OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Odstranění (Varování 2)

08.03.2012 (12:00) • RundasGrey • Povídky » Jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 740×

„Ještě že je zítra víkend,“ ozval se šepot.

Nesmělé kroky člověka, člověka, který se ničeho nebojí, se rozléhaly prázdnou chodbou prázdného domu. Brýle jsou černé, a skrývají před světem okna do temné duše. Jeho oblek byl pokrčený – před několika hodinami provedl akci, která se mu nelíbila. Ale byla to jeho práce.

Oblek byl pokrčený, a to hlavně kvůli tomu, že se jeho majitel nedávno válel po zemi. Postava vypadala přesně tak, jak by měl vrah vypadat – černé oblečení, které splyne s davem, tvář zakryta brýlemi, rukavice. Byl perfektně vycvičen – dokázal se dostat do jakéhokoliv domu. Nevadilo mu, že je obhrazen metrovými zdmi – díky next – gen hákům, které může zavrtat do většiny civilně dostupných materiálů, mohl přelézt jakoukoliv hradbu, která by stála mezi ním a mezi jeho kořistí. Pes? Má několik střelných zbraní, které dokážou odstranit efektivně a tiše jakéhokoliv nepřítele. Kamery? Tak těch se zbaví stejně jako psa. Díky kulkám, které se po použití rozpadnou, po něm  nezůstanou žádný stopy. Dveře? Od čeho je plastický klíč, který se vytvaruje přesně podle zámku který máte odemknout? Zmrd, který má pod polštářem zbraň, která by měla existovat jen v sci-fi filmech? Proti němu stačí rychlost, a výcvik.

Muž to tady uklidil, jak to šlo. Plazmatickou zbraň nyní měl uschovanou v kufříku, který si přinesl zrovna kvůli ní. Kdo ví, co si pan Betou myslel, když si tuto zbraň odnesl z firmy. Kdo ví, co dělali jeho spolupracovníci, že si toho nevšimli. Ochranka se asi zrovna dívala na fotbal, nebo na podobnou hovadinu – jinak si nejde vysvětlit, že pan Betou přenesl zbraň přes vrátnici. Co dělali fízli, co dělala FBI, CIA nebo ATH? Tyto organizace lovily teroristy po celém světě. No, spíš než teroristy lovily ty, kteří legálně či nelegálně škodili USA. Přesně tyto „teroristy“ likvidovali, ale muž, který dostal do rukou předměty, které by v rukou jistých lidí přinesly zkázu na svět, jim byl ukradený. Co se dá dělat. Prostě se stalo, že pan Betou dostal do svých rukou zbraň, která je schopna střílet plazmu. Je to zbraň náročná na energii, ale výsledek je boží. Pokoj pana Betou měl nyní o několik spálenejch dír víc. Toto prostě uklidit už nejde. Ale mrtvé tělo a peřiny jdou rozřezat a spálit v krbu. Popel z nich jde potom vysypat do kanálu. Tento lovec lidí není amatér. Ještě před tím, než se zbavil těla pana Betou, utřel svou zbraň a vložil ji do ruky jeho oběti. Zbraň poté zůstala na silnici, vedle velkého domu bohatého člověka. Takto to bude vypadat, jako by se pan Betou sám zabil.

Lovec se procházel po domě v botách, které po dokončení této práce spálí. S rukavicemi udělá to samé. Oblek prodá. A klobouk i s ním.

Z kapsy vytáhl úplně nový Iphone 7S. Z mobilu mrtvého pana Betou vytáhl SIM, a vložil ji do svého přístroje. Po nastaveních úvodních parametrů vyťukal na display číslo, které ho mělo spojit s panem Shiugenem. Stál uprostřed místnosti, a čekal, až někdo na druhé straně zvedne telefon.

Najednou se ze sluchátka ozval příjemný ženský hlas. „Dobrý den. Dovolali jste se na infolinku firmy Uphola Nemogenin. Máte nějaký problém s našimi výrobky?“

„Je to všechno výborné, opakuji, výborné. Vidím v dáli tři žluté slony. Vypadá to, že dva a půl z nich jsou určitě žirafy. Ne, mýlím se. Jsou to dvě zbraně! A jedna z nich je modrá, druhá přesně obráceně tři.“

„Hned vás přepojím,“ ozvalo se ze sluchátka.

„Venku je krásné počasí, prší už zelený plazmat?“ ozval se starý mužský hlas z telefonu.

„A to mi připomíná zlo, které napáchali na Černé mešitě uprostřed Vatikánu.“ Odpověděl tajný muž. „Eva a její ne dcera a ne syn se večer vrátí domů. Mám zachránit lidstvo?“

„Zachraňte všechno kromě většiny,“ řekl muž v telefonu. Poté se ozval zvuk položení telefonu. Muž čekal, až se stane to, co se mělo stát. Z telefonu se ozvalo charakteristické pípnutí, které majiteli oznámilo, že přišla SMS. Muž ji otevřel. Pokyn byl jednoduchý.

Po této výměně několika zašifrovaných zpráv se vrah opět mohl věnovat své práci. Nyní mu zbývalo už jen jediné – získat „medvídky“.

Pro kohokoliv, kdo nebyl zasvěcený do problematiky případu, který vrah řešil, by tento pojem mohl být vtipný. Medvídci však nebyli žádnou želatinovou pochutinou. Říkalo se jim tak kvůli podobnosti s gumovou potravinou. Tato želatina, všemožně zbarvená, byla stvořena z látky, která dokázala porušovat zákony přitažlivosti, dokázala procházet hmotou, dokázala nepřetržitě měnit svou hmotnost. Její použití bylo opravdu univerzální.

Bohužel, pan Betou nebyl takový hlupák, aby látku zmiňovaných vlastností nechal někde pod polštářem, jako to udělal se zbraní. Nájemný zabiják stál u trezoru, který vypadal jako počítač stvořený něčím, co nepochází z této planety. Ve skutečnosti to však nebyl tak úplně počítač – byl to složitý trezor ve tvaru koule, do nějž si pan Betou uzavřel svůj poklad. Univerzální klíč zde byl vrahovi nic platný – koule neměla jedinou škvíru, do níž by mohl tento zázrak technologie vložit. Po delším studiu zjistil, že pro otevření koule je potřeba znát nějaký kód. Napadlo, že by mohl vzít tento artefakt sebou. Tento nápad ho však hodně rychle přešel – zjistil, že koule váží asi deset kilo, a tím pádem neměl šanci dostat ji ven z domu.

Rozešel se po schodech dolů. Postavil se před krb. A hodil do něj oba telefony, které si seshora přinesl. Ještě pořád má naději, že svůj úkol splní. Ještě pořád tady je manželka pana Betou. „Už bych zase měl zatopit,“ řekl si.

***

 „Co děláš ty vole! Máš vůbec zaplý kontrolor rychlosti? Jedeš jak šílenec! Co si o sobě vlastně myslíš?“

Elena Betou seděla ve svém autě. Jela se svými dětmi zpět ze školy, domů. Po náročném dni v práci byla nasraná, jako každý den, a chtěla už co nejrychleji být doma. Ještě že je zítra víkend!

„Děti, zítra asi půjdeme do kina,“ řekla Elena.

„Jupí!“ vykřikl Kraus, sedmiletý kluk, který teprve nedávno nastoupil do školy. „Půjdeme do kina!“

„Ach, no, s vaším vkusem to zas bude nějaká picována,“ podotkla patnáctiletá Hiss.

„Co to je kurva za slova!“ zařvala na svou dceru matka. „Co to slyším? To si myslíš, že můžeš takto sprostě mluvit?“ řekla. „Di do piče!“ zařvala vzápětí, když ji řidič, který si odmítal zapnout autopilota, nechtěl pustit před sebe.

Děti v tichu seděly v autě, které se blížilo k jejich domu. „Večer byste měli trávit s tátou,“ řekla Elena. „Celý týden vás neviděl.“

„A že to byl dlouhý týden!“ potvrdil Kraus. „Tolik jedniček jsem dostal! Určitě bude mít radost! A namaloval jsem mu obrázek.“

„To je pěkné!“ řekla matka. „A kolik jedniček dostala Hiss?“

Mladá dívka s vlasy natřenými na zeleno chvíli neodpověděla. „Žádnou. Ale kdyby bylo možné oznámkovat tvůj pracovní výkon, myslím že bych proti tobě byla hvězda.“

„COŽE!“ zařvala matka na celé auto. „Jak to na mě mluvíš? Já, já která se celý život dřela, abych mohla pracovat pro firmu jako ATH? Že jsem nic v životě nedokázala? Co mi to vůbec říkáš!“

Dívka už neodpověděla. „Vysvětli mi to!“ křičela mamka.

„Já mám právo dělat si co chci!“ řekla uražená Hiss.

„Hm, tak si dělej,“ řekla její matka. Zbytečné dítě. Kdybych mohla mít nějaké jiné.

Hiss si pustila do uchou hudbu, a ponořila se do svého fiktivního světa.  Stupidní matka. Kdybych tak mohla mít nějakou jinou.“

Zelený Opel Fiction ZC zaparkoval před domem, který patřil rodině Betoů. Mladý synek aktivně vyskočil z auta, a rozeběhl se ke dveřím. Hiss se z auta vůbec nechtělo. Myšlenka na počítač a internet ji však rychle donutila otevřít dveře a donutit ji dojít až k domu, který patřil jejím rodičům.

Elena vešla do svého domu. Měla z něj nějaký divný pocit. Její manžel jim nepřišel otevřít, jak to vždy v pátek dělával. Zrovna teď bylo půl šesté  - to většinou jen seděl u počítače nebo u nějaké videokonzole, a hrál nějaké své stupidní hry. Asi mu je počítač milejší než rodina.

Došla až k stolu, na němž stál počítač. Přečetla si vzkaz, který u něj někdo nechal. Byl vytištěný na počítači. Stálo v něm: „Miláčku, omlouvám se, že nejsem doma. Zavolali mě do firmy, a musel jsem tam rychle jet. Vrátím se asi v deset hodin. Jo, mimochodem, v naší ložnici je ta nová knížka, kterou jsi chtěla koupit. Večeřet nebudu. Martin.“

Elena byla nadšená. Tak, už ví, co bude o víkendu dělat. Musí rychle jít nahoru, a přečíst si tu knihu. Je to poslední díl její oblíbené trilogie – bez toho prostě nemůže žít!

„Mami, já mám hlad!“ vykřikl Kraus.

„Tak si něco udělej!“ řekla matka.

„Ano mami,“ řekl Kraus. Ani se na ni nepodíval, když šla nahoru. Škoda. Namísto toho si dal do uší sluchátka, aby ho nic nerušilo od hraní.

Po tom, co Elena přišla nahoru, ucítila nějaký zvláštní zápach. Vešla do pokoje, v němž přebýval její manžel. Uviděla něco, na co nebyla překvapená. Nebylo to děsivé, to vůbec. Spíš to bylo divné… Elena čekala, že uvidí pokoj, který patřil jejímu manželi. První ji pod oči měla spadnout postel, na níž si s manželem užila hodně milostných chvil. Celých pokoj byl však poničený, a postel byla zničena. Chyběly peřiny, matrace… všechno bylo pryč. Hned, jak vešla do místnosti, ji někdo praštil do hlavy.

***

Elena se probudila. Nevěděla co se děje, kde vlastně je. Poté si však vzpomněla na tu bolestivou ránu, kterou dostala do hlavy, na tu ránu, která utnula její tok myšlenek.

První otázka, která ji napadla, a kterou si hned sama položila, byla tradiční. „Kde to jsem?“ I přes zavřená víčka viděla, že na ni z někama svítí světlo. Oslepovalo ji, i když měla zavřené oči. Po chvíli si na to však zvykla. Chvíli si dodávala odvahu. Poté pootevřela oči. Její vědomí zakřičelo, přičemž víčka opět rychle sevřela. Zahlédla světlo, které ji svítilo do očí. A také nějakou postavu, postavu nějakého muže. Byla si téměř jistá, že t je ten samý člověk který ji uvrhl do bezvědomí.

„Dobrý den, paní Betou,“ řekl muž v temném oblečení.

Elena se s úděsem dívala na muže, který se nad ní skláněl. Přes brýle neviděla jeho tvář. Jeho ústa se však křivila do úšklebku. Jak se sem mohl dostat? Jaktože tady už není policie – máme přece tak skvělé zabezpečení! To je teď ale vedlejší.

Paní betou asi měla říct něco jako „Kdo jste“ nebo „Co tady děláte.“ Neudělala však tak školáckou chybu. Musela před svým vrahem nasadit kamennou masku. Nejdřív ji napadlo zeptat se jí „Co po mě chcete.“ Ale tuto otázku hned odklidila do škatulky „nepoužívat“. Místo toho ji raději napadlo zeptat se na svého manžela. Vzhledem k tomu, jak ji oslovil, je tamten vrah určitě kvůli jejímu manželovi. Musí zjistit, co se mu stalo. „Kde je můj manžel?“

„Tam, kde se s ním za chvíli setkáte,“ řekl vrah bez ostychu.

Elena byla zticha. Sdělení ji přirazilo ke zdi, o níž se v sedě opírala. Její muž zemřel. Člověk, díky němuž získala její rodina majetek a postavení, kterým se nyní zabila, byl zabit.

„Proč!“ vykřikla. „Proč jste ho zabil!?“

„Nekřičte,“ řekl. „Vzbudíte děti.“

Elena si najednou uvědomila, že jsou o patro níž její děti, její nebozí potomci, které možná čeká stejný osud, který potkal jejich otce, stejný osud, který potká ji. Chtěl vykřiknout, zavolat je, ať utečou. Bohužel, se bála.

„Po tom, co jsem si vás dovolil omráčit,“ sdělil jí muž. „Jsem se s dovolením šel podívat na vaše děti.“

„NE!“ vykřikla žena. „Ach ne… vy svině! Vy svině!“

„Proč mi tak nadáváte?“ zeptal se muž. Nenechal ženě prostor pro námitky, a odpověděl. „Já jsem je pouze uspal omamným plynem. Starší mají přednost.“

„Umři!“ vykřikla žena. „Nechť se smažíš v pekle! Bůh tě za tento čin zničí! Očistec ti usmahne maso!“

„Cha!“ vykřikl muž. „Takže vy věříte? To je vtipné. Tvůj manžel asi taky věřil, že? No, tajně určitě. Víš o tom, že ukradl zbraň, která by mohla v nesprávných rukou zničit celý svět?“ zeptal se manželky. Ta chvíli neměla co říct. Vrah vzal pistoli, a hodil ji na zem vedle ženy. Myslel si, že je v bezpečí – žena byla dost daleko od zbraně, a navíc ani nevěděla jak ji použít.

Žena byla zděšená. „On mi… nic neřekl.“

„Toto není tajemství, s ním by se měl kýmkoliv svěřovat,“ řekl zamyšlený vrah. „Není to bezpečné.“

Rozešel se k ženě. Ta se začala vzpírat, začala křičet. „Něco vám musím ukázat. Jestli vstanete, a půjdete se mnou, slibuji vám, že vašim dětem neublížím.“

Žena okamžitě uposlechla, povstala, a rozešla se směrem k podivné kouli, kterou v tomto pokoji nikdy předtím neviděla. Neptala se však, kde ji muž našel. To jí teď vlastně ani nezajímalo.

„Tato skříň obsahuje věc, kterou váš manžel ukradl. A já chci, abych si tu věc vzal zpět. Skříň však funguje tak, že se otevře pouze za předpokladu, že k ní přiložíte dlaň určitého člověka. Bohužel, vašeho manžela jsem, ještě před tím než jsem našel tuto skříňku, rozsekal a spálil.“ Žena okamžitě propukla v hysterický záchvat pláče.

„TICHO!“ zařval vrah. „Potřebuji DNA vašeho manžela. Bohužel, ten už je mrtvý. Naštěstí má tento trezor i sekundární možnost otevření, o níž nevěděl ani váš manžel. Naštěstí pro vás. Abych ten trezor otevřel, je potřeba získat číselnou kombinaci. Váš manžel si vybíral, při nastavování tohoto trezoru, určitý parametr. Vybral si „oblíbenou dětskou postavu mého partnera/partnerky.“ Já vás neznám, a opravdu nevím co byla vaše oblíbená dětská postava. Vy mi to hned teď řeknete. Nemůžu vás zabít, tím vám ani vyhrožovat nechci. Vašich dětí by byla škoda – v dnešní době se za takové otroky platí velmi dobře (matka se opět dala do pláče), ale pokud jim uřežu několik prstíčků, nebo odříznu uši, nebo vypíchnu oči, nebo zlámu končetiny… to by se vám asi nelíbilo, že?“

„Vy parchante!“ zařvala Elena.

„A to nepomyslím na vaši krásnou dceru, která je určitě pana…“

Elena vydala nenávisti plný řev. „Po smrti shoříš v pekle! Proklínám tě před Bohem a před vším co je na tomto světě správné!“ Muž jen pokrčil rameny.

„Nestane se nic, pokud odpovíte na mou otázku.“

Žena se zamyslela. „Víte, problém je, že já tu odpověď neznám. Je to jedna z těch nepodstatných informací, které člověk pro běžný každodenní sběh zapomene.“

„Měla byste si vzpomenout. Toto není maturita. Maturitu můžete udělat podruhé. Ale kulka v hlavě vám cestu životem zastaví určitě.“

Žena přemýšlela, jak mohla. Vzpomínala si na první setkání, která proběhla s jejím mužem, na jejich první diskuze. Ale nemohla si vzpomenout kdo byl ten oblíbený hrdina, jehož jméno jen tak zmínila. Nechápala, proč bylo pro jejího muže podstatné zrovna toto. Nemohla si vzpomenout. Ale když už to vypadalo, že vrah ztratí trpělivost, hlavou jí blesklo jedno slovo. „Pikachu!“

Vrah napsal na konzoli jméno. Chvíli s nic nedělo. Elena si však byla jistá, že tato odpověď je správná.

Trezor se otevřel, a odhalil igelitové pytlíky, které ukrývaly mnoho kousků tajemné amorfní hmoty.

Vrah se usmál, a opatrně vzal z trezoru to, pro co přišel. Mise splněna na maximum. Nyní už stačilo jen odejít. Ale on nikdy neodchází bez trofeje.

„Děkuji, Eleno. Ale mé zájmy jsou, bohužel, víc než vy. Mé zájmy jsou víc než cokoliv, co jste kdy udělala. Má kulka je víc než vaše hlava.“ Zvedl svou pistoli, a namířil na čelo ženy.

***

Muž zavřel kufr auta, v němž sem přijel vykonat špinavou práci. Bez tohoto činu by se však staly plazmatické zbraně běžně dostupné. A to by nebylo správné.

V kufru ležely dvě děti – jedná krásná, náctiletá dívka, a jeden malý kluk. Budoucnost obou je nejistá… až se vzbudí, budou možná v už úplně jiném státě. Ale to už není problém tohoto vraha.

Zabiják se postavil k autu, a opřel se o jeho kapotu. Sáhl do kapsy, a vytáhl si z ní černou krabičku malých rozměrů. Tu otevřel, a vysypal si z ní do dlaně jednu bílou krychličku, která připomínala žvýkačku. Vložil ji do úst, a začal pomalu kousat. Vychutnával si tu chuť, chuť látky, kterou seženou jen ti nejbohatší. Pravou rukou vytáhl z jedné z noha kapes svého luxusního pláště zařízení, podobající se mobilu. Zmáčkl červené tlačítko.

Dům, který stál za ním, se během deseti vteřin změnil v ohnivou kouli.

Byla to jeho práce. Ta akce se mu nelíbila, ale i přes to ji před několika hodinami provedl. Jeho narovnaný oblek nic neprozrazoval – stejně jako černé brýle halící jeho obličej.

Byl unavený. Tato práce nebyla slastí. „Ještě že je zítra víkend.“

Autor: RundasGrey, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Odstranění (Varování 2):