Náhodné setkání • OurStories.cz ~ naše povídky

Autorkou je Petka92.

21.11.2009 (16:00) • JoHarvelle • Povídky » Jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1049×

Na kamarádky maturitní ples jsem se těšila celé léto. A konečně ten den nadešel. Pečlivě se připravím a můžu vyrazit. Bavím se naprosto skvěle. Mám tam partu kamarádů a pořád jenom tančíme. Nakonec zakotvím u baru. A tam narazím na kluka, kterého znám. „Ale Nikola Nová. NN. Pamatuješ?“ Podivím se. „Ale Alex Pustý. AP. Jak bych mohla zapomenout na žáka s nejhorším prospěchem v naší třídě.“ Usměje se. Docela mu to sluší. „No tak co teď vůbec děláš, Nikolo?“ „Budu snad úspěšně maturovat na zdrávce. A co ty? Vzali tě už na nějakou střední?“ Pokaždé ho dostanu. „Ale to víš, že jo. Ale studium mám o rok prodloužené.“ Prohrábne si své krásně upravené vlasy. Vždycky jsem měla pro něj slabost a to se vůbec nezměnilo ani teď. „Můžu tě Niky pozvat na panáka? Jenom jestli budeš chtít.“ „Že váháš. Kde jsi vůbec za celý ty čtyři roky byl? Nikde jsem tě nikdy neviděla.“ Zamyslí se. „To je na dlouhý povídání.“ Pak si mě prohlídne. „Máš přítele?“ Touhle otázkou mě dost zaskočí. „Ehm. No teď zrovna ne.“ Poťouchle se usměje. „Takže nebudeš mít určitě nic proti a půjdeš si se mnou zatancovat, viď?“ Váhám. Přece jenom jsem ho dlouho neviděla. Nevím mám-li to risknout a znovu mu podléhat. Jeho úsměv mě dokonale odrovná. „Fajn, ale jenom na chvíli.“ Jeho oči dostanou zvláštní jiskru. Tančíme asi hodinu a najednou začnou hrát sérii ploužáků. Přijde blíž a nastaví náruč: „Jestli nemáš nic proti?“ Samozřejmě, že nemám, pomyslím si. Tenhle kluk mě mrknutím oka dokáže dostat do kolen a to doslova. Nic neřeknu, jenom přijmu jeho náruč. První dvě písničky se nic neděje. Pak se ho zeptám. „Co tě přimělo jít sem?“ Zasměje se. „Má sestra-dvojče. Pamatuješ, Obláčku?“ Vytřeštila jsem oči. Ne kvůli jeho sestře, ale kvůli Obláčku. To byla má tajná přezdívka od něj. Byla jsem totiž pořád myšlenkami mimo. Nikdo jiný mi tak říkat nemohl. „Jo, pamatuju,“ polknu nasucho. Teď mě pro změnu dostával on. Trochu si mě od sebe odtáhl. „Jsi nějaká jiná. Docela jsi se změnila. I když tenhle nos bych poznal vždycky.“ A cvrnknul mi ukazováčkem do nosu. „Nevyrostla jsi trochu? Jo a koukám, že už ani nenosíš sportovní podprsenku.“ Tu poslední větu mi křičel do ucha, ale slyšela to většina lidí, protože zrovna přestali hrát. Celá zrudnu a chci se zahrabat někam hluboko. „Dík,“ řeknu jenom skrz zuby. Pár lidí se zasmálo a pak byl zase klid. Zatváří se omluvně a já to beru, musím. „Ty ses taky dost změnil. Koukám, že místo plivance jsi přešel na gel.“ „Je to tak poznat?“ Zeptá se naoko zkroušeně. „Ani tátovo oblečení to už není?“ „Ha ha, táta by se do tohohle nevešel. To už je opravdu moje.“ Zdramatizuje to. Je mi s ním příjemně, jako za starých časů. Pak se zase k němu přitisknu a dál tančíme až dokonce té série. Pak se oba najednou zeptáme kolik je hodin. „Nezměnila si se, Obláčku.“ A pohladí mě prsty po tváři. Otočím se na druhou stranu a řeknu v rozpacích. „Ty ses vůbec taky nezměnil. Pořád stejný.“ „A je to špatně?“ Zeptá se zmateně. „Jak pro koho. Třeba pro holky někdy špatně.“ „Jak to?“ Nechápe to. „Protože pořád okouzluješ a někdy dokážeš pěkně zamotat hlavu, víš?“ Pochopí to. „Takže mi chceš říct, že jsem zamotal hlavu i tobě?“ Na to mu odpovídat nechci. Jenom se usměji a řeknu: „Bude už půlnoc, pojď půjdeme si najít dobré místo na půlnoční překvapení.“ „Odpovíš mi na to?“ „Myslím, že to je až moc jasný, nepřijde ti?“ Je zmatený. „Nech to být.“ Doporučím mu. Jdeme na to půlnoční překvapení a musím říct, že Alex vybral opravdu úžasné místo. Vidíme odsuď úplně všecko. Ale ani nevím co to bylo, protože jsem nervózní. Alex mi totiž drží pořád ruku a opřel si mě o sebe. Dělá jako bychom spolu chodili. Bylo by to fajn, ale já přece o něm nic nevím. Ani nevím jestli nemá náhodou nějakou přítelkyni, což při mém štěstí na kluky určitě má. Ani bych se tomu nedivila, vždyť je tak pěkný. Ty čtyři roky ať dělal co dělal mu prospěly. Vyrostl a hlavně zmužněl. Vypracoval si svaly. Obličej mu taky prokoukl. „Líbí se ti na škole?“ Zeptal se z ničeho nic. „Jo, líbí. Jsem tam spokojená.“ „Tak to je moc dobře.“ „Proč se mě ptáš zrovna na tohle?“ „Mám se tě snad zeptat co ke mně cítíš?“ „Ne školu mám moc ráda.“ Jsem hrozně moc zmatená. Proč mi to tenhle kluk dělá? Cožpak nemá nic jiného na práci, než mi motat hlavu? „Líbilo se ti to?“ „Cože?“ Zeptám se absolutně mimo. „Pořád jsi Obláček.“ Povzdechne si a pak se na mě usměje. „Ale to nevadí. Jsi vždycky moc roztomilá.“ Nic na to neřeknu. Žádná odpověď není adekvátní k tomuhle sdělení. Ani poděkovat mě nenapadne. Prostě nic. „Chceš si jít ještě zatančit?“ Nabídne mi. „Víš já bych asi už měla jít domů.“ Jsem totiž příšerně unavená. A zmatená ještě víc. Chci si to vše ujasnit. „Můžu tě jít doprovodit?“ „Ty jsi pořád tak galantní. Budu ráda.“ Usměje se na mě a já na něj. Chytne mě za ruku a takhle si to jdeme kolem mojí party. „Ty už sis stačila za takovou chvíli sehnat takového kořena?“ Zeptá se mě nevěřícně Bára. Stačím jí jenom pošeptat: „To je Alex.“ Vědoucně se zatváří a ukáže palcem jedničku. Bára je moje nejlepší kamarádka na střední. Většinu věcí si říkáme. Samozřejmě už jsem jí kdysi říkala o Alexovi. Aby ne, tohle bych si nemohla nechat pro sebe. „Tvoji přátelé vypadali trochu v šoku, když nás viděli.“ Oznámí mi Alex. „Já vím, nikdy mě neviděli jít s klukem za ruku.“ „Aha.“ „Ty Alexy, co tomu řekne tvoje přítelkyně, jestli nás takhle potká?“ Dostane záchvat smíchu. „Dost otřepaný trik. Klidně jsi se mohla na rovinu zeptat jestli někoho mám. Co by řekla. Dá nám oběma pusu.“ „Cože?“ Vytřeštím oči. Pobaví ho to ještě víc. „Nic neřekne. To bych totiž musel ještě nějakou mít.“ Naštěstí je tma a můžu skrýt svoje rozpaky. „Vím, že se teď červenáš.“ Jako kdyby věděl na co myslím. „Jak to myslíš?“ „Znám tě už dlouhou dobu, vím, že při těchto chvílích červenáš. Je to ale moc roztomilé.“ Netuším co mám říct na tohle. Pokaždé mi něco řekne a vykolejí na nějakou dobu. „Jak se ti líbil ples?“ Koukne se mi do očí a pak se na chvíli zamyslí. „Myslím, že až ta druhá polovina byla dobrá, to jak jsme spolu tancovali. A tobě?“ „To samé, ale musím říct, že mně se líbil mnohem víc než tobě?“ Útočně se na mě podívá. „Co tím chceš naznačit? Že ty jsi se mnou mnohem radši, než já s tebou? Tak tohle ne holčičko. Počkej až tě chytím, tak ti ukážu, kdo je s kým radši.“ A začne mě po náměstí honit. Je to hrozná legrace. Nechápu to, jak jeden krátký večer dokáže změnit všecko. Vzdám se sama. Už nemůžu, nikdy jsem neměla dobrou fyzickou kondici. „Vzdávám se.“ A zvednu obě ruce nad sebe. „To je dobře.“ Zasměje se a tváří se jako velký vítěz. Pak už jdeme v klidu až dojdeme k nám před barák. „Tak už jsi doma,“ prozradí mi. „Jo díky, já to vím. Díky za hezký večer.“ „Ne já děkuji, bez tebe by to tam nebylo ono.“ „Prozradíš mi někdy to tajemství?“ Zeptám se. Ale on nechápe. „Jaké tajemství?“ „Čtyři roky,“ připomenu. „Jo, jasně, že jo. Když budeš chtít, určitě někdy.“ „Chci. Co nejdřív.“ Pak ale začnou padat první sněhové vločky. Taky už bylo na čase, vždyť je začátek prosince. „Miluji sníh,“ prozradí, co už jsem stejně věděla. „Já vím.“ Připomenu se. Usměje se. „Sníh dokáže vše smýt. Špínu na ulicích. Nepřipadá ti to fascinující?“ „Jo.“ Řeknu netrpělivě. Už mu chci totiž dát pusu a on pořád něco říká. Konečně se mi podívá do očí a řekne: „Nikdy jsem nezapomněl, jaké máš oči. Vždycky jsem si je představoval stejně.“ Pak se ke mně přiblíží a políbí mě na ústa. Když otevřu oči omluvně se usmál a rozloučil se. Zklamaně jsem odešla domů. Chtěla jsem být s ním víc. A on si prostě odejde. Jako tělo bez duše jsem se převlékla a vyčistila si zuby a šla si lehnout. V noci se mi zdály dost zvláštní sny. Už si je naštěstí nepamatuji, ale vím, že jsem tam byla já a on a sníh.

Ráno si naštěstí můžu přispat a je to příjemné. V jedenáct přijde za mnou do pokoje mamka a povídá mi: „Máš tady chlapeckou návštěvu. Ten kluk je mi povědomý. Říkal, že se jmenuje Alex, není to ten ze základky?“ Jakmile zazní jeho jméno, vylítnu z postele jako blesk a rychle se začnu převlékat a malovat se. „Pozvi ho dál. Ano je to on. A nabídni mu čaj, řekni, že budu hned.“ Mamka jenom zavrtí hlavou nad mou náhlou aktivitou. Jakmile jsem se sebou jakž takž spokojená vběhnu do kuchyně. „Alexy?“ „Dobré ráno, Nikolo.“ Pozdraví mě. „Vypadáš dobře na to, že jsi před chvilkou vstávala.“ Zase zčervenám. „Děkuji. Snažila jsem se.“ Pak si vypijeme čaj, který mamka připravila i pro mě a odebereme se ke mně do pokoje. Tam si sedneme naproti sobě a povídáme si. Najednou mamka zaťuká na dveře a nakoukne. „Alexy, zůstaneš na oběd?“ Alex se podívá na mě, jenom pokývnu hlavou a pak se zdvořile usměje na mamku a odpoví: „Rád, paní Nová. Bude mi potěšením.“ Mamka je taky potěšená. Nikdy jsem neměla nikoho, kdo by byl takhle zdvořilý. „Je to dobře, že zůstanu na oběd?“ Jenom se usměji a prohrábnu mu vlasy. „To jsem rád. S tvojí mamkou už jsem nemluvil dlouho.“ „Čtyři roky, viď? Takže když už jsme se k tomu dostali, tak mi můžeš prozradit, co jsi dělal, ne?“ Nechápu proč to tají. Třeba se stydí, že se mu moc nedařilo nebo co já vím, proč to nechce říct. Zamyšleně se na mě podívá a pak mi řekne. „Cestoval jsem po světě asi dva roky.“ Dívám se na něj s otevřenou pusou. „No opravdu,“ brání se. „Cestoval? Jako jen tak. Tomu vůbec nerozumím.“ Zasměje se. „No cestoval na vlastní pěst. Chtěl jsem poznat svět a jak jinak to jde kromě cestování. Byl jsem v půlce Evropě, pak na skok v Africe a v USA. Pak jsem letěl do Asie, následovala Austrálie a Nový Zéland a znovu Evropa a USA. Pak jsem a nastoupil do školy. Vzali mě o rok výš, protože jsem prokázal znalostní zkušenosti. Nemysli si, že jsem se jenom flákal, navštěvoval jsem po světě různé kurzy.“ Zamrká a já nestačím zírat. „A kde se ti nejvíc líbilo?“ Zeptám se, se zaujetím. Zamyslí se: „Nejspíš asi Austrálie a Nový Zéland, vždyť víš, jak jsem miloval Pána prstenů, ne?“ Zasměje se při vzpomínce na základní školu, kdy chodil jeden čas do školy v plášti a hrál si Gandalfa a Froda Pytlíka zároveň. „Chyběly ti Čechy?“ „Hm, docela i jo. Budeš se divit, ale po nějaké době jsem se docela rád vracel do rodné země. Přece jenom ve mně toho vlastenectví trochu je.“ Pak zase nakoukne mamka do pokoje a oznámí, že už je oběd. Nemáme na výběr a jdeme tedy do kuchyně. Alex si s mojí mamkou vždycky rozuměl a tak si tedy mají o čem povídat. Mamka se ho zvlášť vyptává na Asii a Afriku, to ji zajímá asi ze všeho nejvíce. „Určitě bych Vám to doporučoval, udělejte si s manželem pěknou dovolenou v Egyptě, pani Nová. Stojí to za to. Nebo taky můžu doporučit Bangkok. Také hezké pro turisty.“ Mamka jenom obdivně kouká. Je na tom stejně jako já. „No bylo to moc dobré, děkuji za oběd. Nezlobte se dámy, ale já už budu muset jít. Zdržel jsem se trochu déle, než jsem čekal.“ Usměje se a mně nezbývá nic jiného, než ho jít vyprovodit ze dveří. „Nezlobíš se, že jsem vpadl takhle nečekaně? Jenom jsem tě chtěl vidět a domluvit si s tebou trochu rande.“ „Trochu rande? No tak já tak trochu souhlasím.“ „Paráda, takže zítra tě vyzvednu. Nemáš nic na zítřejší nedělní odpoledne, že ne?“ Nahodí smutný obličej, tomuhle se nedá odolat. „Ne nemám.“ Ujistím ho. „Fajn, čekej mě ve 3. Jsem tu jako na koni. A ty se můžeš zítra pěkně prospat.“ „A nechtěl bys jít dneska na diskotéku?“ Nabídnu mu, nelíbí se mi, že bych ho měla vidět až zítra. Je v rozpacích. „Víš, jak ti to jenom říct. Já nechodím na diskotéky, víš? Nezlob se, ale to se mi nezdá jako dobře strávený večer.“ Zaskočí mě. „A co považuješ za správně strávený večer?“ „Třeba jít na obyčejné rande, ale rozhodně ne pařit až do němoty na diskotéce. A mimo to dneska večer už něco mám, nezlob se.“ Dá mi pusu a už zase jde. Ve dveřích už šmíruje mamka. „Mami, doufám, že si nás zase neposlouchala.“ „Promiň já se nemohla udržet. Teda ten Alex se dost změnil, nezdá se ti?“ Něco zahučím a jdu do svého pokoje.

Čas plyne jako voda a s Alexem jsme se dali oficiálně dohromady. Musela jsem mu sice trochu pomoct, ale dal si chlapec říct. Trávíme spolu každou volnou chvíli. Já se do něj úplně bláznivě zamilovala. Vánoce tráví u nás, protože jeho rodiče jsou dobrodruhové a Vánoce tráví v nějaké džungli v Jižní Americe, není divu po kom má to cestování. Musím říct, že to byly ty nejhezčí Vánoce, které jsem mohla kdy prožít. Je to zvláštní ale ohledně sexu na mě zatím nic nezkusil. Přijde mi, že mi ještě něco o sobě neřekl. Ale jednou večer jsem si s ním sedla u nás doma na gauč a zeptala se ho na to. „Alexy, víš, že tě miluji, ale přijde mi, že přede mnou něco tajíš. Nepřijdeš mi občas dost uvolněný.“ „Tušil jsem, že na to co nevidět přijdeš. Je tu jedna věc, co jsem ti o sobě neřekl. Doufám, že se mi nebudeš kvůli tomu smát.“ Smát? Byla jsem zvědavá nehorázně. Nedočkavě jsem se na něj podívala. „Nečekej nic světoborného. Vím moc dobře jaký máš na tuhle věc názor. Proto jsem ti to neřekl. Fajn, já jsem věřící.“ Podívám se na něj jestli si ze mě nedělá náhodou legraci. Já totiž tímhle docela opovrhuji. Nemám to ráda. A on to věděl. „Nemáš se zač stydět,“ přesvědčuji ho a sebe taky. Vděčně se na mě podívá. „Děkuji Nikolo. Víš, že mi na tobě hrozně záleží. Mám tě moc rád.“ Dá mi pusu a já jako bych na to kouzlem zapomněla. Když o tom nebude moc mluvit, nebude mi to vadit. „Hale mám pro tebe návrh. Bára ze třídy pořádá silvestrovský večírek a jsme oba dva zvaní, takže doufám, že zatím nemáš nic v plánu.“ Zamyslí se. „Jo už mám.“ Řekne smutně. „Co?“ Mrzí mě to. „Mám v plánu na ten samý večírek pozvat svojí holku, myslíš, že tam se mnou půjde?“ Prudce ho obejmu. „To víš, že půjde a ráda.“ Vidím na něm, že je šťastný a v tom případě já taky. Než jdeme spát, vidím ho v posteli s nějakou knihou. „Co to čteš?“ Přišlo mi to jako nějaká povinná četba. Byla docela tlustá, ale četl to se zaujetím. Odtrhl oči od knížky a zeptal se: „Promiň nějak jsem se začetl, co si říkala?“ „Co to čteš, je to zajímavé?“ Jemně se usměje a odpoví: „Jo je to hodně zajímavé. Je to Bible.“ A čeká na mou reakci. Že jsem se vůbec ptala. „Můžu si to půjčit?“ Zeptám se z ničeho nic. Ani nevím jak mě to napadlo. „Jo můžeš.“ Není tak těžká, pomyslím si. Otevřu ji a na začátku tam má nějaké své fotky s rodinou a pak z dovolené. Zatím to není tak špatné, ale pak je to horší. Je tam samý text. Občas tam má nějakou osobní poznámku nebo něco barevně označené. Některé odstavce jsou zajímavé, ale pro mě nepřínosné. Dám mu ji zpět a dělám, že mě to nezaujalo, ale to vůbec není pravda.

Pak nastal ten osudový silvestrovský večírek. S Alexem se skvěle bavíme, ale celý večer mi přišel trochu smutný. Jako kdyby měl nějaké starosti. Snažila jsem se ho rozveselit. Tančili jsme, povídali si, připíjeli si a prostě se bavili. Něco málo před půlnocí mi řekl, že si musí dojít na záchod. Když se už nevracel 10 minut, přišlo mi to zvláštní, tak jsem se šla zeptat Báry jestli neví, co s ním je. „No někam odešel a tohle tu nechal pro tebe.“ Přišlo mi divné, že by můj Alex někam odešel. Tak jsem otevřela ten dopis a stálo v něm:

Můj drahý Obláčku, Nikolko,

je mi hrozně líto, že se to musíš dovídat takhle, ale je to asi nejlepší způsob.

Dneska v noci odlétám zpátky do USA. Tam totiž teď bydlím a už tam asi navždy zůstanu. Přijel jsem jenom na měsíc, abych se mohl se všemi rozloučit. Nechtěl jsem aby to dopadlo takhle, ale hrozně jsem se do tebe zamiloval.

Ve státech teď studuji teologickou školu a moc mě to baví. Za 3 dny znovu začíná. Nezlob se, že jsem takhle zbaběle utekl. Chtěl jsem ti ještě popřát Šťastný Nový rok, ale už jsem neměl dost síly. Miluji tě a tohle se nikdy nezmění. Doufám, že to pochopíš. Žij svůj život naplno. Snad mi odpustíš jako Bůh mi odpustil.

Miluji tě, navždy tvůj Alex

Okamžitě jsem začala plakat a vyběhla na ulici. Volala jsem ještě do ulice jeho jméno, ale marně. Od té doby jsem ho už nikdy neviděla…ale stále ho miluji, i když dnes už mám svoji rodinu…

Autor: JoHarvelle (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné