufale nerozbrečela. Pohltil mě strach, a nedokázala jsem jasně přemýšlet. Taky jsem ale cítila jakousi zvláštní odevzdanost a smířenost se svým krutým osudem. Uklidňovalo mě jedině to, že jsem nebyla jediná, ale jenom jedna z mnoha. Dalším obličejem, který mě zaujal, byl ten katův. Nebyl to doslovně kat, ale byl to ten, jehož rukama gilotina zbavovala těla životů. Tvářil se tak nemilosrdně, až mě z toho zamrazilo.
Viděla jsem dalšího bezmocného člověka, který ke své hmotné smrti přistoupil. Surově ho donutili kleknout a vsunout hlavu do díry. Začala jsem se klepat a v očekávání jsem zakryla bráškovi oči. Nehodlala jsem dopustit, aby viděl, co se s ním stane. Už tak byl vyděšený k smrti. Po tom, co byl odsouzenec bezpečně na místě, „kat“ odsunul dřevo bránící ostří gilotiny spadnout předčasně. Její břit rychle, skoro nepostřehnutelně spadl dolů a jeho naostřená hrana plynule přesekla zmítajícímu se nešťastníkovi krk. Z obou částí jeho těla, vzápětí dopadajících na zem, začala téct a stříkat spousta krve, ale po chvíli už nemělo co vytékat. Trhla jsem sebou a zoufale vydechla, s vědomím, že toto mě za malou chvíli čeká. Dva okolostojící vojáci vzali odsouzencovo tělo a hodili jej na hromadu dalších bezhlavých těl, jakoby to byl jen nějaký odpad, který tu jenom zavazel.
V tu chvíli se jeden z vojáků natáhl pro mého malého brášku. Surově ho chytil za paži a přitáhnul ho ke gilotině. Bráška sebou zazmítal a unikl mu tichý vzlyk.
„Ne!“ vydechla jsem zoufale, v očích bezútěšný strach a beznaděj. Instinktivně jsem se pokusila svého bratříčka chránit; samozřejmě marně. Jen, co jsem udělala jediný chybný krok, jeden z vojáků mě hrubě přimáčkl k zemi. Neměla jsem proti němu šanci, ať jsem vzpírala, jak jsem chtěla. Držel mě na kolenou, přičemž mi pevně svíral ramena, a nutil mě tak dívat se, jak mého cloumajícího se bratříčka nutí pokleknout ke smrtícímu nástroji – hned vzápětí se jim to povedlo, protože malý chlapec proti dvěma vycvičeným vojákům neměl sebemenší šanci. V jejich tvářích jsem neviděla sebemenší známku lítosti nebo soucitu. Bylo jim jedno, že zrovna zabijí malé, nevinné dítě, a ještě k tomu donutí jeho vlastní sestru se na jeho smrt dívat.
Z hrdla mi uniklo tiché vzlyknutí, ve kterém byla veškeré má beznaděj, zoufalství a strach, když jsem bezmocně pozorovala, jak mého bratříčka surově drželi na místě, aby mu ostří gilotiny neproniklo špatnou částí krku. Už jsem se nedokázala udržet; po tvářích mi začaly stékat slzy a já tlumeně vzlykala. Přesto jsem se bráškovi dívala do očí, když se konečně dostatečně uklidnil na to, aby na řadu nastoupila smrt.
„Bude to dobré… Slibuju, bude to dobré…“ šeptala jsem pořád dokola, i když neměl šanci mě slyšet. Jeho tvář i tak protnula špetka klidu. Zírali jsme si navzájem do očí, a já pořád opakovala tu bezvýznamnou větu, která stejně ničemu nepomohla. Pořád jsem se mu dívala do očí plných smutku a zoufalství, když „kat“ uvolnil ostří gilotiny.
Křečovitě jsem zavřela oči, když jsem na malou chvíli uslyšela bráškův křik. Byla to jen malá chvilka, ale i tak mě z toho pohltila neskutečná beznaděj, že před smrtí tak trpěl. Ani jsem nevnímala, že mě ten voják, co mě doposud držel na zemi, hrubě odtáhl ke stroji, jehož krvavé ostří se lesklo na slunci. Pořád jsem myšlenkami byla u mého malého bratříčka, který za svůj krátký život stačil zažít tolik utrpení, které by člověk neměl zažít ani za celý život. Přehrávala jsem si v mysli jeho poslední sekundy, a byla jsem šílená smutkem a zoufalstvím. Bylo mi jedno, když mi hlavu vkládali do otvoru – chtěla jsem jít za ním. Za jedinou osobou, která si mě vážila a měla mě ráda takovou, jaká jsem, jejíž tělo, nyní rozdělené na dvě části, teď leželo na hromadě spolu se všemi ostatními. Ani jsem se jim nebránila.
Pevně jsem stiskla oči, připravená na bolest, která mě hned vzápětí odnese za mým milovaným bratříčkem. Skoro už jsem se nemohla dočkat, až mě krvavá břitva gilotiny zbaví mého strastiplného života. Už jsem se nemohla dočkat, jak nabroušené ostří projede mým krkem a zbaví mě tak navždy utrpení, které jsem na tomto světě musela zažívat. Cítila jsem, jak „kat“ oddělal dřevěnou zábranu, protože celá konstrukce se náhle podivně odlehčila. Ostří sjelo dolů, blížilo se k mému krku, ale zdálo se mi, že neskutečně, mučivě pomalu. Skoro jsem ani necítila bolest, když mi konečně přeseklo krk.
Už jdu, bráško…
Autor: Starr (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné
Diskuse pro článek Pochod smrti:
LostAngel, Jummy: Děkuju
Páni! Normálně jsi mě rozbrečela, a to se moc lidem nepovede!
Smutné... tragické... prostě tak jak to tehdy bylo. Líbili se mi všechny ty popisy a to zoufalství které z toho vzešlo! Jejich otce byl mučila dokud by nepadl k zemi, protože takovéhle věci se nedělají a zvláště své vlastní rodině!!!
Jinak je to dobře napsané... Máš tam dost detailní popisy, což mě vcuclo do příběhu.
Přidat komentář:
- English Gentleman - 1. kapitola
- Smrťák 3 (1. část)
- Setkání v lese
- The Killing Past (Prolog)
- Smrťák 2 - Kylův život za tajnými dveřmi 1/2
- Zdrávas Maria
- Smrťák 2 (1. část)
- Smrťák 1/2
- Who He Really Is
- Priznanie
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře
Kdo je tu z členů? Klikni!