On napíše, já to vím! • OurStories.cz ~ naše povídky

Kluk, láska, city a můj bláznivý život. Vyprávím příběh, který se vzájemně podobá mému přiběhu. :) Láska je bezpodmínečný cit, ale velká láska je podmíněna tolika city, že prakticky neexistuje. :-* Doufám, že vás zaujme. :) S pozdravem Aniretak. :)

01.05.2012 (11:00) • Aniretak • Povídky » Jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 727×

On napíše, já to vím!

Jako každý den jsem seděla ve školní lavici, najednou mi v kapse zapípala příchozí esemeska. Zrovna jsme měli učitelku matematiky, která netoleruje mobilní telefony. Mgr. Šťastná se prudce otočila od tabule, přes celou třídu se klidně zeptala: „Kdo to byl?“ Já se nesměle přihlásila. Podívala se na mě a pronesla cosi o tom, že tohle nechápe, když i já mám takovéhle chování. Potom mě vyrazila ze třídy se slovy: „Zůstaneš tu po škole.“

Já jsem celkem neklidně vyšla ze třídy, se zlostí jsem si říkala, že pěkně vynadám tomu, kdo mi píše, je to neurčitě nějaký otrava ze třídy a jen mě chce naštvat. Když jsem se pak ale podívala na displej svého Samsung. Vím, žlutou obálku se jménem, které bych rozhodně nečekala, jsem nadšená. Otevírám žlutou obálku a čtu: „Ahoj Kačí! Promiň, že jsem nikdy nenapsal, neozval se.“ Neměl odvahu? Bál se mě snad? ,,Došlo mi, že jsem ti toho chtěl tolik říct, ale vždycky jsem se vymluvil na nějakou hloupost. Prosím, napiš mi, kdy máš čas, chci se s tebou sejít, musím ti něco říct. Tak se mi ozvy. B.B.“

Jsem nadšená! Přemýšlím, co mu mám odepsat, jsem nervózní, ale nějakou esemesku určitě sesmolím. Tak začnu psát: „Ahoj! Já mám čas kdykoliv, jen né dneska. Docela mě zajímá, co mi chceš říct, už se na tebe těším. Jinak, kdy se sejdeme, nechám na tobě. Káťa.“ Tak a teď klikám na odeslat. Odesláno!

Mgr. Šťastná není rozhodně šťastná, ale dnes nemá tak špatnou náladu jako obvykle. Když vychází z naší třídy, zavolá si mě do kabinetu, varuje mě, že jestli ještě jednou nebudu mít vypnutý mobil budu opravdu po škole. Trochu se mi uleví, nemusím ve škole trčet i odpoledne.

Celý den se klepu, když někomu zazvoní mobil, rychle zkontroluju svůj Samsung. Takhle je to celý den. Když uléhám do postele, přehrávám si vzpomínky, jak jsme se vlastně poznali. Vzpomínám si, jak jsem ho poprvé viděla, koukala jsem na něho, jako na boha, když se usmál, byla jsem jako v ráji, jeho úsměv mě dělá šťastnou. Pamatuju si, jak jsme spolu byli venku, nebyli jsme sami a pršelo, on s mojí kamarádkou si šel zakouřit, já jako nekuřák šla s druhou kamarádkou pryč, i když mi to nevadilo. S ním bych byla i v pekle. Pak jsem ho asi tři měsíce neviděla, vím, že to bylo strašně dlouhý. A že jsem ho nedávno potkala, jen se usmál, pozdravil mě a já jsem byla v sedmém nebi. Celý týden jsem si to přehrávala, stejně jako dnes. Už se tak strašně těším, až ho zase uvidím. Už se mi pomalu zavírají oči!

Další den…

Je víkend, takže bych mohl, vyspávat až do oběda, ale já jsem nervózní z příchozí esemesky. Probouzím se! Hned po probuzení se podívám na mobil, protože nevím, kolik je hodin a možná mi přišla esemeska. Je půl šesté, na mobilu není žádná esemeska, ani zmeškaný hovor, jsem zklamaná, ale ještě je čas určitě mi odpoví.

Celý den sedím ve svém okně, ze kterého mám úžasný výhled na cestu, u sebe mám mobil a knížku. Knížku se snažím číst, nejde to. Kdykoliv kolem projede auto nebo motorka trhnu sebou, jakmile někomu v domě zazvoní mobil, rychle kontroluju svůj, i když vím, že to můj mobil není. Den ubíhá a já odpoledne odjíždím do České Skalice.

Už se chystám na cestu do Skalice. Jdu pěšky, je to kousek, stejně mi cesta zabere minimálně půl hodiny. Cestou do Skalice mám puštěná sluchátka a mou oblíbenou hudbu, která mi ho tak připomíná. Už jsem ve Skalici, u kašny vidím svojí kamarádku Áju.

„Ahoj Ají! Jak se máš??“ Ája mi jako obvykle řekne, že je to v pohodě, čím mě trochu rozčiluje. Já jí pak řeknu všechno o tom, koho mám moc ráda a že se mu to bojím říct, Ajá pronese větu, na kterou v životě nezapomenu: „Řekni mu, co cítíš, budeš vědět, na čem jsi a nebudeš se trápit.“ Vím, že se trápit budu, když uslyším to, co slyšet nechci, ale stejně snad najdu odvahu a řeknu mu, že ho miluju. Pak se bavíme o její lásce, kterou jí vážně trochu závidím, no. Je na tom líp.

Vím, že jednou napíše, vím, že se brzo uvidíme, doufám, že mě má aspoň rád.

Večer už jsem doma, zase koukám z okna. Kolem projede tmavě modrý Ford i to blbý auto mi přivolá usměv na tváři.

Až zase napíše, budu nejšťastnější člověk na světě! Už se těším, až ho zase uvidím!

Autor: Aniretak, v rubrice: Povídky » Jednodílné