OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Na útesu

29.10.2010 (15:00) • Sabasios • Povídky » Jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 969×

Stála jsem na okraji útesu. Dívala jsem se dolů, kde protékala řeka. Až sem nahoru jsem slyšela šum vody. Řeka tak klidná. Nic ji nevyvede z rovnováhy. Líně si teče svým korytem sem-tam, sem-tam. Tiše jsem pozorovala neklidnou vodní hladinu. Jak já jí záviděla… Zvedl se vítr, při kterém mi začaly vlát vlasy okolo obličeje. Ptáci v korunách stromů polekaně vzlétli, když s nimi strom trhl na opačnou stranu. S křikem létali okolo mě. Ozval se hrom, což ptáky ještě více polekalo.

Počasí jakoby se mnou souznělo. Obloha se náhle zatáhla, začínala bouřka. Kéž bych mohla uletět jako ti ptáci. Cítit svobodu. Uletět od vlastního zpackaného života. Zamávat křídly, vznést se a na zemi zanechat všechno své trápení, zanechat… tu vzpomínky na něho.

Na toho, jenž zradil své přátele, ale nejvíc… zradil mě!

„Proč?!" zařvala jsem a ozvěna to zopakovala ještě několikrát. Proč… proč…proč…

„Tak proč, sakra!" ječela jsem nepříčetně. Obloha vypadala, že se mi snaží dát odpověď. V dálce zazněl hrom a z nebe se snesly první dešťové kapky.

Klesla jsem na kolena, jen pár centimetrů od okraje útesu. Tak blízko… Zdrceně jsem koukala kolem sebe a přála jsem si, aby to někdo udělal za mě. Zoufale jsem si přála, aby ten poslední krok nebyl na mně. Ale stejně tak jsem si přála konec. Dobře jsem věděla, že nikdo nepřijde. Nikdo mě nestáhne s sebou do propasti. Nikdo do mě nestrčí. Nikdo mě v těchto chvílích nebude držet na ruku… nikdo mi nepomůže.

To rozhodnutí bylo jen a jen na mně. Podívala jsem se dolů a snažila se nevnímat zběsilý tlukot svého, strachem sevřeného, srdce. Teď, když měl být konec, tlouklo usilovněji než jindy. Ale je tohle konec? Seberu odvahu na to, abych udělala ten jeden krok a ukončila své trápení?

Buch, buch. Mám, nemám. Buch, buch. Mám, nemám. Mám, nemám. Mám, nemám.

Jistota, kterou jsem měla na začátku, mě pozvolna opustila a já teď zoufale nevěděla, co dál. Pomyslela jsem na to malé ve svém lůně, na své přátele, kteří na mě právě teď shlíží z nebe a… a na něj. Jak mi to mohl udělat?! Hystericky jsem se rozbrečela.

Proč… proč… proč… Opakovala jsem si stále dokola ve snaze najít odpověď. Slzy stékaly dolů po mé tváři, ale já to nevnímala. Několik předešlých dní jsem si vzpomínání bolestně zakazovala, ale proč teď? Teď už jsem si vzpomínání dovolit mohla, alespoň na chvilku… Než nastane konec.

Pohledný černovlasý muž stál přede mnou s pusou od ucha k uchu…

Brýlatý chytač nebelvírského famfrpálového družstva držel v rukou malý uzlíček…

Vánoční přání, z něhož se na mě usmívala šťastná Potterovic rodinka…

Trosky kdysi tak krásného domu… Mrtvá těla mých nejlepších přátel…Pohřeb…

Novinový článek: "Sírius Black, zrádce!"

Zrádce… zrádce… zrádce… Rozbrečela jsem se ještě víc. Nevím, jak dlouho jsem tam seděla. V dešti, s opuchlýma očima.

Najednou déšť ustal. Zničehonic… Opět jsem slyšela šum vody a křik ptáků. A stejně rychle jako ustal déšť, jsem já dospěla k rozhodnutí. Musím tu zůstat pro to malé dítě. Pro svou malou Agnes. Musím být stejně statečná, jako byla Lily, která se postavila před kolébku svého dítěte. Jako James, který ve snaze zachránit své nejbližší zaplatil životem.

Zůstanu tady pro svou dceru, bude mě moc potřebovat. Zůstanu tady pro ni…

Potěšená svým rozhodnutím jsem prudce vstala. To ne… Stačila jsem si ještě pomyslet a už jsem padala dolů. Na kluzké skále mi uklouzla noha. Stalo se přesně to, co jsem si ještě před chvilkou přála. Někdo rozhodl za mě. Ale proč teď?! Proč mi osud podrazil nohy ve chvíli, kdy jsem se rozhodla k životu? Letěla jsem dolů jako pták. Jako pták, kterému polámali křídla. Přesto jsem necítila smutek.

Teď, když byla smrt tak blízko, cítila jsem nevyhnutelnost toho všeho… Znovu se setkám s přáteli…

„Je mi to líto," zašeptala jsem. Vítr moje slova odnesl snad dřív, než jsem je pronesla. Slova, která patřila mému dítěti. Mé holčičce.

Dopadla jsem na špičaté skály a v okamžiku byla mrtvá.

Zemřela jsem 23. 3. 1998. S mírným úsměvem na rtech a se vzpomínkou na toho, jehož jsem nejvíc nenáviděla a také neskonale milovala…

Autor: Sabasios (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Na útesu: