Navždy • OurStories.cz ~ naše povídky

Další kousek ode mě, tentokrát jednorázovka.

15.05.2009 (18:22) • jenyiiis • Povídky » Jednodílné • komentováno 7× • zobrazeno 1531×

„Zlato?" ptala jsem se ho ostýchavě.

„Ano miláčku?" Alespoň, že reagoval.

„Slyšel jsi, co jsem říkala?"

„Hmmm." Tak tím mě neuklidnil.

„Budeme mít miminko," řekla jsem s trochou strachu ve hlase, ale byla jsem dokonale šťastná.

„Já vím beruško," řekl hlasem plným něhy a všechny obavy ze mě opadly.

„Už jsem ti řekla, jak moc tě miluju?" plakala jsem radostí.

„Já tebe víc lásko," zašeptal do telefonu.

„Miluju tě," poslala jsem mu vzdušný polibek.

„Vydrž tam zlatíčko, hned jsem u tebe, taky ti potřebuju něco říct."

„Budeme tu," usmála jsem se a pohladila si bříško.

Čekání bylo nekonečné. Minuty se vlekly a já se ještě stále se zářícíma očima dívala na svůj pozitivní těhotenský test. Usmívala jsem se a hladila si bříško.

„Vydrž miláčku, tatínek tu bude každou chvíli," šeptala jsem svému děťátku.

Byla jsem pravda na dítě dost mladá, ale já si svých devatenáct let nepřipouštěla. Měla jsem milujícího přítele, krásný malý byteček a podporující rodinu, co víc si přát. Nemohla jsem se Patrika dočkat. Nervózně jsem každých deset vteřin koukala na hodinky a klepala nohou o podlahu. Teď už jsem byla opravdu dost neklidná. Konečně mi po dlouhých sedmnácti minutách zazvonil telefon. Sice je pravda, že bych raději slyšela zvonek, ovšem i za telefon jsem byla ráda. Podívala jsem se na volajícího a byl to on. Bleskurychle jsem hovor přijala netušíc, co mě čeká.

„De-de-deni?" zaskuhral a já věděla, že je zle.

„Zlatí? Mluv na mě prosím, co se děje?" vystrašeně jsem chrlila jedno slovo za druhým.

„Ně-něco se mi stalo, slib mi, že budeš pe-pe-pečovat o děťátko," šeptal mezi vzlyky a sténal bolestí.

„Slibuju," šeptala jsem a potoky slz smáčely moje oči, které řezaly, pálily.

„Mi-mi-milu....." nedořekl a já se naplno rozplakala.

„Miluju tě, už navždy," vzlykala jsem do nyní již hluchého telefonu.

Bolest mě strhla a já klesla na kolena, ronící nejhořčejší slzy v mém životě. Z ruky mi vypadl telefon a já si vší silou tiskla hlavu mezi kolena, abych neomdlela. Schoulila jsem se na chladné zemi do klubíčka a třásla se. Nevnímala jsem chlad, ani když mě čísi ruce zvedly ze země a položily do postele. Několik dalších dnů pro mě neznamenalo nic, než jen bolest, bolest, stesk, prázdnotu a propast, do které jsem se řítila. Nevěděla jsem o okolním světě a jediné, co jsem chtěla bylo zemřít. Tak moc jsem si to přála, ale nedokázala jsem se donutit přestat dýchat.

„Leží tak už přes tři dny,"slyšela jsem tichý jemný hlas z vedlejší místnosti. Byla to má matka a já ji chtěla při tom jejím tónu utěšit.

„Ma-ma-mami?" Chtěla jsem na ni zavolat, ale z mého vyprahlého hrdla se dostalo jen zachrčení.

„Ne, podle mě bychom ji měli odvést," maminka mluvila zřejmě do telefonu.

S vypětím všech sil jsem se zvedla z postele a snažila se s co nejmenším vrávoráním přejít ke dveřím. Celé tělo mě bolelo, byla jsem velmi slabá. Vzala jsem za kliku a dveře se s vrznutím otevřely. Maminka se na mě s hrůzou v očích podívala a položila telefon na stůl, kde jsem obyčejně jedla s.....

Hned několik věcí se stalo najednou, v břiše mě silně bodlo a já se skácela k zemi v křečích. Celá spodní polovina těla mi umírala. Maminka zvedla telefon a zaječela do něj, ať ihned taťka zavolá záchranku a hnala se ke mně. Bolelo to víc, než všechno, co se mi v životě stalo. V agónii jsem upadla do bezvědomí. Na krátkou dobu mě vzbudily ledové vločky prvního sněhu, které mi dopadly na obličej. Pokusila jsem se otevřít oči a uviděla na chvilku maminku, která byla celá od krve, mojí krve. Potom ale kdosi otočil přívodem sedativ a já se znovu ponořila do spánku.

Odmítala jsem otevřít oči. Chtěla jsem jen znovu ležet a nevědět o světě, to bylo ovšem nemožné a já zamrkala. Bylo tam světlo, až moc světla a bolely mě oči. U mého lůžka seděla mamka a držela mě za ledovou ruku. Nemocniční pokoj byl tak chladný, bez žádné stopy jakéhokoli citu. Vždy jsem nenáviděla nemocnice, pach desinfekce, sterilní čistota, žádné barvy, které jsem upřednostňovala a kterých byl můj byt plný. Jak moc jsem chtěla být ve své posteli a ne na tvrdém lůžku.

„Zlatíčko?" zašeptala maminka a já cítila její ruku, hladící mě po čele.

„A-a-ano?" podařilo se mi ze sebe dostat.

„Nemluv zlatíčko, potřebuješ odpočívat a nesmíš se vyčerpávat," napomínala mě.

„Je..... je děťátko v pořádku?" zeptala jsem se s obavami v hlase.

Ona jen sklopila hlavu a začala brečet. Znovu mě bodlo v břiše, tentokrát však tou ztrátou a já se ovinula kolem bolícího břicha, které už nyní bylo pusté života. Nemohla jsem dýchat a bylo mi zle. Z očí mi tekly potoky slz. Klepala jsem se.

„Ma....." Rukou jsem ukazovala na nejbližší nádobu, kterou mi maminka podala.

Zazvonila na sestru, mezitím, co jsem zvracela do misky a přála si, aby to bylo moje poslední. Sestra přiběhla rychle i s doktorem. Jakmile mě uviděli, píchl mi doktor další sedativa a brzy začala účinkovat.

„ Měli bychom ji převést na psychiatrii, tady už nejsme nic platní, po zdravotní stránce už je na tom vcelku dobře. Jizva po operaci se uzdravuje správně a po potratu už není na jejím těle stopy," říkal doktor mamince, která vzlykala.

Chtěla jsem něco namítnou, ovšem neměla jsem už dost síly. Dobře, ať mě převezou na psychiatrii, stejně tam dlouho nebudu, snad jen pár dní. V mé hlavě už jsem měla jasno a věděla jsem, co musí následovat. Věděla jsem, co chci a musím udělat a s tou myšlenkou znovu padala do nevědomí.

Na psychiatrii si mě nakonec nechali pouhý týden, než si lékař myslel, že mi po psychické stránce nehrozí žádné zhroucení. To, že jsem noc co noc znovu a znovu ucpávala svá ústa rohem polštáře, abych nevykřikla, to, že jsem si do povlečení utírala další a další přívaly slz, ovšem neviděl. Po týdnech jsem konečně znovu vyšla ven. Všude již ležela přikrývka sněhu a kdyby se nestalo vše, co se stalo, určitě by se mi to líbilo. Zamávala jsem sestřičkám vyčuhujícím z okna a s antidepresivy v tašce odcházela pryč. Před nemocnicí mě vyzvedli rodiče a odvezli mě do mého bytečku. Cesta byla tichá a já za to byla vděčná, ještě stále jsem se nedokázala plně ovládat, abych nezačala křičet a nedokázala tak rodičům, že nejsem stále ani trošku v pořádku.

Rozklepanou rukou jsem odemykala dveře od bytu s rodiči za zády. Nehodilo se mi to, ale alespoň budou jisto jistě vědět, že jsem „v pořádku" dorazila domů a že mě nečeká v nejbližší době žádné zhroucení. Očistila jsem si mokré boty a vešla do předsíňky. Vše bylo tak, jako dřív. Jakoby se nic nestalo. Bylo mi z toho špatně a musela jsem rychle do koupelny. Rodičům jsem nalhala, že jsem se víc napila. Doufám, že neposlouchali. S prázdným žaludkem jsem zapila vodou z vodovodu antidepresiva a tubičku si schovala zpět do kabelky. Vyšla jsem ven s odhodláním se co jich nejdříve zbavit.

„Děkuju, že jste tady, ale jsem nějak unavená, nejspíš si půjdu lehnout. Dneska už nemusíte volat ani se stavovat, budu asi spát celý den," lhala jsem jim do očí a oni to spolkli.

„Dobře zlatíčko, ale kdyby něco, zavolej," usmála se na mě mamka a odešli.

Vypojila jsem telefon. Dnes už mě nikdo, nikdo nevyruší. Počkala jsem ještě pár minut, než jsem si byla jistá, že rodiče odešli a potom jsem vyšla ven. Chystala jsem se na místo daleko od ruchu, pryč od civilizace, které jsem dřív milovala. S sebou jsem měla jen tašku a s jistotou odemykala auto. Cesta mi nebyla neznámá, vlastně znala jsem ji až moc dobře a mohla bych tudy jet snad i poslepu. Auto jsem zaparkovala asi tak dva kilometry od místa poblíž posledního obchůdku na kraji města. Alespoň to nebude nápadné, pomyslela jsem si a vyrazila dál pěšky. Šla jsem do kopce a moje ochablé svaly na nohou mi to dávaly pěkně sežrat. Za chvíli jsem se už ale blížila k onu místu, obklopenému keři s popraškem sněhu ve větvích. Oddychla jsem si a unavená si sedla do ledového sněhu. Bylo odsud vidět na celé město. To právě tady jsme s Patrikem trávili každou volnou chvíli. A právě tady to všechno mělo skončit. Jak příhodné místo.

Prášek za práškem, mizel veškerý obsah tubičky, s nápisem „V nejhorších případech 1 tabletu" v mém krku. V ruce se mi zaleskla naleštěná ocel. Tohle je tedy konec, pomyslela jsem si a nechala ocel projít mou kůží, svaly a zarazit se až o kost.

Usmívala jsem se. Už jsem ho viděla přicházet. Byl stejně krásný, jak jsem si ho pamatovala, se stejným úsměvem na tváři. Hned z dálky jsem věděla, že je to on. On ve svých krásných dvaadvaceti letech, na mém maturitním plese. Přišel mě požádat o tanec. Já měla své perfektně padnoucí brokátové černé šaty. Z oka mi ukápla první slza. Jak dokonalý je tento okamžik. On se stále blížil a oba jsme se usmívali. Znovu jsem cítila to, co při prvním shledání. Teď jsem si ale všimla, že není sám. V náručí držel dítko s andělskou tváří. Moje dítě. Natáhla jsem k nim svou krvácející ruku a dítko se natahovalo ke mně. Ruka mi ovšem znovu klesla vedle těla a karmínový potůček smáčel a rozpouštěl sníh kolem mě. Dál jsem se usmívala a on mi s dítkem oplácel jeho dokonalý úsměv. Teď jsem byla dokonale šťastná. Hráli naši píseň, když ke mně přistoupil. Natáhl ke mně ruku a já se jí chytila. Vstala jsem a objala je. Podal mi mé dítě a já se štěstím rozplakala. Setřel mi slzy a objal mě. Houpali jsme se do rytmu a začalo sněžit. Podívala jsem se na své dítě z andělsky modrýma očima a potom do jeho naprosto stejně božských očí. Usmál se a já kývla hlavou. Bez problémů si nás vyhodil do náručí a my odcházeli pryč. Tam, kde budeme již navždy spolu, jak jsem mu slíbila. Jen my tři.

Za sebou jsem nechávala své lidské tělo, plakající a usmívající se. Ještě stále ruka svírala chladnou ocel a druhá třímala dokonalý zásnubní prsten od něj, ještě stále karmínové potůčky smáčely sníh a ještě stále dopadaly sněhové vločky na třesoucí se víčka. Já už tam ale nebyla. Byla jsem s ním a se svým dítětem daleko odsud. Konečně šťastná.

Autor: jenyiiis (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné