OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Nevěsta

05.09.2010 (15:00) • Kassiel • Povídky » Jednodílné • komentováno 5× • zobrazeno 1155×

Můj příběh začal šťastně. Měla jsem se vdávat. Při žádosti o ruku jsem okamžitě a bez rozmyšlení vyhrkla ANO!
Chtěla jsem se vdávat, dokud jsem mladá. To jsem ale neměla dělat. Do této doby mě nenapadlo, jak moc se toho děsím.
Do doby, než kněz vyslovil tu zásadní větu: „Samatho Alice Marienová, berete si zde přítomného Heatha Haltera, v nemoci i ve zdraví, dokud vás smrt nerozdělí?”
V tu chvíli mi to došlo. Matt - můj bývalý přítel - mi jednou řekl: „Ty si ho nebereš z lásky. Ty ho nemiluješ. Ty se chceš vdávat!  Kdybych tě jako první požádal o ruku já, řekla bys ano. Kdyby ti u dveří zazvonil Johnny Depp, řekla bys ano. Tobě nejde o toho, koho si bereš. Tobě jde o tu svatbu.”
Nebrala jsem ho vážně - kdyby mi u dveří zazvonil Johnny Depp, samozřejmě bych řekla ano! -, ale teď, když tady stojím v nadýchaných šatech za 5 000,  a na nohou mám obuté nejhezčí boty na světě na jehlovém podpatku, vím, že se rozhoduji špatně...
„Ehm, teď bys měla říct ano...” naklonila se ke mně moje družička a nejlepší kamarádka Anna.
„Já... já nemůžu... promiň!” vykoktal jsem a otočila se směrem ke dveřím, kterými jsem před malou chvílí vcházela a připadala si jako šťastná princezna.
Už když jsem běžela přes silnici, zlomil se mi jeden podpatek. Nevšímala jsem si toho, protože jsem moc dobře věděla, že se mi za chvíli zlomí i ten druhý. Jenom když přebehente silnici, je tam malinká louka a pak hned les.
Tam se schovám. Pak se všem omluvím, ale teď potřebuji klid. Na rozmyšlení...
Když jsem doběhla dostatečně hluboko, opřela jsem se o strom a svezla se k zemi. Na tu nádhernou, nadýchanou a hlavně špinavou sukni od svatebních šatů se snášely slzy. Hotový vodopád slz, který nešel zastavit.
Splnila se moje nejhorší noční můra!
Utekla jsem ze svatby. Ve zničených botách a šatech jakbysmet!
A pak se to stalo. Za mnou se ozvalo těžké oddychování.
Neměla jsem se otáčet. Měla jsem rovnou utíkat. Ale něco mi říkalo, že to takhle má být. Poslechla jsem, a otočila se.
A ve chvíli, kdy jsem to udělala, vydral se mi z hrdla spolu se vzlykem také výkřik.
Za mnou - teď už přede mnou - se k útoku připravoval několikametrový grizzly.
Znovu jsem zakřičela, skopla boty a rozběhla se na druhou stranu. Zakopávala jsem o kořeny trčící ze země, kmeny vyvrácených stromů, dokonce o vlastní šaty!
Ostré kamínky a spadané jehličí se mi zarývaly do bosých nohou. A pak jsem narazila do stromu.
Zavrávorala jsem několik kroků zpátky a zakopla o trčící kořen. Hlavou jsem se uhodila o strom, kterému
patřil.
A v tu chvíli mi došlo, že už jsem mrtvá. Ať se zvednu, ať utíkám jak chci, ten medvěd to nevzdá...
Zavřel jsem oči - z kterých se teď řinulo 2x více slz než předtím - a čekala na uhození medvědí tlapou.

„Našli jsem ji pod stromem. Vypadala fakt ošklivě.”
„Ano, moc ošklivé. Štěstí, že už se to zahojilo.”
Díky těmto hlasům a šeptání ostatních v davu jsem se probrala.
„No konečně!” uslyšela jsem a uviděla blonďatou dívku s rukama založenýma na hrudi. Mohlo jí být kolem 17ti.
Zamrkala jsme a konečně kromě blondýny uviděla taky ostatní.
„Co?” Bylo to jediné, co mě napadlo.
„Víš vůbec, jak dlouho jsme čekali, než se probereš?!”
Ignorovala jsem její poznámku.
„Kde to jsem?  Nezabil mě ten medvěd náhodou?”
„Kde jsi?  Pod zemí, a ano, ten medvěd tě zabil. Jsi mrtvá,” promluvil jeden z těch dvou, jehož hlas mě vzbudil.
„Tak jaktože...?”
„My všichni jsme mrtví,” rozmáchl rukou po celé místnosti.
Pak pokračoval: „Jed, infarkt, nůž, pád ze schodů, podvyživení, autonehoda, zlomený vaz...” při každém slově ukázal na jednoho člověka z davu.
„Takže teď jsem něco jako... no prostě jako... zombie?”
„Nikdo neví, kdo jsme. Ani my. Prostě, po smrti jsme se dostali sem. Ale zajímavostí je, že nejstarší z nás má třiatřicet let. Ten tomu velí. A proč jsme tady? To neví ani on. Třeba nám chtěli dát další šanci, ale něco ti povím.
I když už jsi mrtvá, můžeš umřít. Takže teď nejsi mrtvá. Jenom nestárneš. Takže si dávej pozor. Můžeš kdykoliv umřít. Pár rad: nechoď na slunce, spálí tě na uhel. Ale nahoru se stejně nedostaneš, nedovolí to. A pak, nenaštvi tady někoho. Začal by boj, a zabil by vás oba.”
„Dobře,” zabořila jsem hlavu do dlaní. Na prstech jsem ucítila něco mokrého. Odtáhla jsem dlaně od obličeje. „Pane Bože! Já... já krvácím? Proč mám na tvářích krev?  Proč... proč... jsem ve svatebním? Moment... Svatba... Proč si na něco nemůžu vzpomenout?”
„No... každý dostal ze svého předešlého života něco... Ty bys asi nechtěla medvědí tlapu kolem krku ,jako má Evan tygří. Takže kdykoliv začneš brečet, místo slaných průhledných slz ti poteče z očí krev,” ujal se tentokrát vysvětlování druhý muž. „A že si nemůžeš vzpomenout? S tím ti neporadím, ale napadl tě medvěd, podle těch škrábanců...”
„Pořád to nechápu. To s tou... krví...”
Muž si rozepnul bílo-červenou košili. Pod ní měl několik malých dírek v hrudi. „Štval jsem pár... lidí, kteří byli zvyklí řešit věci takto. Většině kulek jsme se vyhnul, ale pak jsem chytl jednu přímo do srdce. Chtěli mít jistotu, tak mi nasázeli ještě pár dalších.”
Pochopila jsem. Ta košile byla dřív čistě bílá.
Muž pokračoval: „Tady Tom, on byl cestovatel,” ukázal na muže - spíš kluka (mohlo mu být tak 17) - za sebou, „a jednou v nějakým pralese ho pokousala kobra. Má jazyk jako had.”
Tom za ním vyplázl jazyk a zasyčel. To mi stačilo jako dostatečný důkaz.
Popsal mi tak ještě spoustu lidí. Škoda, že přeskočil blondýnku .Docela mě zajímalo, co se stalo jí. Neměla hadí jazyk, nechyběla jí část těla, kolem krknu nenosila žádnou část žádného zvířete, ani škrábance v obličeji....
„A, co tady děláte celé dny?”
„To, co nahoře.”
Hadí muž/kluk se ozval : „Já psal encyklopedie. Proto to cestování.”
„Já často četla. Máme tady vlastní knihovnu!”
„Já jsem spisovatel!”
„A já fotím. Strašně mě to baví.”
„Maluji. Štětec a barvy jsou můj život.”
„Taky jsem malířka, ale spokojím se s tužkou.”
Všichni začali vykládat, co dělají celé dny.
„To je pěkný, ale co mám dělat já? Byla jsem masérka.”
„Budeš se hodit! Moje kosti jsou už pěkně stuhlý!” zavtipkoval někdo. Podívala jsem se směrem, odkud hlas přicházel a uviděla Noerboye. A to s těmi kostmi sedělo přesně... on... stal se objetí... toho... no kanibalismu.
„Můžeš... můžeš třeaba hrát na kytaru, jako já,” navrhl někdo.
To sotva, pomyslela jsem si.

Protože jsem nevěděla, co dělat, vyslechla jsem postupně příběhy všech lidí (lidí?) tady. Kromě blondýnky.
Její příběh mě zajímal nejvíc, ale on se mi vyhýbala. A pak jsem na ni narazila v opuštěné místnosti - jestli je tady v podzemí mají -.
Hrála na kytaru. A dost dobře. Musela mě slyšet přicházet, protože okamžitě přestala, když jsem se objevila ve dveřích. Nebo spíš v díře, která oddělovala jednotlivé místnosti.
„Ahoj, já...chci slyšet, co se ti stalo.”
„A proč? K čemu ti to bude?”
„Nebude tu taková nuda.”
„Tak porto? Jako ostatní! ,Nebude tu taková nuda'. Něco ti povím. Můj život byl nuda. Celý život. Kdybych neměla kytaru, unudila bych se k smrti.Ale tak jsem neumřela.”
„A jak?”
„Víš, vůbec, jak se jemnuju? Vsadím se, že ne.Určitě o mě přemýšlíš jako o ,blondýně', jako všichni. A přitom jsi taky.”
„Em...No jo, asi jo.”
„Já jsem Veronique le Boursier.”
„Francouzky?”
„Nejspíš.”
„A co se ti tedy stalo?”
Veronique zvedla obě ruce do vzduchu dlaněmi ke mně. A já spatřila jizvy táhnoucí se přes její žíly.
„Spolužáci mě neměli moc v oblibě. Trochu mě...štvali, nadávali mi, a tak. Ne kvůli jménu. Ale kvůli rodině. Otec od nás odešel a matka začala pít .Často chodila po ulicích města a nadávala všem lidem, které potkala.A křičela dost hlasitě. Já jsem ji nemohla sama zvládnout, tak jsem jenom tiše přihlížela a pak snášela nadávky ve škole.
Nejhorší bylo, když měla matka hodně napito a potkala mě, jak jdu ze školy.Škola byla na konci města, takže všichni chodili jedním směrem. A když třeba taková Hellena šla kousek za mnou, a slyšela, jak na mě matka huláká, že je to moje vina, že začala pít a otec odešel. Kdybych prý byla lepší dcera, byli bychom všichni šťastná rodinka. Nechala jsem ji na ulici a šla domů. Jednou, když jsem ve škole omylem založila požár, jí zavolali. Do telefonu byla střízlivá, ale po tom telefonátu se určitě napila. A hodně. Když se připotácela do školy, udělala takovou scénu, že jsem se radši vytratila, když byli všichni zaměstnáni jejím uklidňováním. Utekla jsem domů. Ráno jsem do školy přišla pozdě, ale nestarala jsem se o to. Místo do třídy jsem šla na holčičí záchody. Nechtěla jsem to udělat doma. Úplně jsem si představila matku, jak by nadávala , že jsem doma nadělala bordel. Přinesla jsem si s sebou kapesní nůž. Našla jsem ho na ulici, a nechala si ho. Byl malý, neměl moc funkcí, ale ostrý byl hodně. A pak jsem to spáchala,” sevřela při té vzpomínce ruce v pěst.Pak pokračovala: „Zůstala jsem ležet na záchodech v jedné kabince až do konce třetí hodiny. Pak jedna holka-zrovna Hellena-nutně potřebovala, ale jinde bylo obsazeno. Vyrazila dveře a tam mě uviděla. Bez života, zacákanou krví. Zapištěla a že potřebovala na záchod rázem zapomněla,” Veroniqe se zasmála při té vzpomínce.
„Ale,j ak to víš? Nebyla jsi už...mrtvá?”
„Jo, ale nějak jsem pořád...viděla, slyšela a cítila, co se děje. Nevím jaktože to tak bylo.Sice slabě, ale vnímala jsem.”
„Aha.”
„Vsadím se, že když ředitel zavolal matce, ani mu nevěnovala pozornost. A tak mi nedělal ani pohřeb, protože jsem byla neoblíbená ve škole, a bylo by to moc drahé.”
„Páni. Oproti tomu je můj příběh...nic.”
„A jaký je tvůj?”
„No, já vlastně nevím. Jsem ve svatebním, takže jsem musela být na svatbě.A pamatuji si medvědí tlapu, jak se rozmáchla a...”
„Takže nevěsta na útěku?”
„Jo, nejspíš jo.”
„Hele, co tady budeš dělat celý dny? Mohla bych tě učit na kytaru.”
„Já nevím...Neumím ani jeden akord.”
„Vždyť jsem říkala, že tě budu učit.”
„No....dobře....”

Za nedlouho už jsem uměla na kytaru zahrát všechno, na co jste si vzpomněli. S blondý...vlastně s Veronique jsme vycházely skvěle, dokud....

„Nemůžu tomu uvěřit. Vážně chceš nahoru?”
„Ano. Musím vidět Annu. Je to moje nelepší kamarádka! A taky bych se měla omluvit Heathovi.”
„Nemůžeš! Absolutně ne! Nedovolí to, a navíc, co jí jako řekneš? Že jsi zombie??!!”
„Pravdu!”
„Ona je člověk! Pravdu neunese!”
„Ale jo, unese! To spíš ty neuneseš fakt, že nejsi moje jediná kámoška!”
„Co? Tak moment! My jsem kámošky? Jestli jo, tak o tom nevím a BYLY jsme kámošky!”
„Fajn!”
„Fajn!”
„Fajn!” při tomto slově jsem se otočila (ráda bych řekla na podpatku, ale moje botky zůstaly někde v lese) a odkráčela pryč.
Jo, je to tak. Zastesklo se mi po bývalém životě. Dostanu se odsud ven sama. Už mě to tu nebaví! Chci zpátky svůj život! Chci se vdávat! Chci žít! Už tady trčím tři roky a pořád se nudím! Hraji sice na kytaru, ale nadává mi to takový ten pocit.....
I kdybych se měla vyhrabat ze země, i kdyby to trvalo 100 let, dostanu se odsud.
Když jsem zjistila, že se vážně budu muset vyhrabat, moc se mi do toho nechtělo. Ale překonala jsem se. Jenom....jak mám dosáhnout na tu hlínu nade mnou? Žebřík? Nebo...nebo bude stačit obyčejná židle...?
Nejdřív jsem zkusila tu židli. Stačila. Zavřla jsme oči, aby mi do nic nenapadala hlína, protože by mi začaly slzet, a nevím, kdybych se vyhrabala třeba někomu na trávníku u domu a on zrovna byl venku.....Asi by reagoval špatně na nevěstu, které z očí teče krev.
Vůbec by reagoval špatně na něvst, co se vyhrabala ze země...
Začala jsem hrabat. Hrabala jsem asi půl hodiny a jenom rukama. Když jsme ucítila vzduch-opravdový vzduch- polil mě pocit štěstí. Vyskočila jsem a zabodla ruku do hlíny nahoře. Pak už jsem se mohla vytáhnout celá. Vyškrábala jsem se a-BUM!- narazila jsem hlavou do stromu. Nebolelo to, ale lekla jsem se.
Páni! Takže já byla pořád pod lesem?
Byl tady stín. Ale pár místy slunce prosvítalo. Skusmo jsem na jedno místo strčila ruku. Nic mi to neudělalo. No jasně! Slunce mi neublíží, to si vymysleli, aby zůstal „náš život” utajený.
Rozběhla jsem se směrem, který mi nařídil instinkt.
Ale to jsem neměla dělat. Jakmile jsem totiž vykročila z bezpečí lesa na silnici, na kterou pařilo slunce, ucítila jsem šimrání na odhalené kůži. Poškrábala jsem se, ale nepomohlo to.
Podívala jsem se, co mě šimrá a vyjekla jsem. Kůže mi začínala černat. Nebolelo to, jen šimralo.
A pak to přišlo. Podívala jsem se na oblohu. Slunce bylo větší, než si ho pamatuji. Pak jsem to šimrání ucítila po celém těle. Prosakovalo dokonce skrz látku. Šimrání přešlo v pálení a nakonec v nesnesitelnou bolest. Zakřičela jsem, ale nepomohlo to. Poznala jsem, kde právě stojím.
Na opuštěné silnici u budovy se zatlučenými okny. Tady to znám moc dobře. Nikdo tudy nejezdí. Můj křik byl marný. A pak už jsem necítila nic. Proměnila jsem se v prach. Vítr ho rozfoukal do lesa, kde se jistě vsákne do země, zpátky, kam patří. Kde jsem měla zůstat i já. Zemřela jsem, kvůli své blbosti a touze po životě...

Autor: Kassiel, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Nevěsta: