OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Nebezpečná hra

26.05.2012 (15:00) • Sasanka • Povídky » Jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 1365×

„Jak to vlastně funguje?“ zeptala se tmavovláska s velikánskýma hnědýma očima.

Blondýnka po ní střelila pohledem, který jasně znamenal: Na nic se radši neptej. Ale Brunetka si toho nevšimla a tak pokračovala dál.

„Fakt by mě to zajímalo. Ještě jsem nic takového neviděla, natož abych to sama zkoušela.“

Třetí z nich byla zrzka. Měla poměrně krátké vlasy, rozčepýřené mikádo, a na nose spoustu pih. Vypadala jako nejhodnější holčička na světě. Brittany byla naprosto dokonalou ukázkou toho, jak může zdání klamat.

„Emily,“ podívala se na tmavovlásku, „Vždyť jsem ti to vysvětlovala už asi milionkrát.“ Z jejího hlasu čišela arogance. Její tón byl prosycen nadřazeností, kterou cítila vůči dvěma dívkám, s nimiž seděla na zemi kolem amatérské soupravy na vyvolávání duchů. Tu sadu koupila v malém zapadlém obchůdku blízko hlavní ulice za směšné peníze. Oběd ve školní jídelně by ji nevyšel o moc levněji.

„Já ti říkala, ať se na nic neptáš!“ obořila se blonďatá Mercedes na svou kamarádku.

„Jenže mě to vážně zajímá,“ nedala se odbýt Emily. Vlasy měla volně rozpuštěné a rovné jako hřebíky. Taky měla věčně opálenou pokožku, až si lidi mysleli, že musí být míšenka. Emily sice někde v rodině měla předky z Afriky, ale na nikom jiném z její rodiny se to nepodepsalo.

Brittany, která to všechno měla očividně na povel, si povzdechla a netrpělivě zkontrolovala čas na svých značkových hodinkách. Za dvě hodiny už budou koleje plné studentů. Jestli to chtějí udělat, musí si pospíšit. „Počkej si a uvidíš,“ odbyla Emily a už se její otázce dál nevěnovala. Ještě jednou zkontrolovala, jestli je všechno připravené.

Mercedes zírala na Brittany s téměř posvátnou úctou. Mercedes byla pěkná, takovým tím přirozeným, ale nevýrazným způsobem. Vlasy stahovala do culíku nebo drdolu, nikdy se nemalovala a tradičně nosila oprané džíny a jednoduchá trička. Trpěla pocitem méněcennosti. Přitom nemusela. Stačilo by tak málo a svět by jí ležel u nohou. Ale Mercedes se bála vystoupit z davu a říct nahlas svůj názor, vyjádřit postoj, nebo si jen vzít oblečení v křiklavé barvě. A právě proto vzhlížela k lidem jako Brittany. Obdivovala její sílu a schopnost manipulovat s ostatními.

Každá seděla na jednom polštářku, který šlohly ve společenské místnosti. Po pokoji byly rozestavěné svíčky, nad postelí visel lapač snů a na dveře někdo nakreslil lihovou fixou pentagram.

Brittany začala. „Takže, jak jsme se dohodly. Položte jednu ruku na desku. Druhou si přiložte k srdci. Takhle.“ Předvedla dívkám přesně, co mají dělat, a ty ji slepě následovaly.

„Super.“ Brittany se sama pro sebe usmála. Milovala, když někdo hltal každé její slovo. Pořádně ty holky vyděsí. „Teď začnu vyvolávat síly. Potřebuju, abyste po mě opakovaly. Když všechno proběhne tak, jak má, vstoupí duchové do mě a budou s námi komunikovat. Důležité ale je, abyste je nenaštvaly. Duchové umí být velmi citliví, a pokud jim položíte nesprávnou otázku, nebo je nějak ohrozíte, mohou zaútočit. Mohou dokonce i zabít.“

Napětí v místnosti by se dalo krájet. Brittany měla co dělat, aby jí necukaly koutky. Ale byla herečka už od přírody. Zachovala si kamennou tvář a vážný výraz. Zhluboka se nadechla, aby dodala situaci na teatrálnosti. Představení mohlo začít.

„Duchové, vyzývám vás,“ řekla Brittany a Emily s Mercedes po ní opakovaly.

„Já, Brittany Joan Thompsonová, vás vyzývám. Překročte hranici, překonejte překážky, které vás drží mimo tuto realitu a najděte si cestu do světa živých.“

Další se slova chopila Emily. „Já, Emily Katherine Smithová, vás vyzývám. Překročte hranici, překonejte překážky, které vás drží mimo tuto realitu a najděte si cestu do světa živých.“

Jako poslední promluvila vyděšená Mercedes. „Já, Mercedes Hannah Brightonová, vás vyzývám. Překročte hranici, překonejte překážky, které vás drží mimo tuto realitu a najděte si cestu do světa živých.“

Všechno se vyvíjelo podle Brittanina plánu. Ty dvě jí to všechno spolkly i s navijákem. Čtyři utracené dolary za „kouzelnickou“ sadu a jeden dolar za svíčky rozhodně nevyšly nadarmo.

„Přijďte skrze mne, použijte moje tělo a moji mysl. Mluvte mými ústy, pozorujte mýma očima, poslouchejte mýma ušima.“ Brittany říkala to, co ji zrovna napadlo. „Pojměte mě celou a promluvte. Přijďte k nám. Přijďte k nám a promluvte.“

Emily a Mercedes zopakovaly její poslední slova a v tu chvíli se začaly dít prapodivné věci. Brittany zvrátila hlavu a protočila oči tak, až jí byla vidět jen bělma. Z úst se jí vydral zvuk, který by se nejlíp dal popsat jako zvuk smrti. Znělo to trochu jako mozkomor. Tohle si nacvičovala několikrát. Emily i Mercedes byly bez sebe strachy.

Najednou sebou Brittany trhla, až jí do obličeje spadlo několik pramenů jejích perfektně upravených vlasů. Potom sebou trhla zas a ještě jednou. Od úst jí šla pěna, škubala sebou jako epileptik při záchvatu, jako by dostala elektrický šok. Najednou všechny svíčky v místnosti zhasly. Emily, která nikdy na kouzla nevěřila, vykřikla strachy. Nic takového nečekala. Myslela si, že je Brittany chce jen vystrašit. Čekala, že bude Brittany předstírat, že do ní vstoupil duch a promlouvá s nimi.

Brittany se teď klepala už po celém těle, doslova se svíjela ve vražedně rychlém tempu. A taky ječela. Všechny tři dívky ječely. A byl to jekot, který by vzbudil i mrtvého. A možná že ho doopravdy vzbudil.

Najednou se Brittany zhroutila k zemi. Ležela na podlaze, ruce i nohy měla stočené v nepřirozených úhlech, a ani se nepohnula. Možná ani nedýchala. Možná jí už netepalo srdce.

Emily na chvíli ztratila dech. Mercedes dokázala jen zírat s otevřenou pusou. Hodiny na stěně tikaly. To byl jediný zvuk, který se pokojem rozléhal. Po trojhlasném jekotu se zdálo, jako by svět ohluchl.

Mercedes napočítala přesně čtyřicet sedm tiknutí, než se odvážila zeptat: „Co budeme dělat.“

„Nevím,“ zašeptala Emily.

Brittany se prudce posadila. Ale už to nebyla Brittany. Místo očí měla černé díry a na tváři smrtonosný výraz. Sálala z ní temnota, a když pohnula rukou, aby si z obličeje odhrnula zrzavé vlasy, její pohyb byl jakoby rozmazaný.

„Děkuji,“ řekla, ale neznělo to jako ona. Ten hlas byl hluboký, hrdelní a nesl se s hlasitou ozvěnou na kilometry daleko - alespoň tak to dívkám připadalo.

„Co jsi s ní udělal?“ zakřičela Emily, ale instinktivně se stáhla co nejdál od nestvůry, která stála tam, kde ještě před chvílí byla Brittany.

Zrzka se zasmála. „To co chtěla. Používám ji. A nikdo mě už nezastaví. Doufám, že jste se pořádně rozloučily.“

„Vždyť to byla jenom hra!“ odsekla Mercedes a z očí jí kanuly slzy.

Nestvůra obrátila své prázdné oční důlky směrem, kde blondýnka seděla. „Pěkně nebezpečná hra. Hloupé, hloupé holky.“

S těmito slovy Brittany, která už nebyla Brittany, zmizela. S těmito slovy vydechly Emily a Mercedes naposledy. Ještě ten den večer je našel Eric Brighton, bratranec Mercedes. Brittany byla označena za nezvěstnou a po několika letech na přání rodičů za mrtvou.

Pentagram na dveřích zmizel, stejně jako „neškodná“ sada na vyvolávání duchů. Na svém místě zůstal jen lapač snů. Ten jediný za nic nemohl.

Autor: Sasanka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Nebezpečná hra: