OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Největší oběť

26.11.2009 (16:00) • JoHarvelle • Povídky » Jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 917×

Choulila jsem se opřená o zeď a pohledem rozostřeným slzami pokukovala po zbytku půdy. Byla téměř prázdná, až na pár kusů starého nábytku a zaprášený koberec, který začínal pár centimetrů od mojí bosé nohy. Cítila jsem, jak jsou ztrouchnivělé trámy pode mnou studené a nasáklé vlhkostí z okolního vzduchu. Jenže tohle nebyla situace, kdy bych se dokázala zabývat tím, zda třeba nechytnu rýmu. Bála jsem se jich…

Uslyšela jsem tiché vrznutí schodů, kterými se na půdu vcházelo. Při tom zvuku jsem sebou cukla a ještě víc se přikrčila. Doufala jsem, že mi starožitné křeslo s červeným potahem, které stálo mezi mnou a místem, odkud měl příchozí za chvíli vyhlédnout, zabezpečí utajení. K čemu bych se tam pak skrývala? Kdyby mě objevili… po zádech mi přeběhl mráz.

„Vylez, čarodějná děvo!“ ozval se posměšný hlas. Jistě, to byl jeden z nich. Jeden z té proklaté sekty, která u nás ve městě neoficiálně existovala. Samozřejmě jsem mlčela a tlumila přidušené vzlyky.

„Tady není,“ otráveně prohlásil. Jeho kontrola byla viditelně důkladná. Děkovala jsem Bohu (ať je to sebeironičtější), že mě nenašel. Teď se z téhle půdy dočasně stalo bezpečné útočiště.

Zavřela jsem oči a ukryla před světem jejich fialovou barvu, která způsobila, také, že jsem tam byla a že mě hledala banda jakýchsi fanatiků. Tento den jsem upřímně nenáviděla. Každý rok se muset skrývat a jen tiše prosit, abych se dožila dalšího úsvitu.

Vyčkávala jsem a poslouchala hlasitý hovor v přízemí. Natolik hlasitý, že jsem ho slyšela i přes zeď, která nás dělila. Žel, některá slova mi zněla jen jako šum, ale téma hovoru mi došlo okamžitě.

„…kde by ještě mohla být schovaná? Mě už nic nenapadá,“ stěžoval si nespokojený, hrubý hlas. Když jsem ho slyšela, vzpomněla jsem si na loňské Čarodějnice – takový mohutný muž s holou hlavou, který se mě pokoušel chytit… nebyl to on?

„Mě taky ne, nevykašleme se na to?“ navrhla druhá osoba. To byl ten, co se před chvílí mihl pár metrů ode mě. Bylo znát, že ho to nebaví a chce to mít co nejrychleji za sebou. V duchu jsem mu přiřadila přezdívku Nezaujatý. Jako jednomu z mála mu nevadilo, když večer nikoho neupálí na hranici.

„To teda ne,“ zamítl Holohlavý. Nastražila jsem uši, ale přesto jsem odpovědi Nezaujatého neporozumněla. O chvíli později se domem rozlehly kroky; odešli. Moje srdce ale stále bilo jako splašené a hrdlo jsem měla sevřené. Schoulila jsem se do klubíčka a dala volný průchod slzám.

„Proč? Proč já?“ zašeptala jsem do ticha prázdného domu. Jeho majitelka byla jedna stará důchodkyně, která bydlela u své příbuzné ve vzdáleném městě, a moc jí nezáleželo na tom, zda jí tam někdo leze. Celý dům působil trochu zchátralým dojmem, spousty nepoužívaného nábytku a pavučiny na lustru pro něj byly typické. Já si ho oblíbila okamžitě. Párkrát už se mi hodil, a nejvíce jsem ho oceňovala právě na Čarodějnice – v předchozích letech nebýval problém s nacházením nových míst, kam se v něm skrýt. A protože se ve městě vyskytovalo mnohem víc variant, zatím mě v něm nikdy nikdo nenašel. Zvláštní bylo, že přestože tentokrát už jsem v sobě nenacházela sílu „bojovat“, snažit se hledat dokonalé úkryty a tak podobně, minuli mě. To jsem měla takové štěstí?

Po chvíli jsem se odhodlala vstát a pomalu došla k oknu. Na několika místech skla se rozbíhaly jemné praskliny a roh krášlila pavučina plná prázdných skořápek hmyzu. Vyhledála jsem ven. Po ulici se hemžily davy lidí, všichni se těšili na večerní vatry. Ještě pár hodin… po zádech mi znovu přejel mráz. Bylo 21. století a my jsme se považovali za civilizovanou, údajně demokratickou republiku. Proč nikdo neřešil, že v našem městě téměř každý rok zemřela nevinná dívka? Já byla kandidátkou už několikrát, ale zatím jsem pokaždé stihla utíkat až do uhasnutí posledního ohně. Loňský rok jsem shledávala zatím nejnáročnějším, vzpomínky na honičku v uličkách starého města byly stále příliš živé.

Přemýšlela jsem, kdy budu moci vyjít ven. Nebylo by bezpečnější na půdě i přespat? Ale zatuchlý vzduch byl příliš ztěžklý a i přes rozbité okenice jsem si uvědomovala nedostatek kyslíku.

Na tvář mi dopadla studená kapka. Vzhlédla jsem a k mým uším zároveň dolehl zvuk počínajícího děště něžně bubnujícího o střechu. Nevšimla jsem si, že mám nad hlavou střešní okno. Ale nešlo mi radovat se z kapající vody, hlavní v tuhle chvíli bylo, že nebylo jisté, zda vůbec budou hořet ohně – a kdyby se v té sektě objevilo víc lidí jako Nezaujatý, nenamáhali by se shánět benzin nebo něco podobného na polití mokrého dřeva … no dobrá. Naděje na takové štěstí se blížila nule, nebo ještě výstižněji mínusu.

Zkusila jsem odhadnout čas. Předpokládala jsem, že je asi tak půl šesté. V nejbližší vesničce zapalovali hranice kolem osmé nebo i dřív, sekta obvykle až v devět. Nechtěli upoutávat pozornost a v ten čas měli téměř jistotu, že ke starému domu v zapadlé části města, kde sídlili, nikdo nezavítá. A kdyby, byl by to jen nějaký opilec, protože většina lidí má pud sebezáchovy a už zamřížovaná okna, obrovská zahrada plná temných zákoutí a děsivě vyhlížející chrlič s postříbřenýma očima sídlící na střeše vzbuzovali hrůzu.

Náhle jsem sebou trhla. V hlavě se mi ozval něčí hlas: Neboj se, dítě.

Zaplavila mě touha začít se hystericky smát. Zešílela jsem. Konečně. Po těch letech nátlaku a pouhého přežívání nebylo divu, jednou to muselo přijít.

Ne, nejsi blázen, promluvil hlas znovu. Mávla jsem nad tím rukou, protože jsem věděla své. Pokusila jsem se hlas identifikovat – byl bezpochyby ženský, mohlo by jí být tak pětadvacet, maximálně třicet. Představila jsem si, jak by mohla vypadat, a v hlavě se mi samovolně objevila tvář se smutnýma hnědýma očima a zvlněnými nazrzlými vlasy.

Nejste o moc staší než já, když mně je 17, a říkáte mi „dítě“? pomyslela jsem si reakci.

Umřela jsem v dvaceti sedmi, ale to už je třicet let zpátky, namítla žena. Začalo mi vadit, že ji neznám jménem; když už se mi ve fantazii odkrývá smyšlená osoba, musí se přeci nějak jmenovat.

Takže mrtvá, hmm. A–, spustila jsem, ale ona mě přerušila.

Jmenuji se Anežka, ale když jsem hořela na hranici, pokřikovali na mě podobně jako na tebe. Zamyslela jsem se. Vzhledem k tomu, že jsem si ji vymyslela, měla přístup k všem mým myšlenkám a tak nebylo divu, že věděla o jejich touže mě upálit, stejně jako předtím zamítla moji teorii o tom, že jsem blázen.

Nevymyslela sis mě, najednou mě upozornila.

Ale ano, vymyslela. V myšlenkách jsem své imaginární kamarádce věnovala zářivý úsměv. Nespokojeně zatřepala hlavou.

Ráda bych ti pomohla. Nech mě domluvit, zadržela mě, když jsem chtěla namítnout, proč by mi někdo měl chtít pomáhat. Povím ti příběh, co se odehrál ještě před tvým narozením. Před lety do města přišla náboženská sekta. Já v té době léčila své přátele a známé pomocí bylin, které jsem sbírala nedaleko za městem. Jenže na Čarodějnice…

Byl zrovna víkend a několik mužů vtrhlo ke mně do chalupy. Nenechali mě nic říct, na jejich soukromém pozemku mě přivázali ke kůlu a obložili dřevem, obvinili, že prý je moje léčení od Ďábla, že jsem čarodějnice a pak, mé představě z oka skanula slza, někdo zapálil hranici. Byla to strašlivá bolest, opravdu ukrutná, dusit se a hořet–, zarazila se, promiň, asi nepotřebuješ podrobnosti. Nejhorší na tom je, že já byla první, nikoliv poslední. Za ty tři desetiletí zemřelo již sedmadvacet dívek. Správně, stejné číslo jako můj věk v době smrti.

Ale protože moje duše se s tou nespravedlností nikdy nesmířila, zůstala jsem tady a nereinkarnovala do dalšího těla, jak bych správně měla. Nebylo to snadné, ale teď jsem konečně dosáhla takového rozpoložení, kdy jsem se rozhodla, že ti nějak pomůžu. Loňský rok sis vedla dobře, ale letos jsi v ohrožení zase, i když to vypadá, že od nich už máš klid. Chtěla bych ti poradit, pomoci, jen ještě nemám ponětí jak, ukončila Anežka výklad.

Mám bujarou fantazii, byla má jediná reakce. Nevšímala jsem si, jak v mé hlavě začala lamentovat a ujišťovat mě, že existuje; i když byla naprosto neodbytná.

Je tu něco, co tě přesvědčí, náhle se ozvala.

Tak se pochlub, protočila jsem panenky.

Běž se podívat tam do té skříně. V myšlenkách mi ukázala směr. Neměla jsem co ztratit, takže jsem za občasného vrznutí podlahy přešla na druhý konec půdy, kde se, napůl zakrytá zaprášenou šedou záclonou, skříň nacházela. Nedůvěřivě jsem si přeměřila dřevo se znatelnou přítomností červotoče a otlučeným světle hnědým lakem, pod kterým prosvítala původní narudlá barva.

Neboj se. Nekousne tě… snad, andělsky se usmála.

Jak myslíš, pomyslela jsem si. Opatrně jsem vzala za kulatou kličku a otevřela dvířka. Bylo tam pět poliček, nahoře pár šuplíků, vrstva prachu a vzduch zatuchlejší než ve zbytku domu. Ale nejvíc mě upoutalo, že na mě mrkal jeden pár zelených očí.

Ozvalo se tlumené zavrčení, na což Anežka spustila uklidňující výklad, ze kterého jsem nerozeznala téměř ani slovo. Stvoření se zklidnilo a vylezlo ze stínu. Nevěřila jsem tomu, co jsem viděla, moje smysly mě musely klamat.

Očka byla zasazena v roztomilé ještěrčí hlavě s malými růžky, špičatým čumákem a hřebenem, táhnoucím se po krku a hřbetě až na konec ocasu, na jehož špičce byl malý osten. Mělo to čtyři tlapky s ostrými černými drápy a dvě blanitá křídla po pěti prstech.

„Co to… co…“ vykoktala jsem a začala couvat. Stvoření zívlo a odhalilo bílé a nebezpečně vyhlížející zuby. Anežka se na mě v hlavě usmála a pak zmizela. Uvědomila jsem si, že její hlas si již nezkracuje cestu, ale prochází skrz moje uši. A že cosi, co ji velice připomíná, ale vypadá jako z vlnícího se igelitu, stojí přede mnou – nebo se spíš vznáší pár centrimetrů nad zemí.

„Tohle je místní Dráček. Víš, duchové se obvykle nemohou nijak rozumně spojit s okolním světem, ale Dráčci jsou neuvěřitelně empatičtí, inteligentní a na vysoké duchovní úrovni, takže s těmi si rozumíme,“ vysvětlila a Dráček spokojeně zavrněl, když ho, pro mě nehmotnou průsvitnou rukou, pohladila.

„Mohl by ti pomoci,“ nadhodila. Nevěřícně jsem povytáhla obočí. „Zkus ho podrbat za uchem,“ navrhla mi. Pozorně jsem se na jeho zelené šupinaté tělo podívala a opravdu, pod růžky měl maličká ouška.

„A on mě kousne,“ namítla jsem.

„Ale ne, jen ho nepoplaš.“ Nevěřila jsem jí, ale vzhledem k tomu, že jsem byla jako každý rok pár kroků od své vlastní smrti, zas tak moc jsem se ho nebála. Být normální děvče svého věku … to jsem si představit nedovedla. Ušla jsem dva kroky zpátky ke skříni a přeměřila si ho pohledem. On si mě taky, neuvěřitelně rozumnýma očima, prohlížel.

„Ahoj,“ řekla jsem, „můžu tě pohladit?“ S těmito slovy jsem k němu natáhla ruku, připravená kdykoliv ucuknout. On mi však nastavil hlavičku a když jsem se jemných šupinek, které ji pokrývaly, dotkla, slastně přivřel oči. Jeho spokojený výraz ve mně z nepochopitelného důvodu probudil radost. A ještě navíc mě dětinsky fascinovalo, že není slizký, podobně jako se to předpokládá u hadů, i přesto že se tak hezky leskne.

Po chvíli jsem si k němu přidřepla a on toho ihned využil a infiltroval se mi na klín. Nebyl nijak těžký, jen nadměrně roztomilý.

„Očividně si rozumíte,“ poznamenala Anežka. Připomnělo se mi, s čím by mi měl pomoci. Pak mou myslí proběhla myšlenka, u které jsem se divila, že ji stihla rusovláska zachytit. Okamžitě na ni zareagovala.

„Jmenuje se Wynne,“ usmála se.

Potom se ale vrátila k mému problému s křížem na krku:

„Možná sis všimla, že jsem lehce… nehmotná. Tudíž mi to komplikuje, jak bych tě sama mohla zachránit. Kdežto Wynne se může pohybovat jak v astrální, tak hmotné rovině, a na křesťany by mohl platit.“

„A chce mi pomoci? Proč by měl? Snižovat se na lidskou úroveň…“ zatvářila jsem se pochybovačně. Drak pomáhající člověku? To spíš slepice na dně moře.

„Chce. Ví, že může, a ví, že upalování je špatné.“

Podívala jsem se na stvoření na mém klíně. Působilo tak nevinně, že jsem si nedovedla představit, jak by mohlo zabránit mé brzké smrti.

„Už je téměř půl sedmé, zbývají nám dvě a půl hodiny do zapálení hranice. Chceš se znovu jen skrývat?“ s náhlou jiskrou v očích se mě Anežka zeptala.

„Nechci. Chci se jim bránit,“ zavrčela jsem. Jak snadno se to řeklo. Ale v okamžik realizace, ani ne hodinu poté, když jsem vyšla na ulici ponořenou v přicházejícím soumraku, mě odhodlání přešlo. Dráček byl někde vysoko nade mnou; jak jsem se dozvěděla od Anežky, dokázal se maskovat změnou barvy, aby vypadal jako socha a ztratil se mezi ostatními chrliči. Takže se usadí na církevním domě a nikdo si toho nevšimne.

Přeběhla jsem silnici, zahnula vpravo a přešla pár odboček. Potom jsem změnila směr, tentokrát doleva. Neustále jsem se blížila k místnímu centru zla zaštítěnému Bohem.

Rychle jsem se přikrčila do stínu stromu, když jsem uviděla, jak se spoza rohu pár metrů ode mě vynořil nějaký muž. Podle toho, že žmoulal růženec zavěšený na krku a odříkával modlitbičky jako Sláva Otci, to byl křesťan. A tady ve městě byli všichni křesťané v jediném uskupení.

Protože se šeřilo, zrovna se rozsvítily lampy. Jedna půl druhého metru za mnou žlutě blikla a potom se líně rozzářila, pozvolna, jako by se probouzela a nastupovala do práce.

„…zdrávas Maria, milosti plná, Pán s tebou; požehnána ty mezi ženami a požehnaný plod života tvého, Ježíš, který zjevil v Káně svou božskou moc. Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás hříšné…“

Po zádech mi již tradičně přeběhl mráz a rozhodně za to nemohla teplota okolního vzduchu. Nenáviděla jsem je. Nenáviděla jsem celou sektu, nenáviděla jsem zvlášť každého křesťana, co se do ní dobrovolně přidal, i když proti křesťanství jako takovému jsem nic moc neměla. Pálení čarodějnic býval jinde důvod k radosti, zapálení vatry a hrám a soutěžím pro děti, v pověrčivějších rodinách se tak chtěli chránit proti zlým démonům, ale tihle maniaci to museli brát doslova!

„…jako byla na počátku, i nyní i vždycky a na věky věků. Pane Ježíši, odpusť nám naše hříchy, uchraň nás pekelného ohně a přiveď do nebe všechny duše, zvláště ty, které tvého milosrdenství nejvíce potřebují…“

Ještě tři kroky a uvidí mě. Začala jsem couvat na silnici, aby mezi námi byl strom, ale díky tichu narušovanému jen jeho zběsilým mumláním mě uslyšel. Trhnul hlavou po zvuku a zaseknul se u „vyhnaní synové Evy“.

Mozek mi pracoval pomaleji než obvykle a já nedokázala přijít na lepší variantu, než zdánlivě pokračovat v chůzi a dát si pozor, aby neviděl můj obličej. To jsem ale nestihla. Vyštrachal z kapsy fotku, ve které jsem poznala svůj snímek z občanského průkazu. Chytl mě za ruku a vytáhl na světlo. Párkrát šlehl pohledem z fotky na mě a zpátky, až si byl zcela jist, že jsem to já. Hledaná „čarodějnice“.

„A mám tě,“ zasmál se. Hlas měl chraplavý, jako kdyby několik let nedokázal říci „dost“ alkoholu, ale vzhledem k jeho vyznání to nebyl moc pravděpodobný důvod. Pokusila jsem se mu vyškubnout, ovšem byl o dvě hlavy vyšší než já a o slušných patnáct, možná i víc let starší, proto jsem shledala, že nemám šanci. Povzdechla jsem si a nechala se táhnout pryč. Nad námi se ozval tichý šelest křídel využívajících jemných poryvů větru, ale toho si on nevšiml.

O dvě ulice dál se šelest ozval znovu. Muž byl veselý a rozesmátý, asi čekal velkou odměnu za mé nalezení, a plachtící dračí křídla snadno přeslechl. Najednou se zarazil uprostřed pohybu, pustil mě a vyděšeně zíral před sebe. Protože jsem šla za ním, musela jsem mu nahlédnout přes rameno, abych zjistila, co to způsobilo.

Dráček. Ale v tomto případě by možná bylo lepší použít Drak. Snesl se na zem, výhružně švihal ocasem a s tlamou plnou ostrých zubů se k němu pomalu blížil. Vůbec nevadilo, že je jen o něco větší než moje aktovka do školy nepočítaje křídla, dovedl působit velice děsivě. A ke všemu se jednalo o mýtické stvoření, které nemohlo existovat. Muž se dal na útěk.

Děkuju, vděčně jsem se usmála. Dráček změnil výraz na přívětivý a roztomilý a přicupital ke mně, abych ho zase podrbala. Tomu jsem se tiše zasmála. Jak relativní a přelétavá jeho děsivost byla.

„Tak půjdeme dál?“ prohodila jsem řečnickou otázku a zhluboka se nadechla. Plán jsem si sice pamatovala do podrobna, ale vůbec se mi nelíbil. Jenže já blbá s rizikem počítala a souhlasila. Teď už to odvolat nešlo…

Dráček na mě vrhl zamyšlený pohled.

„Neboj se, nechci to odvolat, musíme jim s tím vražděním udělat utrum,“ hned jsem ho ujistila. Zas jsem na chvilku vypustila fakt, že je pro něj i Anežku snadné vidět mi do hlavy jako dívat se na dno studny s průzračnou vodou. Můžou zachytit každou moji myšlenku. Lehce mě vytáčelo, že jsem tak průhledná, ale alespoň to neplatilo i vůči ostatním lidem, kteří mě naopak neznali a nechápali vůbec.

Dráček se vrátil do své oblíbené výšky nad střechami domů. Postřehla jsem, že se dostávám do živější části města, kterou jsem musela projít.

Budovy kolem se měnily, mezi rodinné s minimálně dvěma patry se přimíchaly činžovní domy s prodejnami v přízemí. Velké, křiklavé cedule a blikající nápisy bily do očí v tichém souboji o zákazníky. Přešla jsem je nezaujatým pohledem, protože byly jiné věci, které se mi převalovaly v mysli.

Minula jsem náměstí, na kterém se shlukovaly hloučky lidí. Příliš pohlceni v živých hovorech, než aby mě vůbec zaregistrovali. Některé děti si hrály s různými baterkami, svítícími přívěšky a jinými maličkostmi, kterých byly o svátcích všechny stánky v celém městě plné. Vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsem byla jedním z těch dětí – bezstarostných, šťastných. Do mysli se mi vnutila nezřetelná vzpomínka na mé rodiče.

Potlačila jsem tendenci se rozbrečet. Autonehoda, během které zemřeli, se stala před devíti lety, bylo to tak dávno, a já tím pořád trpěla. Proč to muselo tolik bolet? Ano, kdyby ještě žili, teď bych se tolik nebála o svůj život. Avšak musela jsem si uvědomit, že ani oni by s místními křesťany nic nezmohli. Jejich sekta měla podivnou podporu, jež předem vyvracela veškerá obvinění, a kolem těch, co si troufli stěžovat si, se vždycky znenadání odehrála nějaká ta záhadná úmrtí v řadách nejbližších přátel a příbuzných, nebo byli sami umlčeni navěky.

Vymanila jsem se ze svých myšlenek a přidala do kroku. Panelákové sídliště jsem prošla rychle a za ním se už objevily staré, opuštěné domy s obrovskými pozemky. Dráček přistál na ulici kousek ode mě, protože nebylo moc pravděpodobné, že bychom někoho potkali. Hned jsem se cítila o kapku jistěji.

Církevní dům nešlo nepoznat. Jako jediný ve svém okolí na první poslech žil a z oken zářila tlumená světla. Podívala jsem se na Dráčka – lehce pokývnul hlavou, podle výrazu v jeho očích se mi snažil dodat odvahu, a neslyšně vzlétl. Sledovala jsem, jak nenápadně přistál na střeše a dokonale splynul s menšími chrliči okolo. Pousmála jsem se nad tím; Anežka o jeho maskovací schopnosti nepřeháněla.

Krátce jsem zalitovala, že mě nemohla doprovodit. Ale vzhledem k tomu, co na zahradě, od které mě dělil jen plot a hustá řada křoví prožila, jsem se jí nedivila. Měla to v sobě zafixované jako obrovské trauma a její duše nebyla schopná odpustit, tudíž se tomu místu musela vyhýbat.

Zavzpomínala jsem na náš plán, který byl plný ohně, vyděšených křesťanů a pocitu zadostiučinění. Mým jediným úkolem bylo upozornit je na svou přítomnost a zůstat stát stranou. Přišlo mi to trochu zvláštní, že se někdo na údajně vysoké duchovní úrovni rozhodl snížit k tak hmotné, jednoduché pomstě, ale moc jsem to nerozebírala.

„To zvládnu,“ řekla jsem si a vykročila k bráně. Stejně jako všechno ostatní působila poněkud zchátrale, ale určitě svou funkci plnila skvěle. Prohlédla jsem si zdivo okolo, oprýskané cihly skryté břečťanem. Pod jedním listem se krčilo nakřáplé tlačítko.

Zazvonila jsem dřív, než bych si to stačila rozmyslet. Avšak najednou mě přepadla obrovská touha utéct. Ano, klidně bych zbaběle utekla, jen abych jim nemusela stanout tváří v tvář. Projela mnou šílená vlna úzkosti. Upoutala jsem na sebe pozornost a nakráčela jim pod nos, když mě předtím museli obtížně hledat... byla jsem snad sebevrah?! Plán neplán, začala jsem couvat a srdce se mi rozbušelo na plné obrátky.

„Kdo je to?“ zamručel nějaký muž, co se doloudal k bráně. Potom ale uviděl mě, malou, vyděšenou holku s fialovýma očima a černými vlasy, která se snažila co nejtiššeji a nejrychleji zmizet, ale byla příliš ztuhlá strachy, než aby se rozeběhla. Pravděpodobně ho trklo, co jsem zač, a zazubil se.

„Takže se jdeš přiznat k čarodějnictví?“ zasmál se. Z úst mu vyvanulo velké množství vypitého alkoholu.

„Nejsem čarodějnice!“ poplašeně jsem vyhrkla. Střelila jsem pohledem k Dráčkovi na střechu; nebyl tam. Zamrkala jsem. Kam se poděl?? Teď jsem ho potřebovala naprosto akutně, smrt klepala na dveře a on neseděl tam, kde měl sedět a kde byl před chvilkou. Muž se znovu zasmál.

Teď zemřu? pomyslela jsem si. Náhle se mi zčernalo před očima a já upadla do stavu podobnému nedobrovolnému spánku.

***

„Nepřehnali jste to? Klepe se a pořád brečí, možná je to přeci jen trochu moc…“ zamračeně prohlásil mladý, příjemný hlas. Hodil se k dvacetiletému mládenci s blonďatými vlasy a modrýma očima.

„Podle Margarety, a ty víš, že ta stála u vzniku, to zvládne. Každou chvíli by se měla probudit,“ namítl mnohem vyrovnanější a starší hlas, pro změnu ženský. Sedl k hnědovlásce se světle hnědýma očima, které mohlo být kolem čtyřiceti pěti.

Pomalu jsem donutila víčka, aby se od sebe oddělila. Nepříjemné světlo mě udeřilo jako rána pěstí a tak jsem je zase přivřela a čekala, až si přivyknu na prozářenost bílé místnosti, ve které jsem se nacházela. Nechápala jsem, kde se tam beru. Kdo byli ti lidé? Kde byl oheň, křesťani, Dráček?

„No vidíš to, já to říkala… už je při vědomí,“ zasmála se žena. „Dobrý den. Jmenuji se Petra Kopecká a ráda bych vás ujistila, že jste tu v naprostém bezpečí,“ vřele se usmála.

„Kdo jste, kde to jsem a co tu dělám?“ ochable jsem zašeptala. Lekla jsem se zvuku svého hlasu. Zněl jinak, než když jsem si před pár hodinami povídala s Anežkou. Před pár hodinami… kdo ví, jak dlouho jsem byla mimo. Ale nějak jsem nebyla schopna identifikovat, proč mi zní tak divně, protože jsem měla zalehlé uši a třeštila mi hlava.

„Jsi v naší soukromé vědecké stanici. My jsme vědečtí pracovníci. Ale tady Martin se teprve zaučuje a nemá žaludek na utrpení nevinné dívky,“ ironicky prohlásila na účet svého asistenta, přičemž se s viditelným šílenstvím zachechtala, mně asi utekla vtipná pointa, „a tak nám trochu komplikoval náš experiment.“

„Experiment?“ zopakovala jsem a nechápavě stáhla obočí. Cítila jsem se příšerně zesláblá a i mozek viditelně stávkoval. Něco mi nedocházelo, a podle všeho něco hodně zásadního. Nebo mi jen chyběly informace?

„Byl jsem proti tomu všemu naprostým právem,“ zapojil se Martin a zněl nazlobeně. Pak se ale obrátil ke mně a smutně se usmál. „Naši předchůdci potřebovali vyzkoušet, jak hodně dokážeme ovlivnit lidské vnímání sebe sama. Vytvořili novou osobu s novými osudy a vložili ji do vaší hlavy. Prožila jste si část jejího života. Takže žádní křesťani, žádný duch a žádný Dráček.“

Ztrnula jsem hrůzou. Zaplavila mě naprostá panika a rozbrečela jsem se naplno.

„Kdo jsem tedy já? Co můj život?“ chraplavě se ze mě po krátké chvíli vydralo. Byla to první logická otázka, co si nějak probojovala cestu do mé hlavy přeplněné emocemi.

„To vás nemusí trápit,“ nezaujatě odpověděla Petra Kopecká. Martin se na mě soustrastně podíval a já si uvědomila, co bylo na mém hlase tak divného. Zněl staře. Příšerně staře. Zvedla jsem roztřesené ruce tak, abych na ně viděla.

„Není to moc hezký pohled, co… babi?“ zašklebila se Petra. Mé ruce byly zvrásněnější než čerstvá pohoří a když jsem si bříšky prstů přejela po tváři, zjistila jsem, že mám hodně let od mladé dívky, kterou jsem byla ve svých nevlastních vzpomínkách.

„Asi se ptáte, jak je to možné,“ ujal se slova znovu Martin. Němě jsem přikývla, neschopná dokonce i větších pohybů.

„Když vám bylo pětadvacet, sebrali vás pro tento… experiment. Dvacet let zkoušeli, zda je vše plně funkční, zda vás dokáží držet pod kontrolou a jak hodně mohou ovlivnit vaše myšlenky. Ale mělo to nějaké chyby a tak se to vleklo, trvalo to déle, než předpokládali, ale už vás nemohli odpojit…

Až v den vašich padesátých pátých narozenin do vaší hlavy vložili fialovooké dítě, které se mělo zrovna narodit. S tím jste vyrůstala pět let, potom se ovšem objevil zádrhel, začala jste si vzpomínat na svůj předchozí život, a museli vaše vzpomínky znovu odstranit, tentokrát lépe a definitivněji. To zabralo celých deset let, protože bylo nutné vyvinout nové technologie. Takže jste znovu začala od novorozence.

A nakonec jste si prožila tento život, mladé dívky obviněné z čarodějnictví. Mě k vám přidělili před třemi lety, a musím vám říct, bylo smutné vidět váš zničený život,“ vysvětlil a povzdechl si. Docházelo mi to pomalu a tiše jsem počítala.

„Mně je 87?“ opatrně jsem se ujistila.

„Ano.“ Roztřásla jsem se nanovo.

„Víte taky, kdy zemřu?“ napadlo mě. Mladík přikývl, ale odpověď převzala Petra. V očích se mi objevil skelný pohled, když jsem si uvědomila jeho výraz.

„Za pár hodin. Jak jsme vás odpojili od přístroje regulujícího vaše myšlenky a přímo komunikujícího s vaším mozkem, je jisté, že dlouho nepřežijete,“ nezaujatě pokrčila rameny.

Autor: JoHarvelle (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Největší oběť: